ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1205.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1205/2021-761
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovoláních obviněného Z. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného P. Z., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 5 To 24/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 93/2020, takto:
I. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 5 To 24/2021, a to v části, týkající se obviněného P. Z.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 12. 2020, č. j. 2 T 93/2020-585, byl obviněný Z. M. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 2 let, se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 5 let. Obviněný P. Z. byl týmž rozsudkem uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 4 let. Současně bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Výše uvedených přečinů se podle zjištění soudu prvního stupně měli obvinění dopustit v podstatě tím, že dne 12. 8. 2019 v 11:49 hodin v obci Kyjov, okres Hodonín, na silnici II. třídy č. 432 na ulici XY, Z. M. jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Volvo S80, při jízdě rychlostí nejméně 130 km/h ve směru od nemocnice na Bohuslavice, nepřizpůsobil rychlost jízdy nejvyšší dovolené rychlosti jízdy stanovené postupně dvěma svislými dopravními značkami č. B20a, nejprve maximálně 80 km/h a v místě dopravní nehody pak maximálně 50 km/h, jakož i dopravní situaci, v důsledku čehož na rovném přímém úseku nezabránil a při jím zvolené rychlosti jízdy ani nebyl schopen zabránit střetu, když zleva z účelové komunikace od budovy Stanice technické kontroly, i přes příkazovou svislou dopravní značku č. P4 „Dej přednost v jízdě!“, odbočoval vlevo na silnici č. II/432 směrem na Bohuslavice P. Z., jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Peugeot 206, který při pomalé jízdě po účelové komunikaci po dobu cca 8 vteřin před střetem mohl pozorovat zprava přijíždějící vozidlo Volvo, avšak na toto vozidlo nereagoval a vjel celým profilem vozidla Peugeot do pravého jízdního pruhu řidiče Z. M., tzn. do jízdní dráhy vozidla Volvo, které rychlostí jízdy cca 130 km/h čelní částí zezadu narazilo do zadní části vozidla Peugeot, v důsledku čehož bylo vozidlo Peugeot odraženo a zrotováno vpravo vpřed mimo silnici, kde opakovaně narazilo do plechového plotu, a poté bylo odraženo zpět na vozovku s druhotným střetem se zadní částí vozidla Volvo, kde mezitím vozidlo Volvo po střetu s vozidlem Peugeot plynule nekontrolovaně přejelo do levého protisměrného jízdního pruhu, kde se rychlostí jízdy cca 85 km/h čelně střetlo s protijedoucím osobním motorovým vozidlem tovární značky Volkswagen Polo, jehož řidička M. S. pro bezprostřednost vyjetí vozidla Volvo nemohla jakkoliv zabránit střetu a nárazem bylo její vozidlo VW Polo odraženo a zrotováno do zpětného pohybu a vpravo mimo silnici, v důsledku čehož při nehodě bezpečnostním pásem sedadla řidiče upoutaná poškozená M. S. utrpěla smrtelná zranění v podobě polytrauma, mj. vážné poranění mozku, plic a srdce, kterým i přes resuscitaci prováděnou záchranáři Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje na místě ve 12:20 hodin podlehla, P. Z. utrpěl zranění nejméně v podobě zlomenin stehenní kostí vpravo s osteosyntesou, 6. – 10. žebra vpravo, obratlů hrudní páteře Th 9/10 s operativní vnitřní stabilizací páteře, příčných výběžků obratlů bederní páteře L3 – L5 vpravo, dlouhé části vřetenní a loketní kosti levé horní končetiny s oteosyntesou, dolního raménka stydké kosti, oboustranně pohmožděniny plic, haemofluidothorax vpravo (tj. volná tekutina a krev v pohrudniční dutině), otřes mozku, oboustranné krvácení pod plenu mozkovou, allopsychické dezorientace, porušení zubního můstku s jeho odstraněním, s doprovodnými komplikacemi v podobě srdeční arytmie, nutností kyslíkové terapie, anemie, pneumothoraxu, se soustavnými hospitalizacemi od 12. 8. do 11. 9. 2019 na Klinice úrazové chirurgie Fakultní nemocnice XY a na chirurgickém oddělení Nemocnice TGM XY, s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 52 dnů, spočívajícím zejména v upoutání na lůžku, v postupné vertikalizaci pouze za pomoci Jewettkorzetu, v samostatné chůzi v chodítku s odlehčováním pravé dolní končetiny, v nezbytné péči jiné osoby pro výkon základních lidských potřeb a návyků, s možnými trvalými následky, a při nehodě bezpečnostním pásem sedadla řidiče upoutaný Z. M. utrpěl zranění v podobě zhmoždění a odřeniny hrudníku, zhmožděním pánve vlevo, tržně-zhmožděné rány brady, pravého bérce, hřbetu levé ruky s hlubokými odřeninami a levého kolena, s dvoudenní hospitalizací na Klinice úrazové chirurgie Fakultní nemocnice XY, čímž způsobili i hmotnou škodu poškozením oplocení v odhadované výši cca 110 000 Kč společnosti České dráhy, a. s., dosud nevyčíslenou hmotnou škodu totálním poškozením vozidla Volvo ke škodě T. M., škodu ve výši cca 225 000 Kč totálním poškozením vozidla VW Polo ke škodě spol. M. S., s. r. o., dále v prozatímní výši 8 243 Kč České průmyslové zdravotní pojišťovně s vynaložením nákladů na léčení a zásah záchranářů Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje k osobě M. S., za škodu v celkové výši 451 343 Kč Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR s vynaložením nákladů na léčení pojištěnce P. Z., za škodu v prozatímní výši 18 894 Kč Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, s vynaložením nákladů na léčení pojištěnce Z. M.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali oba obvinění odvolání do všech jeho výroků a poškození D. S., P. S., P. Š., nezl. AAAAA (pseudonym) a J. Š. do výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 7. 2021, č. j. 5 To 24/2021-693, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek okresního soudu z podnětu obviněného Z. M. a obviněného P. Z. zrušil ve výroku o vině, trestu a náhradě škody a nemajetkové újmy ohledně obviněného P. Z. a ve výroku o náhradě škody ohledně obviněného Z. M., přičemž ve zbylé části zůstal rozsudek nedotčen. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak krajský soud v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného P. Z. shledal vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody ve výměře 8 měsíců, přičemž jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let. Opětovně také rozhodl o náhradě škody a nemajetkové újmy.
4. Přečinu usmrcení z nedbalosti se podle zjištění soudu druhého stupně měl obviněný P. Z. dopustit v podstatě tím, že dne 12. 8. 2019 v 11:49 hodin v obci Kyjov, okres Hodonín, na silnici II. třídy č. 432 na ulici XY, Z. M. jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Volvo S80, při jízdě rychlostí nejméně 130 km/h ve směru od nemocnice na Bohuslavice, nepřizpůsobil rychlost jízdy nejvyšší dovolené rychlosti jízdy stanovené postupně dvěma svislými dopravními značkami č. B20a, nejprve – maximálně 80 km/h a v místě dopravní nehody pak maximálně 50 km/h, jakož i dopravní situaci, v důsledku čehož na rovném přímém úseku nezabránil a při jím zvolené rychlosti jízdy ani nebyl schopen zabránit střetu, když zleva z účelové komunikace od budovy Stanice technické kontroly, i přes příkazovou svislou dopravní značku č. P4 "Dej přednost v jízdě!", odbočoval vlevo na silnici č. 11/432 směrem na Bohuslavice P. Z., jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Peugeot 206, který při pomalé jízdě po účelové komunikaci po dobu cca 8 vteřin před střetem mohl pozorovat zprava přijíždějící vozidlo Volvo, avšak na toto vozidlo nereagoval a vjel celým profilem vozidla Peugeot do pravého jízdního pruhu řidiče Z. M., tzn. do jízdní dráhy vozidla Volvo, které rychlostí jízdy cca 130 km/h čelní částí zezadu narazilo do zadní části vozidla Peugeot, v důsledku čehož bylo vozidlo Peugeot odraženo a zrotováno vpravo vpřed mimo silnici, kde opakovaně narazilo do plechového plotu, a poté bylo odraženo zpět na vozovku s druhotným střetem se zadní částí vozidla Volvo, kde mezitím vozidlo Volvo po střetu s vozidlem Peugeot plynule nekontrolované přejelo do levého protisměrného jízdního pruhu, kde se rychlostí jízdy cca 85 km/h čelně střetlo s protijedoucím osobním motorovým vozidlem tovární značky Volkswagen Polo, jehož řidička M. S. pro bezprostřednost vyjetí vozidla Volvo nemohla jakkoliv zabránit střetu a nárazem bylo její vozidlo VW Polo odraženo a zrotováno do zpětného pohybu a vpravo mimo silnici, v důsledku čehož při nehodě bezpečnostním pásem sedadla řidiče upoutaná poškozená M. S. utrpěla smrtelná zranění v podobě polytrauma, mj. vážné poranění mozku, plic a srdce, kterým i přes resuscitaci prováděnou záchranáři Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje na místě ve 12:20 podlehla, dále P. Z. utrpěl zranění nejméně v podobě zlomenin stehenní kosti vpravo s osteosyntesou, 6. – 10. žebra vpravo, obratlů hrudní páteře Th 9/10 s operativní vnitřní stabilizací páteře, příčných výběžků obratlů bederní páteře L3 – L5 vpravo, dlouhé části vřetenní a loketní kosti levé horní končetiny s oteosyntesou, dolního raménka stydké kosti, oboustranně pohmožděniny plic, haemofluidothorax vpravo (tj. volná tekutina a krev v pohrudniční dutině), otřes mozku, oboustranné krvácení pod plenu mozkovou, allopsychické dezorientace, porušení zubního můstku s jeho odstraněním, s doprovodnými komplikacemi v podobě srdeční arytmie, nutností kyslíkové terapie, anemie, pneumothoraxu, se soustavnými hospitalizacemi od 12. 8. do 11. 9. 2019 na Klinice úrazové chirurgie Fakultní nemocnice XY a na chirurgickém oddělení Nemocnice TGM XY, s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 52 dnů, spočívajícím zejména v upoutání na lůžku, v postupné vertikalizaci pouze za pomoci Jewett-korzetu, v samostatné chůzi v chodítku s odlehčováním pravé dolní končetiny, v nezbytné péči jiné osoby pro výkon základních lidských potřeb a návyků, s možnými trvalými následky, a při nehodě bezpečnostním pásem sedadla řidiče upoutaný Z. M. utrpěl zranění v podobě zhmoždění a odřeniny hrudníku, zhmoždění pánve vlevo, tržně-zhmožděné rány brady, pravého bérce, hřbetu levé ruky s hlubokými odřeninami a levého kolena, s dvoudenní hospitalizací na Klinice úrazové chirurgie Fakultní nemocnice XY, čímž způsobili i hmotnou škodu poškozením oplocení v odhadované výši cca 110 000 Kč společnosti České dráhy, a. s., dosud nevyčíslenou hmotnou škodu totálním poškozením vozidla Volvo ke škodě T. M., škodu ve výši cca 225 000 Kč totálním poškozením vozidla VW Polo ke škodě spol. M. S., dále v prozatímní výši 8 243 Kč České průmyslové zdravotní pojišťovně s vynaložením nákladů na léčení a zásah záchranářů Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje k osobě M. S., za škodu v celkové výši 451 343 Kč Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, vynaložením nákladů na léčení pojištěnce P. Z., za škodu v prozatímní výši 18 894 Kč Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, vynaložením nákladů na léčení pojištěnce Z. M.
5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali dovolání obviněný Z. M. a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného P. Z.
6. Obviněný Z. M. shledal v rozhodnutí soudu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že soudy nesprávně posoudily otázku míry jeho zavinění ve vztahu k následku dopravní nehody, jelikož jeho jednání není možné právně posoudit jako přečin usmrcení z nedbalosti v jeho kvalifikované formě podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, protože neporušil důležitou povinnost. Obviněný argumentoval tím, že oba soudy měly vzít v úvahu, že mimo jiné příčinou dopravní nehody a vzniku následku bylo i závažné pochybení na straně spoluobviněného P. Z., jenž nesplnil důležitou povinnost, když vyjížděl z místa ležícího mimo pozemní komunikaci, resp. z účelové pozemní komunikace, tedy kvantitativně vyšší povinnost, než měl porušit on sám (nedodržení rychlostního limitu). Porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí, jako je nedání přednosti v jízdě. Porušení povinnosti dodržovat stanovený rychlostní limit zakládá vznik nebezpečí teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu. Obviněný měl za to, že příčinou následku, resp. vzniku řetězu událostí, nebyla jeho rychlost, ale skutečným důvodem vzniku nehodového děje a následku byla skutečnost, že spoluobviněný P. Z. mu nedal přednost v jízdě, nesledoval včas a s potřebnou pozorností situaci na pozemní komunikaci, na kterou vjížděl z účelové komunikace, přičemž se pohledem nepřesvědčil, zda může bezpečně vjet na pozemní komunikaci. Nebýt jeho jednání, obviněný by místem projel a k následkům by vůbec nedošlo. Pokud jde o druhý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., obviněný jen velmi krátce namítl, že Krajský soud v Brně sice jeho odvolání zčásti vyhověl a nově rozhodl o náhradě škody, nijak však nerozhodl o zbývající části jeho odvolání, které bylo zaměřeno primárně proti výrokům o vině a trestu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání Z. M. uvedl, že námitky obviněného postavené na zpochybnění míry jeho zavinění a nesouhlasu s naplněním znaku „důležitá povinnost“ pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze, neshledal je však opodstatněnými. K dopravní nehodě a následkům na zdraví poškozené M. S. a spoluobviněného P. Z. došlo v návaznosti na porušení povinností účastníka silničního provozu oběma řidiči – obviněnými. Ze strany Z. M. šlo o extrémně vysokou rychlost jízdy, neboť se v místě střetu i předtím pohyboval rychlostí 130 km/h. Nejvyšší povolenou rychlost 80 km/h tedy překročil nejprve o 50 km/h, a v místě střetu, kde byla rychlost jízdy omezena na 50 km/h, dokonce o 80 km/h, přičemž ani nijak nereagoval na blížící se zastavěnou část obce. Takto bezohledné chování s ohledem na intenzitu, s jakou porušil pravidla silničního provozu, podle názoru státního zástupce odůvodňuje závěr, že se jednalo o porušení důležité povinnosti. Pokud jde o jednání spoluobviněného P. Z., pak státní zástupce uvedl, že také on situaci v provozu řádně nesledoval a nerespektoval důležitou povinnost, jež řidiči ukládá při vjíždění z účelové komunikace na pozemní komunikaci dát přednost v jízdě vozidlům, kteří se po této pozemní komunikaci pohybují, což projevil tím, že v jeho neprospěch podal dovolání. Státní zástupce připustil, že povinnost dát přednost v jízdě je v obecné rovině kvalitativně vyšší v porovnání s povinností dodržet povolenou rychlost. V dané trestní věci však soudy dospěly ke správnému závěru, že ačkoli každý z řidičů porušil důležité povinnosti uložené jim podle zákona, významně vyšší míru zavinění bylo namístě spatřovat právě u obviněného Z. M., který překročil nejvyšší povolenou rychlost extrémně, a to v místě střetu až o 160 %. De facto tak vytvořil situaci, v jejímž rámci ostatním řidičům pohybujícím se v silničním provozu přinejmenším ztížil splnění povinnosti dát přednost v jízdě. Státní zástupce dále konstatoval, že v posuzovaném případě, v rámci nehodového děje, zapříčinil každý z obou řidičů vznik smrtelného následku třetí osoby – poškozené M. S., neboť jednání každého z nich bylo nezbytným předpokladem, bez něhož by fatální následek na životě poškozené vůbec nevznikl.
8. Ve vztahu k dovolací námitce obviněného podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že o chybějící výrok se nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhověl opravnému prostředku obviněného jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítl. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
9. Nejvyšší státní zástupce pak podal dovolání v neprospěch obviněného P. Z., přičemž shledal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Měl za to, že odvolací soud pochybil, pokud jednání obviněného P. Z. právně kvalifikoval toliko jako přečin usmrcení z nedbalosti v základní skutkové podstatě podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv v kvalifikované skutkové podstatě podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přestože obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Obviněný P. Z. při vjíždění z účelové komunikace na hlavní pozemní komunikaci nerespektoval povinnosti řidiče a neviděl motorová vozidla jedoucí po pozemní komunikaci zleva (Volkswagen Polo řízený poškozenou) i zprava (Volvo řízené spoluobviněným), ačkoli je vidět mohl a měl. Z jeho strany se tedy jednalo zejména o porušení povinností vymezených v §5 odst. 1 písm. b) a §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), které je na místě posoudit jako porušení důležité povinnosti.
10. Odvolací soud svou argumentaci opřel o skutečnost, že rozhodující příčinou vzniku dopravní nehody a způsobeného následku bylo extrémní překročení povolené rychlosti obviněným Z. M. a především o skutečnost, že i pokud by obviněný P. Z. zpozoroval blížící se automobil Volvo, nebyl by schopen určit jeho rychlost, respektive nebylo by po něm možné spravedlivě požadovat, aby předpokládal, že vozidlo jedoucí po pozemní komunikaci zprava se blíží rychlostí, která je extrémně vyšší, než je rychlost povolená. Odlišná míra podílu na způsobené dopravní nehodě v poměru 75 % u obviněného Z. M. a 25 % u obviněného P. Z. pak podle Krajského soudu v Brně brání tomu dovozovat v případě druhého z obviněných porušení důležité povinnosti a jeho jednání tudíž bylo namístě posoudit pouze jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce však s touto argumentací nesouhlasil.
11. V rámci nehodového děje každý z obviněných svým dílem zapříčinil vznik smrtelného následku třetí osoby, neboť jednání každého z nich bylo nezbytným předpokladem, bez něhož by fatální následek na životě poškozené vůbec nevznikl. Pouze při spolupůsobení porušení důležitých povinností ze strany obou mohl škodlivý následek nastat, neboť samostatné, izolované jednání každého z obviněných, by k jeho vzniku nevedlo. Pokud by obviněný Z. M. dodržel v daných úsecích komunikace limity dovolených rychlostí 80 km/h a 50 km/h a sledoval řádně situaci v silničním provozu, pak by obviněný P. Z. svým najetím z místa ležícího mimo komunikaci na silnici sice vytvořil potenciálně kolizní situaci, na tu by však mohl obviněný Z. M. bez větších obtíží reagovat upravením své rychlosti a ke kolizi by nedošlo. Stejně tak by ovšem k následku nedošlo tehdy, pokud by obviněný P. Z. řádně sledoval situaci v silničním provozu a dal při výjezdu z účelové komunikace přednost vozidlu obviněného Z. M., jedoucímu po hlavní silnici (byť by tento nedodržel své důležité povinnosti a jel v místě nehody rychlostí nedovolenou). Aby došlo ke kolizi, v důsledku které nastal škodlivý následek, muselo současně dojít k jednání obou obviněných, v jehož rámci každý z nich současně a souběžně v daném čase a místě porušil výše citované důležité povinnosti řidiče. Odlišná míra zavinění obou obviněných na dopravní nehodě mohla mít vliv toliko na diferenciaci druhů a výše trestů, nicméně neměla být důvodem ke změně právní kvalifikace ve vztahu k jednání obviněného P. Z., jelikož tento naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
12. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2021 sp. zn. 5 To 24/2021, a to v části, týkající se obviněného P. Z., a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Dovolání Nejvyššího státního zástupce bylo doručeno obviněnému P. Z., který však svého práva nevyužil a k věci se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. nejvyšším státním zástupcem [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] a obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
K dovolání Nejvyššího státního zástupce
15. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné, a v zásadě se ztotožnil s jeho odůvodněním výše uvedeným.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Dovolací námitky nejvyššího státního zástupce jsou tudíž pod tento dovolací důvod podřaditelné.
17. Rozsudkem nalézacího soudu byl obviněný P. Z. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud nicméně v daném rozsahu napadené rozhodnutí z podnětu obviněného zrušil a právně kvalifikoval jeho protiprávní jednání jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, když shledal, že vedle nedbalostního jednání obviněného bylo příčinou vzniku protiprávního následku také jednání, resp. spoluzavinění, druhého obviněného Z. M. a určil míru spoluzavinění obviněného P. Z. jen ve výši 25 % (ve shodě se soudem nalézacím).
18. Nejvyšší státní zástupce namítl, že obviněný s ohledem na všechny okolnosti případu svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a měl za to, že spoluzavinění druhého obviněného (byť výrazné) nehraje v posouzení této právní kvalifikace žádnou zásadní roli. Dovolání nejvyššího státního zástupce je tak zaměřeno na zpochybnění právních závěrů učiněných odvolacím soudem.
19. Podstata řešení věci souvisí s otázkou, zda obviněný svým jednáním porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona ve smyslu §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že přečinu usmrcení z nedbalosti ve smyslu §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt a spáchá tento čin proto, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Jestliže zde trestní zákoník vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením takové důležité povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze dovodit naplnění zmíněného zákonného znaku, a to s ohledem na jeho povahu, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (viz zhodnocení publikované pod č. 36/1984 Sb. rozh. tr.). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který nastal z jednání obviněného. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (viz rozhodnutí publikované pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Jestliže výše uvedené platí pro vztah obviněný – poškozený, pak jistě platí i pro vztah obviněný – obviněný. Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah je dalším (vedle jednání a následku) obligatorním znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162 až 167). Není-li zde příčinný vztah, nelze obviněnému přičítat k tíži následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Příčinný vztah však musí být dán nejen mezi jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem (např. způsobením ublížení na zdraví u trestných činů podle §146 a §148 tr. zákoníku). Příčinný vztah musí pak být také mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvlášť přitěžující okolností) nebo obecnou přitěžující okolností. V těchto směrech kauzální nexus podmiňuje trestní odpovědnost. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky, podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
20. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176).
21. Jak již bylo řečeno, příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (viz rozhodnutí publikované pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele (nebo jednoho z pachatelů). Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě nich vedlo k následku další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě, nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (viz rozhodnutí publikované pod č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
22. Za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí publikované č. 11/1964 Sb. roz. tr.). Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí publikované č. 33/1972 Sb. rozh. tr.).
23. Samotný právní předpis neobsahuje výčet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Porušení ze strany řidiče mohou odůvodnit závěr, že jimi došlo z jeho strany k porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona právě z toho hlediska, zda byla zásadní příčinou vzniku následku (účinku).
24. V nyní posuzované věci bylo učiněno a do skutkové věty zahrnuto skutkové zjištění, že obviněný P. Z. se řádně nevěnoval řízení, a nedal přednost v jízdě přijíždějícímu vozidlu spoluobviněného Z. M., který jel nepřiměřenou rychlostí, což vedlo ke střetu jejich vozidel (náraz zezadu), v důsledku čehož bylo vozidlo obviněného P. Z. vrženo do plechového plotu a od něj zpět na silnici, kde došlo k druhotnému střetu s vozidlem obviněného Z. M. (s jeho zadní částí), které přejelo do protisměrného jízdního pruhu, kde se čelně střetlo s protijedoucím vozidlem poškozené, přičemž v důsledku tohoto střetu jí byla způsobena zranění, kterým podlehla. Nalézací soud uzavřel, že oba obvinění porušili důležité povinnosti řidiče vyplývající ze zákona o silničním provozu, byť samotná míra zavinění dopravní nehody byla u obou stanovena odlišně, a to v poměru 75 % u obviněného Z. M. a 25 % u obviněného P. Z. Obviněný Z. M. přitom porušil hrubě a kumulovaně důležité povinnosti řidiče stanovené mu v §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1, 4 zákona o silničním provozu tím, že nesledoval řádně situaci v silničním provozu a v intravilánu obce řídil své motorové vozidlo v daných úsecích rychlostí nedovolenou a současně i nepřiměřenou nastalé dopravní situaci. Stejně tak porušil obecné povinnosti účastníka silničního provozu vymezené v §4 písm. a), b), c) citovaného zákona tím, že se nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, neřídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích a neřídil se dopravními značkami. Obdobně však taktéž obviněný P. Z. zásadním způsobem porušil důležité povinnosti řidiče uložené mu v §5 odst. 1 písm. b) a §23 odst. 1 zákona o silničním provozu, a to tím, že řádně nesledoval situaci v silničním provozu a při vjíždění z účelové komunikace nedal přednost motorovým vozidlům jedoucím po pozemní komunikaci. Proto v případě obou obviněných ve vztahu k usmrcení poškozené M. S. nalézací soud dospěl k závěru o právní kvalifikaci podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
25. Odvolací soud konstatoval, že soud prvého stupně provedl všechny stěžejní důkazy, tyto také řádně vyhodnotil, přičemž dospěl k naprosto správným skutkovým závěrům. Neztotožnil se však s jediným zjištěním znalce, které se týkalo zodpovězení otázky, zda řidič vjíždějící na komunikaci má v obecné rovině možnost rozpoznat rychlost jízdy vozidla, které se již po této komunikaci pohybuje. Znalec Ing. František Kropáč, Ph.D., odkázal na v minulosti prováděný vyšetřovací pokus, ze kterého vyplynulo, že řidič pozorující blížící se vozidlo má schopnost rozpoznat jeho rychlost, a tedy např. může posoudit, že toto vozidlo nejede rychlostí 80 km/h, ale pohybuje se významně vyšší rychlostí 120 km/h či 130 km/h. Odvolací soud se s uvedeným závěrem znalce vypořádal konstatováním, že podle jeho poznatků z rozhodovací činnosti lidské oko není schopno rozeznat rychlost motorového vozidla blížícího se po přímce. Odvolací soud uzavřel, že rozhodující příčinou vzniku dopravní nehody a způsobeného následku bylo extrémní překročení povolené rychlosti obviněným Z. M. Vzal v této souvislosti v úvahu rovněž skutečnost, že i pokud by obviněný P. Z. zpozoroval blížící se automobil Z. M. (což se fakticky nestalo, protože ho přehlédl), nebyl by schopen určit jeho rychlost, respektive nebylo by po něm možné spravedlivě požadovat, aby předpokládal, že vozidlo jedoucí po pozemní komunikaci zprava se blíží rychlostí, která je extrémně vyšší, než je rychlost povolená. Odlišná míra podílu na způsobené dopravní nehodě v poměru 75 % u obviněného Z. M. a 25 % u obviněného P. Z. pak podle odvolacího soudu brání tomu dovozovat v případě druhého z nich porušení důležité povinnosti a jeho jednání proto posoudil pouze jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž odkázal na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, které se zabývá problematikou naplnění znaku porušení důležité povinnosti obviněným v případě významného spoluzavinění poškozeného.
26. S právním názorem odvolacího soudu se však nemohl Nejvyšší soud ztotožnit. Je pravdou, že podle usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikovaného pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem. Nicméně stejně nelze přistoupit k situaci, kdy rozhodující příčinou způsobeného následku není spoluzavinění poškozeného, ale spoluzavinění druhého obviněného. Jedná se o situace, které je nutné právně posoudit odlišně, a proto nelze předmětné rozhodnutí na projednávanou věc aplikovat. Nedošlo totiž k spoluzavinění osoby, k jejíž ochraně je předmětné ustanovení určeno, tedy poškozené M. S., která sama nijak ke způsobení dopravní nehody a ke svému usmrcení nepřispěla, a naopak všechny povinnosti účastníka silničního provozu dodržela.
27. Nelze postavit na roveň situaci, kdy ke vzniku následku přispělo samotné jednání poškozené, se situací, kdy následek byl vyvolán bez jakéhokoliv zavinění poškozené současně působícími příčinami majícími podobu jednání dvou či více pachatelů. Kauzální význam jednání více pachatelů nedbalostního trestného činu má ten důsledek, že se jim všem přičítá následek z jejich činů vzniklý. Byl-li tento přivozen tím, že ho některý z pachatelů nebo všichni způsobili tím, že porušili důležitou povinnost, pak není zákonného důvodu k tomu, aby jejich jednání nebylo právně kvalifikováno jako usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. I v případě obviněného P. Z. soudy dospěly k závěru, že zásadním způsobem porušil důležité povinnosti řidiče uložené mu v §5 odst. 1 písm. b) a §23 odst. 1 zákona o silničním provozu, a to tím, že řádně nesledoval situaci v silničním provozu a při vjíždění z účelové komunikace nedal přednost motorovým vozidlům jedoucím po pozemní komunikaci. Motorová vozidla jedoucí po hlavní pozemní komunikaci vůbec neviděl, ačkoli je s dostatečným předstihem vidět mohl a tak i mohl reagovat na nastalou dopravní situaci a zvážit, zda svůj řidičský manévr může bezpečně uskutečnit či nikoli. V této souvislosti není od věci doplnit, že povinnost dát přednost v jízdě je v obecné rovině kvalitativně vyšší v porovnání s povinností dodržet povolenou rychlost. Rovněž nerespektoval obecné povinnosti účastníka silničního provozu vyplývající z §4 písm. a), b) citovaného zákona, neboť se nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní, a neřídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích.
28. Lze tedy uzavřít, že oba obvinění svým dílem zapříčinili vznik smrtelného následku třetí osoby, neboť jednání každého z nich bylo nezbytným předpokladem, bez něhož by fatální následek na životě poškozené vůbec nevznikl. Pouze při spolupůsobení porušení důležitých povinností ze strany obou mohl škodlivý následek nastat, neboť samostatné, izolované jednání každého z obviněných by k jeho vzniku nevedlo. Jak totiž plyne ze znaleckého posudku z oboru dopravy, pokud by obviněný Z. M. dodržel v daných úsecích komunikace limity dovolených rychlostí 80 km/h a 50 km/h a sledoval řádně situaci v silničním provozu, pak by obviněný P. Z. svým najetím z místa ležícího mimo komunikaci na silnici sice vytvořil potenciálně kolizní situaci, na tu by však mohl obviněný Z. M. bez větších obtíží reagovat upravením své rychlosti a ke kolizi s následky pro řidičku protijedoucího vozidla by nedošlo. Stejně tak by však k následku nedošlo tehdy, pokud by obviněný P. Z. řádně sledoval situaci v silničním provozu a dal při výjezdu z účelové komunikace přednost vozidlu obviněného Z. M. jedoucímu po hlavní silnici (byť by tento nedodržel své důležité povinnosti a jel v místě nehody rychlostí nedovolenou). Aby tedy došlo ke kolizi, v důsledku které nastal škodlivý následek, muselo současně dojít k jednání obou obviněných, v jehož rámci každý z nich současně a souběžně v daném čase a místě porušil výše citované důležité povinnosti řidiče. Odlišná míra zavinění, jak ji percentuálně vyjádřily soudy obou stupňů, mohla mít vliv toliko na diferenciaci druhů a výše trestů, nicméně neměla být důvodem ke změně právní kvalifikace ve vztahu k jednání obviněného P. Z., jak správně podotkl již nejvyšší státní zástupce.
29. Odvolací soud tak pochybil, když neuznal obviněného P. Z. vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, neboť nesprávně aplikoval závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikovaného pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., a proto se nedostatečně vypořádal s otázkou míry zavinění obviněného P. Z. na posuzované dopravní nehodě a jeho kauzálního významu pro vzniklý následek. Z těchto důvodů nemohl rozsudek Krajského osudu v Brně v části týkající se obviněného P. Z. obstát a bylo nutno jej zrušit.
30. Dovolání nejvyššího státního zástupce, pokud jde o právní kvalifikaci zjištěného skutku ve smyslu naplnění znaku porušení důležité povinnosti, tak bylo důvodné a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v tomto směru naplněn.
K dovolání obviněného Z. M.
31. Jak již bylo řečeno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
32. Obviněný Z. M. namítl u tohoto dovolacího důvodu nesprávné posouzení míry zavinění dopravní nehody a způsobeného následku, což našlo svůj odraz ve vadné právní kvalifikaci stíhaného jednání podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jelikož nesouhlasil se závěrem o porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona. Za hlavního viníka nehody označil spoluobviněného P. Z. Předmětné námitky lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně nejsou důvodné.
33. Obviněný nezpochybnil skutkové závěry soudu o tom, že jel extrémně rychle, neboť v místě střetu i před ním se pohyboval rychlostí 130 km/h. Nejvyšší povolenou rychlost 80 km/h tedy překročil nejprve o 50 km/h, a v místě střetu, kde byla rychlost jízdy omezena na 50 km/h, dokonce o 80 km/h, tedy cca o 160 %, což vedlo (vedle porušení důležité povinnosti i ze strany obviněného P. Z., jak bylo rozebráno výše) k dopravní nehodě se smrtelným následkem pro poškozenou M. S. Soudy tedy dospěly ke správnému závěru, že současně porušil povinnosti řidiče stanovené mu v §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1, 4 zákona o silničním provozu tím, že nesledoval řádně situaci v silničním provozu a současně v intravilánu obce řídil své motorové vozidlo v daných úsecích rychlostí nedovolenou a současně i nepřiměřenou nastalé dopravní situaci. Stejně tak porušil obecné povinnosti účastníka silničního provozu vymezené v §4 písm. a), b), c) citovaného zákona tím, že se nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, neřídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích a neřídil se dopravními značkami.
34. Jak už bylo konstatováno výše, za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí publikované pod č. 11/1964 Sb. roz. tr.). Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí publikované pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Samotný právní předpis neobsahuje výčet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Porušení ze strany řidiče mohou odůvodnit závěr, že jimi došlo z jeho strany k porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona právě z toho hlediska, zda byla zásadní příčinou vzniku následku (účinku).
35. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný Z. M. na svislé dopravní značky B20a omezující nejvyšší povolenou rychlost, ani na blížící se zastavěnou část obce, nijak nereagoval a rychlost žádným způsobem neupravil, což svědčí tomu, že se situaci v silničním provozu řádně nevěnoval. S ohledem na míru překročení nejvyšší povolené rychlosti (v místě střetu o 160 %), s jakou dovolatel porušil pravidla upravující chování účastníka silničního provozu, nepochybně odůvodňují závěr, že se jednalo o porušení důležité povinnosti.
36. Pokud obviněný namítal, že jednání spoluobviněného P. Z., který situaci v provozu řádně nesledoval a nerespektoval důležitou povinnost, která řidiči ukládá při vjíždění z účelové komunikace na pozemní komunikaci dát přednost v jízdě vozidlům, která se po této pozemní komunikaci pohybují, nebylo posouzeno jako porušení důležité povinnosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, pak je nutné odkázat na závěry, které Nejvyšší soud učinil ohledně dovolání nejvyššího státního zástupce, když dospěl k závěru, že také P. Z. porušil důležitou povinnost mu uloženou podle zákona a jeho jednání je na místě právně kvalifikovat také podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Navíc Nejvyšší soud upozorňuje na skutečnost, že soudy oprávněně shledaly míru zavinění ve vztahu k obviněnému Z. M. v míře 75 %, oproti zavinění v míře 25 % u obviněného P. Z.
37. Pokud obviněný namítl, že porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí, jako je nedání přednosti v jízdě, a tudíž by nevedlo ke způsobenému smrtelnému následku, je nutné i v tomto směru odkázat na výše uvedené (odst. 28 tohoto rozhodnutí). Základem příčinného vztahu je teorie podmínky, podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Oba obvinění svým dílem zapříčinili vznik smrtelného následku třetí osoby, neboť jednání každého z nich bylo nezbytným předpokladem, bez něhož by fatální následek na životě poškozené vůbec nevznikl. Pouze při spolupůsobení porušení důležitých povinností ze strany obou mohl škodlivý následek nastat, neboť samostatné, izolované jednání každého z obviněných by k jeho vzniku nevedlo. Aby tedy došlo ke kolizi, v důsledku které nastal škodlivý následek, muselo současně dojít k jednání obou obviněných, v jehož rámci každý z nich současně a souběžně v daném čase a místě porušil výše citované důležité povinnosti řidiče. Ze zásady gradace příčinné souvislosti pak vyplývá, že jednotlivé příčiny nemusí mít pro způsobení následku stejný význam. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku jednou z příčin, a aby tato příčina byla příčinou dostatečně významnou ve vztahu k jednání dalších osob.
38. Jen na okraj je nutné také uvést, že částečně odlišná situace pak platí u přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v kterém se následek projevil u (v tomto případě) poškozeného P. Z. Na rozdíl od přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku kde poškozenou byla M. S., a na jehož zavinění se podíleli oba spoluobvinění bez jakéhokoliv spoluzavinění poškozené, se v případě poškozeného P. Z. vytýkaného jednání dopustil toliko obviněný Z. M. se spoluzaviněním poškozeného. V tomto případě pak bylo nutné zkoumat, zda spoluzavinění poškozeného ve smyslu usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015 má vliv na právní posouzení podle §147 odst. 2 tr. zákoníku (porušení důležité povinnosti). Podle závěrů vtělených do výše zmíněného rozhodnutí velkého senátu je třeba při zkoumání naplnění znaku porušení důležité povinnosti pachatelem v konkrétně posuzovaném případě hodnotit kauzální význam jednání poškozeného a závěr, zda je aplikace uvedeného zákonného znaku při kvalifikaci skutku pachatele odůvodněna, je třeba učinit s přihlédnutím k posouzení vlivu jednání osoby, u níž konkrétní účinek (a tím následek jako znak objektivní stránky) nastal. V projednávané věci se spoluzavinění P. Z. projevilo tím, že nedal přednost v jízdě. Soudy však hodnotily jeho podíl na vzniku předmětné události toliko v poměru 25 %, na rozdíl od obviněného Z. M. u nějž hodnotili jeho zavinění ze 75 %. Je tedy zjevné, že rozhodující vliv na vznik dopravní nehody a zranění P. Z. měl právě obviněný Z. M., který se v místě střetu i předtím pohyboval rychlostí 130 km/h. Nejvyšší povolenou rychlost 80 km/h tedy překročil nejprve o 50 km/h (o více jak 60 %), a v místě střetu, kde byla rychlost jízdy omezena na 50 km/h, dokonce o 80 km/h (o 160 %). Soudy tedy správně jeho jednání ve vztahu k nehodě s P. Z. posoudily podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
39. V další námitce obviněný vytkl, že Krajský soud v Brně sice jeho odvolání zčásti vyhověl a nově rozhodl o náhradě škody, nijak však nerozhodl o zbývající části jeho odvolání, které bylo zaměřeno primárně proti výrokům o vině a trestu. Tuto námitku pak podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
40. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3173 – 3174).
41. Obviněný v dovolání vytýkal rozsudku odvolacího soudu, že v něm chybí výrok o tom, jak odvolací soud rozhodl o jím podaném odvolání (obviněný své odvolání směřoval do všech jeho výroků, prioritně do výroku o vině a trestu), jelikož odvolací soud rozhodl ve vztahu k jeho osobě toliko o tom, že se v napadeném rozsudku zrušuje výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy, aniž by jeho odvolání co do zbytku (odvolání do výroku o vině a trestu) zamítl nebo o něm jinak rozhodl. Obviněný v tom spatřoval neúplný výrok a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tato námitka sice formálně odpovídá uvedenému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou.
42. K námitce obviněného o chybějícím výroku Nejvyšší soud uvádí, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu pro přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 tr. ř. a §256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen některý výrok (v dané věci výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy), rozhodne tak, že zruší pouze tyto výroky a případně učiní výrok nový, aniž by dále rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Rovněž platí, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá. Odvolání je totiž z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje ke konkrétnímu obviněnému (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002). Z těchto důvodů, když odvolací soud považoval ve vztahu k obviněnému Z. M. za vadné toliko výroky o náhradě škody a nemajetkové újmy, rozhodl tak, že zrušil jen tyto výroky, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě není rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle §256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002).
43. Dovolání obviněného je tedy založeno na námitkách, které lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., ale jsou zjevně neopodstatněné.
Závěrem k podaným dovoláním
44. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud z podnětu důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 5 To 24/2021, částečně zrušil a to v části, týkající se obviněného P. Z., dále zrušil všechna další rozhodnutí na tuto část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
45. Věc se tak vrací do stadia, kdy se Krajský soud v Brně bude muset věcí v daném rozsahu znovu zabývat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
46. Oproti tomu námitky uvedené v dovolání obviněného Z. M. jsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
47. S přihlédnutím k uvedenému neshledal Nejvyšší soud podklad k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř., který navrhoval obviněný Z. M.
48. Toto své rozhodnutí přijal Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.