ECLI:CZ:NS:2021:6.TZ.38.2021.1
6 Tz 38/2021-
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2021 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného M. J., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.
Odůvodnění:
I.
Stížnost pro porušení zákona
1. Stížností pro porušení zákona (dále též jen „stížnost“) podanou podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného M. J. (dále též jen „obviněný“) napadla ministryně spravedlnosti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, kterým bylo rozhodnuto tak, že obviněný je účasten soudní rehabilitace podle §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb. a podle §2 odst. 1 téhož zákona se rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 12. 1977, č. j. 1 T 63/77, prohlašuje za zrušený ve výroku o vině trestným činem hanobení republiky a jejího představitele podle §103 zákona č. 140/1961 Sb. (dále „tr. zák.“), ke dni jeho vydání a že se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, k datu jejich vydání. Trestní stíhání obviněného pro tento trestný čin bylo podle §2 odst. 2 označeného zákona o soudní rehabilitaci zastaveno. Za trestné činy útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. a dále za pokus trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle §8 odst. 1 k „§198 b)“ tr. zák., kterých se rehabilitace podle oddílu druhého zákona o soudní rehabilitaci netýkala, byl stanoven přiměřený trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
2. Na základě argumentace obsažené v podané stížnosti pro porušení zákona shledala ministryně spravedlnosti napadené usnesení označeného soudu nezákonným pro porušení §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), k němuž došlo v neprospěch obviněného, a proto Nejvyššímu soudu navrhla, aby
· podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, byl porušen zákon v §2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci v neprospěch obviněného M. J.,
· podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil označené usnesení v celém rozsahu, stejně jako další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu a
· podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Napadené usnesení a řízení mu předcházející
3. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 1 T 63/77, byl obviněný uznán vinným trestným činem hanobení republiky a jejího představitele podle §103 tr. zák., trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. a pokusem trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle §8 odst. 1 k „§198 b)“ tr. zák. [správně §198 odst. 1 písm. b) tr. zák. – viz bod 15.], za něž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců.
4. Stížností pro porušení zákona napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, bylo rozhodnuto způsobem uvedeným výše (bod 1.).
III.
Vyjádření procesních stran
5. Obviněný se k podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím svého obhájce JUDr. Lubomíra Müllera písemným podáním ze dne 11. 8. 2021. V něm (body I. až III.) uvedl, za jaké trestné činy a k jakému trestu byl odsouzen třemi jím citovanými rozsudky, jak (bod IV.) bylo následně rozhodnuto stran výkonu mu uložených trestů a jak (bod V.) bylo rozhodnuto stížností pro porušení zákona napadeným usnesením. Současně zmínil (body VI. a VII.) výsledek rehabilitačního řízení v ostatních (výše uvedených) trestních věcech. K porušení zákona (bod VIII.) podle něj došlo tím, že mu stížností napadeným usnesením byl „ udělen tzv. zbytkový trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců “. S poukazem na rozhodnutí citované v bodě IV. jeho vyjádření má za to, že došlo k porušení zásady ne bis in idem, když mu byl v rehabilitačním řízení dne 5. 3. 1991 znovu uložen trest. Rozporuplnost současného stavu dokládá obviněný v bodě IX. svého vyjádření (vydání osvědčení, že byl účastníkem odboje a odporu proti komunismu).
6. Závěrem svého vyjádření (bod X.) obviněný
· vyjádřil souhlas se stížností pro porušení zákona, pokud v ní ministryně spravedlnosti navrhla, aby bylo vysloveno porušení ustanovení §2 odst. 2 zák. č. 119 Sb., v platném znění s tím, že by mohlo být vysloveno i porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“),
· navrhl zrušit jen výrok „ Za trestný čin útoku na státní orgán a pokus trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle §§154/2 a 8/1 k §198 b) zák. č. 140/1961 Sb., kterých se rehabilitace dle oddílů druhého zák. č. 119/90 Sb. netýká, se stanoví podle §2 odst. 2 zákona trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců “ ,
· zmínil, že věc je třeba podle zavedené judikatury předložit Okresnímu soudu Plzeň-město, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v úvodu svého vyjádření zrekapitulovala podstatu podaného mimořádného opravného prostředku. Poukázala na to, že porušení zákona je stížností shledáváno při aplikaci ustanovení §2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, z jehož znění vyplývá, že vztahuje-li se rehabilitace podle odstavce 1 jen na některý z trestných činů, za nějž byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest, stanoví soud podle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest za trestné činy rehabilitací nedotčené nebo od stanovení přiměřeného trestu upustí. Jinak trestní stíhání zastaví. V této souvislosti se napadenému rozhodnutí vytýká, že pokud mělo být dosaženo účelu zákona o soudní rehabilitaci, pak bylo namístě, aby ve vztahu k trestným činům, jichž se rehabilitace ze zákona ve smyslu §2 zákona o soudní rehabilitaci netýkala, bylo od stanovení přeměřeného trestu upuštěno. Důvod, pro který takto mělo být rozhodnuto o trestných činech rehabilitací ze zákona nedotčených, spočíval ve zohlednění právních účinků usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 8. 1979, sp. zn. 3 Nt 304/79, kterým bylo podle §327 odst. 2 tr. ř. upuštěno od výkonu zbytku trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a dvou měsíců, uloženého mj. i dle výše uvedeného odsuzujícího rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 1 T 63/77, a jímž dále bylo podle §72 odst. 1, 4 tr. zák. (pro nevyléčitelnou duševní chorobu) uloženo M. J. ochranné psychiatrické ústavní léčení.
8. V návaznosti na uvedené zmínila, že z §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vyplývá, že soud podle vzájemného poměru závažnosti uloží přiměřený trest za trestné činy rehabilitací nedotčené nebo od stanovení přiměřeného trestu upustí. S odkazem na dostupnou judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 1990, sp. zn. VII Torz 15/90) je třeba uvést, že: „ Podle §2 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. platí pro výměru přiměřeného trestu základní kritérium, kterým je porovnání vzájemného poměru závažnosti činů, jimiž byl odsouzený uznán vinným v původním rozhodnutí. Oproti typové závažnosti jednání pachatele vyjádřené rozpětím trestní sazby v příslušném zákoně je zde zdůrazněn princip posouzení vzájemného poměru konkrétní závažnosti posuzovaných jednání, který je určován konkrétním stupněm jejich společenské nebezpečnosti. V případech, kdy tato konkrétní závažnost posuzovaného jednání je zřetelně nižší než závažnost typová, nelze vyloučit možnost stanovení přiměřeného trestu i pod dolní hranici zákonné sazby, a to i bez ohledu na použití speciálních ustanovení pro snížení výměry trestu (§30 zák. č. 86/1950 Sb., §40 zák. č. 140/1961 Sb.)“.
9. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se přitom podle státní zástupkyně nepodává, jakými konkrétními úvahami byl soud ve smyslu §2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci veden při ukládání přiměřeného trestu za trestné činy rehabilitací ze zákona nedotčené, poukázal-li pouze formálně na vzájemný poměr jejich závažnosti. Takový poměr nelze v daném případě ani zpětně vyhodnotit za stavu, že se spisová dokumentace, vztahující se k předmětné trestní věci M. J., vedené před Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 63/77, již nedochovala. Na straně druhé nelze mít za to, že k uložení přiměřeného trestu za trestné činy rehabilitací nedotčené nebyl dán zákonný důvod s ohledem na natolik nízkou míru jejich typové (pozn. správně konkrétní) závažnosti, aby bylo namístě rozhodnout o upuštění od uložení přiměřeného trestu. Především nelze v této souvislosti přehlédnout, že volba mezi dvěma způsoby rozhodnutí o trestu podle zákonného kritéria poměru závažnosti trestných činů, na které se vztahoval právní režim podle §2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci a těch, které jím dotčeny nebyly, je věcí soudcovské úvahy, zda soud takovým kritériem veden zvolí tu či onu zákonnou alternativu výroku o trestu při zachování výroku o vině. Již z tohoto důvodu mu nelze vytýkat porušení zákona pro nesplnění předepsaných podmínek jím zvolené zákonné možnosti postupu podle §2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. V tomto směru ostatně nelze ani uvažovat o naplnění parametrů vyplývajících z §266 odst. 2 tr. ř.
10. Porušení zákona tím, že nebylo rozhodnuto o upuštění od uložení přiměřeného trestu za trestné činy rehabilitací nedotčené, nelze s úspěchem vytýkat ani s odkazem na již výše konstatované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 8. 1979, sp. zn. 3 Nt 304/79, kterým bylo podle §327 odst. 2 tr. ř. upuštěno od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, uloženého mj. i dle prve uvedeného odsuzujícího rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 1 T 63/77, a kdy bylo v této návaznosti rozhodnuto o uložení ochranného opatření. Tam aplikovaný postup podle §327 odst. 2 tr. ř. nikterak nebrání v použití ustanovení §2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, ať se již jedná o uložení přiměřeného trestu za trestné činy rehabilitací ze zákona nedotčené nebo o upuštění od jeho uložení.
11. V duchu ustálené judikatury (srov. přiměř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 12. 1994, sp. zn. 11 Tz 24/90 – ASPI – JUD5411CZ) je třeba v souvislosti s postupem podle §2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci zdůraznit, že k ukládání trestu podle tohoto ustanovení nedochází ve smyslu obecných zásad stanovených v ustanovení §31 a násl. tr. zák. a tím ani v souladu se společnými ustanoveními o trestech podle §23 a násl. tr. zák., ale podle uvedeného ustanovení shora citovaného zákona o soudní rehabilitaci, kdy se trest stanoví pouze s přihlédnutím k vzájemnému poměru závažnosti rehabilitovaného trestného činu a trestných činů rehabilitací nedotčených. V případě takového postupu podle zákona o soudní rehabilitaci tedy nedochází k novému projednání a rozhodování věci, byť jen v otázce trestu, a nedochází tak ani k řízení a rozhodnutí o trestu, které by bylo součástí trestního stíhání obviněného ve smyslu §12 odst. 10 tr. ř. (od jeho zahájení až po pravomocné rozhodnutí o vině a trestu) a v této návaznosti pak ani součástí řízení vykonávacího.
12. Lze tak mít důvodně za to, že Okresní soud Plzeň-město při vydání usnesení ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, postupoval podle §2 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. zcela zákonně, když za trestné činy útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. a dále za pokus trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle §8 odst. 1 k „§198 b)“ tr. zák., kterých se rehabilitace podle oddílu druhého zákona o soudní rehabilitaci netýkala, stanovil přiměřený trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, odpovídající hlediskům citovaného zákona o soudní rehabilitaci.
13. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona podané proti pravomocnému usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, rozhodl tak, že se podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítá, neboť není důvodná. Současně navrhla, aby takto rozhodl za podmínek §274 věty třetí tr. ř. v neveřejném zasedání.
IV.
Relevantní právní úprava
14. Porušení zákona okresním soudem v neprospěch obviněného je stížností pro porušení zákona shledáváno ve vadné aplikaci ustanovení §2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, podle něhož: Rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je odsouzený účasten rehabilitace, učiní soud i bez návrhu. Vztahuje-li se rehabilitace podle odstavce 1 jen na některý z trestných činů, za nějž byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest, stanoví soud podle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest za trestné činy rehabilitací nedotčené nebo od stanovení přiměřeného trestu upustí. Jinak trestní stíhání zastaví.
15. Napadené rozhodnutí reagovalo na odsouzení obviněného pro trestné činy hanobení republiky a jejího představitele podle §103 tr. zák. a útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. a pokus trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle §8 odst. 1 k §198 b) tr. zák. [v tomto případě se zjevně jednalo o pokus trestného činu podle §8 odst. 1 k §198 odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť v trestním zákoně trestný čin podle §198b nikdy obsažen nebyl], které byly v zákoně č. 140/1961 Sb., ve znění účinném v době rozhodování o jeho vině vymezeny následujícím způsobem.
§103 tr. zák.:
Kdo snižuje vážnost presidenta republiky, nebo
kdo veřejně hanobí jiného čelného představitele republiky pro výkon jeho pravomoci nebo vůbec pro jeho činnost v životě politickém,
bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo nápravným opatřením.
§154 odst. 2 tr. zák. :
Kdo hrubě urazí nebo pomluví státní orgán nebo orgán společenské organizace při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo nápravným opatřením nebo peněžitým trestem.
§198 tr. zák.:
Kdo veřejně a pohoršlivým způsobem hanobí
a) některý národ, jeho jazyk nebo některou rasu, nebo
b) skupinu obyvatelů republiky proto, že jsou stoupenci socialistického společenského a státního zřízení, pro jejich vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání,
bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo nápravným opatřením.
16. Výčtu trestných činů podléhajících rehabilitaci podle §2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci [konkrétně podle jeho písm. d)] a tím režimu §2 odst. 2 téhož zákona z uvedených trestných činů odpovídal toliko trestný čin hanobení republiky a jejího představitele podle §103 tr. zák., ohledně něhož bylo napadeným usnesením rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného.
V.
Právní úprava stížnosti pro porušení zákona a řízení o ní
17. Stížnost pro porušení zákona a řízení o ní jsou upraveny v hlavě osmnácté trestního řádu. Ustanovení §266 odst. 1 tr. ř., o něž podání svého mimořádného opravného prostředku v posuzované věci opřela ministryně spravedlnosti, je následujícího znění. Proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Nestanoví-li zákon jinak, není proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona přípustná.
18. Způsob, jakým na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud postupuje, upravuje ustanovení §267 odst. 3 až 5 tr. ř., způsob jeho rozhodnutí upravují ustanovení §268 a násl. tr. ř. V posuzované věci přicházela v úvahu aplikace §267 odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona.
VI.
Důvodnost stížnosti
19. Jakkoli je možno usuzovat, že podstata podané stížnosti souvisí s právním následkem zjištěné trestní odpovědnosti, tedy trestem, který byl napadeným usnesením obviněnému stanoven , nebyl shledán důvod k posuzování její přípustnosti skrze §266 odst. 2 tr. ř., neboť jejím obsahem není polemika založená na tvrzení o nepřiměřenosti trestu (hodnocené skrze kritéria v tomto ustanovení zmiňovaná), nýbrž tvrzení, že napadeným usnesením nebylo dosaženo účelu zákona o soudní rehabilitaci, čímž mělo dojít k porušení jeho §1. Podaná stížnost pro porušení zákona byla proto shledána způsobilou k vyvolání přezkumné činnosti Nejvyššího soudu způsobem zákonem upraveným (§267 odst. 3 tr. ř.).
20. Argumentace stížnosti je založena (část Posouzení předmětné věci ) na rozhodnutí vydaném ve vykonávacím řízení, jímž došlo k upuštění od výkonu zbytku trestu, od něhož se odvíjí úvaha, že účelu rehabilitačního řízení ve smyslu §1 zákona o soudní rehabilitaci mohlo být dosaženo jen tehdy, pokud by stížností napadeným usnesením došlo k upuštění od stanovení přiměřeného trestu za trestné činy rehabilitací ze zákona nedotčené. Jak však příhodně zmínila státní zástupkyně ve svém vyjádření, uvedené rozhodnutí nemůže být kritériem, nadto rozhodujícím, které by mělo být vzato v úvahu při rozhodování soudu stran aplikace §2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. Z jeho znění totiž zcela transparentně plyne, že při posuzování toho, zda je namístě stanovit (nikoli uložit) trest za trestné činy nepodléhající rehabilitaci, či zda je možno od stanovení přiměřeného trestu upustit , vyhodnotí soud závažnost sbíhajících se trestných činů, tj. na straně jedné rehabilitaci podléhajících a na straně druhé těch, na něž se rehabilitace nevztahuje, a poté rozhodne podle vzájemného poměru (jejich) závažnosti.
21. Závažnost trestného činu (pojem v současnosti užívaný v souvislosti s rozhodováním o právním následku trestní odpovědnosti, tj. o trestní sankci – viz §39 odst. 2 tr. zákoníku) je primárně odvislá od toho, jaké zájmy (objekt trestného činu) jsou spácháním činu porušeny, přičemž na určení její konkrétní míry mají vliv i další okolnosti v citovaném ustanovení uvedené. Přestože obdobnou právní úpravu neobsahoval trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb.), soudní praxe jakož i doktrína k posouzení závažnosti trestného činu přistupovaly stejným způsobem. Na společenskou nebezpečnost (podle tehdejšího zákona, nyní, podle trestního zákoníku společenská škodlivost činu), potažmo závažnost trestného činu lze jako z jednoho z vodítek usuzovat i podle trestní sazby dotyčného trestného činu, neboť ta má odrážet typový charakter a stupeň jeho škodlivosti.
22. Z těchto hledisek, která jsou rozhodující pro posouzení zákonnosti postupu soudu a jím vydaného rozhodnutí, však není stížností pro porušení zákona napadenému rozhodnutí nic vytýkáno. Nejvyšší soud musí navíc konstatovat, že příslušné posouzení, které by vyústilo v závěr o porušení zákona okresním soudem při aplikaci §2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, ani nemůže vzhledem k předloženému spisovému materiálu provést. Nemá totiž k dispozici zmiňovaný rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 1 T 63/77, a to ani alespoň jeho výrokovou část, na jejímž podkladě (posouzením v ní popsaných skutků) by mohl učinit detailnější závěry stran vzájemného poměru závažnosti rehabilitaci podléhajícího trestného činu hanobení republiky a jejího představitele podle §103 tr. zák. na straně jedné a trestného činu útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. a pokusu trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle §8 odst. 1 k §198 odst. 1 písm. b) tr. zák. na straně druhé. Může se proto omezit pouze na konstatování, že z hlediska podpůrného kritéria, tj. trestní sazby na uvedené trestné činy stanovené, nelze učinit závěr o zcela zjevné bagatelnosti trestných činů rehabilitaci nepodléhajících v poměru k trestnému činu, ohledně něhož došlo k zastavení trestního stíhání, která by měla nalézt výrazu v upuštění od stanovení přiměřeného trestu.
23. Za daného stavu nelze učinit závěr, že by stanovením trestu v trvání dvou měsíců za dva trestné činy (jeden ve stadiu pokusu) s trestní sazbou trestu odnětí svobody až na jeden rok (s přihlédnutím k původní výměře trestu uloženého za tři trestné činy), došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného z důvodu vytýkaného stížností pro porušení zákona. Pokud ta tvrdila, že v důsledku vydání napadeného rozhodnutí nedošlo ke splnění účelu rehabilitačního zákona, pak je nezbytné připomenout, že jeho účelem (§1) je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. K naplnění tohoto cíle pak zákon definoval podmínky, které dosažení tohoto účelu sloužily. Pokud by zamýšlel, aby společně s rehabilitací (ve vztahu k trestným činům, které byly za takové prohlášeny v rozporu s označenými principy) byly ve vztahu k příslušným osobám odstraněny nepříznivé důsledky pro ně plynoucí z odsouzení za trestné činy, na něž se rehabilitace nevztahovala, neformuloval by znění §2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci ve výše uvedeném znění (tj. v podobě alternativy stanovení trestu v návaznosti na posouzení vzájemného poměru závažnosti trestných činů rehabilitací dotčených a nedotčených. Nelze proto tvrdit – aniž by v uvedeném směru byla předložena přesvědčivá argumentace – že samotný fakt, že nebylo upuštěno od stanovení přiměřeného trestu, zakládá porušení §2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci.
VII.
Způsob rozhodnutí
24. Vzhledem k uvedenému a rovněž s přihlédnutím k tomu, co odeznělo ve vyjádření státní zástupkyně, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podaná stížnost pro porušení zákona je nedůvodná. Rozhodl o ní proto způsobem upraveným v §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. Za splnění §274 věty třetí tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
25. Jak již bylo zmíněno, přezkoumání napadeného rozhodnutí provádí Nejvyšší soud na podkladě argumentace obsažené ve stížnosti pro porušení zákona. Jeví se nicméně vhodné vyložit i přístup, který zaujal Nejvyšší soud k námitce, již uplatil obviněný ve vyjádření zpracovaném jeho obhájcem, jehož podstata spočívá v tvrzeném porušení zásady ne bis in idem.
26. Z hlediska jejího zakotvení v normách vyšší právní síly se zpravidla odkazuje na čl. 40 odst. 5 Listiny (stanovící, že [n]ikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem. ), případně na čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod (stanovící, že [n]ikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v řízení probíhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu ). Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že k porušení této zásady došlo tím, že mu stížností napadeným usnesením byl „ udělen tzv. zbytkový trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců “. V souvislosti s rehabilitačním řízením nedošlo k novému trestnímu stíhání obviněného, ani k duplicitnímu uložení trestu za rehabilitací nedotčené trestné činy. Při aplikaci §2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci došlo k obdobné situaci, s jakou trestní řád počítá např. v souvislosti s řízením o obnově řízení, kdy v situaci upravené v §288 odst. 3 tr. ř. soud rovněž stanoví po právní moci usnesení povolujícího obnovu ve veřejném zasedání rozsudkem přiměřený trest za zbývající trestné činy. V obou těchto případech je reagováno na situaci, kdy musí být reflektována změna nastalá v právní odůvodněnosti uloženého trestu z hlediska jeho vazby na trestný čin ( nulla poena sine crimine ), která se musí projevit jeho redukcí. Tyto procesní postupy, které se formálně projeví ve stanovení přiměřeného trestu v dalším (od původního rozsudku odlišném) rozhodnutí, nelze podkládat za porušující zásadu ne bis in idem .
27. Je třeba zmínit, že i z tohoto hlediska je třeba důsledně rozlišovat (neboť tak činí právní úprava) mezi ukládáním trestu a jeho stanovením. Toto nenalezlo plného uplatnění ve vyjádření státní zástupkyně, s jejímiž vývody se Nejvyšší soud jinak ztotožnil. Uvedená reakce Nejvyššího soudu na podání obhájce obviněného má sloužit k vyložení toho, že neshledal důvod k vyhovění stížnosti pro porušení zákona ani z aspektu, který uplatnil obviněný.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 8. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu