ECLI:CZ:NS:2021:6.TZ.19.2021.1
6 Tz 19/2021-
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného R. O., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Přerově ze dne 13. 9. 1994, č. j. 1 To 35/94-50, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.
Odůvodnění:
I.
Stížnost pro porušení zákona
1. Stížností pro porušení zákona podanou podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného R. O. (dále též jen „obviněný“) napadla ministryně spravedlnosti usnesení Krajského soudu v Ostravě – (bývalé) pobočky v Přerově ze dne 13. 9. 1994, č. j. 1 To 35/94-50, který jako soud odvolací rozhodl v jeho trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci (dále též „soud prvního stupně“) pod sp. zn. 32 T 155/94. Označeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 7. 1994, č. j. 32 T 155/94-36, jímž byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále „tr. zákon“). Na základě argumentace obsažené v podané stížnosti pro porušení zákona, zejména s oporou o zjištění, že pro týž trestný čin (týž skutek) podle výkladu zaujatého Ústavním soudem k řešené problematice byl obviněný již předtím pravomocně odsouzen, shledala ministryně spravedlnosti napadené usnesení odvolacího soudu nezákonným pro porušení §256 tr. ř., resp. v řízení tomuto usnesení předcházejícím i pro porušení §11 odst. 1 písm. h) tr. ř., k němuž došlo v neprospěch obviněného, a proto Nejvyššímu soudu navrhla, aby
· podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě – bývalé pobočky v Přerově ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. 1 To 35/94, byl porušen zákon v §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. v neprospěch obviněného R. O.;
· podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil „ obě tato rozhodnutí “ (míněno jak usnesení Krajského soudu v Ostravě – bývalé pobočky v Přerově ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. 1 To 35/94, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 1994, č. j. 32 T 155/94-36), jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu;
· dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
II.
Napadené usnesení a řízení mu předcházející
2. Usnesením vydaným ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě – (bývalá) pobočka v Přerově dne 13. 9. 1994 pod č. j. 1 To 35/94-50 , tak, že je podle 256 tr. ř. zamítl.
3. Odvoláním napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 1994, č. j. 32 T 155/94-36, byl obviněný uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zákona, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
osobně převzal dne 14. 3. 1994 povolávací rozkaz Městské vojenské správy Ostrava, série G číslo XY, který mu určoval nástup vojenské základní služby dne 5. 4. 1994 k vojenskému útvaru XY Pardubice, což ve stanovené době a ani později neučinil.
4. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §269 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
5. Nalézací soud takto v hlavním líčení rozhodl poté, co v důsledku odporu podaného státním zástupcem, byl zrušen trestní příkaz samosoudce téhož soudu ze dne 1. 7. 1994, č. j. 32 T 155/94-29, jímž původně rozhodl o vině obviněného označeným trestným činem.
6. Pro úplnost je nezbytné dodat, že trestní stíhání obviněného pro týž skutek bylo zahájeno na podkladě sdělení obvinění vyšetřovatelem Policie České republiky, Městského úřadu vyšetřování Ostrava ze dne 16. 5. 1994. Řízení soudní bylo vedeno na podkladě obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 24. 6. 1994, sp. zn. 6 Zt 186/94 (u soudu podané dne 28. 6. 1994).
III.
Předcházející odsouzení obviněného
7. Rozsudkem tehdejšího Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 1992, č. j. 4 T 124/92-26 , ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 18. 8. 1992, č. j. 2 To 68/92-36, byl obviněný pravomocně odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zákona, jehož se podle jejich skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 6. 3. 1992 osobně převzal povolávací rozkaz Městské vojenské správy Ostrava, řady G č. XY, který mu určoval povinnost nastoupit dne 1. 4. 1992 do 10.00 hodin vojenskou základní službu u v. ú. XY K., což ve stanovené době a ani později neučinil, přičemž jednal v úmyslu trvale se vojenské činné službě vyhnout.
8. Obviněný byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců.
9. Rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 24. 3. 1993 byl obviněnému trest uložený těmito rozhodnutími prominut s účinky zahlazení.
IV.
Vyjádření procesních stran
10. Obviněný se k podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím svého obhájce JUDr. Lubomíra Müllera již písemným podáním ze dne 13. 5. 2021. V něm vyjádřil své souhlasné stanovisko a toto doplnil poukazem na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byla problematika ne bis in idem řešena. Vyjma zjevné nesprávnosti (uvedení §169 tr. zákona místo správného §269 tr. zákona) zmínil, že pochybení soudů spočívalo v nerespektování §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve znění platném v roce 1994. Podle obhájce obviněného má Nejvyšší soud dostatek podkladů k tomu, aby sám ve věci rozhodl postupem podle §271 odst. 1 tr. ř. Nejednotnost rozhodování senátů Nejvyššího soudu, z nichž některé preferují zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. a jiné dávají přednost zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř., jež by měla být sjednocena, vede z hlediska obviněného v zásadě ke stejným důsledkům.
10. Při veřejném zasedání, které se uskutečnilo v nepřítomnosti obviněného, obhájce obviněného na tomto vyjádření setrval a ke zjištění učiněnému Nejvyšším soudem v jeho průběhu, tj. že na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného proti témuž rozhodnutí a z týchž důvodů (stížnost pro porušení zákona ze dne 26. 5. 1997, sp. zn. 7 Tp 106/97) se Nejvyšší soud věcí obviněného již zabýval a o označeném mimořádném opravném prostředku rozhodl (usnesení ze dne ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 2 Tzn 49/97). Uvedl, že zásada ne bis in idem stojí nad všemi zákony a nic nemůže zabránit tomu, aby byla aplikována. Stížnosti pro porušení zákona by podle obhájce obviněného mělo být vyhověno i s přihlédnutím k historickému vývoji, neboť k zamítnutí prvně podané stížnosti pro porušení zákona došlo v době, kdy výklad Ústavního soudu nebyl Nejvyšším soudem akceptován. Oproti návrhu ministryně spravedlnosti by však Nejvyšší soud měl vyslovit porušení §11 odst. 1 písm. f) tehdy účinného trestního řádu.
11. Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se s podanou stížností pro porušení zákona ztotožnil, navrhl, aby jí Nejvyšší soud vyhověl a rozhodl způsobem v ní uvedeným, neboť podle jeho mínění i přes poněkud komplikovanější procesní situaci nelze odhlédnout od ústavně právní roviny věci.
V.
Relevantní právní úprava
12. V případě meritorního posuzování by důvodnost podané stížnosti pro porušení zákona bylo třeba vyhodnotit s přihlédnutím k úpravě, na niž ministryně spravedlnosti poukázala, resp. k jí citovaným ustanovením trestního řádu, avšak ve znění účinném v době vedení trestního stíhání obviněného, jak též důvodně upozornil obhájce obviněného.
13. Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., ve znění účinném v době rozhodování orgánů činných v trestním řízení v posuzované věci, platilo, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
14. Podle §256 tr. ř. (i za úpravy účinné v době rozhodování o odvolání obviněného v posuzované věci) odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
VI.
Právní úprava stížnosti pro porušení zákona a řízení o ní
15. Stížnost pro porušení zákona a řízení o ní jsou upraveny v hlavě osmnácté trestního řádu. Ustanovení §266 odst. 1 tr. ř., o něž podání svého mimořádného opravného prostředku v posuzované věci opřela ministryně spravedlnosti, je následujícího znění. Proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Nestanoví-li zákon jinak, není proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona přípustná.
16. Způsob, jakým na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud postupuje, upravuje ustanovení §267 odst. 3 až 5 tr. ř., způsob jeho rozhodnutí upravují ustanovení §268 a násl. tr. ř. V posuzované věci, jelikož napadeno bylo rozhodnutí jako celek, přicházela v úvahu aplikace §267 odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona.
17. Posloupnost možných rozhodnutí Nejvyššího soudu o podané stížnosti po porušení zákona je upravena zněním §268 tr. ř. Podle jeho odstavce prvního Nejvyšší soud zamítne stížnost pro porušení zákona, a) není-li přípustná, b) byla-li podána opožděně, nebo c) není-li důvodná.
VII.
Způsob rozhodnutí
18. Ze zákonné úpravy plyne, že rozhodnout podle §268 odst. 2 tr. ř. (a v návaznosti na to i výroky podle §269 odst. 1 a §271 odst. 1 tr. ř.), jak se domáhala ministryně spravedlnosti (a ve shodě s ní prostřednictvím svého obhájce obviněný a rovněž státní zástupce), může Nejvyšší soud vydat až poté, co neshledá zákonného důvodu k tomu, aby o stížnosti pro porušení zákona rozhodl některým ze způsobů upravených v §268 odst. 1 tr. ř. K přezkoumání napadených rozhodnutí postupem podle §267 odst. 3 tr. ř. totiž může přistoupit až poté, co vyloučí, že nastala situace, na niž je nucen reagovat vydáním rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a) či podle §268 odst. 1 písm. b) tr. ř. (posledně jmenované ustanovení je však obsolentní, neboť lhůta k podání stížnosti pro porušení zákona již není v zákoně upravena).
19. V posuzované věci byl Nejvyšší soud nucen zohlednit poznatek, který plynul z obsahu spisu přiloženého ke stížnosti pro porušení zákona, tj. že ve věci obviněného již Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané proti témuž usnesení odvolacího soudu jednou rozhodl. Uvedené zjištění lze učinit z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 2 Tzn 49/97, které je založeno na č. l. 63-68 spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 32 T 155/94, tj. téhož spisu, v němž je obsaženo i nynější stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí. Právní stav, který bylo možno zjistit z označeného spisu, však nenalezl žádného odrazu v podané stížnosti pro porušení zákona, neboť ta se o existenci tohoto rozhodnutí vůbec nezmínila (ač na straně druhé uvedla poznatky o dalších rozhodnutích vydaných ve věci předcházejícího trestního stíhání obviněného, tj. o povolení obnovy řízení a následném zproštění obviněného obžaloby ve věci vedené původně u bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 124/92).
20. Z důvodu náležitého objasnění toho, zda je dána skutečnost, která odůvodňuje rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř., nařídil Nejvyšší soud k jejímu projednání veřejné zasedání, aby tak obviněnému umožnil (případným poukazem na neúplnost spisového materiálu) eventuální zvrácení vydání takového rozhodnutí. Jak však z dokazování provedeného u veřejného zasedání (přečtením připojeného spisu Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tzn 49/97 a rovněž úředního záznamu ze dne 25. 5. 2021) vyplynulo, existence tohoto rozhodnutí (doručeného obviněnému dne 29. 11. 1997) nebyla zpochybněna, neboť to (usnesení ze dne 17. 9. 1997, č. j. 2 Tzn 49/97) nebylo napadeno ústavní stížnosti a nedošlo tak ani k jeho zrušení Ústavním soudem. Tento poznatek nebyl obhájcem obviněného zpochybněn.
21. Nejvyšší soud tudíž jednoznačně zjistil, že o téže věci bylo Nejvyšším soudem již v minulosti rozhodnuto. Tento závěr má oporu jak v obsahu spisu přiloženého ke stížnosti pro porušení zákona (č. l. 63-68), tak rovněž ve spisu Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tzn 49/97, jímž Nejvyšší soud provedl při veřejném zasedání důkaz. Zjištěno bylo, že Nejvyšší soud o předcházející stížnosti ministryně spravedlnosti napadající usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Přerově ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. 1 To 35/94, rozhodl usnesením ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 2 Tzn 49/97, tak, že ji podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítl proto, že zákon porušen nebyl.
22. Při daných zjištěních nemohl Nejvyšší soud rozhodnout způsobem, který navrhla ministryně spravedlnosti (a ve shodě s ní i obhájce obviněného a státní zástupce), neboť byl nucen zohlednit jeho předchozí judikaturou vyložený, a tím i ustálený výklad ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. týkající se (ne)přípustnosti stížnosti pro porušení zákona.
23. Judikatura Nejvyššího soudu týkající se (ne)přípustnosti stížnosti pro porušení zákona, od níž se senát ve věci rozhodující nemá důvod odchýlit, je zcela jednoznačná. Již v rozhodnutí publikovaném pod č. 13/2001 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud konstatoval, že „ [z] ustanovení §266 odst. 7 tr. ř., podle kterého není přípustná stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, rovněž vyplývá, že tímto mimořádným opravným prostředkem nelze napadnout již předtím stížností pro porušení zákona napadené pravomocné rozhodnutí, s výjimkou té jeho části, která se týkala jiné osoby, než původní stížnost pro porušení zákona, a vyjma případu, kdy původní stížnost pro porušení zákona proti tomuto rozhodnutí byla účinně vzata zpět “ . Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil i v rozhodnutí publikovaném pod č. 56/2006 Sb. rozh. tr., v němž uvedl, že „ [s]tížnost pro porušení zákona nelze podat proti témuž rozhodnutí ohledně stejného obviněného opakovaně, byť by se tak stalo proti jiným výrokům a na podkladě jiných důvodů, než byly uvedeny v původní stížnosti. Není rozhodné, že v původním řízení o stížnosti pro porušení zákona nemohl Nejvyšší soud o nově vytýkaných vadách rozhodnout vzhledem ke své vázanosti obsahem původní stížnosti pro porušení zákona (§267 odst. 3 tr. ř.). “
24. Citované právní závěry je nutné uplatnit při interpretaci již výše zmíněného znění §266 odst. 1 tr. ř. I nadále je nezbytné trvat na tom, že stížností pro porušení zákona nelze napadnout nejen rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto (dřívějším) mimořádném prostředku podaném ve stejné věci (ve vztahu k témuž obviněnému), ale i rozhodnutí, o němž na podkladě dřívější stížnosti pro porušení zákona již Nejvyšší soud rozhodl. Proto senát rozhodující o nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku ministryně spravedlnosti, který se s výše vyloženým právním závěrem ztotožňuje, neshledal důvod k tomu, aby postupoval např. způsobem předvídaným v §20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o soudech a soudcích“), tj. formou předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu z důvodu potřeby zvrácení tohoto (dříve zaujatého) právního názoru.
25. Protože z dokazování provedeného Nejvyšším soudem v průběhu veřejného zasedání vyplynulo, že existuje skutečnost (dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona napadající totéž rozhodnutí vydané ohledně téhož obviněného), pro kterou je nezbytné označit stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného R. O. za nepřípustnou, rozhodl o ní způsobem upraveným v §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. a tuto podle uvedeného ustanovení jako takovou (nepřípustnou) zamítl.
25. K dosud uvedenému lze dodat, že způsobem ve stížnosti pro porušení zákona navrženým by Nejvyšší soud mohl rozhodnout jen v případě, že by se před ním rozevřel prostor pro věcné posouzení této stížnosti, resp. jím napadených rozhodnutí. Jak již vyplynulo z výše uvedeného, tento procesní rámec umožňující přezkoumání napadeného rozhodnutí vytváří jen taková stížnost pro porušení zákona, kterou lze označit za přípustnou. Přípustnost opravného prostředku přitom z povahy věci není možno posuzovat na základě zhodnocení její argumentace, resp. od ní se odvíjejícího výsledku řízení. Vyjádřeno jinak, není možno obejít zákonnou úpravu vymezující podmínky, za nichž je opravný prostředek přípustný. Takto je nutno přistupovat i k řízení, jež se týká rozhodování na podkladě mimořádných opravných prostředků, tedy i na podkladě stížnosti pro porušení zákona. Připuštění vydání rozhodnutí, kterého se podaná (nepřípustná) stížnost domáhala, by odporovalo základním principům, na nichž je budován právní stát.
26. Mezi jeho základní znaky jsou tradičně řazeny zákonnost a právní jistota. Ty je třeba v souvislosti s výkonem soudní moci spojovat zejména s požadavky na procesní postup soudů v souladu se zákony jejich činnost upravujícími (v případě trestního soudnictví v souladu s ustanoveními trestního řádu), s předvídatelností soudních rozhodnutí (danou zásadou, že ve srovnatelných věcech bude rozhodnuto obdobným způsobem), s respektováním pravomocných rozhodnutí a jejich změnitelností jen za zákonem stanovených předpokladů. Tyto aspekty bylo třeba v rozhodnutí Nejvyššího soudu o podané stížnosti pro porušení zákona promítnout, neboť jeho vázanost zákonem je zřejmá (viz §79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích) a závaznost právního názoru vysloveného v jeho rozhodnutích se nevztahuje jen na soudy nižších stupňů, ale i na něj samotný. Překonání jím vysloveného názoru je možné, avšak jen prostřednictvím již zmíněného procesního postupu (§20 odst. 1, event. 2 zákona o soudech a soudcích), jímž by ovšem nemohlo být dosaženo toho, co požadovala stížnost pro porušení zákona, neboť nový právní názor se může projevit jen v jiné trestní věci a nikoli též v té, v níž již Nejvyšší soud rozhodl (rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia, pokud v něm rozhodne podle odlišného, tj. nově zaujatého právního názoru, nemá žádný vliv na dřívější rozhodnutí založené na překonaném právním názoru). Mimoto je třeba opakovat, že zmíněný výklad §266 odst. 1 tr. ř. senát ve věci rozhodující sdílí.
27. Lze samozřejmě poukázat na to, že bylo v možnostech obviněného napadnout předchozí usnesení Nejvyššího soudu, jímž rozhodl o prvně podané stížnosti pro porušení zákona, u Ústavního soudu, a dosáhnout tak jeho případné kasace (zejména, bylo-li již v dřívější stížnosti pro porušení zákona argumentováno právním názorem Ústavního soudu). Pokud tak neučinil, není možné požadovanou nápravu řešit způsobem, který byl uplatněn v posuzovaném případě, tj. opětovaným podáním stížnosti pro porušení zákona. Nerespektování právní úpravy obsažené v nynějším znění §266 odst. 1 tr. ř., resp. ustáleného výkladu ve vztahu k jeho větě druhé, by vedlo k vytvoření stavu právní nejistoty. Ta by spočívala v tom, že by stále hrozila změna právních vztahů pravomocným soudním rozhodnutím založeným, a to i poté, co se k němu závazným způsobem Nejvyšší soud rozhodující o podané stížnosti pro porušení zákona vyslovil.
28. Z tohoto hlediska je zachování stávajícího výkladu a aplikace §266 odst. 1 tr. ř. z hlediska dovozené nepřípustnosti opětovně podané stížnosti pro porušení zákona zcela nezbytná, neboť vytváří garanci, že právní stav jednou závazným způsobem založený, nebude opětovně měněn. Přitom nelze obecně tvrdit, že by takový výklad jednoznačně poškozoval obviněného, neboť si lze představit situaci opačnou té, kterou Nejvyšší soud posuzoval, tj. že by v pořadí druhá stížnost pro porušení zákona byla podána v jeho neprospěch. Sama skutečnost, že by – v případě jejího připuštění – mohlo řízení vést k vydání toliko tzv. akademického výroku konstatujícího porušení zákona, není z posuzovaných hledisek podstatná, neboť tvoří pouhou nadstavbu toho, že by obviněný byl nucen takovému opravnému prostředku čelit.
29. Vyložený výklad ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. není v rozporu se zásadou ne bis in idem , neboť ji ve své podstatě naplňuje. Není-li možno vést řízení ve věci, v níž již bylo jednou pravomocně rozhodnuto (a stejně tak ve věci, v níž na podkladě mimořádného opravného prostředku ke změně, resp. zrušení pravomocného rozhodnutí nedošlo), pak je zřejmé, že takové řízení nemůže vést (a v jeho rámci přehodnocovat právní posouzení skutku) ani Nejvyšší soud na podkladě opětovně podané stížnosti pro porušení zákona napadající totéž rozhodnutí ve vztahu k téže osobě.
30. Jak již uvedeno, rozhodování Nevyššího soudu o podané stížnosti pro porušení zákona se uskutečnilo formou jejího projednání ve veřejném zasedání z důvodu výše (bod 20.) vyloženého, ač o ní mohl rozhodnout i v neveřejném zasedání (§274 věta třetí tr. ř.). Po zhodnocení výsledků vyplynuvších z provedeného dokazování Nevyšší soud naznal, že nemůže rozhodnout jinak, než způsobem uvedeným.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu