ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1216.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1216/2021-1351
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 24. 11. 2021 v neveřejném zasedání dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného P. Š. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 44 To 192/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 24/2020 a rozhodl takto:
Podle §265k odst.1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 44 To 192/2021.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 46 T 24/2020, byl obviněný P. Š. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §206 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm měsíců s tím, že výkon trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na patnáct měsíců. V dalším bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že Odborová organizace Unie bezpečnostních složek se s nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutek posouzený jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 v podstatě v tom, že obviněný jako příslušník Policie České republiky a zároveň předseda Základní organizace Unie bezpečnostních složek, která byla zřízena při Speciální pořádkové jednotce Praha, v Praze XY, XY, v době od 1. 1. 2013 do 10. 6. 2018 jednak vybíral členské příspěvky od členů Unie bezpečnostních složek zařazených ve Speciální pořádkové jednotce Praha, jednak převzal od pokladníka a místopředsedy základní organizace jím vybrané členské příspěvky, přičemž tyto prostředky nepředal do pokladny ani je nepřevedl na bankovní účet Unie bezpečnostních složek, úmyslně je bezdůvodně zadržoval ve své dispozici, tím je odňal z dispozice Unie bezpečnostních složek a způsobil tak na jejím majetku škodu ve výši nejméně 66 000 Kč.
3. Z podnětu odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 44 To 192/2021, podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a podle §223 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. b), c) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného. Toto rozhodnutí odůvodnil Městský soud v Praze tím, že v souvislosti s jednáním, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byl obviněný propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, že to lze považovat za kárný postih, který je dostatečný, a že účelu trestního řízení tak bylo dosaženo, zvláště když obviněný již v průběhu přípravného řízení nahradil způsobenou škodu.
4. Nejvyšší státní zástupce podal v neprospěch obviněného dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Toto usnesení napadl v celém rozsahu s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Namítl, že v posuzované věci nebyl k zastavení trestního stíhání dán žádný ze zákonných důvodů, o které bylo napadené rozhodnutí opřeno. Poukázal na to, že pokud je podle §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. podmínkou zastavení trestního stíhání kázeňské rozhodnutí o skutku obviněného, pak takovým rozhodnutím není rozhodnutí o propuštění obviněného ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky. Vytkl, že podmínky zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. nebyly splněny, neboť obviněný měl zcela odmítavý vztah k tomu, že skutek byl kvalifikován jako trestný čin, a náhrada škody nebyla projevem sebekritického postoje obviněného k protiprávnímu jednání, popř. projevem lítosti nad ním. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
5. Obviněný ve vyjádření setrval na své obhajobě, podle které posuzované jednání postrádalo protiprávnost a nebylo proto trestným činem, takže měl být zproštěn obžaloby. Uvedl, že rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž bylo trestní stíhání zastaveno, pokládal za přijatelné. Navrhl, aby dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zamítnuto.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř., bylo podáno nejvyšším státním zástupcem jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř. a že není důvod ho odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř. Poté Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
7. Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto mimo jiné o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
8. Napadeným usnesením bylo po zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 zastaveno trestní stíhání obviněného z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. b), c) tr. ř. Z hlediska vztahu napadeného usnesení a podaného dovolání je spornou otázkou, zda byly splněny podmínky uvedené v těchto ustanoveních. Městský soud v Praze vzal za podklad aplikace zmíněných ustanovení skutečnost, že obviněný byl pravomocně propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky a nahradil způsobenou škodu.
9. Podle §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. může být zastaveno trestní stíhání, bylo-li o skutku obviněného již rozhodnuto kromě dalšího jiným orgánem, kázeňsky nebo kárně a toto rozhodnutí lze považovat za postačující.
10. Obviněný byl ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky propuštěn rozhodnutím Policie České republiky – ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 28. 5. 2019, č. j. 478/2019, ve spojení s rozhodnutím policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 24. 10. 2019, č. j. PPR-21946-31/ČJ-2019-990131 (rozhodnutím policejního prezidenta bylo zamítnuto odvolání obviněného). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že k propuštění obviněného došlo podle §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, tedy proto, že obviněný porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Skutkově se tento důvod propuštění obviněného zakládal na tom, že bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro zpronevěru prostředků vybraných jako členské příspěvky členů Unie bezpečnostních složek.
11. Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru není rozhodnutím o skutku obviněného a zejména nemá povahu rozhodnutí kázeňského či kárného ve smyslu §172 odst. 2 písm. b) tr. ř., nýbrž jde jen o personální opatření ukončující služební poměr. Jasně to vyplývá již ze samotné systematiky zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon v části druhé upravuje „vznik, změny a skončení služebního poměru“. V hlavě III části druhé zákon upravuje „skončení služebního poměru“, přičemž jedním ze způsobů skončení služebního poměru je propuštění podle §41 písm. c) zákona. Důvody propuštění jsou stanoveny v §42 odst. 1, 2, 3 zákona s tím, že je-li tu takový důvod, příslušník bezpečnostního sboru musí být propuštěn. Tak je tomu i v případě důvodu uvedeného v §42 odst. 1 písm. d) zákona. Naproti tomu zákon v části třetí upravuje „základní povinnosti příslušníka a omezení jeho některých práv“, přičemž v tomto rámci v §45 odst. 1 písm. a) stanoví, že příslušník je povinen dodržovat služební kázeň, a v §46 odst. 1 stanoví, že služební kázeň spočívá v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů. V části čtvrté zákon upravuje „kázeňské odměny a kázeňské tresty“, přičemž podle §51 zákona se příslušníku jako kázeňský trest ukládá a) písemné napomenutí, b) snížení základního tarifu až o 25% na dobu nejvýše 3 měsíců, c) odnětí služební medaile, d) odnětí služební hodnosti, e) pokuta, f) propadnutí věci, nebo g) zákaz činnosti. Z tohoto taxativního výčtu je zřejmé, že propuštění ze služebního poměru není kázeňským trestem. Navíc to lze jasně demonstrovat na ustanovení §42 odst. 1 písm. e) zákona, které stanoví, že příslušník musí být propuštěn, jestliže mu byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti. Uložení tohoto kázeňského trestu je důvodem propuštění, ale propuštění kázeňským trestem není. Obdobně není propuštění kázeňským ani jiným trestem v případě, že jeho důvodem podle §42 odst. 1 písm. a) zákona je, že příslušník byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně. Jestliže propuštění ze služebního poměru je obligatorním skončením služebního poměru navazujícím na některý z důvodů uvedených v §42 odst. 1, 2, 3 zákona, pak se jedná čistě jen o opatření personální povahy, a nikoli o kázeňské, kárné či jiné rozhodnutí o skutku, pro který je obviněný trestně stíhán.
12. To, že propuštění ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky a kázeňské potrestání příslušníka Policie České republiky jsou dva odlišné instituty hmotného práva, má svůj odraz také ve sféře procesního práva, které je upraveno v části dvanácté zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů pod označením „řízení ve věcech služebního poměru“. Ve dvanácté části zákona je řízení o propuštění podle §42 odst. 1 písm. d) zákona upraveno v ustanovení §183 zákona, které spadá do hlavy III, zatímco řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, je upraveno v ustanoveních §186 – §189a zákona, která spadají do hlavy IV. Odlišná procesní úprava jen potvrzuje, že propuštění a kázeňské potrestání příslušníka Policie České republiky jsou různé instituty, které nelze zaměňovat ani ztotožňovat.
13. S podstatou věci se tudíž zcela míjí závěr Městského soudu v Praze, že „vyloučení obviněného ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky lze považovat za kárný postih“. Samotná povaha rozhodnutí, jímž byl obviněný propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, vylučuje, aby jeho trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. Tím pádem je bezpředmětné zabývat se dalšími podmínkami uvedenými v tomto ustanovení, konkrétně otázkou, zda rozhodnutí o propuštění lze považovat za postačující.
14. Podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. může být zastaveno trestní stíhání, jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.
15. Zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. odůvodnil Městský soud v Praze jen citací tohoto zákonného ustanovení a konstatováním, že „účelu trestního řízení bylo společně s kárným postihem také dosaženo tím, že obviněný již v přípravném řízení nahradil škodu, kterou svým jednáním způsobil“.
16. V předcházejících částech odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, že v posuzované kauze se nejedná o kárný, kázeňský ani jiný postih obviněného za skutek, pro který byl trestně stíhán. Kromě toho je „předchozí postih“ zcela irelevantní okolností z hlediska podmínek uvedených v §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Dosažení účelu trestního řízení je v tomto ustanovení spojeno s jinými předpoklady, než je „předchozí postih“. Citované ustanovení vymezuje dvě skupiny podmínek, z nichž první se vztahuje k činu samotnému a druhá se vztahuje k osobě obviněného. Ve vztahu k samotnému činu musí být splněna podmínka vymezená jako „význam a míra porušení nebo ohrožení chráněného zájmu“ nebo musí být splněna podmínka vymezená jako „způsob provedení činu a jeho následek“ nebo musí být splněna podmínka vymezená jako „okolnosti, za nichž byl čin spáchán“. Ve vztahu k osobě obviněného pak musí být splněna podmínka vymezená jako „chování obviněného po spáchání činu“, přičemž kritériem takového chování je zejména snaha obviněného nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu. Aby mohlo být aplikováno ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., musela by být splněna alespoň jedna z uvedených tří podmínek stanovených ve vztahu k samotnému činu a zároveň podmínka chování obviněného po spáchání činu. Základní vadou napadeného usnesení je, že není odůvodněno konkrétními skutečnostmi, které by odpovídaly zákonným hlediskům, ale jen paušálním odkazem na znění citovaného ustanovení, nesprávným konstatováním předchozího postihu a bez bližšího hodnocení konstatováním náhrady škody.
17. Městský soud v Praze náležitě neuvážil ani ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., které vymezuje, co je účelem trestního řízení. Podle citovaného ustanovení řízení musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti.
18. Otázka, zda bylo dosaženo účelu trestního řízení, musí být posuzována tak, že pod zorným úhlem účelu trestního řízení musí být hodnoceny jak ty podmínky zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., které se vztahují k samotnému činu, tak ty podmínky, které se podle citovaného ustanovení vztahují k chování obviněného po činu. Takto však Městský soud v Praze nepostupoval, neboť podmínkami vztahujícími se k činu samotnému se v odůvodnění napadeného usnesení nezabýval vůbec a ohledně podmínek vztahujících se k chování obviněného po činu jen konstatoval, že obviněný nahradil způsobenou škodu. Přitom účel trestního řízení lze z tohoto hlediska považovat za splněný, jestliže chování obviněného po činu svědčí o tom, že obviněný má k činu sebekritický vztah vyplývající z vědomí, že šlo o čin protiprávní a že se ho neměl dopustit. To je totiž základním předpokladem pro důvodnost očekávání, že obviněný v budoucnu obdobný čin nespáchá. V posuzované věci však obviněný - byť nahradil způsobenou škodu - po celé řízení popíral protiprávnost svého činu a setrvával na tom, že jeho jednání nebylo trestným činem. Chování obviněného po činu zahrnující náhradu způsobené škody lze sice hodnotit tak, že obviněný vedl řádný život, avšak naprostá absence jakéhokoli sebekritického hodnocení činu či projevené lítosti nad činem brání u obviněného tomu, aby náhrada způsobené škody mohla být pokládána za důvod k závěru, že z hlediska chování obviněného po činu bylo dosaženo účelu trestního řízení.
19. V této spojitosti vystupuje do popředí vnitřní rozpornost napadeného usnesení. Na jedné straně Městský soud v Praze uvažoval o podmíněném zastavení trestního stíhání podle §307 tr. ř., přičemž konstatoval, že podmíněné zastavení trestního stíhání není možné, pokud obviněný odmítl změnit svoji výpověď a nedoznal se k činu. Na druhé straně Městský soud v Praze přikročil k zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., které má z hlediska postavení obviněného povahu příznivějšího rozhodnutí, než je podmíněné zastavení trestního stíhání. Jedním z předpokladů podmíněného zastavení trestního stíhání je podle §307 odst. 1 písm. a) tr. ř. to, že obviněný se k činu doznal. Doznáním se tu rozumí nejen doznání skutkových okolností, ale i doznání protiprávnosti činu. Jestliže obviněný popírá protiprávnost činu a v důsledku toho je u něj vyloučeno podmíněné zastavení trestního stíhání, pak sotva mohou být splněny podmínky zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., pokud vyžadují, aby chování obviněného po činu včetně náhrady škody bylo výrazem jeho sebekritického vztahu k činu.
20. K tomu, aby Městský soud v Praze po zrušení rozsudku zastavil trestní stíhání podle §172 odst. 2 písm. b), c) tr. ř., nebyly splněny podmínky. Napadené usnesení Městského soudu v Praze je tudíž vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
21. Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která případně byla učiněna a zrušením napadeného usnesení ztratila podklad, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Městský soud v Praze znovu rozhodne o odvolání, které podal obviněný proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu