ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1093.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1093/2021-594
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 24. 11. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného V. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 9 To 206/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 30/2019, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2021, č. j. 9 To 206/2021-564, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 4. 2021, č. j. 5 T 30/2019-534.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 4. 2021, č. j. 5 T 30/2019-534, byla trestní věc obviněného, který byl stíhán pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, postoupena podle §222 odst. 2 tr. ř. k projednání Magistrátu města Plzně, neboť Okresní soud Plzeň-město shledal, že žalovaný skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek.
2. Podle obžaloby, a jak je shodně uvedeno ve výroku usnesení soudu prvního stupně, mělo jednání obviněného spočívat v tom, že v Plzni, dne 26. 7. 2018 v 13:34 hod. řídil jízdní kolo po vozovce ulice XY ve směru ulice XY směrem k ulici XY, kdy od ulice XY jel při levém okraji komunikace a v prostoru před domem č. XY, v daném místě rychlostí v úrovni 15 km/hod., z technického hlediska nepřiměřenou a vylučující vzájemnou reakci chodců a jím řízeného kola se střetl s chodkyní H. S., nar. XY, přicházející zleva, zpoza keřovitého porostu, čímž porušil §4 písm. a) a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ta pak v důsledku střetu utrpěla zranění, spočívající ve zlomení klenby lebeční, kopírující oboustranně lambdový šev, přecházející na pyramidové kosti, pohmoždění spánkového laloku vpravo, krvácení pod tvrdou plenu mozku pod čelními laloky a nad spánkovým lalokem vlevo, krvácení mezi měkké obaly mozku nad čelními laloky a nad temenním a týlním lalokem mozku vpravo, otřes mozku a krevní výron v oblasti lokte vlevo s následnou hospitalizací od 26. 7. 2018 do 23. 8. 2018 a odkázáním v běžných životních potřebách na pomoc jednak zdravotnického personálu, jednak, po propuštění do domácího léčení, další osoby, po dobu delší než šest týdnů.
3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město stížnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 6. 2021, č. j. 9 To 206/2021-564, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
4. Usnesení soudu druhého stupně napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř. Nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení i odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a poukázal na nesprávné poučení v usnesení soudu druhého stupně stran nepřípustnosti opravného prostředku. Dále soudu prvního stupně vytkl formulaci výrokové části usnesení, kterou soud převzal beze změny z obžaloby, aniž by do ní zapracoval posun ve skutkových zjištěních. Popis skutku tak podle jeho názoru vykazuje znaky činu soudně trestného a nikoli přestupku. Připomněl, že tento postup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani soud druhého stupně. Dále uvedl, že ačkoli lze závěry soudů považovat za v podstatě adekvátní, s právním posouzením jednání obviněného se nemůže ztotožnit. Skutek obviněného nelze hodnotit toliko jako přestupek, když i soudy obou stupňů fakticky konstatovaly existenci znaků přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Jednáním obviněného došlo k naplnění objektivní stránky zmiňovaného přečinu, což fakticky uvedl i soud druhého stupně. Současně soudy ve věci zjistily i naplnění subjektivní stránky, když v odůvodnění svých rozhodnutí shledaly, že se obviněný nechoval ohleduplně. Obviněný místo nehody znal a věděl o pohybu chodců i v době, kdy srazil poškozenou. Podle soudů měl obviněný výskytu chodců lépe přizpůsobit styl své jízdy a jednal tak v rozporu s §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“). Z napadených usnesení zcela zjevně vyplývá nedbalostní zavinění obviněného, který i s ohledem na svoji znalost místní situace nemohl důvodně spoléhat, že je předmětný cyklokoridor chodci respektován, a proto nelze uplatnit ani princip omezené důvěry. V jednání obviněného lze shledat i znak protiprávnosti, a to s poukazem na závěry soudů, ze kterých vyplývá porušení povinností obviněného.
5. Stran naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §147 odst. 2 tr. zákoníku pak soudu prvního stupně vytkl závěr o spoluzavinění poškozené, které v daném případě nelze podle jeho názoru shledat. Poukázal především na nepřehlednost dopravního značení na místě i na skutečnost, že poškozená nebyla žádným způsobem upozorněna na to, že vstupuje na cyklostezku. Nemohla tak porušit ani ustanovení zákona o silničním provozu, ani obecně uznávané zásady rozumné opatrnosti. Soudy nesprávně vyhodnotily spoluzavinění poškozené a naplnění kvalifikované skutkové podstaty nelze vyloučit pouze s odkazem na její spoluzavinění. Porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku v jednání obviněného nelze shledat v důsledku dalších okolností případu. Především zdůraznil, že kvůli matoucímu dopravnímu značení mohla být situace v pěší zóně z pohledu obviněného nepřehledná a mohl se domnívat, že se sice nachází v pěší zóně, nicméně v pruhu, který je vyhrazen pro cyklisty. Navíc nebylo prokázáno, že by obviněný dosáhl v obžalobě tvrzené rychlosti 15 km/h, případně že by se choval zjevně bezohledně nebo riskantně. Přestože tedy porušil povinnosti, nelze v tomto případě dovodit porušení povinností důležitých, které by opodstatnily použití kvalifikované skutkové podstaty. Shrnul, že soud prvního stupně sice správně zjistil v jednání obviněného veškeré znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, avšak toto jednání nesprávně právně posoudil jako čin nikoli trestný a v důsledku toho rovněž nesprávně rozhodl o postoupení věci správnímu orgánu k projednání přestupku. Je přesvědčen, že soud prvního stupně zatížil své rozhodnutí vadami ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů a soud druhého stupně tato pochybení nenapravil.
6. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Obviněný využil svého práva a k dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil. K námitce stran objektivní stránky připustil, že poškozené byla způsobena těžká újma na zdraví, avšak zpochybnil, že by byl tento následek způsoben v příčinné souvislosti s jeho jednáním, když sekundární následek nekontrolovaného pádu poškozené na zem a poranění hlavy byl způsoben její nepozorností při vstupu do cyklokoridoru. Na kole nejel rychle a do poškozené narazil v nízké rychlosti. Poškozená se nepohybovala po pěší zóně, nýbrž do pěší zóny teprve vcházela, a to tak, že kolmo křižovala cyklokoridor tvořený živičným pásem. Je přesvědčen, že by ke srážce nedošlo, příp. by alespoň nedošlo k nekontrolovanému pádu poškozené, kdyby se před vstupem do cyklokoridoru rozhlédla. S ohledem na absenci příčinného vztahu mezi jeho porušením povinnosti a následkem ve formě těžké újmy na zdraví poškozené, nemůže za tento následek odpovídat. K subjektivní stránce přečinu především uvedl, že si není vědom porušení předpisů, v důsledku čehož by došlo ke střetu s poškozenou. S poukazem na judikaturu konstatoval, že mohl v souladu s principem omezené důvěry předpokládat, že chodci využijí k přechodu cyklokoridoru místo s vyznačeným přechodem pro chodce. Je přesvědčen, že za způsobení těžké újmy na zdraví neodpovídá. Podle jeho názoru nemělo dojít k postoupení věci, ale měl být obžaloby zproštěn, neboť neporušil žádnou povinnost, kterou po něm lze rozumně požadovat s ohledem na všechny okolnosti případu, především na chybné, nejednoznačné a zavádějící dopravní značení. Nelze na něm spravedlivě požadovat, aby během jízdy v cyklokoridoru určeném pro pohyb na kole očekával, že z poza rohu bez jakéhokoli rozhlédnutí vstoupí poškozená, a to ve chvíli, kdy zrovna objížděl jinou chodkyni a jeho trestněprávní odpovědnost tak nelze dovozovat z pouhého faktu, že došlo k poruše zdraví poškozené za jeho účasti.
8. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl jako nedůvodné.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Nejvyšší soud dále zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým soud přesto rozhodl (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3162). Námitka nejvyššího státního zástupce, že byla věc obviněného nesprávně postoupena k projednání Magistrátu města Plzně, je pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. podřaditelná a s ohledem na dále uvedené ji Nejvyšší soud shledal důvodnou.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
13. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
14. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
16. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Dovolací námitka nejvyššího státního zástupce, že soudy nesprávně vyhodnotily skutek jako jednání nenaplňující znaky trestného činu, je námitkou hmotněprávního charakteru, a tudíž naplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce v rámci svého dovolání především namítl, že i z odůvodnění napadených usnesení lze dovodit, že obviněný svým jednáním naplnil objektivní i subjektivní stránku přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a jeho jednání tudíž mělo být posouzeno jako tento trestný čin v základní skutkové podstatě.
18. Přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se přitom podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví a) zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, c) ochromení údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e) poškození důležitého orgánu, f) zohyzdění, g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, h) mučivé útrapy, nebo i) delší dobu trvající porucha zdraví. Objektivní stránka uvedeného přečinu tedy spočívá ve způsobení těžké újmy na zdraví nedbalostním jednáním pachatele. V nyní projednávané věci lze s ohledem na lékařské zprávy a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, konstatovat, že porucha na zdraví poškozené dosáhla úrovně těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Zranění poškozené přitom vznikla výlučně působením obviněného, který jako cyklista do poškozené při jízdě na kole narazil a tím přímo způsobil pád poškozené s následkem charakterizovaným jako vážná újma na zdraví, která by bez jednání obviněného nenastala. Objektivní stránka uvedeného přečinu tak byla naplněna. V této souvislosti je namístě se dále zabývat soudy dovozeným spoluzaviněním poškozené. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých usnesení uzavřely, že poškozená se na dopravní nehodě spolupodílela tím, že vstoupila do prostoru živičného pásu v místech, kde ji obviněný mohl vidět až na poslední chvíli. Nejvyšší soud se však s tímto závěrem neztotožnil. Především je namístě připomenout, že se poškozená, jakožto chodec, pohybovala v pěší zóně a na místě nebyla ani žádná dopravní značka, která by poškozenou upozornila na to, že by vstupovala do cyklokoridoru. Neměla proto důvod očekávat výskyt cyklisty a střet s ním. Rovněž jak plyne i z §39 odst. 3 zákona o silničním provozu, v obytné a pěší zóně smějí chodci užívat pozemní komunikaci v celé její šířce. Ostatně jak s odkazem na stanovisko Policie konstatoval i soud prvního stupně, přechod pro chodce přes cyklokoridor se v pěší zóně jeví jako nadbytečný z důvodu, že pěší zóna je primárně určena pro chodce. Jak dále vyplývá z §39 odst. 5 zákona o silničním provozu, v obytné zóně a pěší zóně smí řidič jet rychlostí nejvýše 20 km/h. Přitom musí dbát zvýšené ohleduplnosti vůči chodcům, které nesmí ohrozit; v případě nutnosti musí zastavit vozidlo. Je proto třeba akcentovat, že v pěší zóně nelze od chodce požadovat stejnou míru opatrnosti, jaká se požaduje od řidiče vozidla, ať už se jedná o řidiče motorového vozidla, nebo cyklistu. Je to dáno nejen samotnou podstatou pěší zóny, ale rovněž i možnými následky, které může způsobit neopatrný chodec oproti následkům, které může způsobit neopatrný řidič. Poškozená se v pěší zóně pohybovala standardním způsobem a s ohledem na skutková zjištění nelze tvrdit, že by si počínala riskantně, neohleduplně, či že by někoho svým jednáním ohrožovala. S ohledem na tyto okolnosti lze uzavřít, že poškozená zachovala dostatečnou míru opatrnosti, jakou po ní bylo v místních podmínkách možné spravedlivě požadovat a Nejvyšší soud proto v jednání poškozené neshledal porušení žádné povinnosti, ze které by bylo namístě usuzovat na její spoluzavinění na nastalém následku.
19. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda došlo jednáním obviněného také k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu ustanovení §147 odst. 2 tr. zákoníku, které se uplatní, pokud pachatel způsobí jinému z nedbalosti těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Podle ustálené soudní praxe lze za porušení důležité povinnosti považovat jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení za dané situace zpravidla podstatně zvyšuje nebezpečí pro lidský život nebo zdraví (srov. např. zhodnocení publikované pod č. 36/1984, Sb. rozh. tr.). V nyní projednávané věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že porušení důležité povinnosti ve smyslu uvedeného ustanovení nelze v jednání obviněného shledat. Především je nutné akcentovat, že dopravní značení v místě nehody nebylo zcela přehledné. I podle závěrů znalce z oboru doprava, odvětví doprava městská a silniční, mělo na vznik nehody zásadní vliv samotné uspořádání poměrů na komunikaci, nejednoznačnost dopravního značení a jeho vnímání subjekty pohybující se v tomto prostoru. Konkrétně pak lze ke snížené přehlednosti dopravního značení poukázat na skutečnost, že na živičném pásu procházejícím pěší zónou byly viditelné zbytky piktogramů jízdního kola po dřívějším značení cyklostezky a bílých pásů vodorovného značení charakteru přechodu pro chodce přes živičný pás. Prostor pěší zóny byl tedy opticky (bez ohledu na značení pěší zóny při vjezdu do ní) rozdělen na „chodník“ u domovní zástavby, „pojezdovou část“ tvořenou kostkami využívanou pro zásobování a právě živičným pásem se zbytky značení přechodu pro chodce přes tento pás (viz doplnění znaleckého posudku č. l. 366). Právě tato nepřehlednost dopravního značení se mohla určitou mírou podílet na vzniku dopravní nehody. Ve věci tak lze shledat, i v souladu se závěry soudu druhého stupně, určité objektivní spoluzavinění ze strany Správy veřejného statku města Plzně, které zapříčinilo, že dopravní značení na místě nehody nebylo zcela dostatečné k tomu, aby se podle něj mohl obviněný spolehlivě řídit. S ohledem na tuto úroveň nepřehlednosti dopravního značení v daném místě se tak snižuje míra odpovědnosti obviněného na takovou úroveň, kdy již není možné dovodit porušení důležité povinnosti, a tudíž lze uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil toliko znaky základní skutkové podstaty podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli kvalifikované skutkové podstaty podle §147 odst. 2 tr. zákoníku.
20. Z hlediska naplnění subjektivní stránky je pak namístě konstatovat, že v jednání obviněného lze shledat nedbalostní zavinění. Obviněný se podle skutkových zjištění soudů při jízdě na kole v pěší zóně nechoval dostatečně ohleduplně a svoji jízdu nepřizpůsobil výskytu chodců. Nelze především odhlédnout od skutečnosti, že obviněný znal danou oblast i tamní dopravní situaci a věděl i o pohybu chodců v místě. I přes uvedenou nižší přehlednost dopravní situace v místě musel vědět, že se nachází v pěší zóně, a to nejen z důvodu své dobré znalosti místa, ale i s ohledem na existenci svislého dopravního značení označujícího pěší zónu. Pochybení obviněného pak lze spatřovat především v tom, že na kole jel velmi blízko u křoví v levé části původní cyklostezky, když pohyb cyklisty v tomto prostoru lze považovat za rozporný s §4 písm. a) zákona o silničním provozu, podle kterého je každý povinen se chovat ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Obviněný mohl a měl v místě srážky s poškozenou předpokládat, že tam může někdo procházet, neboť je tam výsek, kde končí křoví a právě tudy prochází lidé od přechodu a zastávky MHD. Jak uzavřel i soud prvního stupně, pohybovat se v dané části při levém okraji pěší zóny, byť to bylo zapříčiněno objížděním svědkyně P. D., nebylo možné považovat za jízdu dostatečně ohleduplnou (viz bod 12 usnesení soudu prvního stupně). Z uvedených důvodů pak nelze ani uplatnit tzv. princip omezené důvěry v dopravě, na který obviněný poukázal v rámci svého vyjádření. I s ohledem na znalost místa tak obviněný mohl a měl předpokládat zvýšený pohyb chodců v úseku, kde se nehoda stala. Pokud této skutečnosti nepřizpůsobil svoji jízdu, pak nelze než konstatovat, že jednal nedbalostně.
21. S ohledem na uvedené je namístě uzavřít, že v projednávaném případě obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně tak pochybil, pokud skutek obviněného posoudil jako přestupek a nikoli jako trestný čin a věc postoupil Magistrátu města Plzně. Pochybení soudu druhého stupně pak Nejvyšší soud shledal v tom, že přes podanou stížnost státního zástupce vady usnesení soudu prvního stupně nenapravil. Uvedené dovolací námitky nejvyššího státního zástupce proto Nejvyšší soud shledal důvodnými, neboť právní kvalifikace jednání obviněného v usnesení soudů je chybná a rozhodnutí soudů obou stupňů tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když z důvodu těchto vad bylo zároveň nesprávně rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
22. Nejvyšší soud se dále zabýval i námitkou nejvyššího státního zástupce stran toho, že soud prvního stupně převzal beze změny popis skutku z obžaloby do výroku svého usnesení, aniž by do ní zapracoval posun ve skutkových zjištěních. Nejvyšší soud shledal i tuto námitku důvodnou, byť je bez vlivu na vlastní způsob rozhodnutí o dovolání. V nyní projednávaném případě soud prvního stupně při postoupení věci správnímu orgánu podle §222 odst. 2 tr. ř. zcela beze změny převzal kompletní popis skutku z obžaloby do skutkové věty výroku svého usnesení. Soud přitom ve skutkové větě nikterak nereflektoval výsledky jím provedeného dokazování, ale ani skutečnosti, které by měly opodstatnit hodnocení skutku jako přestupku a nikoli přečinu. Je namístě zdůraznit, že postoupení věci jinému orgánu podle §171 odst. 1, §188 odst. 1 písm. b), §222 odst. 2, nebo §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. se týká vždy skutku, a nikoli jeho možného právního posouzení. Z výroku usnesení proto musí být zřejmé, o jaký skutek se jedná a jaký skutek bude předmětem rozhodování jiného příslušného orgánu. Pokud soud po provedeném dokazování zjistí jiné skutkové okolnosti, než na základě kterých byla podána obžaloba, nestačí nová skutková zjištění uvést jen v odůvodnění rozhodnutí. Orgán, jemuž se věc postupuje, bude totiž rozhodovat o tom skutku, který vzešel z výsledků dokazování před soudem, a nikoli o tom, pro který byla podána obžaloba (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018). Soud prvního stupně proto pochybil, když bez dalšího převzal celé znění skutku z obžaloby, aniž by provedl úpravy reflektující proběhnuvší změny skutkových zjištění, které ho vedly k hodnocení skutku nikoli jako přečinu, nýbrž jako potenciálního přestupku.
23. Dále Nejvyšší soud shledal důvodnou i výtku nejvyššího státního zástupce stran nesprávného poučení o opravném prostředku v usnesení soudu druhého stupně. Ten v poučení v rámci svého usnesení uvedl toliko formulaci, že „proti tomuto rozhodnutí není přípustný další řádný opravný prostředek“. Přestože je pravda, že dané usnesení již nelze žádným řádným opravným prostředkem napadnout, je namístě zdůraznit, že v případě, že soud rozhoduje usnesením ve věci samé ve druhém stupni [srov. §265a odst. 2 písm. c) až h)], a je tedy přípustné napadnout je dovoláním, musí usnesení obsahovat i přesné poučení o právu podat proti němu dovolání (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156 . Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1724). Soud druhého stupně tedy měl povinnost ve svém usnesení poučit i o právu na podání dovolání, a pokud tak neučinil, zatížil své rozhodnutí vadným nebo-li nedostatečným poučením.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným z hlediska dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., pak je namístě jej shledat důvodným i z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
25. Nejvyšší soud proto zrušil usnesení soudů obou stupňů, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu