ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.857.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 857/2021-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 9. 2021 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného B. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 8 To 84/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 160/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 19 T 160/2020, byla věc obviněného B. J. pro skutek popsaný v daném rozhodnutí postoupena podle §222 odst. 2 tr. ř. Městskému úřadu v Kyjově k projednání jako přestupek.
2. O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 8 To 84/2021. Podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo napadené usnesení zrušeno a podle §222 odst. 2 tr. ř. byla věc obviněného B. J. pro skutek spočívající v tom, že
„dne 4. 7. 2020 v přesně nezjištěnou dobu od 12:40 hodin do 12:50 hodin v XY, okres Hodonín, před rodinným domem č.p. XY, obviněný B. J. nejdříve vystoupil z vozidla značky ALFA ROMEO 159, registrační značky XY, ze kterého ihned nato vyndal svoji plynovou pistoli značky CARL WALTHER P22, výrobního čísla XY cal. 9mm P.A.K., na níž, jakmile ji vytáhl z pouzdra, demonstrativně, tak aby to bylo na okolí vidět, natáhl její závěr směrem dozadu, načež tuto pistoli zasunul za pas v zadní části svých kalhot a s takto u sebe drženou pistolí následně přistoupil k v blízkosti stojícímu vozidlu značky Renault Megane Scenic, registrační značky XY, ve kterém v danou dobu na místě řidiče seděl V. V., narozený XY, bytem XY č. p. XY, XY, jenž celé toto počínání obviněného sledoval a kterému obviněný řekl: „aby z místa odešel“,
postoupena Městskému úřadu v Kyjově k projednání jako přestupek.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného B. J. (dále též jen „dovolatel“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
4. Namítl, že odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je poněkud rozporné. Jmenovaný soud totiž poukázal na absenci subjektivní stránky trestného činu, současně však bez bližšího odůvodnění tvrdil absenci společenské škodlivosti. Otázku společenské škodlivosti a tím možnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe je však namístě zvažovat až poté, pokud je postaveno najisto, že formální znaky trestného činu byly naplněny. Stížnostní soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Zopakoval závěr, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, podle které měl zbraň u sebe proto, aby se ochránil před agresivním poškozeným. Za nelogické tento soud označil jednání poškozeného, který na místo toho, aby odjel nebo se ukryl před možným atakem, vysedl z vozidla a přibližoval se k obviněnému. Nedovodil naplnění formálních znaků trestného činu vydírání, neboť nebylo prokázáno, že by obviněný poškozeného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal.
5. Dovolatel s názory soudů obou stupňů o absenci formálních znaků zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nesouhlasil. Nastínil, že pohrůžka násilí je zpravidla spáchána výslovně, ale může být spáchána i konkludentním jednáním, např. výhrůžnými gesty, posunky, okázalou manipulací s nebezpečným předmětem v přítomnosti poškozeného apod. Za pohrůžku násilí je možno považovat i jednání pachatele, který ve snaze donutit poškozeného, aby se podrobil jeho vůli, manipuluje se střelnou (i jinou) zbraní, kterou sice nepoužije přímo proti poškozenému a ani výslovně nesděluje, že ji dříve či později užije, ale pouze manipuluje s touto zbraní tak, aby bylo zřejmé, že by ji mohl ke střelbě (či jiným způsobem, k němuž slouží) užít.
6. Ze skutkových zjištění podle nejvyššího státního zástupce vyplývá, že obviněný v průběhu inkriminované události vytáhl z pouzdra plynovou pistoli tak, aby to poškozený nacházející se ve vozidle vnímal, natáhl její závěr a zasunul ji za pas v zadní části svých kalhot, a poté šel k vozidlu poškozeného, kterého vyzval k opuštění místa. Takovou demonstrativní manipulaci se zbraní je podle dovolatele nutno považovat za hrozbu násilím. Výzvu poškozenému k opuštění místa pronesl obviněný v bezprostřední časové souvislosti s popsanou konkludentně učiněnou pohrůžkou. Ta byla nepochybně prostředkem nátlaku na vůli poškozeného v tom směru, aby z místa odešel, tj. aby něco konal.
7. Nejvyšší státní zástupce uvedené shrnul tak, že obviněný konkludentně učiněnou pohrůžkou použití plynové pistole nutil poškozeného k opuštění místa. Takovéto jednání vykazuje všechny znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Ke znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spočívajícímu ve spáchání činu se zbraní odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 25/1983 Sb. rozh. tr., podle kterého je čin spáchán se zbraní ve smyslu §235 odst. 2 písm. a) tr. zákona [§175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku] nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí. Závěr, že i plynová pistole je zbraní ve smyslu §118 tr. zákoníku, přitom žádný ze soudů nezpochybnil.
8. K závěru nalézacího soudu zpochybňujícímu existenci subjektivní stránky trestného činu dovolatel uvedl, že i kdyby obviněný demonstrativní manipulací se zbraní sledoval odstrašení údajně agresivního poškozeného, což soudy akcentovaly, musel být přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s tím, že tímto jednáním současně zdůrazňuje svoji výzvu poškozenému k opuštění předmětného místa a nutí ho, aby tuto výzvu respektoval. Jde ovšem o úvahu do značné míry hypotetickou, neboť ze skutkových zjištění nevyplývá, že by obviněnému reálně hrozil nějaký fyzický útok ze strany poškozeného. Objektivně zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že obviněný pohrůžky zbraní použil výlučně ke zdůraznění své výzvy poškozenému k odchodu a že tedy jednal v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
9. Jednání obviněného tedy vykazovalo všechny subjektivní i objektivní znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a nepřichází v úvahu, aby bylo posouzeno jen jako přestupek.
10. Dovolatel dále poznamenal, že stížnostní soud konstatoval nenaplnění formálních znaků trestného činu a k závěru nalézacího soudu o absenci společenské škodlivosti se již nevracel. Pro úplnost tak dodal, že v předmětné věci nebyly zjištěny žádné okolnosti, pro které by skutek neměl být trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu podle zásady subsidiarity trestní represe. Okolnost, že spáchání trestného činu bylo ovlivněno konfliktními rodinnými vztahy a nepřátelstvím mezi obviněným a poškozeným, nelze podle dovolatele považovat za důvod pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Uzavřel pak, že rozhodnutí stížnostního soudu bylo zatíženo vadami ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
11. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 8 To 84/2021, jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 19 T 160/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným, než navrhovaným způsobem, vyjádřil dovolatel i pro tento případ souhlas projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
13. Obviněný nevyužil svého práva a k dovolání podanému nejvyšším státním zástupcem se k datu rozhodnutí nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 8 To 84/2021, je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř. přípustné. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
17. Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí,
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
Důvodnost dovolání
21. V návaznosti na výše uvedené, možno obecně konstatovat, že dovolatel vznesl námitky pod uplatněné dovolací důvody formálně podřaditelné. Stále ještě v obecné poloze pak Nejvyšší soud konstatuje, že těmto formálně právně relevantním námitkám nemohl z důvodů níže rozvedených přiznat žádné opodstatnění.
22. Podstata dovolací argumentace (jak v podrobnostech popsáno v rekapitulaci tohoto podání) spočívá v tom, že právní kvalifikace zvolená soudy nižších stupňů je chybná, neboť obviněný užil vůči poškozenému pohrůžku násilí konkludentní formou (demonstrativní manipulací se zbraní - plynovou pistolí) a v bezprostřední časové souvislosti pronesl výzvu poškozenému k opuštění místa. Zmíněná pohrůžka byla nepochybně prostředkem nátlaku na vůli poškozeného v tom směru, aby z místa odešel, tj. aby něco konal. Tím se obviněný dopustil popsaného trestného činu vydírání, a jeho jednání tak nemůže být posouzeno toliko jako přestupek.
23. Ve stručnosti (se zřetelem ke shora vymezené podstatě dovolání) třeba připomenout, že trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a spáchá takový čin se zbraní. Trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším (§118 tr. zákoníku).
24. Objektivní stránka daného trestného činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Pohrůžka se může týkat i násilí na majetku. Musí jít o jednání neoprávněné. K naplnění všech znaků přečinu vydírání se nevyžaduje, aby násilí, výhrůžka násilím nebo jinou těžkou újmou bylo směřováno přímo vůči poškozenému. Stačí i pohrůžka nepřímá, tedy i pohrůžka pronesená třetí osobě, byl-li pachatel přitom veden úmyslem, aby pohrůžka byla dána na vědomí tomu, proti němuž směřovala (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 243/2017).
25. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1781/2016, „i pouhé ukázání zbraně na zdůraznění určité výhrůžky může naplnit pojmový znak vydírání spáchaného se zbraní. Za pohrůžku násilí ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu vydírání je možno považovat jednání pachatele, který ve snaze dosáhnout svého záměru, k jehož splnění poškozeného nutí, nakládá se zbraní tak, aby bylo zřejmé, že by ji mohl použít způsobem, k němuž je určena, aniž by takovou možnost vyjádřil slovně“ .
26. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1478/2015, „pohrůžkou bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno okamžitě, jestliže se napadený nepodrobí vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele“.
27. Podle skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě napadeného rozhodnutí stížnostního soudu jednal obviněný tak, že vytáhl svoji plynovou pistoli z pouzdra a demonstrativně, tak aby to bylo na okolí vidět, natáhl její závěr směrem dozadu, načež ji zasunul za pas v zadní části svých kalhot a takto následně přistoupil k v blízkosti stojícímu vozidlu, ve kterém na místě řidiče seděl V. V., jemuž řekl, aby z místa odešel.
28. Jsou-li tato skutková zjištění posouzena optikou výše vymezených teoretických východisek, nelze označit za neopodstatněné argumenty a závěry nejvyššího státního zástupce ústící do závěru o naplnění objektivních znaků trestného činu vydírání. Popsanou manipulaci se zbraní skutečně lze v kontextu následného jednání obviněného vůči poškozenému interpretovat jako konkludentní pohrůžku násilí, prostředek nátlaku na vůli poškozeného, aby něco konal.
29. Dále je na místě připomenout, že trestný čin vydírání je trestným činem úmyslným. Trestní zákoník rozlišuje zavinění ve formě úmyslu ve dvou formách
- úmysl přímý (dolus directus) podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku - pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem a
- úmysl nepřímý ( dolus eventualis ) podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku - pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
30. Zde je třeba zdůraznit, že neobstojí názor nejvyššího státního zástupce, podle něhož objektivně zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že obviněný pohrůžky zbraní použil výlučně ke zdůraznění své výzvy poškozenému k odchodu a že tedy jednal v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Tento závěr totiž nerespektuje skutková zjištění stížnostního soudu (stejně tak i soudu prvního stupně) . Podle nich obviněný demonstrativní manipulací se zbraní sledoval odstrašení agresivního poškozeného. K tomu je nutno znovu zmínit, že dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud pak ve svém usnesení ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, publikovan é m pod č . 31/2019 Sb. rozh. tr., konstatoval, ž e podle z á konn é ú pravy dovol á n í nen í Nejvy šší soud obecnou t ř et í instanc í , kter á by byla v z á sad ě zam ěř ena tak é na p ř ezkum spr á vnosti a ú plnosti skutkov ý ch zji š t ě n í , proto ž e takto nebylo postaven í Nejvy šší ho soudu v rámci ří zen í o dovol á n í vymezeno. To vypl ý v á i z toho, ž e Nejvy šší soud z á sadn ě neprov á d í dokazov á n í v dovolac í m ří zen í ( §265r odst. 7 tr. ř .). V ý jime č n ě sice m ůž e Nejvy šší soud p ř istoupit k z á sahu do skutkov ý ch zji š t ě n í soud ů ni žší ch stup ňů , ale podle shora uveden é judikatury Ú stavn í ho soudu tak m ůž e u č init toliko v p ří pad ě zji š t ě n í , ž e nespr á vn á realizace d ů kazn í ho ří zen í se dost á v á do kolize s postul á ty spravedliv é ho procesu (srov. usnesen í Nejvy šší ho soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017). Pr á vo na spravedliv é trestn í ří zen í nicm é n ě nesv ě d čí nejvy šší mu st á tn í mu z á stupci, kter ý podal dovol á n í v neprosp ě ch obvin ě n é ho. Nejvy šší st á tn í z á stupce proto m ůž e n á mitku extr é mn í ho rozporu mezi skutkov ý mi zji š t ě n í mi soud ů ni žší ch stup ňů a proveden ý mi d ů kazy (resp. vad procesn í ho charakteru) v dovol á n í uplatnit pouze ve prosp ě ch obvin ě n é ho, ale nikoli v jeho neprosp ě ch.
31. Za tohoto stavu věci bylo nutno zkoumat, zda při popsaném zjištění soudů nižších stupňů je možno u obviněného dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu vydírání (vyděračského úmyslu) v podobě úmyslu nepřímého (eventuálního).
32. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. §110) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. (ŠÁMAL, Pavel. §15 [Úmysl]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, marg. č. 9.).
33. Při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku, jak již zmíněno, však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn. (ŠÁMAL, Pavel. §15 [Úmysl]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, marg. č. 11.)
34. Z těchto hledisek nazíráno na popsané skutkové zjištění nelze označit za vadný názor nejvyššího státního zástupce, že u obviněného lze shledat úmyslné zavinění, a to právě ve formě eventuálního úmyslu. Přestože obviněný demonstrativní manipulací se zbraní sledoval odstrašení agresivního poškozeného, musel být přinejmenším srozuměn v podobě smíření s tím, že tímto jednáním současně zdůrazňuje svoji výzvu poškozenému k opuštění předmětného místa a nutí ho, aby tuto výzvu respektoval.
35. Lze tak uzavřít, že vzhledem ke všem ve věci zjištěným okolnostem popsané jednání obviněného z hlediska formálního vykazuje znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
36. Za popsané situace bylo namístě zvážit, zda je nutno vyvodit trestně právní odpovědnost obviněného nebo zda lze věc řešit z hlediska zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu „ultima ratio“, odlišným způsobem.
37. Mantinely této zásady nastínil Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“, kde mimo jiné vyslovil, že :
„I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.
Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
38. V daném stanovisku Nejvyšší soud dále zaujal názor, že „...z hlediska vymezení zásady subsidiarity trestní represe v §12 odst. 2 tr. zákoníku a úvahy, zda jde na jejím podkladě o trestný čin či nikoli, nebude tato zásada aplikována v případech typově mimořádně závažných trestných činů, ale ani v případech „jen“ závažných trestných činů, přičemž bude třeba zvažovat vždy spíše konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele než typovou společenskou škodlivost určitého trestného činu vyjádřenou sazbou trestu odnětí svobody, byť ani tu nebude možno v konkrétním posuzovaném případě zcela pominout. Z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku, bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. .... Samotné uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku umožňuje u méně závažných trestných činů při restriktivním výkladu jejich zákonných skutkových podstat eliminovat bagatelní případy ve smyslu právní sentence „minima non curat praetor“ (o drobné záležitosti se praetor nestará). .... Dosažení účelu trestního řízení i bez odsouzení pachatele přichází v úvahu jen u trestných činů menší závažnosti (přečinů a některých méně společensky škodlivých zločinů), u kterých může zvláště chování obviněného po spáchání činu, zejména jeho snaha nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu apod., vyvážit zájem společnosti na jeho trestním postihu. ... Navíc různé možnosti řešení konkrétního případu vždy přispívají ke konkretizaci a individualizaci přístupu k projednávanému případu, a to jak z hlediska jeho okolností, tak i z hlediska pachatele. Tento přístup je dále zcela v souladu s pojetím nového trestního zákoníku, který je mimo jiné založen i na diferencovaném individuálním posouzení konkrétní trestní věci.“
39. Na základě všech výše uvedených právních východisek lze dovodit, že ani v případě zločinů není aplikace zásady subsidiarity trestní represe zcela vyloučena, ačkoliv se bude jednat o velmi výjimečné případy. Zcela vyloučena je toliko v případech zvlášť závažných zločinů.
40. Ve světle okolností charakterizujících nyní posuzovanou věc je možno dospět k závěru, že jde o ten výjimečný případ, kdy přes formální kategorizaci jako zločinu není nezbytné z pohledu zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu „ultima ratio“ vyvodit trestní odpovědnost obviněného.
41. Tento závěr je nutno učinit vzhledem k nikoli běžně se vyskytujícím (výjimečným) okolnostem činu. Vedle opětovně akcentovaného faktu, že obviněný plynovou pistoli (navíc nenabitou) užil primárně z důvodu vlastní obrany a odstrašení poškozeného od případného agresivního jednání, předmětnou plynovou pistoli nedemonstroval bezprostředně před poškozeným sedícím v jím užívaném osobním vozidle, nýbrž když vystoupil ze svého vozu, tak natáhl její uzávěr a vložil si ji za pásek svých kalhot (viz popis jednání ve skutkové větě), a poté šel k vozidlu, v němž seděl poškozený. Následně toliko vyzval poškozeného, aby z místa odešel. Plynovou pistolí nijak dále nemanipuloval, měl ji toliko za páskem kalhot. Poškozený uvedl, že přímo viděl, jak obviněný zbraň natahoval přímo v autě a že to bylo na vzdálenost cca 25 až 30 metrů a do vozidla bylo vidět na tu vzdálenost, na poškozeného obviněný nemířil (srov. bod 11 a 12 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně).
42. Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že v posuzované věci je dána nejnižší možná míra úmyslného zavinění v podobě smíření plynoucí z faktu, že obviněný měl zbraň primárně na svoji ochranu.
43. Dále je třeba konstatovat, že smyslem zakotvení kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání v podobě znaku spáchání činu se zbraní je zvýšená společenská škodlivost, resp. závažnost takového způsobu jednání. Je tomu tak proto, že užití zbraně zpravidla zvyšuje účinnost vyděračského jednání. Proto zde také musí být kauzální souvislost mezi užitím zbraně a cílem, k němuž jednání pachatele směřuje. V posuzovaném případě je však z konkrétních zjištěných okolností (viz výše) zjevné, že intenzita naplnění daného znaku byla zcela minimální. Lze totiž dovodit, že daná plynová pistole nebyla prostředkem zvýšení účinnosti působení na poškozeného. Obviněný kromě počátečního natažení zbraně a vložení za opasek, již uvedenou pistoli nijak nevčlenil do svého jednání, omezil se pouze na strohou slovní výzvu k poškozenému, aby z místa odešel, nijak své jednání nestupňoval a nepokračoval v něm. Opět je zde přitom nutno zmínit mj. soudy zjištěný fakt, že ve vztahu k obviněnému nebyla manipulace s plynovou pistolí prostředkem zvýšení účinnosti působení na poškozeného, nýbrž prostředkem obrany.
44. Bez významu pak není ani motivace činu – jednalo se o situační záležitost vyvěrající z delší dobu trvajících nedobrých vztahů mezi obviněným a poškozeným, kdy obviněný vnímal přítomnost poškozeného před svojí nemovitostí jako naprosto nežádoucí (z kontextu jeho výpovědi lze vyvodit, že ji chápal jako svého druhu provokaci). Nepřál si totiž, aby se poškozený zúčastnil rodinného setkání, jež se konalo právě v této nemovitosti.
45. Formální znaky předmětného trestného činu tak byly naplněny s minimální intenzitou, resp. toliko v rozsahu svědčícím závěru, že konkrétní společenská škodlivost jednání obviněného nedosáhla nejen spodní hranice typové škodlivosti trestného činu, který v něm spatřovala obžaloba [tj. zločinu vydírání podle §1 75 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku], avšak ani typové škodlivosti jeho základní skutkové podstaty [tj. přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku]. Současně je nezbytné zdůraznit, že skutková zjištění vyjádřená v dovoláním napadeném rozhodnutí neodůvodňují posouzení skutku ani jako jiného soudně trestného činu, tj. jiného trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku.
46. Nelze pak rovněž pominout, že věc byla již pravomocně rozhodnuta v přestupkovém řízení, přičemž obviněnému byla uložena pokuta ve výši 5.000,- Kč a propadnutí předmětné plynové pistole. Takový postih obviněného je možno vzhledem ke konkrétním okolnostem činu označit za dostatečný.
47. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
V.
Způsob rozhodnutí
48. Z výše ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu