ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1163.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1163/2021-1097
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovolání obviněného A. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 11 To 146/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 46/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 12. 2020, č. j. 4 T 46/2015-990, byl obviněný A. Š. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. potom bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněné právnické osoby společnosti E. S. K., a o zproštění M. D. obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
2. Zločinu úvěrového podvodu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že v období od 1. 11. 2012 do 7. 1. 2013 celkem v šesti případech se záměrem vylákat úvěr na základě nepravdivých účetních výkazů společnosti E. S. K., za rok 2011, ve třech případech uzavřel úvěrové smlouvy a vylákal úvěry ve výši 1 588 300 Kč, a v dalších třech případech podal žádost o poskytnutí úvěru a to na úvěry ve výši 2 366 450 Kč, ve vztahu ke společnosti GE Money Auto, s. r. o., a společnosti s Autoleasing, a. s., k financování vozidel, přičemž jednal jménem uvedené společnosti jako jednatel (bod 1.) nebo na základě plné moci (body 2. až 6).
3. Rozsudek nalézacího soudu napadl odvoláním jednak obviněný A. Š. a obviněná právnická osoba E. S. K., kteří je směřovali proti jich se týkajícím výrokům, a jednak státní zástupce ve zprošťující části rozsudku v neprospěch obviněného M. D. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021, č. j. 11 To 146/2021-1030, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen v části týkající se obviněné právnické osoby E. S. K., a bylo znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o vině a trestu. Odvolání obviněného A. Š. a státního zástupce byla podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těžiště dovolacích námitek spočívalo v tom, že se odvolací soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu a postupoval v rozporu s §2 odst. 2 a 6 tr. ř., proto jsou rozsudky soudů obou stupňů nepřezkoumatelné ve smyslu §120 odst. 3 a §125 odst. 1 tr. ř.
5. Obviněný namítl zmatečnost výroku o vině, a to konkrétně v popisu prvního útoku pokračujícího zločinu, jelikož jeho poměr ke společnosti E. S. K., byl v rámci výroku u každého obviněného rozdílný, přestože se jednalo v podstatě o popis jednoho a téhož jednání. Konkrétně v popisu skutku vůči jeho osobě nebyl specifikován právní titul, na jehož základě měl jednat, v popisu skutku vůči spoluobviněné společnosti E. S. K., byl označen jako jednatel společnosti (takto výrok zhojil odvolací soud) a v popisu skutku vůči spoluobviněnému M. D. (který byl zproštěn obžaloby) bylo jeho jednání označeno jako vykonané na základě plné moci. Obviněný zdůraznil, že přesné a určité postavení jednající osoby či osoby zastupující právnickou osobu je zcela zásadní pro posouzení odpovědnosti za toto jednání, a zároveň nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obě rozhodnutí tak jsou zmatečná a vnitřně rozporná.
6. Další námitkou obviněného byla tvrzená nepřezkoumatelnost rozsudku pro nesoulad právní kvalifikace a jeho odůvodnění. Zabýval se otázkou platnosti právního úkonu činěného podle civilního práva a předpokladem excesivního jednání spočívajícího v úmyslu splnit podmínky úvěrujícího subjektu pomocí nepravdivého údaje v rámci tohoto vztahu. Soud by pak takové excesivní jednání měl vymezit a nepravdivost údajů hodnotit v návaznosti na výkladová pravidla civilního práva. Obviněný poukázal na variabilitu údajných podpisů na předmětných listinách a skutečnost, že k prokázání jejich pravosti navrhoval provedení odpovídajících znaleckých posudků, které soudy nepovažovaly za podstatné, a k závěru o vině jim postačovalo zjištění, že se na sjednávání daných právních vztahů musel podílet, neboť bylo disponováno s jeho osobními údaji. Měl za to, že k vyvrácení relevantních pochybností je potřeba provést důkaz, který má prokázat, zda byl účastníkem právního úkonu, s jehož realizací je spojována trestnost jednání. Nahrazení závěrů znaleckého posudku úvahami soudu pak učinilo celý rozsudek v podstatě nepřezkoumatelným a představovalo zásadní popření práva obhajoby.
7. Dále obviněný namítl absenci řádného odůvodnění napadeného rozsudku, neboť v odůvodnění rozsudku byly konstatovány toliko části výpovědi svědků. Uvedl, že každý důkaz provedený ve věci má být soudem popsán co nejúplněji, což se nestalo, jelikož nalézací soud nereflektoval skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Vyjádřil se zejména k svědeckým výpovědím svědků M. R. a J. Š., popisujícím ideální průběh uzavírání uvěrové smlouvy, ačkoliv z polemické části rozsudku vyplývá, že obecná realita byla poněkud neformálnější. Skutečnost, že soud popisuje určité skutečnosti, avšak nehodnotí je jako součást důkazu a v odůvodnění vymezuje toliko důkazy svědčící v neprospěch obviněného, hodnotí jako rozpor s §2 odst. 5 tr. ř.
8. Obviněný také uvedl, že odvolací soud nebyl oprávněn zhojit vady nepřezkoumatelného rozsudku soudu prvního stupně, což učinil vůči spoluobviněné společnosti E. S. K., ale měl jej vrátit s příslušnými pokyny soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zhojení částečným upřesněním výroku o vině představuje překročení limitů odvolacího řízení a zbavilo ho práva na řádné projednání věci.
9. Závěrem dovolání obviněný namítl, že soudy nesprávně právně posoudily otázku obsahu a charakteru jednání jednotlivých zúčastněných osob, zejména, která konkrétní osoba činila za společnost úkony spočívající v uzavírání úvěrových smluv a v podávání žádostí o poskytnutí úvěru. Podmínkou pro naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu je, že úvěrujícímu subjektu je nepravdivý údaj sdělen či poskytnut konkrétní osobou pachatele, nikoli skutečnost, že se mu dostane do dispozice. V rozsudku nebylo uvedeno, jakým způsobem se předmětné listiny dostaly do dispozice úvěrujících subjektů, a nešlo z něj zjistit, které z rozhodných listin označených ve výrokové části rozsudku měl podepsat. Opakovaně poukázal na to, že namítal pravost podpisů na jednotlivých listinách a současně navrhoval příslušné důkazy, že listiny předkládané úvěrujícím společnostem nedodával on. Pravost podpisů vyžaduje odborné znalosti, které nemůžou být nahrazeny přesvědčením soudu. Takové přesvědčení, nemající oporu v provedeném důkazu, zakládá nepřezkoumatelnost na něm založeného rozhodnutí a svědčí spíše o nepřípustné soudcovské libovůli než o řádně provedeném důkazním řízení. Bez provedení znaleckého zkoumání týkajícího se pravosti podpisů nelze mít skutkový stav za zjištěný.
10. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby přikázal Okresnímu soudu v Kladně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. Nejvyšší státní zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání nevyjádřilo.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
14. Dovolání obviněného bylo založeno převážně na námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, případně proti tomu, jak byly hodnoceny důkazy či proti procesnímu postupu odvolacího soudu. Přesto Nejvyšší soud k této části argumentace uvádí následující.
15. Obviněný namítl, že popis prvního útoku pokračujícího zločinu zakládá zmatečnost výroku o vině, neboť popis jeho poměru ke společnosti je v rámci výroku u každého obviněného odlišný, přičemž vůči jeho osobě není specifikován právní titul, na jehož základě měl za společnost E. S. K., jednat. K tomuto Nejvyšší soud připomíná ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., podle kterého musí výrok, jímž se obviněný uznává vinným, obsahovat určení místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedení jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. V posuzovaném případě soud prvního stupně veškeré tyto požadavky dodržel a skutková věta výroku o vině napadeného rozhodnutí v sobě zahrnuje dostatečně podrobný popis všech rozhodných okolností, z nichž lze dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky i objektivní stránky předmětného zločinu. Zásadní pro předmětnou právní kvalifikaci je skutkové zjištění (ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně obsažené), že obviněný se záměrem vylákat úvěr na základě nepravdivých účetních výkazů společnosti E. S. K., za rok 2011 jednal jménem této společnosti a uzavřel úvěrovou smlouvu. Stran právního titulu, na jehož základě jednal, jak soud nalézací (odstavec 26 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), tak soud odvolací (odstavec 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) uvádí, že podle výpisu z obchodního rejstříku byl obviněný formálně veden jako jednatel společnosti až do 2. 1. 2013, takto také vystupoval, takže plné moci pro jeho právní jednání nebylo potřeba. Jak správně připomíná nalézací soud, plná moc k jednání obviněného byla sice datována 10. 10. 2012, tento ji však podepsal až 20. 11. 2012, tedy až poté co byl spáchán skutek pod bodem 1. výroku o vině (ze dne 1. 11. 2012), a tudíž tohoto skutku se dopustil ještě jako jednatel společnosti a nikoliv na základě předmětné plné moci. Nalézací soud pak tuto skutečnost projevil ve skutkové větě tak, že uvedl jednání obviněného jako „jednající jménem společnosti“, což odpovídá pozici jednatele společnosti, byť je možné připustit, že tato skutečnost mohla být ve skutkové větě uvedená pregnantněji. V popisu tohoto skutku ve vztahu k obviněné právnické osobě E. S. K., je již doslovně uvedeno, že obviněný vystupoval jako jednatel společnosti. Pokud jde o popis skutku ve zprošťující části, týkající se M. D., pak okresní soud uvedl pouze skutek tak, jak byl popsán v obžalobě. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného A. Š. je tato skutečnost však nepodstatná. Je tedy možné uzavřít, že popis skutku obviněného je dostatečně určitý. Na okraj nelze ani opomenout, že nedostatečný nebo nepřesný popis skutku ve výroku rozhodnutí pak nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002, publikované pod č. 20/2003 Sb. rozh. tr.).
16. K námitce obviněného stran nevyhovění jeho žádosti o provedení znaleckého posudku k posouzení pravosti podpisů na smlouvách či jiných listinách i nevyhovění návrhu na provedení důkazu, že předkládané listiny nedodával on, Nejvyšší soud uvádí, že pokud chtěl prostřednictvím této výhrady poukázat na vadu tzv. opomenutých důkazů, jak ji definoval ve své judikaturní činnosti Ústavní soud (tj. situace, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily), je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde. Soud prvního stupně v odstavci 29 odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč považoval doplnění dokazování za nadbytečné. S jeho závěrem se ztotožnil i soud odvolací (odstavec 12 odůvodnění napadeného rozsudku). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
17. K tvrzené absenci řádného odůvodnění napadeného rozsudku, jež měla spočívat v konstatování toliko části výpovědi svědků a vymezení důkazů svědčících jen v neprospěch obviněného, Nejvyšší soud uvádí, že §125 odst. 1 tr. ř. neuvádí povinnost uvést celou výpověď v odůvodnění rozhodnutí, ale skutečnosti, které považuje za podstatné ve vztahu k projednávané věci. Navíc tato námitka směřuje primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy. Soud prvého stupně velmi podrobně rozvedl, podle kterých důkazů měl obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Je možné konstatovat, že všechny provedené důkazy soud prvého stupně hodnotil v jejich vzájemném kontextu tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů. Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejnou námitku jako v podaném dovolání a své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitky obviněného. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
18. Obviněný ve svém dovolání rovněž namítl, že odvolací soud zhojil rozhodnutí soudu prvního stupně částečným upřesněním výroku o vině vůči spoluobviněné společnosti E. S. K., aniž by k tomu byly splněny procesní podmínky, a zbavil ho tak práva na řádné projednání věci. Ani tuto námitku nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod, ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o námitku čistě procesní povahy. S ohledem na ústavněprávní povahu této námitky Nejvyšší soud pokládá za důležité uvést, že odvolací soud neměnil skutkové závěry soudu prvního stupně, ani neučinil nová skutková zjištění, když pouze napravil pochybení soudu prvního stupně a toliko upřesnil, že obviněný nejednal v případě útoku pod bodem 1. jako zaměstnanec právnické osoby, nýbrž jako její jednatel, a v případě útoků pod body 2. až 6. jako osoba, která měla vystavenou generální plnou moc.
19. Za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod Nejvyšší soud považoval pouze námitku týkající se nesprávného právního posouzení otázky obsahu a charakteru jednání jednotlivých zúčastněných osob na právním jednání vedoucím k uzavření úvěrových smluv. Tuto námitku však shledal zjevně neopodstatněnou.
20. Objektivní stránka základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. ř. spočívá v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru. Trestní odpovědnost je dána nejen v případě, kdy pachatel takové údaje uvede (příp. je sdělí, poskytne, doloží apod.) v úvěrové smlouvě samotné, ale i tehdy, jestliže je úmyslně uvede, sdělí, poskytne nebo doloží v některém z tzv. pomocných dokumentů, které byly předloženy v průběhu procesu sjednávání smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1268/2008, publikované pod č. 51/2009 Sb. rozh. tr.), těmito dokumenty pak mohou být i účetní doklady úvěrovaného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1155/2013). Pachatelem pak nemusí být nutně účastník úvěrové smlouvy, ale postačí, podílí-li se na jejím sjednávání pouze zprostředkovaně, a v souvislosti s tím uvede nepravdivé údaje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 308/2016).
21. V posuzované věci je evidentní, že obviněný vystupoval jménem společnosti (tedy za smluvní stranu), která žádala o úvěry na základě nepravdivých skutečností týkajících se jejího hospodaření, a to buď ještě jako jednatel nebo na základě plné moci, kterou mu dne 10. 10. 2012 vystavil M. D., následný jednatel společnosti. U všech úvěrových smluv pak byly doloženy ty samé osobní doklady obviněného, kterými v danou dobu disponoval, všechny útoky byly spáchány stejným způsobem, a ve všech útocích byly předkládány ty samé nepravdivé účetní výkazy. S ohledem na naznačené skutečnosti nelze nic vytknout závěru odvolacího soudu, podle něhož ve vztahu k jednotlivým poškozeným subjektům jednal za právnickou osobu obviněný, vědomě a aktivním způsobem a využíval k tomu svou osobní identitu, což ve svém důsledku založilo jeho trestní odpovědnost, které jej nezbavuje ani případná účast jiných osob na skutkovém ději, i pokud by např. podepsaly konkrétní listinu či fyzicky předaly listiny s nepravdivými informacemi poškozenému subjektu. Jinak řečeno, obviněný se dopustil jako pachatel zločinu úvěrového podvodu, neboť se na celém procesu rozhodující měrou podílel. Jednal tak způsobem naplňujícím znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu, a to v jeho kvalifikované podobě vymezené ustanovením §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, jelikož svým jednáním způsobil značnou škodu.
22. Námitky uvedené v dovolání obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.