ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1141.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1141/2021-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 11. 2021 o dovolání obviněného M. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 6 To 370/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 25/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. 10. 2020, č. j. 1 T 25/2020-239, byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to podle téhož ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 24 měsíců. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a A. K. na náhradu škody.
2. Tento rozsudek následně napadli obviněný, státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti a poškozená A. K. odvoláními. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. 6 To 370/2020-308, v bodu I. výroku napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil. Podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a odsoudil ho za to podle §146 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 24 měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 20 měsíců. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. opět bylo rozhodnuto o nárocích již výše jmenovaných poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. Odvolání obviněného i poškozené A. K. byla v bodu II. výroku podle §256 tr. ř. zamítnuta.
3. Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedeného zločinu jednáním spočívajícím v tom, že dne 26. 6. 2019 kolem 18:05 hod. v XY, okres Uherské Hradiště, Zlínský kraj, v prostoru chodníku před pohostinstvím O. na ulici XY, po předchozím slovním konfliktu rázně z rychlé chůze strčil oběma rukama do horní části těla stojícího J. K., který měl v tu chvíli mezi nohama jízdní kolo, přičemž J. K. následkem odstrčení spadl na zem a v důsledku pádu utrpěl uzavřenou zlomeninu levé kosti stehenní, což si vyžádalo lékařské ošetření v Uherskohradišťské nemocnici s předpokládanou dobou citelného omezení v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně (proti výroku o vině, trestu i náhradě škody i proti výroku o zamítnutí svého odvolání) podal obviněný dovolání, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Především s odkazem na první z nich namítl, že rozsudek soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na nesprávném hmotně právním posouzení ve vztahu k zavinění, neboť nesouhlasil se zpřísněnou právní kvalifikací na úmyslný zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku místo nedbalostního přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Své nedbalostní zavinění obviněný doznal, nebylo však jeho úmyslem jakkoliv poškozenému ublížit. Obviněný považoval hodnotící úvahy soudu druhého stupně ve vztahu k intenzitě strku do poškozeného, nestability poškozeného a jeho pokročilého důchodového věku za nesprávné, přičemž nebylo možné s potřebnou mírou jistoty uzavřít, že jednal byť v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
5. K intenzitě strku obviněný uvedl, že se jednalo o lehké a nikterak razantní strčení oběma rukama, nikoli facku či údery pěstí. Ostatně takto popsala incident v přípravném řízení i svědkyně V. O. Jeho úmyslné zavinění dále nebylo možné dovodit ze skutečnosti, že poškozený měl mezi nohama kolo, a tudíž údajně sníženou stabilitu. Poškozený již stál, na kole nejel, mohl se navíc opřít o řídítka, konkrétní umístění kola je tedy bez relevance, neboť poškozený měl kontakt se zemí. Obviněný zmínil i předchozí situaci, kdy poškozený za jízdy na kole fyzicky napadl manželku obviněného, na což byl poškozený očividně stabilní dostatečně. Rovněž skutečný věk poškozeného by mu neměl být kladen k tíži, jelikož z proběhnuvšího dokazování vyplynulo, že poškozený na svůj věk nevypadal, byl mohutné fyzické konstituce, aktivní, soběstačný, běžně jezdil na jízdním kole nemalé vzdálenosti, navzdory svému zdravotnímu hendikepu, o němž neměl obviněný ani ponětí. K otázce zavinění odkázal obviněný zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 763/2015, jež se podobá jeho případu.
6. Obviněný současně nesouhlasil s hodnocením důvěryhodnosti svědecké výpovědi svědkyně V. O., neboť soudy obou stupňů nezohlednily její vyjádření z přípravného řízení, zachycená v úředních záznamech o podání vysvětlení ze dne 10. 7. 2019 a dne 13. 8. 2019, v nichž měla útok popisovat odlišně od svých svědeckých výpovědí, podaných před soudy prvního a druhého stupně, a která obviněný označil jako opomenutý důkaz. S jejich čtením postupem podle §211 odst. 6 tr. ř. totiž souhlasila obhajoba i státní zástupce, avšak soud prvního stupně tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl. Soud prvního stupně opomenul předposlední větu ustanovení §158 odst. 6 tr. ř., přičemž poslední věta tohoto ustanovení je vůči §211 odst. 6 tr. ř. subsidiární. Vykládat ustanovení §211 odst. 6 tr. ř. tak, že by se vztahovalo pouze na případy, kdy by daná osoba nebyla po podání vysvětlení vyslýchaná jako svědek či obviněný, se jeví jako zcela nelogické a pro takový restriktivní výklad není žádný důvod. Závěr odvolacího soudu o rázném strčení poškozeného obviněným z rychlé chůze je proto s ohledem na tento opomenutý důkaz nutno hodnotit jako extrémně rozporný s provedeným dokazováním, neboť odvolací soud se nezabýval podstatnými odlišnostmi ve výpovědi a v podaných vysvětlení svědkyně V. O. Intenzita strčení poškozeného obviněným se nyní jeví nanejvýš jako nejasná, proto by mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo a uzavřít, že se jednalo o nikterak razantní strčení.
7. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uvedl, že se neztotožnil s procesním postupem odvolacího soudu, který zamítl jeho odvolání bez splnění procesních podmínek pro takový postup, přičemž obecně zcela vyloučil možnost odklonu v trestním řízení na konto nesprávně změněné právní kvalifikace skutku.
8. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně, budou-li pro takový postup splněny podmínky podle §265m tr. ř., aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že nevyužívá oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nevyjádří.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
11. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
12. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). O žádnou ze zmíněných situací se však v posuzované věci nejedná.
13. Za opomenutý důkaz nelze označit takový důkazní návrh (konkrétně obviněný uváděl čtení úředních záznamů o podání vysvětlení V. O. ze dnů 10. 7. 2019 a 13. 8. 2019), který obviněný řádně neučinil. Tento návrh sice předložil soudu prvního stupně (písemně před konáním hlavního líčení před posledním jednacím dnem), který jej neakceptoval a obviněný v závěru jednání k dotazu soudu, s ohledem na aktuální důkazní situaci, další důkazní návrhy neměl, zejména ovšem tento důkazní návrh obhajoba neuplatnila následně v rámci veřejného zasedání u odvolacího soudu, kde jinak prostřednictvím odvolání namítala vady v postupu a v závěrech soudu prvního stupně, ale po opětovném výslechu svědkyně V. O. k dotazu soudu, zda mají strany nějaké návrhy na doplnění dokazování, obviněný ani jeho obhájce žádný důkazní návrh neučinili. Vzhledem k tomu lze tedy uzavřít, že provedené dokazování není zatíženo vadou v podobě opomenutých důkazů. Nejvyšší soud k tomu pouze dodává, že svědkyně V. O. byla vyslechnuta jako svědkyně soudem prvního i druhého stupně, za přítomnosti obviněného i jeho obhájce (obhájkyně). Souhlas se čtením úředních záznamů o jí podaném vysvětlení pak sice byl na počátku řízení před soudem dán, což ovšem nijak nezakládalo povinnost soudem takto postupovat a ani pro takový postup nebyl dán důvod (viz i dále k výslechu jmenované svědkyně odstavec 17 tohoto usnesení).
14. V projednávaném případě pak není dán ani žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
15. Konkrétně k obviněným akcentovaným skutkovým zjištěním uvádí Nejvyšší soud v krátkosti následující. Pokud jde o postoj poškozeného, v němž se nacházel při strčení obviněným, lze uvést, že bylo velmi podstatné zjištění, že stál po zastavení, se svým jízdním kolem mezi nohama, což omezovalo jeho pohyb. Pokud se obviněný tuto skutečnost snažil bagatelizovat tím, že namítal, že konkrétní umístění kola je bez relevance, neboť poškozený měl kontakt se zemí, resp. se naopak mohl opřít o řídítka, nelze s takovým tvrzením v žádném případě souhlasit. Poškozený totiž neměl možnost v podstatě jakkoliv ztrátu rovnováhy vyvolanou právě předním strčením do jeho hrudníku obviněným vyrovnat, a to právě z toho důvodu, že měl mezi nohama své jízdní kolo, neměl tak možnost udělat žádný úkrok, kterým by mohl hrozící pád odvrátit. Již vůbec není zřejmé, jak by pomohlo chycení se řídítek, neboť kolo (včetně řídítek) stálo pouze proto, že ho poškozený držel – jen obtížně proto mohlo tvořit stabilní oporu pro absorpci energie při útoku obviněného.
16. Obviněný se snažil bagatelizovat i zjištění o věku poškozeného. Prokazatelně však bylo zjištěno, že sám obviněný při volání záchranné služby (bezprostředně po pádu poškozeného na zem) sdělil dispečinku, že poškozený „je starší, je to senior, přes 60 let určitě“ (reálně mu pak bylo 72 let). Pokud tedy obviněný sám učinil takové subjektivní hodnocení, nepochybně si těchto skutečností byl vědom i v okamžiku, kdy se rozhodl do poškozeného strčit.
17. K samotné intenzitě strčení poškozeného ze strany obviněného lze uvést, že v tomto případě vycházel odvolací soud z výpovědi svědkyně V. O., kdy přistoupil v rámci veřejného zasedání k tomu, že se rozhodl tuto svědkyni vyslechnout, stejně jako soud prvního stupně (a to v obou případech za přítomnosti obviněného a jeho obhájce), nikoliv tedy pouze číst úřední záznam o podání jejího vysvětlení. Z výpovědi této svědkyně opakovaně vyplynulo, že obviněný do stojícího poškozeného s kolem mezi nohama důrazně oběma rukama strčil, a to plynule z „naštvané“ chůze. Ostatně důsledkem tohoto strčení obviněného byl zjevně nekontrolovaný pád poškozeného na zem, tudíž nemohlo být pouze lehkého charakteru, jak tvrdil obviněný. Odvolací soud výpovědi této svědkyně uvěřil, neboť korespondovala s dalšími provedenými důkazy a celkovým průběhem skutkového děje (viz body 8. až 10. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), přičemž na tomto postupu nelze shledat nic nesprávného.
18. Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že rozsudek soudu druhého stupně není zatížen žádným, natož extrémním rozporem, neboť skutková zjištěná zcela logicky navazují na provedené důkazy, resp. s nimi nejsou v nesouladu.
19. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze pak s jistou mírou tolerance podřadit námitku obviněného týkající se nenaplnění znaku skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a to obligatorního znaku subjektivní stránky, tedy zavinění ve vztahu ke způsobenému následku. Podle názoru obviněného, i kdyby bylo vycházeno ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn odvolacím soudem [který dovodil zavinění podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], nebylo možné učinit závěr o srozumění obviněného s následkem v podobě ublížení na zdraví poškozeného ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku.
20. K námitce absence zavinění ve vztahu k hrozícímu následku je namístě v obecném smyslu připomenout, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je tedy psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, ale je třeba na něj usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
21. Podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem, neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takovéto srozumění je nutno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný. Pro úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, za podmínky, že taková představa se bezprostředně projevila v jednání pachatele (Šámal a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222, 223).
22. Je namístě rovněž připomenout, že úmyslné zavinění, tedy nejméně úmysl nepřímý, je třeba dovodit ve vztahu ke znakům, uvedeným v základní skutkové podstatě podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (§13 odst. 2 tr. zákoníku), ve vztahu k znakům kvalifikované skutkové podstaty podle §146 odst. 3 tr. zákoníku postačuje nedbalost [§17 písm. a) tr. zákoníku].
23. Ze zjištěných okolností celého případu, zejména těch týkajících se způsobu jednání obviněného a osoby poškozeného plyne, že obviněný napadl stojícího poškozeného – seniora ve chvíli, kdy měl poškozený své jízdní kolo mezi nohama, tj. poškozený, ačkoliv stál na zemi, nijak nemohl ztracenou rovnováhu vyrovnat, tudíž měl vlivem tohoto postoje zhoršenou rovnováhu. Je navíc obecně známou skutečností, že starší lidé (což obviněný taktéž subjektivně vyhodnotil, že se v případě poškozeného jedná o starší osobu) mají zpravidla již zhoršenou rovnováhu a jsou taktéž náchylnější k úrazům, typicky třeba zlomeninám, na čemž ničeho nemění, že konkrétní senior je např. soběstačný, vyšší postavy a jezdí na kole. Obviněný si tak musel být nepochybně plně vědom toho, že pokud se do poškozeného rozhodl strčit (a nemuselo se nutně jednat o strčení vší silou), že poškozený může – zcela logicky a očekávatelně – spadnout z kola a vlivem tohoto pádu si způsobit poruchu zdraví. Lze se tedy plně ztotožnit se závěrem soudu druhého stupně, že obviněný musel být (nejméně) smířen s tím, že při takovémto jednání může poškozenému způsobit i zranění takové intenzity, které má charakter ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, přestože způsobení takového následku nebylo (nutně) jeho (primárním) cílem. Jak již bylo řečeno, ve vztahu k těžšímu následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného již postačuje v případě této právní kvalifikace pouze nedbalostní zavinění obviněného. Srozumění obviněného tedy spočívalo v tom, že byl smířen s tím, že poškozenému může způsobit svým jednáním ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, jednal tak v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 2 tr. zákoníku. Je možné doplnit, že na popsaných závěrech ničeho nemění, že obviněný neužil např. facky či údery pěstí (zjištěné v jiných věcech, jak vyplývalo z obviněným připomenuté soudní praxe), neboť za daných okolností realizované strčení k vyvolání pádu a ke vzniku zranění zřetelně postačovalo. Pokud obviněný zmiňoval závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 763/2015, jeho podstatou bylo posouzení skutkově zásadně odlišné skutkové situace, spočívající v tom, že obviněný pouze pasivně nastavil ruce před hrudník poškozeného, jen se od nich odrazil – obviněný M. R. ovšem jednal vůči tělu poškozeného J. K. aktivně, což je zřetelně rozdílné.
24. Právní kvalifikace, vyslovená Krajským soudem v Brně – pobočkou ve Zlíně, tak byla učiněna správně a bez vad.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněným rovněž tvrzený, lze pak uplatnit v situaci, kdy je rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
26. Obviněný jej uplatnil v jeho první variantě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Její podstata nicméně spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (v daném případě odvolání) zejména odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. K tomu však v konkrétní trestní věci obviněného nedošlo, protože odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. řádný opravný prostředek věcně přezkoumal a poté rozhodl podle §256 tr. ř. o jeho zamítnutí. Obviněný navíc sice brojil proti zamítnutí jeho odvolání, ale v podstatě tímto napadal hmotněprávní závěry soudu druhého stupně, neboť uváděl, že „odvolací soud obecně zcela vyloučil možnost odklonu v trestním řízení na konto nesprávně změněné právní kvalifikace skutku“. Obviněný tedy primárně opakovaně vyjadřoval nesouhlas se změnou právní kvalifikace (z nedbalostního přečinu na úmyslný zločin), provedenou odvolacím soudem, a v návaznosti na to nemožnost využití odklonu podle §307 tr. ř., navíc jako fakultativního institutu, požadujícího právě spáchání přečinu. Tento dovolací důvod tedy jednak nebyl řádně uplatněn a obviněný s odkazem na něj namítl skutečnosti, které částečně relevantně uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tato část argumentace byla shledána zjevně neopodstatněnou.
27. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v části míjí s věcným naplněním tvrzených dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé jim není možné přisvědčit. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 11. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu