ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1169.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1169/2021-1349
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 11. 2021 o dovolání obviněného J. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 10 To 1/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 30/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2020, č. j. 5 T 30/2019-1250, byl obviněný uznán vinným jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a jednak přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za které byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA (pseudonym) nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč, přičemž poškozená byla podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbývající částí svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených přečinů dopustil v podstatě tím, že nejméně od podzimu 2015 do 9. 1. 2017 v obci XY v objektu statku č. p. XY opakovaně osahával nezletilou poškozenou AAAAA, nar. XY, po celém těle, zejména v říjnu 2016 sahal poškozené na prsa, dále na podzim 2016 sahal poškozené nad zadek a požadoval po ní striptýz, v listopadu 2016 poškozenou hladil přes oblečení po prsou a následně jí zasunul prst do vaginy, a za to ji vozil na basketbal a do školy, umožnil jí bydlet s ním na statku, kupoval jí oblečení, boty, jídlo a dával jí finanční prostředky, přičemž tímto jednáním ji vystavil nebezpečí osvojení si nemorálního způsobu života – opatřování si prostředků prostitucí.
3. Odvolání obviněného směřované do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně i odvolání poškozené podané proti výroku o náhradě škody Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 5. 2021, č. j. 10 To 1/2021-1305, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že odvolací soud nepodrobil napadený rozsudek patřičnému přezkumu a s jeho odvolacími námitkami se prakticky nevypořádal – pouze odkázal na pasáže rozsudku soudu prvního stupně. Z provedeného dokazování podle dovolatele vyplynulo, že jednání, kterého se měl dopustit, není trestným činem a jeho odsouzení je v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege scripta . Jakkoli se jeho chování mohlo zdát nemorální, nebylo v žádném případě vedeno příslibem pohlavního styku. Tuto skutečnost nepotvrdil ani žádný ze slyšených svědků a z výpovědi poškozené nelze dovozovat ničeho, jelikož byla označena za zcela nevěrohodnou. Zdůraznil skutečnost, že znaleckým zkoumáním bylo objektivně zjištěno, že trpí erektilní disfunkcí, přičemž nulovou sexuální apetenci a vzrušivost potvrdili i před soudem slyšení znalci. Za takového stavu nedošlo ani nemohlo dojít k sexuálnímu uspokojení z jeho strany a naplněn tak znak skutkové podstaty přečinu svádění k pohlavnímu styku. Jediné sexuální jednání z jeho strany (zasunutí prstu do vaginy poškozené) bylo učiněno na nátlak poškozené a nikoli za účelem jeho uspokojení. Další jednání obsažená v popisu skutku nebyla vedena sexuálním motivem – ono „sahání na prsa“ proběhlo v době, kdy byla poškozená nemocná a pouze jí přetahoval přikrývku přes hrudník. Pokud jde o „sahání na zadek a požadování striptýzu po poškozené“, takto obviněný nikdy nejednal – původní výpověď svědka A. M. byla v rámci hlavního líčení vyvrácena samotným svědkem.
5. Ve vztahu k přečinu ohrožování výchovy dítěte uvedl, že poškozenou jen stěží mohl svádět k zahálčivému životu, jelikož jeho motiv byl přesně opačný – měl zájem na tom, aby poškozená řádně studovala apod. Orgány činné v trestním řízení dovodily nemravnost jakožto druhý z alternativních znaků skutkové podstaty zmiňovaného přečinu. S tím však dovolatel nesouhlasí – má za to, že pokud nedošlo k naplnění objektivní stránky prvního ze zmiňovaných přečinů, nemohlo dojít ani k naplnění objektivní stránky přečinu ohrožování výchovy dítěte tím, že ji sváděl k nemravnému životu ve smyslu §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
6. Obviněný rovněž nesouhlasil s vymezením doby žalovaného jednání. Podle jeho názoru období, kdy měla poškozená u něho přespávat a dostávat od něj kapesné a ošacení výměnou za pohlavní styk, počíná podzimem 2016 a končí v lednu 2017. Chybí tak znak dlouhodobosti ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
7. Nesprávný je podle jeho názoru rovněž výrok o náhradě nemajetkové újmy. Připomněl, že podle znaleckých posudků MUDr. Šárky Bínové a Mgr. Hany Fechtnerové se na vzniku posttraumatické stresové poruchy podílelo více faktorů, mj. dlouhodobě neuspokojivá rodinná situace poškozené, problémy ve škole, přičemž tyto znalkyně se neshodly v tom, která událost byla pro vznik této poruchy rozhodná. Nic tak nenasvědčuje tomu, že by vznik posttraumatické stresové poruchy byl v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, resp. že by toto jednání bylo dominantní příčinou jejího vzniku.
8. Obviněný se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a sám jej rozsudkem zprostil obžaloby a poškozenou s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, případně aby věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že významnou část námitek nelze pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit, jelikož jejich meritem jsou výhrady proti hodnocení důkazů soudy a proti jejich skutkovým závěrům. Tvrzení obviněného (např. že jeho jednání byla prosta sexuální motivace atd.) jsou přitom v příkrém rozporu se zjištěními nalézacího soudu. Na základě provedených důkazů bylo na místě učinit závěr, že obviněný s poškozenou jakýsi sexuální vztah udržoval, a právě za to jí poskytoval protiplnění ve smyslu ubytování, stravy apod., přičemž tyto závěry jsou podpořeny i výpověďmi dalších svědků. Pokud obviněný po dobu více jak jednoho roku s poškozenou, která v té době byla mladší 18 let, provozoval ve skutkové větě popisované sexuální aktivity, za něž jí poskytoval finanční protiplnění, nepochybně naplnil znaky skutkové podstaty přečinu svádění k pohlavním styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Na tomto závěru nemohlo nic změnit ani zjištění, že obviněný trpí poruchou erekce, s čímž ostatně koresponduje právě jakási substituční povaha sexuálních aktivit provozovaných s poškozenou. Státní zástupce nesouhlasil s tvrzením dovolatele, že Vrchní soud v Praze odvoláním nevěnoval patřičnou pozornost a řádně je neprojednal, naopak má za to, že své povinnosti odvolacího soudu dostál a s námitkami obviněného i poškozené se vypořádal, byť se tak stalo stručnou formou.
10. Pokud dovolatel zpochybňoval závěr soudů o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte s odkazem na údajně neprokázaný sexuální motiv jeho jednání, jedná se o námitku, která se s vytýkaným dovolacím důvodem rozchází, neboť sexuální motiv jeho jednání byl spolehlivě prokázán. Pokud tím zpochybňoval samu možnost souběhu výše uvedených přečinů, lze takovou výhradu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně je zjevně neopodstatněná. Ustanovení těchto skutkových podstat poskytují ochranu odlišným oblastem společenských zájmů – mezi oběma trestnými činy tak není vztah speciality, který by souběh vylučoval.
11. Námitku týkající se výroku o náhradě nemajetkové újmy podle státního zástupce pod uvedený dovolací důvod podřadit lze, je však zjevně neopodstatněná. Soud nikde ve svém rozsudku netvrdil, že jednání dovolatele bylo výlučnou či nejvýznamnější příčinnou vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené. To ostatně našlo odraz ve způsobu, jakým bylo o nároku rozhodnuto. Obviněný však vcelku významně zasáhl do práv poškozené jakožto dívky mladší 18 let (tj. do jejího řádného rozumového, mravního a citového vývoje, do práva na ochranu před útoky spočívajícími ve svádění k prostituci atd.), ovlivnil její psychický stav a způsobil jí útrapy duševního charakteru. Nárok na náhradu nemajetkové újmy byl proto přiznán zcela po právu, přičemž nalézací soud patřičně zohlednil i její předchozí - nikoli bezproblémový - život. Státní zástupce proto navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
12. Obviněný zaslal Nejvyššímu soudu písemnou repliku k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, se kterým v jednotlivých bodech nesouhlasil, což podrobně rozvedl a zopakoval některé argumenty uvedené v dovolání. Zejména odmítl, že by poskytoval poškozené prospěch v souvislosti se sváděním k pohlavnímu styku. Jeho jednání nebylo motivováno sexuálně a nelze v tomto smyslu hovořit ani o jeho substituční povaze. Soudy nesprávně dovodily, že mezi jednáním obviněného a poskytováním výhod poškozené byla příčinná souvislost. Obviněný odmítl jak sexuální motiv, tak existenci „zákonného znaku nemravnosti“. Závěrem setrval na svém návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, a prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Spočívá tudíž ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
15. Hlavní námitkou, kterou dovolatel uplatňoval prakticky od počátku v rámci své obhajoby, bylo tvrzení, že jeho jednání (poskytování finančních darů poškozené, okolnost, že ji vozil do školy, umožnil jí bydlet s ním na statku atd.) nebylo motivováno či dokonce podmíněno pohlavním stykem s poškozenou, chtěl jí pouze pomoci v její těžké rodinné situaci, podpořit ji ve studiu apod. Tuto výhradu směřující do naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu svádění k pohlavnímu styku je možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod, byť je z části založena na odlišném hodnocení provedených důkazů.
16. Trestný čin svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchá ten, kdo nabídne, slíbí nebo poskytne dítěti nebo jinému za pohlavní styk s dítětem, pohlavní sebeukájení dítěte, jeho obnažování nebo jiné srovnatelné chování za účelem pohlavního uspokojení úplatu, výhodu nebo prospěch, a v páchání takového činu pokračuje po delší dobu. Po subjektivní stránce je třeba úmyslu, přičemž soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný se předmětného jednání dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
17. Jak správně uzavřel soud prvního stupně, na základě provedených důkazů nebylo možno dospět k jinému závěru, než že obviněný poskytoval poškozené drobné finanční částky a další plnění v podobě jízd do školy a volnočasových kroužků jakožto protiplnění za vzájemný sexuální kontakt. Obviněnému nebylo upíráno, že takto zřejmě jednal i z dalších důvodů, tj. že měl opravdu zájem na tom, aby se poškozená dále vzdělávala, aby řádně plnila své další povinnosti apod., přičemž tato okolnost byla zohledněna v jeho prospěch. Jeho obecně altruistické sklony (obviněný měl finančně vypomáhat i jiným osobám) však nemohou žádným způsobem „anulovat“ trestnou povahu jeho dalšího jednání vůči poškozené popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému bylo dobře známo, v jak nepříznivém sociálním prostředí se poškozená pohybovala a v jak tíživé životní situaci se nacházela, přes to všechno vytvořil stav, ve kterém se stalo normou poskytovat poškozené menší finanční částky a další výhody výměnou za to, že se obviněnému částečně „sexuálně zpřístupní“. Je zde přitom irelevantní, že poškozená již dosáhla věku 15 let, tj. legální hranice pro pohlavní styk, kdy se mohla sama svobodně rozhodovat o svém sexuálním životě. Předmětem ochrany u skutkové podstaty svádění k pohlavnímu styku je i zájem na řádné výchově dětí (tj. podle §126 tr. zákoníku osob mladších osmnácti let), a to právě proti útokům spočívajícím ve svádění k prostituci (v širším slova smyslu). Jak správně poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření – je beze sporu, že ve vytváření toxického prostředí pro poškozenou hrálo významnou negativní roli nepříznivé rodinné prostředí a její sociální zázemí, nicméně obviněný je svým chováním dále přiživoval. To vše ve spojení s jednáním obviněného vyústilo do (ze subjektivního pohledu poškozené) neřešitelného stavu, kdy navzdory tomu, že jí soužití s obviněným nevyhovovalo, nebyla schopna této stresující situaci čelit a zavčasu z ní vystoupit (viz znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie a z oboru zdravotnictví, specializace klinická psychologie). Skutečnost, že poškozená se jednání obviněného podrobovala pouze kvůli poskytnutí finančních i jiných benefitů, kterých se jí jinde nedostávalo, vyplynula mj. z výpovědi svědků, kterým se se svými problémy svěřovala (srov. např. odstavec 72 odůvodnění rozsudku). Je přitom vyloučeno, že by mu – jakožto vzdělané osobě, která se dlouhodobě pohybovala mezi mládeží jako pomocník trenéra basketbalu – nebylo zřejmé, že takové jednání bude mít na vývoj poškozené a utváření si názoru na to, jak má vypadat zdravý sexuální život, zásadně neblahý vliv.
18. Nejvyšší soud proto stejně jako soudy nižších stupňů uzavírá, že obviněný poskytováním drobných plnění chtěl docílit určité formy sexuálního kontaktu za účelem svého pohlavního uspokojení, a tedy porušit objekt chráněný předmětným ustanovením trestního zákoníku; jednal tak v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
19. Pokud dovolatel připustil, že z jeho strany sice došlo k některým z popisovaných jednání (zasunutí prstu do vagíny poškozené apod.), avšak zároveň popřel, že by takové jednání bylo sexuálně motivováno, jedná se o jeho vlastní výklad a hodnocení provedených důkazů, přičemž takové výhrady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Kromě toho jsou tyto námitky založeny na nepřesných informacích či na zcela zkresleném stavu věci. Pokud popřel, že by poškozené sahal na prsa, s tím, že jí pouze přetahoval pokrývku přes hrudník, když byla nemocná, lze ve stručnosti odkázat na odstavec 71 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Soud zde uzavřel, že v tomto případě se nejednalo o osahávání ze strany obviněného. Jednání popsané v tzv. skutkové větě rozsudku jako „sahání na prsa“ se tak týká zcela jiné situace odehrávající se před sportovním stadionem, byť bylo popsáno stejnou svědkyní – A. D. Rovněž není pravdou, že by soud nesprávně vycházel z původní výpovědi svědka A. M. učiněné v přípravném řízení a nevzal v potaz jeho pozměněnou výpověď z hlavního líčení. Tento svědek skutečně v rámci přípravného řízení vypověděl, že obviněný poškozené „sahal na zadek a požadoval po ní striptýz“. Nicméně v rámci hlavního líčení svou výpověď pozměnil v tom smyslu, že „obviněný sahal poškozené na bedra a požadoval po ní striptýz“. Soud prvního stupně vyhodnotil výpověď učiněnou tímto svědkem u hlavního líčení jako věrohodnou a v návaznosti na to upravil znění skutkové věty tak, aby odpovídalo obsahu této výpovědi (viz „sahal poškozené nad zadek a požadoval po ní striptýz“).
20. Obviněný rovněž namítal, že nebyl schopen erekce, proto ani nemohlo dojít k sexuálnímu uspokojení z jeho strany a nebyl tak naplněn znak skutkové podstaty přečinu svádění k pohlavnímu styku. Taková námitka je sice podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, jedná se však o výhradu zjevně neopodstatněnou.
21. Podle právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný tohoto přečinu dopustil tím způsobem, že poskytl dítěti za pohlavní styk a jiné srovnatelné chování za účelem pohlavního uspokojení úplatu a v páchání takového činu pokračoval po delší dobu. Pohlavním stykem je přitom jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či různého pohlaví. Jde o širší pojem než soulož zahrnující mimo soulože i všechny další formy ukájení pohlavního pudu jiné osoby stejného nebo opačného pohlaví tělesným stykem za úplatu (č. 22/1995 Sb. rozh. tr.). Může se tedy jednat přímo o spojení pohlavních orgánů, ale i o orální sex, různé typy tzv. erotických masáží apod., přičemž takové jednání směřuje k pohlavnímu uspokojení jiné osoby, ale nezáleží na tom, zda k němu v konkrétním případě dojde. Jiným srovnatelným chováním může být takové jednání, které není ani pohlavním stykem, pohlavním sebeukájením nebo obnažováním. Také prosté ukázání nahého těla bez obnažování před pachatelem za účelem jeho sexuálního vzrušení by mohlo být podřazeno pod jiné srovnatelné chování (viz Šámal, P., a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1965).
22. Jednání popsaná v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně lze podřadit pod pojem pohlavní styk (tj. zasunutí prstu do vagíny poškozené) či jiné srovnatelné chování za účelem pohlavního uspokojení (tj. sahání na zadek a prsa, požadování striptýzu po poškozené). V tomto případě je proto irelevantní, že obviněný nebyl podle objektivního nálezu schopen erekce, jelikož k naplnění skutkové podstaty předmětného přečinu mohlo dojít (a také došlo) i jiným způsobem. Kromě toho - jak bylo řečeno v předchozím odstavci - pro spáchání předmětného přečinu je rovněž nepodstatné, zda fakticky k pohlavnímu uspokojení v konkrétním případě došlo. Tvrzení, že sexuální apetence obviněného byla nulová, byla přitom vyloučena provedenými důkazy, neboť na základě výpovědi několika dívek bylo patrné, že obviněný očividně nebyl prost erotických tužeb (srov. odstavec 78 odůvodnění rozsudku).
23. Argumentace dovolatele týkající se údajné absence objektivní stránky druhého z přečinů – ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku byla provázána s jeho námitkami proti prvnímu přečinu. Dovolatel měl za to, že pokud nespáchal přečin svádění k pohlavnímu styku, jelikož nejednal za účelem pohlavního uspokojení, nemohl spáchat ani přečin ohrožování výchovy dítěte spočívající v té alternativě, že by poškozenou sváděl k nemravnému životu. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno v předchozích odstavcích i s ohledem na stručnost zvolené argumentace, kterou dovolatel nijak blíže nerozvedl, lze označit tuto námitku za zjevně neopodstatněnou a odkázat na odstavce 82 až 84 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který zde podrobně vyložil, jak dospěl k závěru o naplnění všech znaků tohoto přečinu. Jednočinný souběh obou uvedených trestných činů je možný, jak vyložil již státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání. Objekt trestných činů se shoduje jen částečně, není zde dán vztah speciality ani subsidiarity. Z téhož názoru vychází i odborná literatura (viz např. Ščerba, F. a kol: Trestní zákoník. Komentář.1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s.1637).
24. Další námitku dovolatele, že u přečinu ohrožovaní výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku nebyl naplněn znak, že pokračoval v páchání takového činu „po delší dobu“, lze z hlediska vytýkaného dovolacího důvodu považovat za relevantně uplatněnou, byť i tato výhrada byla z části založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů. V rámci této námitky dovolatel prakticky nesouhlasil s počátkem doby trestného jednání, jak je uveden v tzv. skutkové větě (tj. podzim 2015). Podle něj byl pro určení počátku této doby rozhodný okamžik, kdy poškozená začala u obviněného přespávat a dostávala od něj kapesné a ošacení výměnou za pohlavní styk (tj. podzim 2016). K tomu lze připomenout, že soudy stanovily počátek trestného jednání na podzim 2015, kdy obviněný začal uplatňovat své působení na poškozenou – tj. seznámil se s ní jako pomocný trenér basketbalu, zakoupil jí oblečení a poškozená u něj i se svědkyní M. K. několikrát přespala (viz odstavec 68 odůvodnění rozsudku). Pokud se dovolatel snažil domoci toho, aby byl počátek této doby stanoven až na podzim 2016, jelikož až tehdy mělo podle jeho názoru dojít k vzájemnému sexuálnímu kontaktu, jsou taková tvrzení v rozporu se zjištěným stavem věci (srov. např. zajištěná komunikace mezi poškozenou a svědkyní M. K. z 23. 3. 2016, odstavec 70 odůvodnění rozsudku).
25. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že s námitkou dovolatele (tj. že nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty zmiňovaného přečinu spočívající v páchání takového činu „po delší dobu“) by nebylo možno souhlasit ani v případě, že by doba trestného jednání byla skutečně vymezena podzimem 2016 až lednem 2017, jak se obviněný domáhal ve své obhajobě. Podle odborné literatury vzhledem k tomu, že u dítěte musí dojít k ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje, což vyžaduje určité trvání jednání pachatele, se při pokračování v páchání takového činu po delší dobu musí jednat o dobu trvání řádově v týdnech nebo v měsících. Čím méně intenzivní bude posuzované ohrožování výchovy dítěte, tím delší dobu bude muset takové jednání trvat, aby mohlo jít o naplnění této okolnosti a naopak (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1961). S tímto názorem se Nejvyšší soud ztotožňuje. V daném případě lze jednání obviněného od okamžiku, kdy s ním poškozená začala bydlet na jeho statku (tj. od podzimu 2016), hodnotit jako intenzivní, přičemž trvalo několik měsíců, čímž byl bezesporu naplněn znak dlouhodobosti; ani v tomto případě by proto námitka nebyla opodstatněná.
26. Konečně námitka týkající se údajné nesprávnosti výroku o náhradě nemajetkové újmy podle §228 odst. 1 tr. ř. byla správně podřazena pod uplatněný dovolací důvod, je však rovněž zjevně neopodstatněná. Dovolatel jejím prostřednictvím zpochybňoval příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vznikem posttraumatické stresové poruchy u poškozené, resp. že by mělo být dominantní příčinou jejího vzniku. Předně soudy nikde netvrdily, že by jednání obviněného bylo dominantní příčinou vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Naopak konstatovaly, že vzhledem k tomu, že nelze jednoznačně určit, zda jeho jednání bylo dominantní příčinnou jejího vzniku či nikoli, bylo nutné zamítnout nároky poškozené na náhradu nemajetkové újmy v podobě bolestného a ztížení společenského uplatnění, které vycházely právě z existence posttraumatické stresové poruchy u poškozené (viz výrok podle §229 odst. 2 tr. ř. a tomu odpovídající odůvodnění rozsudku uvedené zejména v odstavci 89). Přiznaný nárok poškozené na náhradu nemajetkové újmy v částce 50 000 Kč však nesouvisí přímo se vznikem posttraumatické stresové poruchy u poškozené, ale vychází z prokázané existence tzv. další nemajetkové újmy, která jí vznikla a jež má původ v okolnostech popsaných soudem prvního stupně v odstavci 90 odůvodnění jeho rozsudku.
27. Přijmout nelze ani výhrady obviněného směřující proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Vytýká-li obviněný, že odvolací soud jen převzal hodnocení soudu prvního stupně, je na místě připomenout, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Právě takový postup je z odůvodnění usnesení odvolacího soudu zjevně patrný.
28. Jestliže tedy soudy právně kvalifikovaly zjištěné jednání obviněného jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nejde o nesprávné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu