ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1058.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1058/2021-1413
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání obviněného Z. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 7 To 177/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 94/2020 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 4. 2021, č. j. 2 T 94/2020-1352, byl obviněný Z. Š. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří let. Dále bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. o uplatněném nároku na náhradu škody.
2. Uvedeného zločinu se obviněný podle zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, dopustil v podstatě tím, že dne 12. 10. 2010 v XY v pobočce České spořitelny, a. s., jakožto jednatel obchodní společnosti S. XY (správně: S. XY) uzavřel s Českou spořitelnou, a. s., dodatek č. 2 k úvěrové smlouvě ze dne 24. 9. 2009 na poskytnutí úvěru ve výši 2 000 000 Kč, a to na základě předchozí žádosti o poskytnutí revolvingového úvěru ze dne 13. 9. 2010, ve které v úmyslu neoprávněně získat tento úvěr uvedl nepravdivé údaje ohledně výše uvedené obchodní společnosti, přičemž k žádosti o úvěr doložil zfalšované potvrzení Finančního úřadu pro Prahu 10 o bezdlužnosti označené datem 11. 10. 2010, ačkoliv si musel být vědom toho, že příslušný správce daně žádosti o potvrzení ve skutečnosti nevyhověl, jelikož ke dni 10. 9. 2010 evidoval u této společnosti nedoplatek na dani z přidané hodnoty ve výši 489 459 Kč a na dani z příjmů fyzických osob ve výši 4 133 Kč, což bylo této společnosti písemně sděleno. Poskytnutý úvěr obviněný jednorázově čerpal a tento nebyl ve lhůtě splatnosti uhrazen, čímž způsobil České spořitelně, a. s., škodu ve výši 2 000 000 Kč, přičemž Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s., jí poskytla plnění z bankovní záruky ve výši 1 398 267,27 Kč, zatímco zbylá část pohledávky byla po jejím postoupení obchodní společnosti ABUGY, s. r. o., v plné výši uhrazena, proto v současné době je poškozenou Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s., jíž vznikla přímá škoda ve výši poskytnutého plnění z bankovní záruky.
3. Odvolání obviněného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 7 To 177/2021-1370, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nevěděl, že obchodní společnost S. XY, dluží na daních, neměl žádné bližší informace o její finanční situaci – fakticky ji řídil pan M. G. (nyní se jmenuje Č.). Dále uvedl, že on nevyplnil ani nepodal žádost o poskytnutí úvěru – jeho vina je založena na tvrzení, že je v žádosti uvedeno jeho telefonní číslo. Rovněž nežádal finanční úřad o vydání potvrzení o bezdlužnosti a nebyl informován o nevyhovění této žádosti, jelikož datovou schránku společnosti neovládal – absentuje tak subjektivní stránka. Neseznámení se se všemi okolnostmi stavu obchodní společnosti lze kvalifikovat pouze jako nedbalostní jednání, nelze dovodit zavinění ve formě úmyslu. Konstatoval, že neví, kdo vyhotovil falešné potvrzení o bezdlužnosti, on jej každopádně České spořitelně, a. s., nepředložil – nebyla řádně zjištěna osoba pachatele trestného činu. Česká spořitelna, a. s., tento dokument v roce 2010 ani nepožadovala, tj. při poskytnutí či neposkytnutí revolvingového úvěru se nerozhodovala na základě informace, zda společnosti S. XY, bylo vydáno potvrzení o bezdlužnosti. Nešlo tak o podstatný údaj pro uzavření úvěrové smlouvy. Navrhl, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek ve výroku o vině a trestu zrušil a přikázal věc k novému projednání“.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného písemně vyjádřil v tom smyslu, že námitky zjevně nedostály požadavkům relevantního uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný polemizoval se skutkovými závěry soudů za současného uvádění vlastních skutkových tvrzení. Ani skutečnost, že ryze formálně namítl s poukazem na svá skutková tvrzení absenci naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu (konkrétně subjekt a subjektivní a objektivní stránku), nemůže na výše uvedeném nic změnit. Kromě toho se jedná o námitky identické s těmi, které uplatnil již v rámci odvolání, přičemž odvolací soud se s nimi náležitě a přesvědčivým způsobem vypořádal. Státní zástupce mj. označil za podstatný ten závěr odvolacího soudu, podle něhož ke spáchání zločinu úvěrového podvodu v daném případě došlo nejen předložením falešného potvrzení o bezdlužnosti, ale současně i samotným zamlčením skutečné finanční a majetkové situace obchodní společnosti. Uzavřel, že dovolání po obsahové stránce nelze podřadit pod označený dovolací důvod, proto navrhuje jej odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
6. Obviněný na vyjádření státního zástupce reagoval obhájcem zpracovanou replikou, v níž v podstatě zopakoval výše uvedené námitky, tj. že nebylo prokázáno, kdo vyhotovil falešné potvrzení o bezdlužnosti ani kdo je předložil České spořitelně, dále že nevěděl o nevyhovění žádosti o vydání potvrzení o bezdlužnosti. Zdůraznil, že ze zákona ani ze smlouvy nevyplývala povinnost předložit bance potvrzení finančního úřadu o bezdlužnosti, pročež nelze dovozovat uvedení nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje. Podle jeho názoru tak došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutkové okolnosti. Setrval beze změny na svém návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Spočívá tudíž ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
9. Obviněný založil dovolání do značné míry na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů, jež pod uplatněný ani jiný dovolací důvod nespadají. Skutkové námitky obviněného byly v průběhu řízení v zásadě konstantní a soud prvního stupně se jimi podrobně zabýval. Zjištění soudu mají v obsahu provedených důkazů dostatečný podklad a logicky z nich vyplývají. Odvolací soud se přesvědčivým způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, které byly shodné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Tehdy je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
11. Taková situace v posuzovaném případě nenastala. Bez důvodných pochybností bylo prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo za obchodní společnost S. XY, jednal ve věci žádosti o revolvingový úvěr, a to jak při podání žádosti o úvěr, tak i při doložení zcela zjevně zfalšovaného potvrzení o bezdlužnosti od finančního úřadu. Není pravdou, že by soudy učinily takový závěr pouze ze skutečnosti, že bylo v žádosti o úvěr uvedeno telefonní číslo obviněného. Jednak na všech dokumentech týkajících se předmětných úvěrů jsou jeho podpisy jakožto jednatele společnosti, jednak i sám obviněný připustil, že za společnost navenek jednal, když to bylo potřeba. Ve své výpovědi učiněné v hlavním líčení dále uvedl, že podklady připravené a předložené panem G. vyřizoval a že byl o druhý úvěr žádat ve spořitelně. Kromě toho v dokumentaci České spořitelny, a. s., nebyla žádná plná moc vystavená ve prospěch někoho třetího, která by tuto osobu opravňovala jednat za společnost. Ve věci uzavírání úvěrů tak nemohla Česká spořitelna, a. s., jednat s nikým jiným než s jednatelem obchodní společnosti S. XY, jak vyplývalo rovněž z interních předpisů spořitelny i výpovědí jejích zaměstnanců. Jestliže obviněný zejména uváděl, že to nebyl on, kdo žádost o potvrzení o bezdlužnosti na finanční úřad podával, jde o tvrzení, které je v přímém rozporu se skutkovými zjištěními soudů. Je přitom vedlejší, kdo konkrétně toto zfalšované potvrzení vyhotovil, zásadní v této věci je skutkové zjištění, že to byl právě obviněný, kdo jej v rámci žádosti o úvěr spořitelně předložil s vědomím, že jde o zjevně nepravdivý údaj.
12. Z uvedených skutkových zjištění jednoznačně vyplývá i závěr o úmyslné formě zavinění na straně obviněného, přičemž podstatou dílčí dovolací námitky týkající se subjektivní stránky je to, že obviněný uvedené jednání popírá, nejde tudíž o námitku hmotně právní povahy. V rámci této námitky tvrdil, že jednak nevěděl o finanční situaci společnosti a jejích nedoplatcích na dani, stejně tak nevěděl, že finanční úřad odmítl vydat potvrzení o bezdlužnosti, jelikož neměl přístup do datové schránky společnosti. K tomu je možné odkázat na přiléhavé odůvodnění odvolacího soudu, jenž se k této opakující se námitce vyjádřil v odstavci 11 svého usnesení s tím, že obviněný si zjevně protiřečí, jelikož sám ve své výpovědi připustil, že v předmětné době byl M. Č. (dříve G.) informován o chodu společnosti i o její finanční situaci. Kromě toho byl jediným disponentem bankovního účtu obchodní společnosti S. XY, musel tedy vědět o tom, jaká je její finanční situace i její cash-flow, i o tom, že odvody na daních nebyly hrazeny. Konečně je možné připomenout argumentaci soudu prvního stupně uvedenou v odstavci 36 odůvodnění jeho rozsudku, že skutečnost, že obviněný věděl o zamítavém postoji finančního úřadu ohledně vydání potvrzení o bezdlužnosti, je zjevná již z faktu, že k žádosti o úvěr doložil zfalšované potvrzení – pokud by nevěděl o povaze sdělení finančního úřadu, logicky by vůbec neměl potřebu falešné potvrzení předkládat. Není ostatně podstatné, zda o konkrétním zamítavém sdělení finančního úřadu věděl, anebo zda jej pouze předpokládal, respektive nutně musel předpokládat.
13. Z uvedených dovolacích námitek obviněného je zřejmé, že dovolání považuje za jakési další odvolání, jímž se snaží dosáhnout opakování odvolacího řízení, a to v podstatě na základě týchž argumentů. Domáhá se opětovného hodnocení všech důkazů, ze kterých by měl dovolací soud učinit nové skutkové závěry vycházející z jeho představ a obhajoby. Bylo by však v rozporu se zákonnou úpravou i smyslem řízení o dovolání, aby dovolací soud znovu sám přehodnocoval jednotlivé důkazy a vytvářel vlastní skutková zjištění.
14. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podřaditelná námitka, že předmětný skutek nemůže být právně posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, protože ve vztahu k falešnému potvrzení o bezdlužnosti nešlo o údaj podstatný pro uzavření smlouvy.
15. Trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle gramatického výkladu tohoto ustanovení je zřejmé, že k naplnění skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku postačí, aby pachatel jednal jedním ze způsobů výše vymezených, tj. aby například při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, jak tomu bylo právě v tomto případě. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2109).
16. Podle právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil takovým činem značnou škodu. Obviněný přitom nezpochybňoval, že ve vztahu k potvrzení finančního úřadu o bezdlužnosti šlo o nepravdivý údaj, pouze tvrdil, že tento dokument nebyl v žádném případě podstatný pro uzavření úvěrové smlouvy, jelikož ho spořitelna ani nevyžadovala. K tomu je třeba uvést, že provedeným dokazováním bylo nad jakoukoli pochybnost prokázáno, že toto potvrzení bylo zfalšované. Správce daně evidoval ke dni 10. 9. 2010 u obchodní společnosti S. XY, nedoplatek na dani v nezanedbatelné výši, a to v částce dosahující téměř půl milionu korun – takové potvrzení (o bezdlužnosti) proto očividně nemohlo být vydáno. Dále je možné připomenout, že tvrzení obviněného, že toto potvrzení nebylo Českou spořitelnou, a. s., v roce 2010 vyžadováno, je v rozporu se skutkovými zjištěními soudů (viz odstavec 35 odůvodnění rozsudku a odstavec 11 odůvodnění usnesení). Pokud jde o důležitost tohoto dokumentu ve vztahu k posouzení žádosti o úvěr spořitelnou, lze odkázat na odstavec 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, že z interních bankovních předpisů bylo zřejmé, že v procesu sjednávání úvěrových smluv měly informace o majetkové a finanční situaci žadatelů o úvěr zásadní váhu. Došlo-li v tomto případě k uvedení zcela nepravdivých údajů o stavu závazků společnosti po splatnosti, jednalo se o skutečnosti hrající důležitou roli při rozhodování České spořitelny, a. s., zda požadovaný úvěr žadateli poskytnout či nikoli. Lze tak uzavřít, že pokud obviněný vědomě uvedl nepravdivé údaje při sjednávání dodatku č. 2 ke smlouvě o revolvingovém úvěru, byla skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska všech zákonem požadovaných znaků naplněna.
17. Jestliže tedy soudy právně kvalifikovaly zjištěné jednání obviněného jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, nejde o nesprávné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného Z. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu