ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.672.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 672/2021-3358
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný T. D. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2021, č. j. 3 To 26/2020-3246, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 14/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2019, č. j. 3 T 14/2014-3092 , byl obviněný T. D. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán spolu s obviněnou V. S. vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
3. O odvolání obou obviněných a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2021, č. j. 3 To 26/2020-3246 , jímž z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, účinného do 30. 6. 2016, jehož se dopustil tím, že (zkráceně vyjádřeno),
obviněný T. D. a obviněná V. S.
I. společně a po předchozí vzájemné domluvě v době od 3. 1. 2006 do 29. 1. 2007 v XY a na dalších místech jako osoby fakticky řídící veškerou obchodní a jinou činnost související s podnikáním fyzické osoby M. J., IČO XY, DIČ XY, s místem podnikání XY, v úmyslu neoprávněně získat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty a snížit tak daňovou povinnost nechali vědomě zahrnout do evidence k dani z přidané hodnoty, jakož i do účetnictví svého zaměstnavatele M. J., fiktivní faktury specifikované ve výroku rozsudku,
ačkoli oba obvinění byli srozuměni s tím, že zboží na fakturách nebylo ve skutečnosti zakoupeno u zde uvedených obchodních společností jakožto plátců daně z přidané hodnoty, přičemž na podkladě takto neoprávněně přijatých a do účetnictví zahrnutých faktur podala M. J., zastoupená na základě plné moci P. K., přiznání k dani z přidané hodnoty za příslušná období na Finanční úřad v XY, čímž obžalovaní ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem v XY, neoprávněně zkrátili daňovou povinnost fyzické osoby M. J. k dani z přidané hodnoty,
celkem tedy obvinění neoprávněně zkrátili ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem v XY, daňovou povinnost fyzické osoby M. J. k dani z přidané hodnoty ve výši 9 287 316 Kč,
II. společně a po předchozí vzájemné domluvě v době od 2. 1. 2007 do 1. 11. 2010 v XY, XY a na dalších místech jako osoby fakticky řídící veškerou obchodní a jinou činnost související s podnikáním fyzické osoby M. J., IČP XY, DIČ XY, s místem podnikání XY, a od 15. 3. 2010 s místem podnikání XY (dále jen „M. J.“), v úmyslu neoprávněně získat odpočet daně z přidané hodnoty ve výši, v jaké byla zaúčtována na vstupu, a protiprávně tak snížit daňovou povinnost, nechali vědomě zahrnout do evidence k dani z přidané hodnoty, jakož i do účetnictví svého zaměstnavatele M. J., fiktivní faktury specifikované ve výroku rozsudku,
ačkoli oba obvinění byli srozuměni s tím, že zboží na fakturách nebylo ve skutečnosti zakoupeno u zde uvedených obchodních společností jakožto plátců daně z přidané hodnoty, přičemž na podkladě takto neoprávněně přijatých a do účetnictví zahrnutých faktur podala M. J. přiznání k dani z přidané hodnoty za příslušná období na Finanční úřad pro Prahu 9, čímž neoprávněně zkrátili daňovou povinnost fyzické osoby M. J. k dani z přidané hodnoty,
obvinění tedy za uvedená měsíční zdaňovací období neoprávněně zkrátili ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 9, daňovou povinnost fyzické osoby M. J. k dani z přidané hodnoty nejméně v celkové výši 42 266 536 Kč,
celkově tak jednáním pod body I./1.-12. a II./1)-43) neoprávněně zkrátili ke škodě České republiky daňovou povinnost fyzické osoby M. J. k dani z přidané hodnoty nejméně ve výši 54 553 852 Kč.
4. Odvolací soud obviněného za uvedený zločin odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně rozhodl o vině a trestu spoluobviněné V. S. Odvolání obou obviněných zamítl podle §256 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Aleše Kocoura dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
6. Obviněný namítá vadu extrémního nesouladu, když podle jeho mínění soudy nepostupovaly v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., v důsledku čehož jsou jejich skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Tato zjištění nelze podřadit po zákonné znaky trestného činu, byla zjištěna chybně a nemají oporu v provedených důkazech. Chybně byla posouzena subjektivní stránka trestného činu. Dovolatel se důrazně ohrazuje vůči tomu, že by věděl, že obchodníci, s nimiž jednal, nebyli zástupci uvedených společností a vystavovali fiktivní faktury. Nesprávně byl podle něj posouzen okamžik, kdy si uvědomil nesprávnost svého počínání. Od těchto osob vždy dostal fakturu a neměl důvod se domnívat, že nejsou oprávněnými zástupci společnosti a neodvádí DPH. Účetní prověřovala společnosti ve veřejných rejstřících, učinili tak veškerá nezbytná opatření, když žádný předpis nevyžaduje bližší a detailnější kontrolu. V dané době nebylo možné detailněji společnosti prověřit. Choval se tak, jak je běžné v obchodním styku a podle obecných pravidel pro obchodování. Poprvé se rozhodné skutečnosti dozvěděl až od Finančního úřadu v XY. Soudy detailněji neřešily otázku možnosti naplnění trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku.
7. Ve svém dovolání obviněný opakovaně namítá, že z provedených důkazů jednoznačně nevyplývá, že by si obvinění byli vědomi, že fakturované zboží zakoupili od jiných subjektů, než těch, které byly uvedeny na fakturách. Stejně tak nebylo prokázáno, že si byli vědomi, že společnosti byly fakticky nečinné a nepodávaly řádná daňová přiznání a neodváděly DPH. Nebyl proveden důkaz o tom, že by si opatřovali v úmyslu zkrátit DPH takové faktury.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející a přikázal soudu prvního či druhého stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Zároveň by měl aplikovat §265k odst. 2 tr. ř. ve spojení s §261 tr. ř., neboť důvody prospívají také odsouzené V. S.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který upozornil, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. S těmito námitkami se vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, nalézací soud v odstavcích 53. a 54. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v odstavcích 11. až 15. odůvodnění svého rozsudku.
10. Předmětné dovolací námitky podle státního zástupce samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Za právně relevantně uplatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Takovou námitku sice dovolatel neučinil (pozn. zřejmě myšleno „učinil“), avšak v podrobnostech k tomu jen předkládá alternativní skutkové zjištění, aniž by bylo patrno, že některé ze shora označených četných úvah nalézacího či odvolacího soudu jsou zcela svévolné a nesmyslné. K tomu státní zástupce odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu.
11. Státní zástupce dodal, že celkový obsah dovolatelových námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo . V souladu s judikaturou Ústavního soudu připomněl, že tato zásada se aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů a důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady. Přitom se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z jím citovaných judikátů Ústavního soudu i Nejvyššího soudu učinil společný závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají sami zopakovat celé dokazování.
12. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
19. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Obviněný ve svém dovolání vznesl (z hlediska uplatněného důvodu dovolání) v podstatě jedinou námitku, a to stran naplnění subjektivní stránky trestného činu. Uvedenou námitku však vznesl způsobem, který neodpovídá obsahovému vymezení zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani jiného dovolacího důvodu), neboť svoji argumentaci nezaložil na ustálených skutkových zjištěních, k nimž dospěl nalézací a potažmo odvolací soud. Ve svém mimořádném opravném prostředku předkládá skutková zjištění vlastní, na jejichž základě dovozuje opodstatněnost svých námitek, jež mají svědčit o naplnění vzneseného důvodu dovolání. Nejvyšší soud však není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.
23. Byť obviněný námitku tzv. extrémního nesouladu vznesl, krom jejího obecného zmínění nepřipojil žádnou konkrétní argumentaci, a neuvedl tudíž, v čem by měla uvedená vada spočívat a jak se promítla v napadeném rozhodnutí. Obviněný totiž toliko v obecnosti namítl nesoulad mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu a provedenými důkazy, neuvedl však již, o jaké konkrétní důkazy by se mělo jednat. Lze proto pouze dodat, že rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
24. Krom toho obviněný, jak poukázal již státní zástupce ve svém vyjádření, učinil obsahem svého dovolání výhradně námitky, jež vznesl již v předcházejícím řízení. Jedná se o jeho obhajobu známou z řízení před nalézacím soudem i z odvolacího řízení. Oba soudy se přitom s námitkami obviněného uspokojivým způsobem vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ – to v případě, že vznesené námitky lze označit za formálně vyhovující uplatněnému důvodu dovolání.
25. S ohledem na výše uvedené – neboť uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídající námitky obviněného nevyvolaly přezkumnou činnost dovolacího soudu podle §265i odst. 3 tr. ř. – Nejvyšší soud toliko nad rámec nezbytného na podporu závěrů učiněných soudy nižších stupňů uvádí následující skutečnosti.
26. Námitky obviněného spočívají v nesouhlasu se závěrem nalézacího soudu stran jeho zavinění. Trvá na tom, že nevěděl, že osoby, s nimiž jednal, nebyly zástupci předmětných společností, a krom prohledání veřejných rejstříků neměl možnost zjistit o společnostech další informace. Například, jak soudy zmínily ve svých rozsudcích, že se jednalo o společnosti, které měly pouze fiktivní sídla, byly nekontaktní a nepodávaly řádně přiznání daně z přidané hodnoty.
27. Nalézací soud dospěl k závěru o zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku s tím, že „ obžalovaní museli být přinejmenším srozuměni s tím, že faktury, které od společností obdrželi, mohou být fiktivní, nemusí být reálně těmito společnostmi vydávány a vietnamští obchodníci je vystavují toliko proto, že pro uskutečnění obchodu bylo nezbytné, aby fyzická osoba M. J. nakupovala zboží od plátců DPH “ (viz bod 54. rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud přitom podrobně popsal, na základě jakých skutečností k uvedenému závěru dospěl. Pokud jde o prohledání veřejných rejstříků dostupných v předmětné době, připustil nalézací soud, že obvinění z těchto nemohli zjistit informace, které by naznačovaly, že společnosti nejsou řádnými plátci DPH, na druhou stranu však upozornil na další okolnosti, na základě nichž muselo být obviněným zřejmé, že obchod neprobíhá standardním způsobem (když jím jmenované okolnosti ukazovaly právě na závěr, že obvinění museli být srozuměni s tím, že převzaté faktury jsou pouze fiktivní). Nalézací soud k tomu uvedl, že „ ačkoli obžalovaní tuto společnost ve veřejných rejstřících ověřili, spolehli se pouze na takto deklarovanou záruku, aniž by si ověřili např. označení stánku, ze kterého se prodej uskutečňoval, osobu, která za společnost vystupovala, její totožnost, či vztah ke společnosti“ (bod 52. rozsudku).
28. Z citovaného stejně jako zbývajícího odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že obvinění, podle svých vlastních slov rozhodující se pouze na základě ceny, vyhledávali obchodníky, kteří jim byli schopni poskytnout faktury jako plátci DPH, což si pouze formálně ověřili ve veřejných rejstřících, o další skutečnosti se však nezajímali a spokojili se pouze s předloženými fakturami. Zcela pak pomíjeli další okolnosti jasně ukazující na to, že osoby, s nimiž jednali, nemuseli být skutečně zástupci těchto společností či že společnosti byly pouze formálního charakteru. Nalézací soud v této souvislosti poukázal na to, že žádná ze společností neměla pronajaté prodejní místo v tržnici, mnoho jednatelů společností bylo zcela nekontaktních či dokonce zastupovalo více společností najednou. Žádná ze společností neměla oficiálně zaměstnance, obvinění nebyli schopni označit žádnou z osob, s níž jednali. Je skutečnosti odpovídající, že v době, kdy došlo k projednávanému jednání ještě zákon o dani z příjmů neobsahoval §109 o ručení příjemce zdanitelného plnění a obviněnému žádný předpis neukládal zjišťovat si o obchodním partnerovi další informace, tedy ani kontrolovat totožnost osob, s nimiž jednal (či zda skutečně zastupují dané společnosti nebo jestli mají pronajaté prodejní místo), avšak ustálená judikatura v daňových věcech již v uvedené době ukládala, že „ každý subjekt vstupující do obchodních vztahů musí zachovávat náležitou míru obezřetnosti“ , přičemž se nemůže v souvislosti s odpočtem daně z přidané hodnoty spoléhat výhradně na formální důkaz daňovým dokladem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 2 Afs 177/2006, byť si je Nejvyšší soud vědom, že citované rozhodnutí se týkalo otázky uskutečnění zdanitelného plnění, a nikoli spolehlivosti obchodního partnera, jedná se o obecnou zásadu vyplývající z judikatury Nejvyššího správního soudu).
29. Krom toho nelze pominout, že v případě obviněných se nejednalo o pouze jedinou okolnost, jež by na nestandardnost obchodů naznačovala. Ve skutečnosti se jednalo o celý jejich soubor, který vede k jednoznačnému závěru o jejich nutném srozumění s možností fiktivní povahy faktur. V bodě 42. svého rozsudku například nalézací soud zmínil záznam PČR, podle něhož obviněný uskutečnil obchod na parkovišti a k předání (zřejmě kupní ceny a faktury) došlo v autě. Ve srovnání s postupem popsaným zástupcem společnosti B. v bodě 13. rozsudku nalézacího soudu je naprosto zřejmé, nakolik nestandardní postup obviněného v uvedeném případě byl. Pominout dále nelze, krom výše zmíněné skutečnosti, že ani obviněný a ani spoluobviněná nebyli schopni nikoho z těch, s nimiž obchody uzavírali, identifikovat jménem (či přezdívkou, jak tvrdila obviněná). Údajně ani neměli na nikoho z nich ani žádnou formu kontaktu, byť s těmito společnostmi obchodovali podle údajů z faktur po dobu několika měsíců i let. Těžko si lze představit, že vyhledávaje legitimní obchodní styk obviněný zajížděl na tržnici a čekal, kdo se mu ozve s nabídkou zboží, a přitom předpokládal, že bude nejen plátcem DPH, ale také bude všechny své zákonné povinnosti řádně plnit. Naopak musel být za daných okolností srozuměn s tím, že faktury, které mu protistrana předává, jsou toliko fiktivní. Ostatně pokud je zmíněn poměrně úzký okruh společností, s nimiž obvinění obchodovali, je s podivem, že měli „tu smůlu“ a obchodovali téměř výhradně právě se společnostmi popsaného rázu – s fiktivním sídlem, nekontaktními jednateli, bez zaměstnanců a neplnícími své daňové povinnosti. Krom toho obviněný uskutečňoval všechny projednávané obchody výhradně hotovostním stykem, což sice samo o sobě nemusí být ukazatelem nestandardnosti obchodu, ovšem obcházení zákonného omezení plateb v hotovosti vystavováním několika samostatných dokladů, již mezi takové ukazatele jednoznačně patří. Stejně tak nalézací soud přiléhavě poukázal na absenci dodacích listů, kdy obviněný od obchodníků přebíral pouze daňové doklady a dodací listy poté vyhotovovala spoluobviněná.
30. Výše popsaná skutková zjištění nalézacího soudu zcela logicky vyplývají z jím popsaných provedených důkazů. S jeho závěry se následně ztotožnil i odvolací soud ve svém rozsudku. Ke zrušení rozsudku nalézacího soudu totiž přistoupil nikoli pro svůj nesouhlas s těmito skutkovými zjištěními, ale na základě odvolání státního zástupce ve prospěch obviněných z důvodu nesprávnosti v počtech ve výroku o vině a dále v neprospěch obviněných do výroku o trestu. Žádný nesoulad mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu potvrzenými soudem odvolacím a provedenými důkazy dosahující intenzity a povahy popsané v ustálené judikatuře Ústavního soudu nebyl v projednávané věci shledán.
31. Pouze pro úplnost je na místě dodat, že obviněný ve svém dovolání zmínil také, že soudy neřešily otázku možnosti odlišné právní kvalifikace zmíněné odvolacím soudem v jeho předcházejícím zrušovacím rozhodnutí. Ani tuto obecnou námitku však obviněný nedoplnil žádnou podrobnější argumentací, s jejíž pomocí by osvětlil, z jakého důvodu má za to, že by jeho jednání mohlo či mělo být kvalifikováno podle tohoto odlišného ustanovení. Naopak nalézací soud ve svém rozsudku (bod 53.) jednoznačně vyložil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jak již bylo zmíněno výše, odvolací soud sice z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil, avšak s kvalifikací jednání obviněných nalézacím soudem se plně ztotožnil (bod 17.).
32. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., v alternativě zvolené obviněným, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnil.
33. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
34. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 7. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu