ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1008.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1008/2021-803
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 9. 2021 o dovolání obviněného T. K. , nar. XY v XY, bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 6 To 310/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 31/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 10. 2020, sp. zn. 10 T 31/2019, byl obviněný T. K. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 8 T 6/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 9 To 179/2018, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že obviněný T. K. je povinen zaplatit společně a nerozdílně s odsouzenými D. H. a M. B. poškozené společnosti Lagardere Travel Retail, a. s., částku 195 066 Kč.
2. Jako přečin krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku posoudil Okresní soud Plzeň-město skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný T. K. v noci z 27. 9. 2017 na 28. 9. 2017 v Plzni v prodejním stánku Relay v prvním patře budovy hlavního vlakového nádraží v součinnosti s odsouzenými D. H. a M. B. odcizil s dalším nezjištěným pachatelem zboží a peněžní hotovost v celkové hodnotě 194 566 Kč a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 8 T 138/2015, byl za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na třináct měsíců, který vykonal dne 9. 4. 2017.
3. Odvolání obviněného T. K., podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 6 To 310/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Obviněný T. K. podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl nesprávnost zjištění, že je osobou totožnou s jedním ze spolupachatelů. Vytkl, že zjištění, podle něhož je jedním ze spolupachatelů, bylo založeno na nevěrohodných důkazech a na vadném hodnocení důkazů oběma soudy. Uvedl, že odsuzující výrok o vině odporuje zásadě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ (in dubio pro reo) Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření konstatoval, že obviněný v dovolání požaduje, aby Nejvyšší soud přehodnotil důkazy a změnil skutková zjištění soudů, což nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jinak se státní zástupce ztotožnil se závěrem soudů, že vina obviněného byla spolehlivě prokázána a že mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy není žádný rozpor. Navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř. Dovolání však bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
7. Především musí Nejvyšší soud zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“ a který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí některý ze zákonných dovolacích důvodů jen formálně deklarovat. Zároveň je nutné, aby konkrétní uplatněné námitky svým obsahem odpovídaly tomu, jak je deklarovaný důvod dovolání v zákoně vymezen.
8. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, taxativně stanovených v zákoně, je zřejmé, že jde o důvody právní. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním soudů, k hodnocení důkazů soudy, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování provedeného před soudy apod. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem.
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
10. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak ho v odlišné verzi prezentuje dovolatel. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti skutkovým zjištěním soudů jsou mimo rámec dovolacího důvodu a obsahově se s ním míjejí.
11. V posuzované věci obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by skutkový stav, jak ho zjistil Okresní soud Plzeň-město a jak z něho v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Plzni, nevykazoval znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu na námitkách, které mají vyloženě skutkovou povahu. Těmito námitkami se snažil zpochybnit zjištění soudů, že je osobou totožnou s jedním ze spolupachatelů krádeže. Jde jen o opakování obhajoby, kterou obviněný uplatňoval již v řízení před oběma soudy a která je založena na tvrzení, že čin nespáchal a na místě činu v kritickou dobu nebyl.
13. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Jde o to, že skutek zjištěný soudy je způsobilý k hmotně právnímu posouzení za předpokladu, že byl zjištěn při dodržení zásad spravedlivého procesu.
14. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný rozpor, zejména ne extrémní rozpor, a to ani v otázce totožnosti osoby obviněného s osobou jednoho ze spolupachatelů. Tato zjištění mají jasnou oporu v provedených důkazech a logicky z nich vyplývají.
15. V uvedeném směru je přímým důkazem výpověď svědka M. B., který se na činu podílel a byl za to pravomocně odsouzen ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 35/2018. Svědek M. B. neznal T. K. a označil ho za pachatele, když ho viděl v hlavním líčení konaném dne 12. 10. 2018 v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 35/2018, v níž byl sám v postavení obviněného a v níž byl T. K. vyslýchán jako svědek. Na tom pak svědek M. B. setrval i v následném řízení vedeném proti T. K. jako obviněnému. Svědek M. B. podrobně popsal, za jakých okolností na místě činu v době jeho páchání vnímal přítomnost a jednání obou spolupachatelů, a s jistotou označil obviněného T. K. jako jednoho z nich. Popis, který svědek podal ohledně osoby jednoho ze spolupachatelů, se ve všeobecných údajích, jakými jsou postava, barva pleti a věk, shodují se skutečností, jak je zachycena na fotografiích osoby obviněného. Přitom svědek jako zvláštní charakteristiku zdůraznil „vyrážku“ v obličeji zmíněného spolupachatele, což rovněž plně odpovídá jevu zachycenému na fotografiích osoby obviněného. Odpovídá i označení pachatele jménem „T.“. Soudy zaznamenaly nesrovnalosti, které ve výpovědi svědka vyvstaly v otázce tetování na těle obviněného, avšak přijatelně je překlenuly úvahou, že se týkají jen dílčí okolnosti a jsou nepodstatné. K tomu lze dodat, že svědek vnímal přítomnost a jednání obviněného na místě činu v době jeho páchání za situace, která u něho vyvolávala strach a byla pro něho celkově značně stresující. Nesrovnalosti v popisu dílčích okolností se jeví jako důsledek vlivu této situace. Rozhodně není možné pokládat tyto nesrovnalosti za důvod pochybností o pravdivosti tvrzení svědka v podstatě věci, tj. v otázce totožnosti obviněného s osobou jednoho ze spolupachatelů.
16. Na podporu věrohodnosti výpovědi svědka M. B. soudy výstižně zdůraznily také nedostatek motivu, který by mohl svědka vést k nepravdivé výpovědi usvědčující obviněného. Soudy správně poukázaly na to, že tímto důvodem nemohla být namítaná snaha svědka snížit svůj podíl na náhradě škody. V době, kdy svědek poprvé označil obviněného za spolupachatele, nebylo o náhradě škody ještě rozhodnuto. Navíc tu jde o odpovědnost solidární, nikoli dělenou.
17. Výpověď svědka M. B. byla podpořena dalším, byť nepřímým důkazem, jímž je výsledek pachové identifikace. Na místě činu byl nalezen otisk pachové stopy nacházející se na krabičce na doutníky ležící na pultě prodejny. Metodou pachové identifikace byla prokázána shoda s pachovým vzorkem osoby obviněného, což svědčí jednak o tom, že obviněný se dotýkal krabičky na doutníky, tj. zboží ve vykradené prodejně, a jednak o tom, že v prodejně byl. Jinak totiž neměl k prodejně žádný vztah, s nímž by byla spojena jeho legální přítomnost v ní, např. jako zaměstnanec, zákazník apod.
18. Námitka dovolatele, že na základě pachové identifikace lze pouze říci, že se určitá osoba v blíže neurčené době nacházela na určitém místě, ale nikoli, že se také dopustila trestného činu, vychází z obecně správného konstatování, je však bezpředmětná. V posuzovaném případě totiž není podstatného rozdílu mezi zjištěním, že obviněný manipuloval v prodejně se zbožím (které bylo odcizováno), a závěrem, že obviněný byl jedním z pachatelů této krádeže.
19. Poněkud nejasné jsou námitky obviněného, že předmětná pachová stopa „měla být v dřívějším průběhu přípravného řízení vždy považována za nedostatečnou“ a že až po přímé intervenci soudu byl obviněný „opětovně testován“ a „najednou vycházel jako pozitivní, přestože tomu tak v předchozím řízení nebylo“ a že orgány činnými v trestním řízení bylo obviněnému vždy tvrzeno, že předmětná pachová stopa odebraná z krabice na doutníky „by měla být naprosto nedostatečná“. Jde o to, že řádně zajištěná pachová stopa z vhodně vybraného předmětu z místa činu byla později v době trestního stíhání obviněného jako zjištěného spolupachatele opětovně porovnána (v souladu s aktuálním předpisem pro postup při pachové identifikaci) s pachovým vzorkem osoby obviněného, přičemž byla potvrzena shoda, a to opakovaným porovnáváním a za použití dvou k tomu vycvičených psů. Právě pro pozdější porovnání s vytipovanými osobami se pachové stopy z místa činu zajišťují a uchovávají. Postupem při vyžádání pachového porovnání v soudním stadiu řízení se nalézací soud zabýval v odst. 5 odůvodnění rozsudku a Nejvyšší soud na tuto pasáž odkazuje, stejně jako na vyjádření soudu druhého stupně k odvolacím námitkám obviněného týkajícím se důkazu pachovou identifikací (viz odst. 18 odůvodnění napadeného usnesení). Nešlo o nějaké „opětovné testování“ na objednávku soudu, při němž by obviněný „najednou vycházel jako pozitivní“, nýbrž o standardní provedení pachové identifikace s jednoznačným výsledkem.
20. Okresní soud v odůvodnění rozsudku rovněž přiléhavě uvedl, že obviněný byl jako svědek ve věci obviněného M. B. ustanoven na základě hovorů z telefonního čísla, které měl užívat muž jménem T., na základě volání na taxislužbu a komunikace z tohoto telefonního čísla s telefonním číslem, které v tu dobu užíval M. B., a také krajský soud tuto indicii zmínil v závěru odst. 18 odůvodnění napadeného usnesení.
21. Soudy důvodně hodnotily usvědčující výpověď svědka M. B. a výsledek pachové identifikace jako důkazy, které nepřipouštějí jiný závěr, než že obviněný je osobou totožnou s jedním ze spolupachatelů krádeže. Tímto závěrem nebylo nijak porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tak neměl žádný důvod k tomu, aby na uvedeném závěru cokoli měnil.
22. Námitky obviněného zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
23. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného T. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. Rozhodl o tom v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu