ECLI:CZ:NS:2021:7.TD.35.2021.1
sp. zn. 7 Td 35/2021-1658
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. 6. 2021 v neveřejném zasedání ve věci obviněného F. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 78/2016, o návrhu obviněného na odnětí a přikázání věci takto:
Podle §25 tr. ř. se věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4 neodnímá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 9. 2017, č. j. 2 T 78/2016-943, byl obviněný F. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku byl za to a za sbíhající se trestnou činnost odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 18 měsíců. Zároveň byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu, týkající se sbíhající se trestné činnosti a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2018, č. j. 44 To 116/2018-992, jímž (pouze) podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v části výroku o náhradě škody.
3. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1150/2018, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Následně podal i ústavní stížnost, směřující proti zmíněným rozhodnutím, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 90/19.
4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 9. 2019, č. j. 2 T 78/2016-1368, byl podle §283 písm. d) tr. ř. zamítnut návrh obviněného na povolení obnovy řízení, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020, č. j. 44 To 536/2019-1496, potom podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 1000/20, byla odmítnuta ústavní stížnost, kterou obviněný tato rozhodnutí napadl.
5. Podáním ze dne 18. 3. 2020 učinil obviněný další návrh na povolení obnovy řízení (č. l. 1537), jenž však podáním ze dne 15. 4. 2020 vzal zpět (č. l. 1552).
6. Dalším podáním ze dne 2. 3. 2021 učinil obviněný v pořadí třetí návrh na povolení obnovy řízení. V návaznosti na to byl dne 20. 4. 2021 Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručen návrh obviněného na odnětí věci – řízení o povolení obnovy – tomuto soudu a její přikázání Okresnímu soudu v Hodoníně. Následně obviněný podáními ze dne 22. 5. 2021 a 23. 5. 2021, která byla obě Nejvyššímu soudu doručena dne 28. 5. 2021, svůj návrh na delegaci odůvodnil, podáními ze dne 1. 6. 2021, 4. 6. 2021 a 12. 6. 2021 jej potom doplnil. Obviněný na úvod zrekapituloval rozhodnutí vyhlášená v jeho věci, zmínil neúspěšně podané dovolání (sp. zn. 3 Tdo 1150/2018) a v souvislosti s řízením u Nejvyššího soudu podotkl, že od tehdejšího předsedy Nejvyššího soudu prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D., i předsedy senátu JUDr. Pavla Šilhaveckého obdržel omluvu, kterou lze považovat za uznání, že v rámci rozhodování nebylo vše v souladu s právem na spravedlivý proces. Stran řízení, vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 90/19, poukázal na to, že i přes jeho námitky týkající se deformace důkazů, opomenutých důkazů a skutečnosti, že soudy nalézací i odvolací na něj pro jeho trestní minulost od počátku nahlížely jako na viníka, si Ústavní soud nikdy nevyžádal ke svému rozhodnutí trestní spis, který byl předmětem ústavní stížnosti. Upozornil, že v odvolacím řízení u Městského soudu v Praze došlo k excesu, neboť člen senátu JUDr. Petr Braun doznal, že neudržel plnou pozornost po celou dobu probíhajícího veřejného zasedání a v jeho věci tak de facto rozhodoval dvoučlenný senát, protože soudce JUDr. Petr Braun byl přítomen pouze fyzicky, nikoli duševně. Dodal, že v souvislosti s touto záležitostí měl rozepře s předsedou senátu JUDr. Dušanem Paškou, přičemž podal námitku podjatosti na tohoto soudce, která však byla odmítnuta, a to i Vrchním soudem v Praze jako soudem stížnostním. Ve věci již jednou neúspěšně podal návrh na povolení obnovy řízení, který byl v konečném důsledku ve stížnostním řízení zamítnut Městským soudem v Praze (sp. zn. 44 To 536/2019). V této souvislosti obviněný poukázal na dva telefonáty (jejichž obsah však blíže nekonkretizoval), které měli učinit členové senátu JUDr. Hana Hubáčková a JUDr. Dušan Paška vůči jeho tehdejší obhájkyni Mgr. Soni Adamové. Je na zvážení, zda uvedený nestandardní postup nevykazuje znaky nepatřičného tlaku na jeho advokátku a navrhl v řízení o delegaci provést její výslech. Obviněný rovněž zmínil rovinu soudcovské etiky.
7. Podle názoru obviněného by bylo vhodné vyhovět jeho návrhu na delegaci v zájmu zachování principu skutečně spravedlivého procesu. Byl od počátku celého řízení považován za viníka, přičemž soudy patologicky trvaly na „své pravdě“ a nebyly ochotné zabývat se jinou možnou skutkovou verzí, která byla navíc důkazně zcela jasně podložená. Obžaloba jako důkaz uváděla jeho předchozí odsuzující rozsudky, státní zástupce mechanicky převzal verzi poškozeného, aniž by postupoval podle §2 odst. 2 a 5 tr. ř., důkazy tvrzené státním zástupcem neexistují, neexistuje žádná antedatovaná směnka. Ve veřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2020 předseda senátu Městského soudu v Praze konstatoval, že ho od počátku považoval za viníka a zásadu in dubio pro reo nazval slovíčkařením. V rámci řízení o námitce podjatosti odeslal Městský soud v Praze neodůvodněnou stížnost obviněného Vrchnímu soudu v Praze, aniž by čekal na odůvodnění. Svým postupem soud zásadně ovlivnil rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání. Navrhl, aby si Nejvyšší soud pro posouzení věci vyžádal celý trestní spis Obvodního soudu pro Prahu 4, přičemž doplnil, že je nevinný a má právo na jiný soud bez předsudků. Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze odmítají opětovně vyslechnout poškozeného, se kterým neměl obviněný možnost ze zdravotních důvodů hovořit v rámci jeho výslechu, což svědčí až o demagogickém prosazování své pravdy oběma soudy. Obviněný uzavřel, že mu již nejde o zrušení trestu (neboť ho má již téměř celý vykonaný), ale o pravdu a spravedlnost, o které naléhavě žádá. Požádal také o přednostní projednání věci, o její projednání ve veřejném zasedání a o věnování pozornosti celému řízení, provedeným důkazům a jeho nestranné posouzení.
8. Nejvyšší soud jako soud příslušný projednal ve standardní lhůtě předložený návrh obviněného na delegaci věci a dospěl k následujícímu závěru.
9. Podle §25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení §25 tr. ř., podle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu. Důležitými důvody zmíněného charakteru je třeba rozumět takové důvody, které zajišťují též nestranné a objektivní projednání věci, za dodržení všech v úvahu přicházejících zásad trestního řízení, jež se mohou lépe uplatnit právě u soudu, kterému má být věc přikázána. Může jimi být např. vyloučení všech soudců příslušného soudu z rozhodování, na straně obviněného potom např. stáří, těžká nemoc apod., které mu brání, aby se dostavil k příslušnému soudu atd.
10. Podle §281 odst. 2 tr. ř. o návrhu na povolení obnovy řízení, které skončilo m. j. pravomocným rozsudkem, rozhoduje soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Tímto soudem je v předmětné trestní věci Obvodní soud pro Prahu 4, jehož příslušnost ani obviněný nesporuje.
11. Pokud jde o předložený obsáhlý návrh na delegaci, obviněný v něm nastínil řadu údajných pochybení, kterých se měly dopustit všechny soudy činné dříve v jeho věci, včetně Ústavního soudu. Vyjádřil v podstatě nesouhlas se všemi doposud vydanými rozhodnutími s tím, že byl kvůli své trestní minulosti předem považován za viníka, ačkoli je nevinný, tvrzeného skutku se nedopustil a soudy chybně přehlížely důkazy podporující jeho tvrzení a zatvrzele trvaly na jeho odsouzení. Důvodem pro postup podle §25 tr. ř. je tedy (či má být) jinak řečeno přesvědčení obviněného, že se soudy v předchozích fázích řízení, které skončilo pravomocným rozhodnutím o jeho vině a trestu, resp. jeho neobnovením, dopustily procesních pochybení a dovodily nesprávné závěry.
12. Nejvyšší soud v naznačených argumentech neshledal důležité důvody pro výjimečný postup jakým je postup podle §25 tr. ř. Především je nutné zdůraznit, že zmíněné námitky obviněného, týkající se údajně nesprávného zjištění skutkového stavu věci, jakož i námitky stran nedostatečného dokazování či nesprávného hodnocení důkazů, popřípadě jeho požadavek na věnování pozornosti celému řízení, nejsou a nemohou být předmětem řízení o návrhu obviněného na delegaci. Tyto otázky jsou a v tomto případě také byly, popřípadě i v jistém omezeném smyslu dále mohou být (např. v dalším řízení o povolení obnovy) projednány v řízeních před příslušnými soudy (Obvodním soudem pro Prahu 4, Městským soudem v Praze, resp. Nejvyšším soudem, jak se tomu stalo v dovolacím řízení, ve věci pak byl činný i Ústavní soud).
13. Dále Nejvyšší soud považuje za potřebné upozornit, že ač obviněný požaduje odnětí věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4 a její přikázání Okresnímu soudu v Hodoníně, podstatnou část námitek věnuje řízení před Městským soudem v Praze, resp. před Nejvyšším soudem (zejména dílčímu procesnímu pochybení při doručení vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněnému, které bylo i Ústavním soudem shledáno zcela marginálním) či před Ústavním soudem. Pokud jde o Obvodní soud pro Prahu 4 a jeho schopnost rozhodnout o opětovném návrhu obviněného na povolení obnovy řízení, omezil obviněný své argumenty na obecná tvrzení, že obvodní soud přijal obžalobu, ačkoli obsahovala nepravdivé skutečnosti, a demagogicky prosazoval svou pravdu. Vyjádřil tak své přesvědčení o neschopnosti všech soudců Obvodního soudu pro Prahu 4 nestranně rozhodnout o jeho návrhu na povolení obnovy řízení, které postavil na svém subjektivním vnímání dosavadního průběhu trestního řízení proti jeho osobě, na svém nesouhlasu se způsoby rozhodování orgánů činných v trestním řízení v jeho věci. Ač se jeho trestní věcí jak v původním řízení, tak i v řízeních o různých řádných i mimořádných opravných prostředcích, popřípadě z podnětu ústavní stížnosti, zabývala celá řada soudů různých stupňů, a rovněž Ústavní soud, obviněný je setrvale přesvědčen, že byl nespravedlivě odsouzen a podle jeho názoru dodnes jeho vina nebyla postavena na jisto. Jako důležitý důvod ve smyslu §25 tr. ř. ovšem nelze akceptovat názor, že by snad celý Obvodní soud pro Prahu 4 měl být neschopným rozhodnout objektivně a nestranně v dané trestní věci, tedy přistoupit na tvrzení, že řízení u jiného soudu by bylo spravedlivější.
14. Pouze v obecné rovině Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v zásadě se lze domáhat vyloučení jen těch konkrétních soudců, kteří jako zákonní soudci jsou určeni rozvrhem práce příslušného soudu k projednání a rozhodnutí předmětné věci, jsou-li proto dány zákonem stanovené důvody (srov. §30 a 31 tr. ř.). Teprve pro případ, že by došlo k rozhodnutí o jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci (popř. k vyloučení některého z nich), by přicházelo v úvahu zabývat se povahou a důvody, pro které zákonný soudce příslušného soudu je vyloučen z rozhodování a zda tyto důvody by se případně mohly vztahovat i k dalším zákonným soudcům tohoto soudu. Taková situace však ve věci obviněného nenastala.
15. Nezbývá než konstatovat, že obviněný ve svém návrhu na postup podle 25 tr. ř. neuvedl žádné závažné argumenty, které by byly natolik zřetelné a zřejmé a současně zohlednitelné pro uplatnění institutu ve smyslu citovaného ustanovení, aby prokazovaly důvodnost jeho návrhu, ale předložil v podstatě pouze svůj nesouhlas s dříve vyslovenými (a opakovaně potvrzenými) závěry nižších soudů o jeho vině. Odnětí věci místně příslušnému soudu a její přikázání jinému věcně příslušnému soudu, je rozhodnutím výjimečným a znamená průlom do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro takový postup musí být dány důležité důvody, které ale Nejvyšší soud, jak již bylo řečeno, neshledal.
16. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, se věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4 neodnímá. Toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání (§240 tr. ř., §25 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 16. 6. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu