ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.980.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 980/2021-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2021, č. j. 9 To 56/2021-105, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 34/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2021, č. j. 9 To 56/2021-105, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 1. 2021, č. j. 39 T 34/2020-89, ohledně obviněného J. Č.
II. Podle §265k odst. 2 věta třetí tr. ř. se za přiměřeného užití §261 tr. ř. zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 1. 2021, č. j. 39 T 34/2020-89, ohledně obviněné D. K.
III. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
IV. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 1. 2021, č. j. 39 T 34/2020-89 , byl obviněný J. Č. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 4. 3. 2020 v 13:43 hodin v XY, v galerii XY, obžalovaný Č. za užití malířského válečku a tří malířských barev značky Prolux v odstínech červená, modrá a bílá přemaloval svislými pruhy vyobrazujícími národní trikoloru text ve znění „JSEM ČESKEJ SRAB, KTEREJ ČUMĚL KDYŽ NAKLÁDALI ŽIDY, HAJLOVAL NÁCKŮM, MÁVAL KOMUNISTŮM A PAK CHTĚL JISTOTU DESETINÁSOBKU – PODE BAL“ o rozměrech 105 x 120 centimetrů v českém i anglickém jazyce a obžalovaná K. podporovala obžalovaného Č. v jeho jednání, které rovněž natáčela na jeho videokameru za účelem zveřejnění.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §228 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí jmenovaných ve výroku rozsudku.
3. Obviněná D. K. byla uznána vinnou pomocí k přečinu poškození cizí věci podle §24 odst. 1 písm. c) k §228 odst. 2 tr. zákoníku a byl jí podle §228 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců.
4. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 3. 2021, č. j. 9 To 56/2021-105 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Kestla dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
6. Dovolatel pokládá skutková zjištění nalézacího soudu za správná, namítá však, že jeho úmysl nesměřoval prioritně ke zničení či poškození cizí věci nebo k jejímu učinění neupotřebitelnou, nýbrž k tomu, aby bylo zabráněno dalšímu vystavování nápisu v umělecké galerii. Má za to, že taková místa by měla podporovat patriotismus a národní hrdost. Nesouhlasí s odůvodněním odvolacího soudu stran informací o stížnostech dalších občanů či argumentací, že se staví do pozice jediného oprávněného k posouzení, zda by měl být nápis předmětem prověřování. Jak předpokládá čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), využil svého práva na svobodu projevu a vyjádření svého názoru.
7. Soud podle jeho hodnocení k věci přistupoval necitlivě a striktně, když se uchýlil k nejtvrdší formě trestněprávní represe. Nezabýval se možností aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to tím spíše, když znehodnocený nápis bylo možné bez větších obtíží vrátit do původního stavu. Otázce způsobené škody se soud věnoval jen zcela okrajově. Odsouzení k trestu odnětí svobody považuje za příliš tvrdé, a především nekorespondující se zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku či čl. 39 Listiny, když by s ohledem na společenskou škodlivost postačovalo použití jiných, mírnějších prostředků.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 9 To 56/2021, a taktéž řízení mu předcházející.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předeslal, že z obsahu dovolání je patrno, že důvod podle písm. g) se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku soudu nalézacího, a že usnesení odvolacího soudu chtěl obviněný patrně dovolatel napadnout podle písm. l) §265b odst. 1 tr. ř.
10. Státní zástupce poukázal, že soud nalézací dovodil konkrétní škodlivost pro společnost ze škodlivosti typové, nikoliv ze škodlivosti konkrétního skutku. Takový náhled je ve zjevném rozporu s úmyslem zákonodárce vyjádřeným v §12 odst. 2 tr. zákoníku a následně vyloženým i ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012. Soud odvolací na námitku ohledně škodlivosti činu pro společnost vůbec nereagoval.
11. Úvodem státní zástupce připomenul, že aplikace platného práva na skutky, které se sice formálně jeví jako trestné, avšak jejich trestání se z důvodů mimotrestních nejeví jako spravedlivé, je mnohem obtížnější. Jde o jednání, která se sice navenek jeví jako soudně trestná, k jejich porozumění je však zapotřebí příliš podrobně se zabývat historickými, náboženskými, ideologickými a politickými souvislostmi. Tak jak se jimi nakonec zabýval i odvolací soud v závěru odstavce 18 odůvodnění svého usnesení, kde vyslovil svůj náhled na výklad české historie z pohledu napadeného nápisu.
12. Pro posouzení škodlivosti jednání dovolatele pro společnost z pohledu §12 odst. 2 tr. zákoníku je podstatné vyhodnocení velmi specifického účelu napadeného nápisu. Připomenul proto poslání galerie XY, kterým není pouhé „předvádění“ hotových uměleckých děl, ale společenská interakce, kterou si nelze představit bez střetávání názorů. Autorem napadeného nápisu byla skupina XY, která pracuje s širokým spektrem přístupů od performancí a pseudoreklamních kampaní, k politickému aktivismu. Napadený nápis je zjevně provokací „našeho špatného národního svědomí“. Záměrně kusým, expresivním, vědomě nekorektním a nespravedlivě paušálním způsobem popisuje špatný charakter Čechů od třicátých do devadesátých let dvacátého století. Dílem jde o tvrzení pravdivá. Obecně ovšem použitelná na všechny národy – evropské i světové.
13. Nápis tedy neměl doslovně „hlásat“ něco konečného, mělo se jednat o diskusi a společenskou interakci. Autoři jistě předpokládali odpor. Ten nakonec vyjádřil dovolatel stejnou technikou, jakou byl nápis vytvořen. Dovolatel tak z formy této diskuse v podstatě nevybočil, pokud nápis přímo na zdi zamaloval. Nakonec, celkový výsledek by bylo možno považovat za dílo ještě působivější a více naplňující smysl daného prostoru, neboť na rozdíl od původní podoby zobrazuje právě onu diskusi – kontroverzním nápisem prosvítajícím pod českou trikolorou. Což je počin vlastníkem galerie proklamovaný a tedy spíše zamýšlený, než aby někoho z autorů či vlastníků poškozoval. Tomu odpovídá i přístup poškozeného k trestnímu stíhání. Majitel galerie reagoval na své vyrozumění o hlavním líčení tak, že ve věci poškození svého majetku se „nechce dále angažovat“ a že považuje věc „za uzavřenou a nemá zájem o další řešení věci“.
14. Státní zástupce dále zmínil smysl obdobných projektů jmenované skupiny XY, např. umístění napodobeniny busty prezidenta Beneše, jenž má na čele namalovanou českou vlajku. Autoři zjevně nijak neprotestovali, pokud bylo toto dílo po jedenácti dnech pražským magistrátem odstraněno. Pokud by někým bylo svévolně pomalováno (například za účelem přemalování vlajky na obličeji prezidenta) či odstraněno dříve, stěží by se jednalo o jednání soudně trestné. Ani zde nebylo účelem autorů umístit do zmíněného parku „majetek“ poškozeného, nýbrž jen provokace diskuse.
15. Nejedná se o to, že by snad taková díla požívala nižší ochrany před odstraněním či pomalováním. Jedná se o to, že pomalování slouží v takových případech zamýšlenému účelu a rozvíjí započatou myšlenku – vyburcování většinové lhostejné společnosti ke vstupu do veřejného prostoru a k diskusi o kontroverzních tématech. Již z podstaty věci je tak poněkud nepřiléhavé, regulovat tuto kontroverzní diskusi cestou trestního práva, pokud je taková diskuse nenásilná a dochází při ní jen k nepatrným škodám na majetku protistrany. Tyto nepatrné škody (nyní pod 10.000 Kč) nechť jsou předmětem řízení přestupkového a občanskoprávního. Podstatné tedy je, že pro zvláštní provokativní povahu díla a pro jeho umístění v galerii kladoucí důraz právě na společenskou interakci netradičními prostředky, mělo být v prvé řadě zváženo, zda a jak vůbec dovolatel vybočil svým činem z vůle poškozeného, když na jednu grafiku, s níž nesouhlasil, reagoval jinou grafikou, jíž vyjádřil svůj vlastní názor. Když shora citovaný dopis poškozeného nasvědčuje spíše tomu, že vlastník pomalované stěny se již poškozeným necítí – rozhodně ne v trestním řízení.
16. Popsané okolnosti jsou natolik specifické, že je při koncipování skutkové podstaty poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku zákonodárce nemohl předvídat. Pro posouzení škodlivosti činu pro společnost má význam i otázka, do jaké míry je vůbec možno soudně trestat projevení politického názoru, je-li takový názor projeven nenásilným způsobem. K tomu existují příklady jak ze samotné Prahy, tak i ze zahraničí. Státní zástupce přitom poukázal na tank na náměstí Kinských v Praze pomalovaný na růžovo, události týkající se sochy Koněva či pomník „Vítězství Rudé armády nad fašismem“ v Brně. Tato jednání byla posuzována nanejvýš jako přestupky. Nic tak nenasvědčuje tomu, že by obdobné skutky byly českými orgány činnými v trestním řízení považovány za činy soudně trestné.
17. Tato praxe je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Z jeho rozhodovací praxe státní zástupce citoval rozsudek ze dne 15. 1. 2019 č. 69714/16, 71685/16 ve věci Matasaru proti Moldavsku týkající se instalací obscénní plastiky mající upozorňovat na korupci a kontrolu vykonávanou politiky nad úřadem generálního prokurátora, rozsudek ze dne 17. 7. 2018, č. 38004/12 ve věci Mariya Alekhina a ostatní proti Rusku týkající se vystoupení ruské feministické punkové kapely Pussy Riot v moskevské katedrále či v nich citované lití barvy na sochy Atatürka. Z nich je zřejmé, že pouhé pošpinění pomníku v reakci na výklad historických událostí bez výzev k násilí v zásadě nemůže být posouzeno jako čin soudně trestný a může se jednat toliko o jednání přestupkové. Dosavadní praxe českých soudů byla s uvedenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v souladu. Státní zástupce nespatřuje žádný rozumný důvod z této praxe vybočovat a obdobné útoky posuzovat přísněji.
18. Argumentem a maiori ad minus dovodil, že pokud v zásadě nelze považovat za čin ohrozitelný trestem odnětí svobody ideově motivované pomalování či drobné poškození pomníku (tank, Atatürk, Koněv, Mariánský sloup), tím méně může být takto trestným činem ideově motivované pomalování pouhého nápisu , jestliže se jedná o nenásilný způsob projevu. Dovolání se proto jeví ve své podstatě jako důvodné, neboť jednání dovolatele mělo být posouzeno za užití §12 odst. 2 tr. zákoníku, což se nestalo. Jeho odsouzení pro čin soudně trestný se navíc vymyká dosavadní praxi českých orgánů činných v trestním řízení. Ze shora citovaného přístupu poškozeného je patrno, že dodatečně odpadl hlavní znak předmětné skutkové podstaty – poškození cizí věci. Ačkoliv tímto dodatečným souhlasem nebyly patrně naplněny podmínky svolení poškozeného podle §30 tr. zákoníku, jedná se o další důkaz o tom, že způsobení materiální škody nebylo podstatou dovolatelova jednání, což je ona skutečnost snižující škodlivost jeho jednání pro společnost.
19. Z uvedené argumentace nelze dovozovat, že by snad bylo jednání dovolatele přípustné. Podle státního zástupce dovolatel nesporně jednal protiprávně, jeho jednání však nebylo soudně trestné.
20. Protože shora uvedené důvody prospívají rovněž spoluobviněné D. K. a podle §265k odst. 2 tr. ř. je tak důvod k přiměřenému užití §261 tr. ř. v její prospěch, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího, ohledně obou odsouzených zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
22. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
23. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , pro který je možno dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Naopak případné procesní pochybení soudů nižších stupňů tento dovolací důvod nezakládá a není naplněn ani v situaci, kdy se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový (odlišný) skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele.
24. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak dán pouze v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV.
Důvodnost dovolání
27. Dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek uplatnil právně relevantním způsobem, neboť deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel o hmotně právní argumentaci. Vyjádřeno jinými slovy, soudům nižších stupňů nevytýká nesprávnost jejich skutkových zjištění (oba obvinění ostatně již v řízení před soudem prvního stupně uvedli, že skutková tvrzení obsažená v návrhu na potrestání, odpovídají skutečnosti stran jejich vlastního jednání), nýbrž nesprávnost právního posouzení v rozsudku soudu prvního stupně vymezeného skutku. Svoji argumentaci opřel o dvě námitky, neboť
· jednak zpochybnil naplnění subjektivní stránky uvedeného přečinu (namítl, že jeho úmysl směřoval k zabránění vystavování uměleckého díla, a nikoli primárně k jeho zničení),
· jednak soudům vytkl porušení zásady subsidiarity trestní represe.
28. Jeho dovolací námitky vyhodnotil dovolací soud tak, že jejich obsah neumožňuje, aby o dovolání obviněného rozhodl některým ze způsobů upravených v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Na jejich podkladě proto přistoupil k přezkoumání napadeného rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř.
29. Nejvyšší soud musí konstatovat, že soudy obou stupňů při rozhodování o vině dovolatele (soud prvního stupně pak i při rozhodování o vině spoluobviněné D. K.) nevzaly v úvahu skutečnosti zmíněné ve vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného, tedy že náležitě neposoudily, zda vyvození trestní odpovědnosti obviněného (potažmo spoluobviněné) je odůvodněno
· jak z hlediska konkrétní škodlivosti činu (otázka subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio ),
· tak z hlediska judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) vymezených podmínek umožňujících (či naopak zapovídajících) trestněprávní reakci státu na jednání osoby, které má souvislost s jejím uplatněním práva svobody projevu.
K problematice subsidiarity trestní represe
30. V prvně uvedeném směru shledává Nejvyšší soud závažný deficit zejména v přístupu nalézacího soudu, jenž se zobrazil v jeho argumentaci obsažené v odůvodnění jeho rozsudku (ohledně obviněného viz bod 3. odůvodnění). Ten totiž nezbytnost trestního postihu obou obviněných založil na zcela nesprávném východisku, neboť v rozporu s tím, co plyne ze zásady subsidiarity trestní represe a z §12 odst. 2 tr. zákoníku (v němž je obsažen tzv. materiální korektiv vymezující rozsah trestního bezpráví na základě materiální stránky trestného činu), potřebu trestně právní reakce orgánů činných v trestním řízení na zjištěný skutek odvodil od typové společenské škodlivosti činu a nikoli společenské škodlivosti konkrétní , tj. škodlivosti jím posuzovaného skutku, jak na to zcela správně poukázal ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce. V uvedeném směru se jeví vhodným připomenout, že nalézací soud v návaznosti na své konstatování, že obviněný „svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku, neboť poškodil cizí věc pomalováním, když přemaloval výše uvedený text, kdy výše škody není formálním znakem tohoto trestného činu“, přičemž jeho úmysl „vyplývá z jeho samotného jednání“ (formální stránka trestného činu) , nutnost trestněprávní reakce, projevující se ve vyvození trestní odpovědnosti dovolatele (potažmo spoluobviněné), založil na argumentaci, podle níž obviněný „ porušil zájem na ochraně vlastnického práva, který trestní zákoník nepochybně považuje za natolik společensky škodlivý, že jej zamýšlí trestně postihovat a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu by nedostačovalo“.
31. Odhlédne-li dovolací soud od toho, že citovaný text nevyjadřuje to, co patrně chtěl nalézací soud vyjádřit (objekt trestného činu - vlastnické právo - je předmětem trestněprávní ochrany, společensky škodlivé může být jen protiprávní jednání pachatele, kterým je do subjektivního práva poškozeného zasahováno způsobem projevujícím se v účinku na předmětu útoku, tj. poškozením či zničením jeho věci), pak musí konstatovat, že i správně vyložený obsah tohoto sdělení svědčí o naprostém nepochopení úpravy obsažené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a jejího vyložení ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., případně jiných rozhodnutích téhož soudu (např. usnesení ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1018/2019, publikované pod č. 41/2020 Sb. rozh. tr., či usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021). V odkazovaném stanovisku poukázal Nejvyšší soud na to, že, „je třeba důsledně rozlišovat případy, v nichž se zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající pravidlo pro použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ užijí, a to:
a) jako interpretační pravidlo tam, kde je třeba vyložit některé neurčité pojmy či pojmy poskytující určitý prostor k výkladu (např. u výtržnictví) nebo kde je nezbytné z jiných důvodů, např. z hlediska intenzity naplnění některých znaků trestného činu, dovodit, že nebyl spáchán trestný čin, tedy nebyly naplněny jeho zákonné (formální) znaky (to je případ trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy …); v těchto případech jde v podstatě o to, že se výkladem za použití zásady subsidiarity trestní represe stanoví hranice mezi trestným činem a činem beztrestným (přestupkem, jiným deliktem);
b) jako korektiv k tomu, aby se neuplatnila trestní odpovědnost, i když byl spáchán trestný čin (menší závažnosti), tj. byly naplněny všechny znaky uvedené v trestním zákoně, ale nejde o případ společensky škodlivý, protože neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům takového trestného činu, popř. navíc k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a proto se v důsledku použití zásady subsidiarity trestní represe ve shora uvedeném smyslu neuplatní trestní odpovědnost za takový trestný čin (zde tedy půjde o možnost nestíhat či zprostit obžaloby některé trestné činy majetkové, hospodářské či jiné případy zasahující převážně do soukromých vztahů mezi jinak rovnými subjekty, ačkoli je zřejmé, že byly naplněny všechny formální znaky trestného činu).“
32. Aniž by bylo třeba zacházet do podrobností stran přece jen stále zcela neustáleného náhledu na problematiku aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku (stran podrobností viz např. Čep, D., Kandová, K., Veselý, T., Trestný čin pomluvy: K jeho místu v trestním právu, subsidiaritě trestní represe a sankční náhradě újmy, část „ 1. Aplikační rozměr zásady subsidiarity trestní represe “, Právní rozhledy 15-16/2021, str. 531-542), pochybnosti nevznikají ohledně řešení spočívajícího v tom, že uplatnění tohoto ustanovení přichází v úvahu tehdy, shledá-li orgán činný v trestním řízení (ve stadiu soudního řízení soud o meritu věci rozhodující) v jednání pachatele
· naplnění všech (formálních) znaků vymezujících skutkovou podstatu příslušného trestného činu [v opačném případě se uplatní zásada nullum crimen sine lege a postup upravený v §226 písm. b) tr. ř. již pro nenaplnění těchto formálních znaků], avšak současně
· tak nízkou úroveň konkrétní společenské škodlivosti posuzovaného skutku, která nedosahuje ani spodní hranice typové společenské škodlivosti daného trestného činu.
33. Z uvedeného východiska, které zcela transparentně vyložilo odkazované stanovisko [ve vztahu k alternativě b) část II. právní věty – „ Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. “], plyne, že orgán činný v trestním řízení musí – zde zejm. v případech, kdy naplnění formálních znaků vede k závěru o spáchání bagatelního trestného činu – poměřovat konkrétní společenskou škodlivost skutku, o němž se řízení vede, s tzv. typovou společenskou škodlivostí příslušného deliktu, a to právě proto, aby byla správně rozhraničena oblast trestně právního bezpráví od oblasti, která je určena k postihu protiprávních činů nižší škodlivosti jinými instrumenty, tj. v rámci jiných právních odvětví tvořících právní řád České republiky. K trestně právnímu postihu jedince v takových případech má (viz postavení trestního práva jako ultima ratio ) zásadně docházet jen tehdy, pokud reparaci a celkovou nápravu protiprávního (poruchového či ohrožovacího) stavu nelze zabezpečit mimotrestními nástroji.
34. Nic takového soud prvního stupně neučinil. Ten poukazem na skutečnost, že zákonodárce upravil v§228 odst. 2 tr. zákoníku (základní) skutkovou podstatu, k jejímuž naplnění není nezbytné způsobení škody v rozsahu typu škod vymezených §138 tr. zákoníku (jejich existence totiž odůvodňuje užití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci), vyšel z toho, že již tato skutečnost, resp. s ní spojené vymezení typového stupně společenské škodlivosti (provedené zákonodárcem), sama o sobě odůvodňuje vyvození trestní odpovědnosti obviněného a následně jeho trestní postih, jako právní následek zjištěné trestní odpovědnosti. Uvedeným způsobem však uvažovat nelze, neboť takový přístup by vedl k naprostému popření smyslu úpravy obsažené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, potažmo k jejím vyřazení v aplikační praxi orgánů činných v trestním řízení.
35. Již proto, a současně s přihlédnutím k tomu, že při řešení otázky viny dovolatele se
nalézací soud vůbec nezabýval dále vyloženou problematikou (a rovněž pro zjevné formální nesprávnosti v odůvodnění rozsudku obsažené v části týkající se odůvodnění trestu dovolateli uloženého – „ … přihlédl … k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obžalované , k jejímu dosavadnímu způsobu života a možnostem její nápravy. “), nemůže dovolací soud souhlasit s posouzením rozsudku soudu nalézacího odvolacím soudem, pokud ten v odůvodnění svého usnesení uvedl, že
· (pokud jde o skutková zjištění) „ lze … odkázat … na argumentaci rozvedenou velice podrobně a výstižně v odůvodnění napadeného rozsudku “
· (pokud jde o právní kvalifikaci) „ byla nalézacím soudem náležitým způsobem zdůvodněna“.
Jak plyne z již výše (a i dále) uvedeného, je tomu právě naopak.
36. Odvolací soud, jenž rozhodl o odvolání obviněného, rozvinul (bod 18.) právní argumentaci nalézacího soudu ohledně právní kvalifikace činu tak, že s využitím citace výkladu obsaženého v komentáři ( Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2285-2295) a podtržením částí, jež akcentoval, poukázal na v zásadě shodné skutečnosti obsažené již v odvoláním napadeném rozsudku (ochrana vlastnického práva, absence zákonného znaku způsobení škody v nějaké minimální výši), načež uvedl i další skutečnosti mající vztah k objektivní stránce trestného činu (poškození věci specifickým způsobem, atd.), přičemž zmínil i v komentáři uvedenou nezbytnost odlišení trestného činu podle §228 odst. 2 tr. zákoníku od přestupku [a jako v úvahu přicházející uvedl odvolací soud přestupek proti majetku podle §8 odst. 1 písm. a) bod 4. zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů].
37. V návaznosti na posledně uvedené se však již odvolací soud otázkou toho, proč věc nelze řešit mimotrestními prostředky (např. právě postoupení věci z důvodu možného posouzení skutku jako odpovídajícího přestupku), nezabýval, neboť jeho další argumentace se věnuje tomu, proč na prokázané jednání nelze aplikovat ustanovení §28 tr. zákoníku upravující jednání v krajní nouzi. Ani v rozhodnutí odvolacího soudu proto otázka toho, co obviněný ve svém dovolání namítá (subsidiární role trestního práva jako prostředku ultima ratio , a s tím spojená možnost odpovídajícího řešení jeho protiprávního jednání jinak, než cestou vyvození jeho trestní odpovědnosti), tj. zda v jeho případě přece jen neexistovala možnost aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, nebyla odpovídajícím a žádoucím způsobem zodpovězena.
K otázce svobody projevu a podmínkám vyvození trestní odpovědnosti pachatele za jednání s takovým projevem spojené
38. Pokud jde o problematiku svobody projevu, v rozhodnutí odvolacího soudu je sice zmíněna, avšak výlučně ve prospěch autora díla [„ Obsah textu samozřejmě nemusí ve společnosti vyvolávat pouze a jedině pozitivní, souhlasný ohlas, ale může vyvolávat i společenskou polemiku, což s největší pravděpodobností byl důvod pro jeho vytvoření a umístění. Lze jej chápat jako apel k zamyšlení nad svým jednáním. Nepochybně se jedná o vyjádření ve smyslu článku 17 Listiny základních práv a svobod (Ústavní zákona č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Ad 1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny; Ad 2) Každý má právo vyjadřovat svůj své názory slovem, písmem , tiskem obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Pakliže byl uvedeným textem na uvedeném místě vyjádřen jistý názor, s nímž obžalovaný nemusí souhlasit, nelze však připustit, aby bez dalšího, tento názor a způsob projevu takového názoru jinému upíral a dokonce sám svévolně projev takového názoru zničil tím, že jej přemaloval, aby nebyl čitelný, či aby byl těžko čitelný. … ], a to v zásadě jen v reakci na odvolací námitku obviněného ohledně jednání v krajní nouzi („ Námitku, že snad obžalovaný byl oprávněn takto postupovat s odkazem na krajní nouzi, nelze přijmout.“ ).
39. Jak vyplývá z již výše citované pasáže usnesení odvolacího soudu, tento vůbec neuvažoval nad tím, že i jednání dovolatele bylo vedeno záměrem projevit své myšlenky, názory či hodnotící soudy, a že tedy skutek, kterého se prokazatelně – viz i jeho výpověď – dopustil s touto motivací (viz i záměr, prezentovat toto jeho jednání pořizovaným obrazovým záznamem na sociálních sítích), by měl být posuzován perspektivou v článku 17 Listiny, resp. v článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva“), garantovaného práva svobody projevu. O tom, že z tohoto zorného úhlu věc nebyla vůbec posuzována, svědčí i navazující text odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, v němž je jím obviněný podrobován kritice („ Obžalovaný se v projednávané věci dokonce staví i do role mravokárce a odborníka na hovorový jazyk … “).
40. Aniž by dovolací soud hodlal zpochybňovat právní závěry odvolacího soudu stran nesplnění podmínek k jednání v krajní nouzi (ostatně vzhledem k textu dovolání ani není důvod k tomu, aby tuto otázku řešil), resp. z toho plynoucí závěr, že jednání obviněného nebylo jednáním právním řádem aprobovaným, právem dovoleným, nemůže z důvodů, které již výstižně vyjádřil ve svém stanovisku státní zástupce (viz body 10. až 19.), souhlasit s tím, co dovodily oba soudy nižších stupňů, tj. že na svou podstatou protiprávní jednání dovolatele je nezbytné působit prostředky trestního práva. K tomu, co odeznělo ve vyjádření státního zástupce, lze totiž doplnit následující skutečnosti.
41. Při střetu nastalém tím, že jednání osoby (pachatele) je svou povahou protiprávní, avšak na straně druhé lze toto pokládat za formu aktivního využívání jeho svobody projevu garantované mu čl. 10 Úmluvy ( Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. […] ), musí orgány činné v trestním řízení zvažovat, zda trestní stíhání, potažmo odsouzení pachatele za trestný čin, jehož znaky svým jednáním naplnil, je ospravedlnitelné, vyjádřeno jinými slovy, zda tímto (v konečném stadiu trestního procesu) odsouzením nedojde k zásahu (porušení) do tohoto jeho citovaným článkem garantovaného práva. Ačkoli uvedené právo není absolutní a určité zásahy do něj jsou přípustné, což je dáno podmínkami stanovenými v odstavci druhém téhož ustanovení ( Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.) , trestní postih pachatele je v jistém (judikaturou ESLP vyloženém smyslu) limitován.
42. Nejvyšší soud připomíná, že pro určení, zda byl zásah (projevující se trestním postihem obviněného) do práva na svobodu projevu přípustný, či již představoval porušení mu garantovaného práva, využívá ESLP standardního testu, který na základě druhého odstavce čl. 10 Úmluvy rozvinul. V jednotlivých krocích si postupně klade následující otázky
· byl zásah v souladu se zákonem? (test legality)
· sledoval alespoň jeden z legitimních cílů? (test legitimity)
· byl nezbytný v demokratické společnosti? (test nezbytnosti v demokratické společnosti).
43. V rámci testu legality ESLP posuzuje nejen soulad zásahu s vnitrostátním právem, ale také samotnou jeho kvalitu tj. jeho dostupnost, předvídatelnost a absenci svévole. V případě testu legitimity zkoumá, zda je naplněn jeden z 10 legitimních cílů, které jsou jmenovány v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Test nezbytnosti v demokratické společnosti obsahuje dvě podmínky, a to že zásah ve světle daného případu jako celku musí být přiměřený sledovanému legitimnímu cíli a že důvody uvedené národními orgány na jeho ospravedlnění musí být relevantní a dostatečné (viz KMEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 998.).
44. Byť by bylo možno uzavřít, že z hlediska prvního kroku testu by dovození trestní odpovědnosti mohlo být zdůvodnitelné skrze úpravu obsaženou v ustanovení §228 odst. 2 tr. zákoníku, tedy v právním řádu, o jehož dostupnosti obviněnému stejně jako předvídatelnosti či absenci svévole není pochyb (a obviněným nebylo v tomto směru ani ničeho namítáno), není tomu tak v jeho zbytku. Již v případě testu legitimity je zřejmé, že žádný z v druhém odstavci článku 10 Úmluvy jmenovaných legitimních cílů nemůže být v projednávané věci vyžadován. Pokud by snad byla snaha naznačovat, že by se mohlo jednat o předcházení nepokojům či ochranu morálky, tyto by možná mohly přicházet v úvahu u přečinu podle daného ustanovení za jiných okolností, nikoli však v projednávané věci. Na paměti je totiž třeba mít především požadavek na přiměřenost. Nehledě na následující test nezbytnosti v demokratické společnosti. Omezení svobody projevu obviněného není nezbytné pro naplnění těchto, ani jiných legitimních cílů jmenovaných v daných ustanoveních, kdy naopak je na místě za příznivé pro demokratickou společnost považovat pluralismus vyjadřovaný mimo jiné projevem názoru obviněného. Uvedené bylo zcela přiléhavě vyjádřeno státním zástupcem, když poukázal na snahu umělecké skupiny XY vyvolat diskusi, přičemž právě reakci obviněného lze považovat za jimi kýžený výsledek.
45. Krom toho, že se státní zástupce podrobně věnoval povaze umělecké skupiny XY a jejího díla, z níž usoudil, že reakce obviněného na jejich dílo mohla být jimi dokonce vítaná, neboť představovala diskusi, kterou se snažili vyvolat, předložil státní zástupce také téměř vyčerpávající přehled obdobných případů jak z českého prostředí, tak z judikatury ESLP. Ze státním zástupcem citovaných rozhodnutí je na místě, jako nejdůležitější pro projednávanou věc, vyzdvihnout věc Mariya Alekhina a další proti Rusku, č. 38004/12, rozsudek ze dne 17. 6. 2018 (vystoupení kapely Pussy Riot) a věc Mătăsaru proti Moldavské republice, č. 69714/16 a č. 71685/16, rozsudek ze dne 15. 1. 2019 (instalace obscénních plastik). Krom toho tento soud připojuje také věc Müller a další proti Švýcarsku, č. 10737/84, rozsudek ze dne 24. 5. 1988, který byl mezi prvními, kde se ESLP vyjádřil ke svobodě projevu jako vztahující se k výtvarnému umění. Byť v tomto případě, kdy byla umělcům uložena pokuta a zabaveny obscénní obrazy, Soud porušení neshledal, jím vydané rozhodnutí přineslo i velmi zajímavé disenty upozorňující na relativitu vnímání umění a připomínající zákazy literatury dříve považované za obscénní, dnes však za klasiku, mnohdy dokonce povinnou literaturu. Ve věci Vereinigung Bildender Künstler proti Rakousku, č. 68354/01, rozsudek ze dne 25. 1. 2007, ESLP jednal o obscénním obraze politém barvou, přičemž částečně překonal své postoje formulované v předchozí citované věci.
46. Přestože ESLP nevylučuje v souvislosti s omezením svobody projevu ukládání sankcí, vyzývá ke zdrženlivosti. Co se týče ukládání sankcí v obdobných věcech, ESLP upozornil ve věci Cumpănă a Mazăre proti Rumunsku, č. 33348/96, rozsudek ze dne 17. 12. 2004, na „mrazivý efekt“, tj. odrazující účinek, který může mít byť jen hrozba podmíněně uloženého trestu odnětí svobody na aktivní využití svobody projevu. Připomněl tak nutnost proporcionality s ohledem na samotný projev, když omezování volného projevu je škodlivé pro svobodnou a demokratickou společnost. Je proto nutné ji v rámci testu zvláště zvažovat (viz Ceylan proti Turecku, č. 23556/94, rozsudek ze dne 8. 7. 1999).
47. Pro úplnost je vhodné dodat, že nelze pomíjet to, že obviněný svým jednáním zasáhl do práva umělecké skupiny XY jako autora díla, když toto dílo poškodil. Za odlišných okolností by proto bylo na místě věnovat se také střetu těchto práv. Avšak s ohledem na to, co státní zástupce uvedl k povaze umělecké tvorby této skupiny a jejímu zaměření, je zřejmé, že naopak jednání obviněného nebylo v rozporu s jejich uměleckým směřováním.
48. Uvedené skutečnosti ústí do závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí a též jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu nemohou obstát ani z tohoto hlediska, které při svém rozhodování zcela pominuly.
IV.
Způsob rozhodnutí
49. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, potažmo i jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího, jsou zatíženy vadou, která naplňuje dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z podnětu označeného mimořádného opravného prostředku proto jednak
· podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2021, č. j. 9 To 56/2021-105, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 1. 2021, č. j. 39 T 34/2020-89, ohledně obviněného J. Č. (ad I.), jednak
· podle §265k odst. 2 věta třetí tr. ř. se za přiměřeného užití §261 tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 1. 2021, č. j. 39 T 34/2020-89, ohledně obviněné D. K. (ad II.), přičemž
· podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (ad III.) a v návaznosti na to
· podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
50. Důvod ke zrušení napadených rozhodnutí ve vztahu k dovolateli je vyložen výše. Aplikace §265k odst. 2 věty třetí tr. ř. a s ní spojené přiměřené užití §261 tr. ř. ve vztahu ke spoluobviněné D. K. je dána tím, že vše uvedené stran pochybení při právním posouzení skutku dovolatele lze přiměřeně použít i ve vztahu k ní, když nadto již z vlastní akcesorické povahy účastenství stricto sensu , tj. v užším slova smyslu, tedy i pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku plyne, že není-li hlavního trestného činu, z povahy věci nemůže být dáno ani účastenství jiné osoby k němu.
51. Nadto nelze nezmínit, že vadnost právního posouzení skutku spoluobviněné spočívá i v dalším pochybení ze strany nalézacího soudu, který její jednání v tzv. skutkové větě vymezil ještě stručněji („ podporovala obžalovaného Č. v jeho jednání, které rovněž natáčela na jeho videokameru za účelem zveřejnění “) než státní zástupkyně v návrhu na potrestání („ dotyčného v daném jednání podpořila tím, že jej po předchozí vzájemné dohodě při tomto činu natáčela na jeho videokameru za účelem zveřejnění dané akce “). Takto popsaným jednáním spoluobviněná podle nalézacího soudu „ usnadnila jinému poškodit cizí věc tím, že ji pomaloval “ (věta právní), což jej vedlo k závěru, že spáchala pomoc k přečinu poškození cizí věci podle §24 odst. 1 písm. c) k §228 odst. 2 tr. zákoníku.
52. Zatímco podle výrokové části rozsudku zmíněné usnadnění , jakožto jedna z forem pomocného jednání, mělo spočívat v pouhém natáčení jednání dovolatele na jeho videokameře za účelem jeho zveřejnění, podle odůvodnění rozsudku vyjma toho spočívalo i v „ bránění obžalovaného Č. před osobami, které mu chtěli zamezit a zabránit v přemalování uvedeného nápisu “ . V uvedeném směru se tedy skutkové zjištění soudu obsažené ve výroku rozsudku a v jeho odůvodnění liší. Nutno zdůraznit, že z hlediska subsumpce dokazováním prokázaného skutku pod zákonné znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu jsou zásadně rozhodující údaje obsažené ve výroku o vině (v jeho tzv. skutkové větě).
53. V uvedeném směru (tj. při hodnocení skutkového zjištění uvedeného ve výroku rozsudku) si je pak nutno položit otázku, jak pořizování záznamu jednání dovolatele spoluobviněnou tomuto mohlo usnadnit spáchání činu. V kontextu tohoto je nezbytné připomenout to, co k obdobnému jednání (pořizování obrazového záznamu o jednání pachatele pořizujícího nápisy na zeď), resp. možnostem jeho hodnocení jako jednání pomocného ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku již Nejvyšší soud uvedl v jednom ze svých předchozích rozhodnutí. V usnesení ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1606/2016, tento soud dospěl k následujícímu zhodnocení, které je využitelné ve věci nyní posuzované.
54. Podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník) . Pomocník je tedy vymezen jakožto osoba, která úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků, (např. kasařského náčiní, páčidla k provedení vloupání, vražedné zbraně apod.), odstranění překážek (odemknutí uzamčeného prostoru atd.), vylákání poškozeného na místo činu, hlídání při činu, odvoz na místo činu, naproti tomu za psychickou pomoc se považuje rada (včetně tzv. „tipu“, spočívajícího ve vytipování objektu nebo osoby, na níž má být trestný čin spáchán), utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. Jak již bylo uvedeno, zákon definuje pojem pomoci jen demonstrativně; charakter pomoci může mít též dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji (srov. rozhodnutí č. 45/1963 Sb. rozh. tr. – v odůvodnění). Pomoc může být spáchána i úmyslným opomenutím takového chování, k němuž byl ve smyslu §112 tr. zákoníku pomocník podle okolností a svých osobních poměrů povinen. Pomoc se vyskytuje ve velmi rozdílných formách s různou povahou a závažností (§39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Typicky je však povaha a závažnost pomoci nižší než u ostatních obecných forem trestné činnosti, zejména organizátorství a návodu. Proto je třeba u méně závažné pomoci zvažovat i použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, třebaže trestný čin pachatele, k němuž pomoc směřovala, bude trestně postižen (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 350-352).
55. Objektivní stránka pomoci spočívá v takovém vytváření podmínek spáchání určitého hlavního trestného činu, které činí toto spáchání snadnějším, než kdyby takovéto pomoci nebylo. Hlavní trestný čin za těchto podmínek spáchaný se musí dostat do stadia alespoň pokusu. Kauzální význam pomoci, jenž je také součástí její objektivní stránky, spočívá v tom, že hlavní delikt byl spáchán, resp. k pokusu o něj došlo právě v důsledku poskytnuté pomoci snáz, než bez ní (srov. Kratochvíl V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 359-360).
56. Kauzální význam jednání pomocníka je třeba řešit v souladu s teorií podmínky ( conditio sine qua non; nazývanou rovněž teorií ekvivalence podmínek). I Ústavní soud [srov. nález ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05 (N177/47 SbNU 353 ] ve svých rozhodnutích zdůrazňuje (např. usnesení ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3607/16), že pro závěr o kauzálním vztahu mezi dvěma skutečnostmi je nutné, aby skutečnost, která má být příčinou, byla nutnou podmínkou ( condicio sine qua non ) toho, že se následek uskutečnil právě tak, jak se uskutečnil, tj. daným způsobem, v daném čase a v daném místě. Pro výsledek je příčinou taková událost, kterou si nelze odmyslet, aniž by nutně odpadl i sám výsledek. I z tohoto pohledu je třeba posuzovat kauzální význam jednání dovolatele pro jednání hlavního pachatele.
57. Důvodnost právní kvalifikace skutku vytýkaného návrhem na potrestání spoluobviněné D. K. měla být posuzována z tohoto hlediska. Jednání, které ve vztahu k ní popsal soud prvního stupně ve svém rozsudku, nemůže být považováno za pomoc fyzickou a nemůže ani odůvodnit závěr, že jím dovolateli usnadnila spáchání jeho činu. Jeho jednání, spočívající v přemalování označeného textu, nebylo popsaným jednáním spoluobviněné nikterak usnadněno, ve vztahu k němu nelze nalézt žádný kauzální význam ve výše vyloženém smyslu. Na pomoc v tomto významu nelze usuzovat ani z pohledu toho, že záznam měl být (resp. podle zjištění soudu i byl) pořizován za účelem jeho následného zveřejnění. Tato forma účastenství v užším slova smyslu (a obdobně i dvě zbývající, tj. organizátorství a návod) se totiž vztahuje (jen) k jednání, které má znaky (hlavního) trestného činu. Z hlediska právní kvalifikace užité na skutek, jehož se dopustil dovolatel, je přitom významná jen ta část skutečně realizovaného jednání (přemalování nápisu), a jen ve vztahu k tomuto jednání proto může být zvažována participace spoluobviněné na něm a z ní pramenící právní posouzení jejího jednání. Jelikož právě tato část jednání dovolatele nebyla trestným činem, potom z důvodu absence tohoto deliktu, jakožto trestného činu hlavního, odpadla s odkazem na zásadu akcesority účastenství v užším smyslu i trestní odpovědnost spoluobviněné.
58. Nad rámec dosud uvedeného lze dodat, že každý trestný čin, tedy i pomoc (§111 tr. zákoníku) musí být protiprávním činem (§13 odst. 1 tr. zákoníku) a i z tohoto hlediska mělo být hodnoceno soudem zjištěné (a ve výroku jeho rozsudku popsané) jednání spoluobviněné.
V.
Závěrečné shrnutí
59. Ze subsidiární povahy trestního práva a jeho vnímání jako prostředku ultima ratio plyne, že u trestných činů nižší společenské škodlivosti (a tím je i přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku) je vždy nezbytné se zabývat otázkou, zda nápravy protiprávního stavu, který z jednání pachatele vzešel, nelze dosáhnout mimotrestními prostředky. Při této úvaze je nezbytné vycházet z konkrétní společenské škodlivosti spáchaného činu. Je-li spáchaný čin projevem práva obviněného na svobodu projevu, je vyjma toho třeba zvážit, zda jeho trestní postih splňuje kritéria, která ve svých rozhodnutích z hlediska čl. 10 odst. 2 Úmluvy vyložil ESLP (testy legality, legitimity a nezbytnosti v demokratické společnosti).
60. Posouzení jednání osoby participující na trestném činu hlavního pachatele jako pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku v některé z jeho alternativně uvedených forem je možné jen tehdy, má-li takové jednání kauzální význam v podobě snazšího spáchání trestného činu jeho pachatelem. Z povahy věci (akcesorita účastenství v užším slova smyslu) plyne, že takové posouzení je možné jen tehdy, lze-li jednání hlavního pachatele kvalifikovat jako čin soudně trestný (trestný čin). Pořizování kamerového záznamu o činnosti hlavního pachatele, byť se záměrem tento následně zveřejnit, nelze pokládat za takovou formu pomoci, která mu spáchání činu (např. poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku) usnadňuje.
61. Z důvodů výše vyložených shledal Nejvyšší soud vyvození trestní odpovědnosti dovolatele a stejně tak i spoluobviněné odporujícím zákonu a garancím, která jsou jim poskytována normami vyšší právní síly.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu