ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1040.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1040/2021-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání obviněného O. T. , nar. XY ve XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 67 To 124/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 T 25/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. T. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 2. 2021, č. j. 25 T 25/2020-228, byl obviněný O. T. shledán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem byla současně podle §314r odst. 1, 4 tr. ř. schválena dohoda o vině a trestu, sjednaná mezi spoluobviněným D. D. a státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, v jejímž důsledku byl jmenovaný pro spáchání téhož deliktu odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených Všeobecné zdravotní pojišťovny a M. S. na náhradu škody.
2. Podle učiněných skutkových zjištění, resp. podle schválené dohody o vině a trestu, se obvinění dopustili uvedeného trestného činu jednáním spočívajícím v tom, že dne 20. 7. 2020 v době kolem 00:05 hodin v Praze 8 v ulici XY č. XY, před prodejnou potravin, společně obstoupili poškozeného M. S., a se slovy že jim dluží peníze za neuskutečněný obchod s marihuanou, po něm obviněný O. T. požadoval finanční hotovost, když poškozený smyšlený dluh odmítl, tak obviněný O. T. naznačil proti jeho tělu kop kolenem se slovy, že nedá-li mu 500 Kč, tak jej „rozmrdá“, a když chtěl poškozený M. S. v obavě o své zdraví vstoupit do prodejny večerky, tak jej obviněný D. D. udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zranění v podobě fraktury nosu a ventrální části nosního septa s lehkou dislokací, jenž si vyžádalo lékařské vyšetření a následnou operaci s hospitalizací.
3. Tento rozsudek následně napadli obviněný O. T. a státní zástupkyně v neprospěch tohoto obviněného odvoláními, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2021, č. j. 67 To 124/2021-264, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný O. T. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů trpí vadou nesprávného posouzení skutku jak z hlediska právní kvalifikace, tak z hlediska spolupachatelství, zásady trestní subsidiarity a z hlediska pozitivního skutkového omylu. Pokud jde o nesprávnost právního posouzení skutku, právní věta nekoresponduje se skutkovou větou, neboť z popisu skutkového děje ani z odůvodnění rozhodnutí nelze dovodit znak skutkové podstaty loupeže, spočívající v úmyslu zmocnit se cizí věci. Nebylo totiž možné dovodit, že by spoluobviněný D. D. použil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, natož aby takový závěr byl učiněn o něm. Soud prvního stupně konstatoval naplnění zmíněného znaku výhradně v důsledku užití násilí (nikoli pohrůžky násilí), ovšem úderu pěstí do obličeje se dopustil spoluobviněný a obviněnému nemělo (toto násilí) být přičteno k tíži, s ohledem na absenci spolupachatelství. Ze skutkové věty navíc rovněž nevyplývá, jakým způsobem mělo toto jednání spoluobviněného směřovat ke zmocnění se cizí věci, s poškozeným byli ve slovní konfrontaci a o žádné zmocnění jeho věci se ani nepokusili, úder pěstí nebyl následován žádným takovým jednáním, ač podle požadavků soudní praxe musí útok zmocnění předcházet. Užité násilí vůči poškozenému bylo popsáno spíše jako následný způsob vyjádření nespokojenosti poté, co odmítl žádost obviněného o vydání věci.
5. Dále obviněný namítl nesprávné právní posouzení otázky spolupachatelství. Násilí se dopustil výlučně spoluobviněný D. D., se kterým nebyl svázán jakoukoli, byť i jen konkludentní dohodou ohledně společného jednání. S odkazem na soudní praxi tvrdil, že šlo o situaci, v níž každý ze souběžně útočících pachatelů sledoval každý jiný záměr, resp. bez dorozumění s pachatelem byla využita situace, která jím byla vyvolána. Dodal, že útok spoluobviněného byl pro něj nečekaný a neplánovaný. Soudy činné ve věci sice dovodily konkludentní dohodu obou obviněných, tento závěr byl však výsledkem zjednodušeného posouzení věci a nebral v potaz individuální pohnutky a záměry na straně každého z aktérů. Z výpovědí spoluobviněného D. D. přitom vyplynulo, že jeho útok spočíval výhradně ve zkratovitém jednání, způsobeném frustrací z neúspěšného večera v kasinu, kde přišel o peníze. V neposlední řadě nebylo podle obviněného možné pominout alkohol a jiné návykové látky, pod jejichž vlivem se oba nacházeli. Absentoval proto nejen společný úmysl, ale i dohoda a nelze uvažovat o spolupachatelství. Spoluobviněný D. D. se případně dopustil trestného činu ublížení na zdraví a obviněný, spáchal-li vůbec nějaký delikt, pak trestného činu vydírání. Nesprávný je také výrok o náhradě škody, která vznikla výlučně jednáním spoluobviněného D. D. Podle obviněného obsahuje rozhodnutí soudu prvního stupně pouze strohé odůvodnění ohledně otázky spolupachatelství a náhrady škody a poukázal v této souvislosti na ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a související judikaturu.
6. I kdyby soud posoudil správně otázku spolupachatelství, musel by se rovněž vypořádat s otázkou aplikace subsidiarity trestní represe, a to ve prospěch obviněného, neboť násilí bylo výlučnou záležitostí spoluobviněného D. D. Obviněný se po poškozeném jen s malou intenzitou domáhal vrácení finanční částky v nepatrné výši, poškozeného atakoval výlučně slovně, neútočil fyzicky ani se fyzicky nezmocnil žádné věci, při komunikaci sice použil vulgární slova, což však je jeho obvyklý způsob vyjadřování. Takové jednání nedosahuje potřebné společenské škodlivosti, aby mohlo být kvalifikováno jako trestný čin.
7. Nakonec obviněný namítl, že jednal v pozitivním skutkovém omylu, neboť poškozeného považoval za jinou osobu, které ten samý den poskytl jistý finanční obnos k obstarání marihuany a svým jednáním se pouze domáhal vrácení svých vlastních peněz, nedomáhal se tedy vydání cizí věci, ale věci vlastní. Skutečnost, že jednal v omylu ohledně osoby poškozeného, vyplývá z konverzace s poškozeným, která začala tím, že se zeptal poškozeného M. S., zda si na něj vzpomíná, že mu dříve dal finanční prostředky. I proto mohlo jít nejvýše o trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 v jeho se týkajících výrocích a aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně požádal o odložení výkonu uloženého trestu postupem podle §265h odst. 3 tr. ř. nebo §265o odst. 1 tr. ř.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný zčásti vycházel z vlastní skutkové verze, provedeným dokazováním vyvrácené, z části pak argumentoval v mezích uplatněného dovolacího důvodu. Jestliže namítl, že ze skutkové věty výroku o vině rozsudku prvoinstančního soudu nelze dovodit znak „v úmyslu zmocnit se cizí věci“, měl za to, že obviněný skutkovou větu nečetl, neboť jeho konkrétně popsané jednání, při kterém naznačil kop nohou proti tělu poškozeného, současně s vyslovením požadavku na vydání finanční hotovosti ve výši 500 Kč, nelze vyložit jinak než jako vedené úmyslem zmocnit se cizí věci. Zištnost jednání při vyslovení pohrůžky násilí, která byla bezprostředně poté podpořena i skutečně použitým násilím vůči poškozenému, byla zcela zjevná. Dále uvedl, že není nutné, aby násilí vykonané v úmyslu zmocnit se cizí věci ve smyslu §173 tr. zákoníku bylo následováno nějakým dalším jednáním, neboť zmocnění se cizí věci není znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu. Úmysl spoluobviněného při jím vedeném fyzickém útoku směřující ke zmocnění se peněz poškozeného vyplýval již z konkludentní dohody obou útočníků, k níž došlo buď ještě před přistoupením obou k poškozenému, nejpozději však v průběhu jednání, kdy oba obestoupili poškozeného a obviněný začal klást své požadavky na vydání finanční hotovosti, doprovázené pohrůžkami bezprostředním útokem. Použité násilí rozhodně nesloužilo k ventilaci frustrace z neúspěšné hry spoluobviněného v kasinu, v tomto případě obviněný pouze prosazoval svou skutkovou verzi, která nicméně byla provedeným dokazováním vyvrácena. Jediným účelem použití fyzické síly bylo zdůraznění vyslovených slovních výhružek obviněného. Oba obvinění jednali jako spolupachatelé, přičemž při trestné činnosti páchané ve spolupachatelství je jednání všech spolupachatelů přičítáno každému jednotlivému z nich. Jimi vyslovené pohrůžky násilím i násilí splynuly do jediného společného jednání, vedeného jediným jednotným společným úmyslem, a to domožení se peněžní hotovosti po poškozeném, resp. jednání spočívající v (pouze) výhrůžkách užitím bezprostředního násilí bylo součástí jednání směřujícího ke zmocnění se cizí věci a bylo následným násilným útokem konzumováno. Uzavření konkludentní dohody mezi oběma spolupachateli bylo zcela zjevné a vyplývalo jak z vlastního jednání, tak i z jejich verbální i nonverbální komunikace a z dalších okolností případu, místa a denní doby činu. Státní zástupce nesouhlasil ani s procesní námitkou, že by rozhodnutí soudů nesplňovala požadavky kladené trestním řádem na odůvodnění rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.). Pokud jde o aplikaci zásady podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, státní zástupce byl přesvědčen, že potřebná společenská škodlivost jednání obviněného byla dána, a proto nepostačilo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Útok obviněného, jemuž bylo namístě, vzhledem ke spáchání zločinu loupeže ve spolupachatelství se spoluobviněným, přičítat i použití násilí, neodpovídal podmínkám stanoveným pro použití zásady subsidiarity trestní represe. V rámci argumentace, podle níž jednal v pozitivním skutkovém omylu, vycházel obviněný opět z vlastní skutkové verze. Podle učiněných zjištění přitom nepřistupoval k poškozenému v omylu spočívajícím v tom, že by si ho spletl s jinou osobou, naopak postupoval s plným vědomím, že poškozeného nikdy neviděl, což vyplynulo z provedeného dokazování, zejména z výpovědi D. S., poškozeného i spoluobviněného.
10. Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a navrhl je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
11. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nevyužil.
12. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Obviněný svou dovolací argumentaci opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
14. Dovolání obviněný nicméně založil zejména na námitkách, které navazovaly na jeho obhajobu z původního řízení, založenou na zpochybnění hodnocení důkazů soudy, tedy že soudy provedené důkazy nesprávně vyhodnotily, neboť chybně neuvěřily verzi obviněného o průběhu skutkového děje a z provedených důkazů nedospěly ke shodným závěrům, jaké předkládal, v důsledku čehož dospěly k vadným hmotněprávním závěrům. Takové námitky ovšem mají zřejmou skutkovou povahu, čímž se ocitají mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
15. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí stran hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu, je stav extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek (což obviněný učinil). Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
16. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného O. T. shledat nelze. Bylo totiž provedeno dostatečně široké dokazování, provedené důkazy byly následně v souladu se zákonnými pravidly hodnoceny, a to jak jednotlivě, tak v jejich souvislostech a na jejich podkladě byl zjištěn průběh skutkového děje. Při jeho dovozování bylo vycházeno z výpovědi poškozeného M. S. a jeho přítelkyně, svědkyně D. S., které byly shledány věrohodnými a byly v souladu s kamerovým záznamem, se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, jakož v podstatě i s výpovědí spoluobviněného D. D. Z těchto důkazů bez pochybností vyplynulo, že mezi obviněnými a poškozeným došlo cca o půlnoci na ulici ke kontaktu, spočívajícímu v tom, že obvinění k poškozenému, kterého předtím neznali, společně přišli a obestoupili ho. Obviněný O. T. následně poškozeného vulgárně verbálně atakoval, jakoby byl poškozený osobou, které předal nějaké peníze a požadoval je zpět, což však byla pouze zástěrka skutečného úmyslu obou obviněných, směřujícího k získání peněz od poškozeného. I spoluobviněný D. D. uvedl, že ho obviněný ve chvíli, než přistoupili k poškozenému, vyzval „pojď, něco zkusíme“, přičemž spoluobviněný ho následoval a posléze poznal, že se obviněný a poškozený neznají, že „jde o něco jiného“. Shodně situaci popsala i svědkyně D. S. Poškozený jim také opakoval, že není žádným jejich dlužníkem, ovšem postup spoluobviněných tím nijak nezastavil. Za tímto zmíněným účelem (získání peněz od poškozeného) zaútočil vulgárně slovně s výhrůžkou a posunkem (naznačeným kopem proti tělu poškozeného) obviněný O. T., a poté také fyzicky za stejným účelem D. D., jehož fyzické násilí, jako součást společného jednání, směřovalo k získání peněz od poškozeného a učinilo požadavek na vydání peněz, vyřčený obviněným O. T., důraznějším. Poškozený, který začal krvácet, poté odešel do obchodu, před kterým k útoku došlo, jeho přítelkyně, svědkyně D. S. začala křičet a posléze byla kontaktována policejní hlídka.
17. Souhrnně řečeno, soudy vycházely z celé řady důkazů v jejich souhrnu, své skutkové závěry logicky a přesvědčivě vysvětlily a jejich odůvodnění, souladné s §125 odst. 1 tr. ř., nebudí žádné pochybnosti. Nelze jim přitom vytknout žádné porušení stanovených pravidel, jež by mohlo být rozporem, natož extrémním, neboť skutková věta výroku o vině zcela důvodně a logicky navazuje na provedené důkazy, resp. není s nimi v žádném nesouladu. V daném rozsahu se tedy argumentace obviněného s tvrzeným dovolacím důvodem míjí.
18. Obviněný v dovolání přesto vznesl námitky, které lze, s jistou mírou tolerance, pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Jedná se o námitku údajné absence úmyslu zmocnit se cizí věci a s tím související námitku, že obviněný jednal v pozitivním skutkovém omylu a námitku, že v jednání spoluobviněných nelze shledat znak spolupachatelství. V zásadě relevantně uplatněná je pak i námitka obviněného stran údajného nedodržení zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
19. Pokud jde o námitku údajné absence znaku „v úmyslu zmocnit se cizí věci“, i zde se obviněný především opíral o jiná výchozí skutková zjištění, neboť zejména tvrdil, že jednak po poškozeném požadoval toliko vrácení peněz, které mu údajně dal (v čemž se stran osoby zmýlil) na zařízení určitých záležitostí, jeho záměrem tedy nebylo zmocnit se cizí věci, což ani neučinili. Potřebné skutkové závěry pak neměly být uvedeny ve skutkové větě výroku o vině.
20. Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Nejvyšší soud připomíná, že (jak uvedl obviněný v dovolání), násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou ve smyslu §173 tr. zákoníku prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci (dojde-li k němu) a nemohou být vysloveny či realizovány pouze až po takovém zmocnění. Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je ovšem dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn, tedy aby zmocnění bylo fakticky provedeno.
21. Jak vyplynulo z učiněných skutkových zjištění, oba obvinění přistoupili k poškozenému a jednali vůči němu pouze a jenom s cílem získat od něj neoprávněně peníze, tento požadavek opakovaně vyslovili, naopak na něj nevznesli žádný požadavek jiný. Obviněný sice vyslovil legendu o dluhu, ovšem zřetelně smyšlenou a poškozeným opakovaně odmítnutou. Současně začali ihned hrozit, a to obviněný okamžitým napadením a naznačením kopu, spoluobviněný potom přímým násilím, přičemž opět tyto úkony byly zřetelně součástí jejich požadavku, neboť, jak již bylo řečeno, o nic jiného v celém kontaktu nešlo. Popsané závěry byly i dostatečně vyjádřeny ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (viz „… společně obestoupili … obžalovaný … požadoval finanční hotovost … poškozený … odmítl ... obžalovaný … naznačil … kop … když chtěl poškozený v obavě … vstoupit do prodejny … obviněný D. udeřil …“) a dále podrobněji rozvedeny v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Jejich následné právní posouzení jako užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci bylo zcela namístě, na čemž ničeho nemění skutečnost, že se žádné věci nezmocnili a svého jednání, poté, co jej realizovali a poškozený jim žádné peníze nevydal, naopak unikal do otevřené prodejny a na útok reagovala i jeho přítelkyně, zanechali. Jak již bylo zmíněno, konečné zmocnění se cizí věci není znakem základní skutkové podstaty zmíněného zločinu, postačuje, že pachatel je veden úmyslem takového cíle dosáhnout, byť nenaplněným. Současně je zřejmé, že se obviněný nenacházel v žádném omylu stran reálných okolností.
22. Obviněný dále v dovolání namítl, že to nebyl on, kdo vůči poškozenému užil násilí a odmítal, aby násilné jednání spoluobviněného D. D. bylo přičítáno také jemu, tedy zpochybnil naplnění znaku spolupachatelství. Podle §23 tr. zákoníku platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). V obecné rovině je vhodné připomenout, že spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí publikovaná pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda).
23. Aplikujeme-li výše uvedené zásady na projednávaný případ, je zřejmé, že obvinění jednali jako spolupachatelé, neboť jednali v zásadě koordinovaně, a to počínaje společným obstoupením poškozeného, rychle se zvyšujícím tlakem (agresí) na to, aby vydal peníze a nakonec užitím násilí. Obvinění se tak zjevně doplňovali, podporovali, využívali společné převahy, čímž realizovali společný úmysl zmocnit se peněz poškozeného. Je namístě dodat, že ačkoliv se přímého fyzického násilí dopustil pouze spoluobviněný D. D., nešlo o jeho samostatnou „akci“, jakési vybití frustrace z prohry v kasinu (jak se snaží namítat obviněný), nýbrž o zřetelný společný záměr obou obviněných zmocnit se peněz poškozeného, realizovaný v rámci spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Násilné jednání spoluobviněného D. D. i jeho následek je tak namístě přičítat i obviněnému O. T., což se nutně projevilo i ve výroku o náhradě škody.
24. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit rovněž námitku obviněného, kterou s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe brojil proti posouzení svého jednání v intencích trestního práva (byť i tu obviněný částečně založil na popření skutkových zjištění soudů).
25. Nejprve je na místě v obecnosti připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
26. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. Primárně nutno konstatovat, že trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku není méně závažným trestným činem, nýbrž zločinem, a to dokonce zvlášť závažným zločinem. Učiněná zjištění pak neobsahují žádné specifické okolnosti, podle nichž by se měl útok obviněného vymykat spodní hranici trestnosti běžných loupeží, postihovaných podle §173 tr. zákoníku. Spíše lze dodat, že obviněný jakožto osoba s trestní minulostí spáchal daný trestný čin loupeže ve zkušební době předchozího odsouzení. Útoku se dopustil ve spolupachatelství, kterým si zajistil početní převahu nad poškozeným ke snadnější realizaci svého úmyslu. Jednání obviněných, byť se násilí nedopustil přímo obviněný O. T., bylo dokonce natolik intenzivní, že poškozenému způsobili zranění, vyžadující hospitalizaci a operaci. S ohledem na uvedené je třeba uzavřít, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe v daném případě nebyla namístě. Trestní postih obviněného není neproporcionálním zásahem do jeho základních práv. Je tedy zřejmé, že námitka je rovněž zjevně neopodstatněná.
27. V návaznosti na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé shledal Nejvyšší soud námitky obviněného zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S přihlédnutím k tomu neměl Nejvyšší soud důvod rozhodovat podle §265o odst. 1 tr. ř., a již vůbec nikoli podle §265h odst. 3 tr. ř., neboť nebyl učiněn potřebný návrh.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu