ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.556.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 556/2021-686
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 9 To 319/2020-642, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 31/2013, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 9 To 319/2020-642, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 6. 2016, č. j. 4 T 31/2013-604 , byl obviněný M. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku .
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku a §44 odst. 5 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň bylo podle §228 a §229 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených.
3. O odvolání obviněného a poškozených proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 9 To 319/2020-642 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 1, 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že
v době nejméně od 26. 7. 2010 do 6. 4. 2011 jako jediný majitel a jednatel společnosti P. G., IČO XY, se sídlem XY, veden úmyslem obohatit sebe, případně i jiného, předstíral v souvislosti s prodejem nemovitosti – budovy čp. XY, na parcele č. XY o výměře 256 m 2 a pozemku parcel. č. XY o výměře 576 m 2 , evidovaných v kat. nemovitostí vedeném kat. úřadem pro XY, kat. pracoviště XY, na listu vlastnictví XY pro obec XY a kat. území XY, který měl zprostředkovat, na podkladě jím vyhotovené kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2010 mezi prodávajícími L. Č., nar. XY, a M. K., nar. XY, a kupující J. N., nar. XY, a ústní dohody, kterou uzavřel s L. Č., M. K. a J. N., následné vydání části kupní ceny prodávajícím ve výši 2 000 000 Kč, která byla dne 29. 7. 2010 poukázána společností Oberbank AG na účet jeho společnosti P. G. č. XY, vedený u Komerční banky a. s., jako hypoteční úvěr poskytnutý kupující J. N., což záměrně neučinil a finanční prostředky ve výši 2 000 000 Kč užil dílem pro vlastní potřebu, když postupně provedl z účtu společnosti P. G. výběr veškerých finančních prostředků, dílem část poukázaných prostředků společností Oberbank AG užil na rekonstrukci budovy čp. XY ve vlastnictví J. N., která ke dni 27. 7. 2010 na základě vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nabyla budovu čp. XY do vlastnictví, a obžalovaný takto způsobil poškozené L. Č., nar. XY, škodu ve výši 1 000 000 Kč a poškozené M. K., nar. XY, škodu ve výši 1 000 000 Kč, přičemž takovým jednáním způsobil škodu v celkové výši 2 000 000 Kč.
4. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Zároveň bylo podle §228 a §229 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených.
5. Pro úplnost je vhodné dodat, že výše citovaná rozhodnutí byla soudy prvního a druhého stupně vydána poté, co ve věci dovolatele již Nejvyšší soud jednou rozhodl, a to (viz č. l. 430) usnesením ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 101/2015 , jímž předchozí rozhodnutí těchto soudů o vině obviněného zrušil ( rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 11. 2013, č. j. 4 T 31/2013-271, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, č. j. 9 To 256/2014-362 ) a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Daniela Prouzy, Ph. D. dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Obviněný namítl porušení zásad spravedlivého procesu, k němuž mělo dojít změnou právní kvalifikace skutku odvolacím soudem bez předchozího upozornění obviněného na tuto možnost. Odvolacímu soudu vytýká, že oproti soudu nalézacímu podstatně změnil nejen popis skutku, ale i jeho právní kvalifikaci, aniž by na to strany předem upozornil. Rozsudkem okresního soudu byl uznán vinným pokračujícím zločinem zpronevěry, zatímco odvolacím soudem byl uznán vinným zločinem podvodu. Zásadně a nepředvídatelně tak podle dovolatele změnil podstatu obvinění a zasáhl do jeho práva na obhajobu. Nově tak byl bez možnosti obhajoby postižen pro to, že od samého počátku jednal podvodně. Popis skutku nadto nekonvenuje s odůvodněním rozsudku.
8. Obviněný dále namítl vadu opomenutého důkazu, a to dohody o narovnání, která byla soudem provedena, avšak nebyla podrobena potřebným hodnotícím úvahám. Došlo také k porušení presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo , když byly zamítnuty ostatní možné varianty.
9. Napadenému rozhodnutí obviněný vytýká rovněž vadu spočívající v existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Ta se podle něj týká skutkového závěru, že měl záměrně vyhotovit kupní smlouvu s vadami a že tedy již v době jejího vyhotovení pojal úmysl obohatit se na úkor poškozených. Tento závěr však podle dovolatele nemá oporu v provedeném dokazování a zakládá se na nepodložených domněnkách a spekulacích. Nemohl být motivován ziskem nemovitostí, když nebyl stranou kupní smlouvy. Svědek I. H. potvrdil, že nevěděl, že jeden pozemek ze smlouvy „vypadl“. Nebylo dále prokázáno uzavření tzv. svěřenecké smlouvy, na základě které by měl povinnost vyplatit část kupní ceny, prostředky mu tudíž nebyly svěřeny a nebyl vázán k jejich vyplacení. Výslechy bylo prokázáno uzavření ústní dohody o zápůjčce. Uvedenou vadu shledává dále v závěru odvolacího soudu stran prohlášení smluvních stran v kupní smlouvě ze 7. 4. 2014. Upozornil na negativní postoj svědka I. H. k jeho osobě. Obě poškozené v kupní smlouvě prohlásily, že veškeré závazky a pohledávky byly vypořádány. Odvolací soud tak neměl podklad pro rozhodnutí o povinnosti nahradit škodu. Opětovně také v této souvislosti poukázal na dohodu o narovnání.
10. V další části obviněný namítl nesprávné posouzení časové působnosti trestního zákoníku a absenci jeho odůvodnění. Skutek se stal mezi lety 2010 a 2011 a ustanovení §209 tr. zákoníku bylo od té doby novelizováno. V souladu s §2 odst. 1 tr. zákoníku měla být časová působnost odůvodněna. Absence takového odůvodnění vede k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a porušení jeho práva na spravedlivý proces. Upozornil dále, že k vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně došlo dne 10. 6. 2016, k jeho doručení však až dne 16. 9. 2020. Odvolací soud proto měl adekvátně reagovat aplikací §39 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §58 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedenému soudu dovolatel vytýká, že nepodrobil prvostupňový soud kritice a namísto toho se jakékoli argumentaci vyhnul. Došlo tak k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), trest byl uložen v rozporu s §39 a násl. tr. zákoníku.
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 9 To 319/2020-642, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 6. 2016, č. j. 4 T 31/2013-604, a za současného postupu podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. dále navrhl, aby dovolací soud přikázal Okresnímu soudu v Kladně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu.
12. Nejvyšší státní zástupce, jemuž bylo dovolání obviněného doručeno dne 28. 4. 2021, se k němu ke dni rozhodování dovolacího soudu nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě (dále jen „Úmluva“).
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
19. Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jemuž však s ohledem na výše uvedená teoretická východiska nemohou vyhovět námitky skutkové či procesní povahy. Námitky, prostřednictvím nichž obviněný vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů či poukazuje na vady aplikace procesních norem, nevyvolávají přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nejsou tudíž – pokud nejsou povahy svědčící o porušení práva obviněného na spravedlivý proces – způsobilé přivodit kasaci dovoláním napadených rozhodnutí. Jedinou námitkou dovolatele, kterou lze pod zvolený dovolací důvod formálně podřadit, je proto pouze ta, jež se týká časové působnosti trestního zákona.
20. K dovolatelem tvrzenému porušení pravidel časové působnosti trestního zákoníku a absenci odůvodnění stran zvolené časové verze ustanovení §209 tr. zákoníku dostačuje zmínit, že obviněný sice odkázal na §2 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož „[ t ] restnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější “, neuvedl však již, proč by – s přihlédnutím k citovanému znění zákona – měla být jeho trestní odpovědnost posuzována podle zákona účinného v době spáchání skutku, a nikoli podle pozdější, podle hodnocení odvolacího soudu příznivější úpravy pozdější. V rámci své námitky totiž toliko (bez bližší argumentace) poukázal na novelizaci §209 tr. zákoníku provedenou zákony č. 86/2015 Sb. a č. 455/2016 Sb. K uvedenému se proto sluší uvést následující skutečnosti.
21. V případě první novely došlo pouze k vypuštění sousloví „nebo jiné majetkové hodnoty“ v prvním odstavci ustanovení §209 tr. zákoníku, a to z důvodu sjednocení terminologie v návaznosti na přijetí nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), k samotné změně stran vymezení právních následků trestní odpovědnosti (tj. při ukládání trestů) nedošlo. Je tomu tak proto, že nový občanský zákoník opustil pojem „jiná majetková hodnota“ a nově užívá pouze pojem „věc“, přičemž věci dělí podle povahy na hmotné a nehmotné (viz důvodová zpráva k novele). Samotný obsah tohoto ustanovení se tudíž nezměnil, neboť původně použité sousloví je nyní pouze zahrnuto již v samotném pojmu „věc“. V případě druhé novely došlo sice k podstatnějším úpravám, ovšem pouze v odstavci pátém předmětného ustanovení, jímž však obviněný nebyl shledán vinným.
22. Dovolatel tedy sice v rámci své námitky poukázal na změny tohoto konkrétního ustanovení pro opodstatnění svého tvrzení o nesprávnosti aplikace současné právní úpravy odvolacím soudem, s ohledem na dosah zmíněných novel však není zřejmé, že by měla být jeho trestní odpovědnost posuzována podle zákona účinného v době spáchání skutku, a nikoli podle pozdější, podle hodnocení odvolacího soudu příznivější úpravy pozdější.
23. Lze naopak souhlasit s výsledným závěrem, k němuž dospěl odvolací soud v bodě 39. svého rozsudku. Byť je na místě uznat, že jeho odůvodnění by mohlo být podrobnější, podstatná je především samotná skutečnost, že volbu rozhodovat podle pozdějšího zákona odůvodnil, a je tedy zřejmé že této otázce věnoval náležitou pozornost. Jasně přitom uvedl, že současnou hmotněprávní úpravu považuje za příznivější. Není sice zcela zřejmé, co bylo myšleno „ větší mírou alternativ ukládaných trestů již v samotné základní skutkové podstatě “ stran úpravy účinné do 31. 5. 2015, když jak bylo zmíněno výše, se obsahově předmětné ustanovení nezměnilo, avšak vzhledem k tomu, že se uvedené nestalo podkladem pro zvolení předmětného zákona jako příznivějšího, není tato skutečnost relevantní.
24. Správně naopak odvolací soud poukázal na novelu zákonem č. 333/2020 Sb., jako důvod, proč považuje současnou právní úpravu pro obviněného příznivější, neboť vedla ke změně stran stanovených hranic pro výše škody a prospěchu. Pouze nad rámec lze přitom doplnit, že byť uvedená změna nepředstavovala pro obviněného změnu právní kvalifikace, kdy v případě obou časových verzí překročila jím způsobená škoda hranici značné škody stanovené v §138 odst. 1 tr. zákoníku a odůvodňovala tudíž použití §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, novější verze zákona je i přesto pro obviněného příznivější. Je tomu tak proto, že zatímco podle §138 odst. 1 tr. zákoníku účinného do 30. 9. 2020 byla hranice značné škody 500 000 Kč, a obviněným způsobená škoda byla tudíž oproti této hranici čtyřnásobná, podle zákonné úpravy účinné od 1. 10. 2020 je hranice značné škody stanovena na 1 000 000 Kč, obviněným způsobená škoda je tedy dvojnásobná. Uvedená změna tedy sice neovlivnila kvalifikaci skutku, jímž byl uznán vinným, měla však vliv na úvahy odvolacího soudu při ukládání trestu (jak ostatně zmínil v citovaném bodě). Je proto na místě uzavřít, že volba odvolacího soudu byla správná, neboť použití současné právní úpravy bylo pro obviněného příznivější.
25. Z uvedeného plyne, že pokud by se dovolací soud při svém rozhodování pohyboval jen v rámci takto vymezeném, tj. toliko v rovině posouzení důvodnosti výše popsané námitky formálně vyhovující uplatněnému dovolacímu důvodu, bylo by třeba o dovolání obviněného rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí jako dovolání zjevně neopodstatněného.
26. Takto však Nejvyšší soud rozhodnout nemohl, aniž by před tím posoudil důvodnost tvrzení dovolatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces, tj. důvodnost námitek vznesených v částech II. a III. jeho dovolání.
27. Dovolací řízení totiž není zvláštním řízením, na něž by se nevztahovaly obecné principy garantující právo obviněného na spravedlivý proces. Je tomu právě naopak. V uvedeném směru lze ostatně odkázat i na závěry stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (publikované ve svazku č 72/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu na str. 599 a pod č. 40/2014 Sb.), v němž bylo zdůrazněno, že i pro Nejvyšší soud jsou závaznými kompetenčními normami čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Pokud tedy obviněný ve svém dovolání vznese námitky, které jsou způsobilé osvědčit, že v řízení před soudem prvního či druhého stupně došlo k tak podstatným pochybením, která zasahují do jeho procesních práv způsobem tak závažným, že garance poskytovaná mu zákonnou úpravou (příslušnými ustanoveními trestního řádu) – ve věci posuzované reálná možnost účinného výkonu obhajovacího práva – v důsledku označených vad nenalezla své realizace (v důsledku čehož dojde k porušení jeho práva na spravedlivý proces), je povinností dovolacího soudu procesním způsobem zasáhnout a práva obviněného ochránit.
28. Obviněný ve svém dovolání přesvědčivým způsobem doložil, že jeho právo na obhajobu bylo závažně oslabeno tím, že nemohl uplatnit námitky vůči právní kvalifikaci skutku zvolené odvolacím soudem. Ten ke změně jeho právního posouzení přistoupil, aniž na takovou možnost obviněného předem upozornil a umožnil mu tak ve vztahu k ní uplatit své námitky či důkazní návrhy. Z tohoto hlediska jím vydaný rozsudek představuje tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1980/13 či sp. zn. IV. ÚS 544/98). Z jeho judikatury vyplývá, že obviněného je třeba upozornit na možnost odchylného (nikoli jen přísnějšího) právního posouzení skutku i v dalších případech, pokud je nutné, aby tím bylo zachováno jeho právo na obhajobu (viz nález sp. zn. I. ÚS 639/03 uveřejněný pod č. ÚS 102/2004-n.).
29. Nejvyšší soud usuzuje, že příčina tohoto pochybení může spočívat v tom, že si odvolací soud zcela nesprávně vyložil jeho předcházející kasační rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 101/2015). V závěru jeho odůvodnění sice dovolací soud nevyloučil možnosti odlišné právní kvalifikace skutku, avšak učinil tak způsobem, z něhož nelze vyvozovat, že by obviněný byl upozorněn na možnost kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu, resp. že by nalézací soud byl Nejvyšším soudem ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. právně zavázán k tomu, aby tak skutek, o němž se řízení vede, takto posoudil. Dovolací soud se totiž vyjádřil poměrně jednoznačně, a to tak, že změna kvalifikace skutku by byla možná v případě, pokud by
a) zhodnocení důkazů soudem (ať již do té doby provedených, či z iniciativy nalézacího soudu nově provedených) vedlo k jiným skutkovým závěrům, které by tuto odlišnou kvalifikaci odůvodnily, a současně za situace, že by
b) na tuto možnost byl obviněný před vyhlášením rozhodnutí upozorněn, aby vůči ní mohl uplatit svoji obhajobu („ nejednalo by se o povinnost plynoucí z ustanovení §225 odst. 2 tr. ř.“ – jež se uplatňuje ve vztahu k přísnějšímu právnímu posouzení skutku).
30. Pokud proto odvolací soud nalézacímu soudu ve svém rozsudku (bod 22.) vytkl, že nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, ač mu to výslovně ukládá ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., není toto vyjádření výstižné. Otázka právní kvalifikace skutku byla ponechána otevřenou, závislou na skutkových zjištěních, k nimž soud dospěje.
31. Dovolací soud zjistil, že obviněný byl – po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu – soudem prvního stupně v jeho rozsudku vydaném dne 10. 6. 2016, č. j. 4 T 31/2013-604, opětovně shledán vinným trestným činem zpronevěry [podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku] a že vůči této kvalifikaci skutku (resp. i dalším závěrům nalézacího soudu) brojil i svým řádným opravným prostředkem. Stejně tak postupoval i při veřejném zasedání o odvolání dne 9. 12. 2020, z jehož průběhu nevyplynulo (viz protokol č. l. 638-639), že by se schylovalo k odlišnému právnímu posouzení skutku (odvolací soud neprovedl významnější dokazování, intervenující státní zástupce navrhl zamítnutí odvolání obviněného, před poradou senátu nebyl obviněný odvolacím soudem na možnost odlišného právního posouzení upozorněn).
32. Lze dodat, že změna právní kvalifikace nebyla ze strany odvolacího soudu učiněna bez zásahu do skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť ta byla modifikována, a to přesto, že odvolací soud sám žádné dokazování (vyjma přečtení aktualizovaného rejstříku trestů a důkazů předložených obhajobou), které by mu změnu skutkových zjištění (spojenou s odlišným posouzením poznatků plynoucích z důkazů nalézacím soudem provedených) umožnilo provést, neučinil. Na podkladě důkazů provedených soudem nalézacím, vybudoval odlišná skutková zjištění, která z části, ať jsou nepochybně důležitá z hlediska změny právního posouzení skutku, ani neuvedl ve skutkové větě výroku rozsudku, nýbrž – jak důvodně poukázal dovolatel – vyjádřil jen v odůvodnění rozsudku (bod 25.).
33. Tímto svým nesprávným procesním postupem odvolací soud zasáhl do práva obviněného na obhajobu způsobem, který svědčí o zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a který odůvodňuje kasační zásah dovolacího soudu. Jak již zmíněno (a důvodně s oporou o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na to poukazuje sám dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku), obviněný má právo na to, aby byl upozorněn, jakým směrem se mohou ubírat úvahy orgánu činného v trestním řízení stran právního posouzení skutku, o němž se řízení vede, aby mohl v celém rozsahu uplatnit svá obhajovací práva. Povinnost upozornit na možnost jiné právní kvalifikace skutku se vztahuje i na soud rozhodující o řádném opravném prostředku podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, zejména pak v případě, že odvolací soud zamýšlí svým rozhodnutím trestní stíhání obviněného ukončit. Nelze přitom vycházet z toho, že tato povinnost jej stíhá jen v případě, že hodlá skutek posoudit jako přísněji trestný čin. Upozornit jej na možnost odlišného právního posouzení nastává i v případě, že se soud chystá skutek kvalifikovat jako stejně trestný čin, avšak vymezený jinými zákonnými znaky jeho objektivní stránky. Pokud tak neučiní, zbaví obviněného možnosti vůči takové právní kvalifikaci účinně brojit. Vydání odsuzujícího rozsudku, jímž obviněného uzná vinným jiným trestným činem, pak představuje tzv. překvapivé rozhodnutí, které odporuje čl. Úmluvy.
V.
Způsob rozhodnutí
34. Nejvyšší soud při svém rozhodování o dovolání obviněného musel, vyjma posouzení důvodnosti jeho námitek v rámci zákonem vymezených dovolacích důvodů, přihlédnout i k závazkům, které pro orgány činné v trestním řízení, jež v řízení vedeném proti obviněnému reprezentují stát, plynou z norem vyšší právní síly. V uvedeném směru jsou míněny zejména ty, jimiž musí reagovat na garance poskytované obviněnému Úmluvou.
35. Nejvyšší soud zjistil, že výše popsaným postupem odvolacího soudu došlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, jenž upravuje jedno z minimálních práv osoby obviněné z trestného činu pro zaručení jejího práva na spravedlivý proces. Podle citovaného ustanovení má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu. Uvedené právo být seznámen s povahou a důvody obvinění se přitom nevztahuje pouze na prvotní informaci v momentě zahájení trestního stíhání, ale trvá i poté. Přímo tedy dopadá na případy, kdy obviněný nebyl seznámen se změnou ve vymezení skutku či v jeho právní kvalifikaci, čímž mělo být současně zkráceno též jeho právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby zaručené (viz KMEC, Jiří, KOSAŘ, David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK, Michal. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 565.). Ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. a) je tak velmi úzce spojeno s písm. b) téhož ustanovení. Porušení těchto ustanovení přitom představuje porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
36. ESLP se stížnostmi stran porušení uvedeného ustanovení zabýval opakovaně. Krom obviněným zmiňovaných rozhodnutí ve věcech Pélissier a Sassi proti Francii a Sadak a další proti Turecku lze zmínit také Khatchadourian proti Belgii , č. 22738/08, rozsudek ze dne 12. 1. 2010, věnující se době potřebné k informování pro přípravu obhajoby, či T. proti Itálii , č. 14104/88, rozsudek ze dne 12. 10. 1992, o určitosti podané informace. Ve věci Dallos proti Maďarsku , č. 29082/95, rozsudek ze dne 1. 3. 2001, byl stěžovatel stíhán a v první instanci odsouzen za zpronevěru, avšak následně odvolací soud rekvalifikoval trestný čin na podvod. Došlo by tak podle ESLP k porušení uvedeného ustanovení, avšak v následujícím řízení byla uvedená vada napravena. Odlišná situace však byla v případě Penev proti Bulharsku , č. 20494/04, rozsudek ze dne 7. 1. 2010, kde Soud porušení čl. 6 odst. 3 písm. a), b) ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy shledal, neboť obviněný nebyl informován o možné změně kvalifikace jeho jednání, když před touto změnou nebyla alternativní kvalifikace podle všeho vůbec zvažována.
37. Z výše uvedeného stejně jako předcházejícího výkladu je tudíž zřejmé, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo obviněného podle čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, což představuje porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jak tento soud vyložil výše, uvedenými námitkami je povinován se zabývat na základě svého postavení, neboť závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv.
38. Přestože tedy námitky obviněného formálně neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., představují-li porušení mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, v tomto případě čl. 6 Úmluvy, musí přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí.
39. Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 9 To 319/2020-642, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Na odvolacím soudu bude, aby po vrácení věci tuto řádně znovu projednal při vzetí v úvahu toho, co tento soud vyložil výše ve svém rozhodnutí. Pouze pro úplnost se doplňuje, že přestože napadené rozhodnutí bylo zrušeno pro jeho překvapivost, kdy nebyl obviněný informován o možné změně právní kvalifikace jeho jednání, vzhledem k vydání rozsudku odvolacího soudu, v němž k uvedené kvalifikaci došlo, stejně jako k následujícímu řízení před dovolacím soudem lze již považovat povinnost orgánů činných v trestním řízení obviněného seznámit s možnou změnou právní kvalifikace skutku za splněnou. Pokračující trvání na plnění této povinnosti odvolacím soudem v nadcházejícím řízení by tak bylo pouhým formalismem.
40. Na odvolacím soudu tak zůstává úkol posoudit důvodnost odvolání, která byla proti rozsudku soudu prvního soudu podána (či o jejich případných doplněních) a o těchto rozhodnout způsobem zákonu odpovídajícím. V této souvislosti se odvolací soud upozorňuje, že z povahy věci je vyloučeno, aby stran jednoho skutku rozhodl za současné aplikace §259 odst. 1 a §259 odst. 3 tr. ř., jak se stalo v dovoláním napadeném rozhodnutí („ Podle §259 odstavec 1, odstavec 3 trestního řádu…“ ).
41. Zbývá dodat, že způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu