ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1264.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1264/2021-566
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2021 o dovolání obviněného J. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 9 To 170/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 129/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 3. 2021, č. j. 2 T 129/2018-512, byl obviněný J. V. shledán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a byl za to podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 18 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného J. T. na náhradu škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že dne 16. 6. 2018 kolem 14:05 hod. u Františkových Lázní, okres Cheb, řídil jízdní soupravu složenou z nákladního vozidla zn. DAF, registrační značky XY a návěsu zn. Krone dánské státní poznávací značky XY, po parkovišti (jiná plocha) u hotelu Zátiší a následně po místní komunikaci p. č. 969/2 (ostatní komunikace) vedoucí ke křižovatce se silnicí I. třídy č. 21 a na této křižovatce opatřené dopravní značkou "Stůj, dej přednost v jízdě", hodlal odbočit vlevo směrem na Aš, přičemž neměl dostatečný výhled na vzdálenost, kterou potřeboval k provedení odbočení vlevo tak, aby mohl dát přednost vozidlům jedoucímu ve směru na Cheb dovolenou rychlostí a nedal tak přednost v jízdě osobnímu vozidlu zn. Škoda Rapid, registrační značky XY, které řídil J. T., jedoucímu po silnici I. třídy č. 21 ve směru od Aše na Cheb povolenou rychlostí max. 84 km/h, a který již nebyl schopen na krátkou vzdálenost přes důrazné brzdění vozidlo zastavit a narazil ve svém jízdním pruhu pravou přední částí vozidla Škoda do levé přední části vozidla DAF, v důsledku nehody utrpěl řidič J. T. pohmoždění horního laloku pravé plíce, vykloubení kyčelního kloubu (směrem nazad) vpravo, s odlomením horního a zadního okraje kloubní jamky, obrnu (neúplnou) nervových vláken pro lýtkový nerv vpravo (obsažených v sedacím nervu) a pohmoždění kolenního kloubu vlevo s tržnou ranou v oblasti čéšky, kdy ze soudně-lékařského hlediska jde o poranění odpovídající poruše zdraví srovnatelné s těžkou a vážnou nemocí trvající déle než 6 týdnů a poškozený ukončil pracovní neschopnost na vlastní žádost dne 15. 10. 2018 a dále se ještě podroboval do konce října 2018 rehabilitaci a poškozený trpí posttraumatickou stresovou poruchou v důsledku autonehody a úmrtí psa, a obviněný při řízení vozidla porušil minimálně ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění.
3. Rozsudek soudu prvního stupně následně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 6. 2021, č. j. 9 To 170/2021-540, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s unesením odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že soud prvního stupně rozhodoval na základě nesprávných skutkových zjištění a došlo tak k extrémnímu nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy a tím i k nesprávnému právnímu posouzení. V průběhu trestního řízení opakovaně poukazoval na zásadní pochybení policejního orgánu při ohledání místa nehody a následně i znalce z oboru doprava Ing. Petra Ptáčka, Ph.D., který ve svém posudku činil závěry na těchto chybných základech, část závěrů znalce odporovala i pořízené dokumentaci, provedeným důkazům i zjištěním při vyšetřovacích pokusech. Především bylo nesprávně určeno místo střetu a z toho pak byla nesprávně stanovena rychlost jízdy poškozeného, jeho reakce na vozidlo obviněného i rychlost v okamžiku nárazu.
5. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uvedl, že je zcela zřejmé, že poškozený narazil do vozidla obviněného ještě před předním kolem tahače do měkkých částí ve svém jízdním pruhu. K tomuto závěru dospěl přesto, že obviněný i poškozený shodně uvedli, že ke střetu došlo z pohledu poškozeného při levém okraji vozovky. Z logiky věci, z polohy vozidel po nehodě, z rozmístění střepů i částí vozidla poškozeného na vozovce a z dřecích stop je zřejmé, že místo střetu se nacházelo cca v polovině levého jízdního pruhu. Pokud by místo střetu bylo tam, kde určil znalec, nemohla by konečná poloha vozidla poškozeného být po střetu v takovém úhlu a v takové poloze k tahači, v jaké byla po nehodě. Tahač by totiž vozidlo zaklíněné pod přední částí vlekl cca 3 až 4 m, tím by došlo ke změně polohy vozidla. Z fotodokumentace je zřejmé, že se vozidlo poškozeného po nárazu od tahače odrazilo a lze připustit pouze velmi krátké pootočení do zastavení jízdy tahače.
6. Obviněný dále uvedl, že velice podrobně a kvalifikovaně zpochybnil tvrzení poškozeného, že byl připoután bezpečnostními pásy. Výpovědi poškozeného soudy obou stupňů uvěřily, přestože obviněný zcela logicky vysvětlil funkci bezpečnostních pásů a poukázal na provedené důkazy, především fotodokumentaci, které použití bezpečnostních pásů naprosto vylučují, což je zřejmé i z charakteru a z rozsahu zranění poškozeného. Skutečnost, zda byl nebo nebyl poškozený připoután, má vliv na posouzení příčinné souvislosti, případně i na posouzení míry spoluzavinění.
7. Obviněný také poukázal na nelogický popis skutkového děje ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle kterého vjel na hlavní silnici v době, kdy neviděl vozidlo poškozeného, a přesto mu vytvořil náhlou překážku. Krajský soud v reakci na tuto námitku sám učinil závěr, že obviněný při vjíždění na hlavní silnici musel vozidlo poškozeného vidět, což je ovšem spekulace soudu, která odporuje výpovědi obviněného i výpovědi poškozeného, jenž uvedl, že vozidlo obviněného viděl až v době, kdy byla kabina tahače v polovině vozovky. V této souvislosti obviněný od počátku trestního řízení namítal, že jeho verze průběhu skutkového děje nebyla prověřena, přičemž všechny provedené důkazy právě této verzi nasvědčují.
8. Soudy obou stupňů tedy nepostupovaly důsledně podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy porušily právo obviněného, zejména na spravedlivý proces. Odvolací soud se zabýval celou věcí velice povrchně, nevypořádal se kvalifikovaně ani s jednou z námitek, obviněným vznesených v odvolání, a vydal rozhodnutí, které je nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že je založeno na doslovném opakování námitek vytýkaných v předchozích stadiích trestního řízení, se kterými se obecné soudy řádně vypořádaly. V takovém případě zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Z hlediska věcného posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je navíc rozhodné, že uplatněné námitky se s vytýkaným dovolacím důvodem rozcházejí, jelikož dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování, a nikoli z konstrukce skutku, kterou považuje za správnou obviněný. Obsahem nyní podaného dovolání je však výlučně vyjádřený nesouhlas s rozsahem dokazování a se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy, potažmo s jejich skutkovými zjištěními, přičemž ve vazbě na to je tvrzeno, že dopravní nehodu ve skutečnosti zavinil poškozený, který se měl pohybovat nepřipoután bezpečnostním pásem vyšší než zjištěnou rychlostí a na situaci reagovat neadekvátně.
11. Dokazování v posuzované trestní věci však rozhodně nezůstalo povrchní, nedostatečné, či polovičaté, ale Okresní soud v Chebu je realizoval jako komplexní a bezvadné, což platí nejen pro jeho rozsah, ale týká se to rovněž problematiky navazujícího formování skutkových zjištění. Svým povinnostem dostál taktéž Krajský soud v Plzni, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s uplatněnými odvolacími námitkami se beze zbytku vypořádal. V rámci objasnění příčin dopravní nehody soud prvního stupně dospěl k opodstatněnému a důkazy podloženému závěru, že poškozený se na hlavní pozemní komunikaci pohyboval rychlostí dovolenou a přiměřenou, konkrétně nejvýše 84 km/h, přičemž to byl výlučně obviněný, kdo zásadním způsobem porušil své povinnosti a nedal mu přednost v jízdě. Stejně tak je se skutkovými zjištěními nesouladná obhajoba, podle které poškozený na vzniklou dopravní situaci nereagoval či reagoval zcela nedostatečně. Poškozený na místo nemohl přijíždět vyšší než znalcem zjištěnou rychlostí, neboť v době nárazu do jízdní soupravy řízené obviněným se již v reakci na intenzivní brzdění pohyboval rychlostí jen 54 km/h. Z rychlosti vyšší než 90 km/h by přitom uvedené střetové rychlosti s ohledem na vzdálenost mezi místem počátku brzdění a místem střetu dosáhnout nemohl. Znalec Ing. Petr Ptáček, Ph.D., současně potvrdil, že poškozený v okamžiku, kdy spatřil překážku vytvořenou jízdní soupravou obviněného, již nehodě zabránit nemohl. Co se týká obviněným zpochybňovaného užití bezpečnostních pásů poškozeným, oba soudy po vyhodnocení provedených důkazů uvěřily poškozenému v tom, že bezpečnostní pásy užil. V této souvislosti je však podstatné, že samotná otázka připoutání či nepřipoutání bezpečnostním pásem by na posouzení věci z hlediska příčinné souvislosti nemohla mít žádný vliv, neboť vzniku nejzávažnějšího poranění dolní končetiny poškozeného by podle vyjádření znalce MUDr. Petra Hrubého použité bezpečnostní pásy zabránit nemohly. Výlučnou příčinou dopravní nehody bylo tedy chování obviněného, který při vjezdu na pozemní komunikace z účelové komunikace neměl dostatečný výhled, automobil poškozeného neviděl a nedal mu přednost v jízdě. Nelze samozřejmě přehlédnout, že výhled obviněného při vjezdu na pozemní komunikaci byl omezen vegetací. Jak ale akcentoval Okresní soud v Chebu na stranách 8 až 9 rozsudku, v takovém případě si situace vyžadovala zajistit bezpečné vjetí na pozemní komunikaci jiným způsobem, např. pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby.
12. Státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
13. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož využil a sdělil, že nesouhlasí s tím, že by krajský soud rozsudek okresního soudu řádně přezkoumal a vypořádal se s uplatněnými námitkami. Krajský soud pak nahradil nelogický závěr okresního soudu, podle kterého obviněný vjel na hlavní silnici, aniž by měl nedostatečný výhled, a proto vozidlo poškozeného neviděl, přesto mu vytvořil náhlou překážku, nepodloženou úvahou, podle níž vozidlo poškozeného musel vidět. Jeho obhajoba, že vozidlo poškozeného v době, kdy zahájil vyjíždění na hlavní silnici, neviděl, nebyla vyvrácena, což vylučuje jeho zavinění, neboť o vozidle nevěděl. Tvrzení poškozeného, že byl připoután bezpečnostními pásy, vyvrátil. Setrval na svém dříve vysloveném návrhu.
14. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) následně shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Takové námitky ovšem obviněný nepředložil, ale své dovolání primárně postavil na tvrzení nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. na postupu soudů v rozporu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Jeho argumentace tudíž není pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná.
16. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
17. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná. K námitkám obviněného, které v totožné podobě uplatnil již v podaném odvolání a odvolací soud se s nimi vypořádal (viz odstavce 10. až 20. jeho usnesení), lze nicméně ve stručnosti a do jisté míry obiter dictum uvést následující.
18. K řešení otázky příčiny vzniku a průběhu dopravní nehody byl policejním orgánem v předmětné věci přibrán znalec z oboru doprava, odvětví silniční doprava Ing. Petr Ptáček, Ph.D., který zcela jednoznačně u hlavního líčení (s odkazem na svůj znalecký posudek a jeho dvě doplnění) vysvětlil průběh dopravní nehody i význam jednání obviněného pro její vznik, naopak vyloučil jakýkoliv vliv poškozeného, a veškeré tyto svoje závěry logicky odůvodnil a podložil, což důvodně přijaly soudy obou stupňů. Pokud pak obviněný jako laik činil odbornou oponenturu těmto znaleckým závěrům, která spočívala v podstatě v tom, že odkazoval na jednotlivé fotografie z místa nehody a na základě toho dovozoval vlastní závěry, zejména určoval odlišnou polohu vozidel při střetu, soudy se s tím, s odkazem na úplné a logické znalecké závěry, neztotožnily.
19. Jak pak bylo v průběhu řízení konstatováno, s ohledem na výhledové poměry v místě nehody (mírný pravotočivý oblouk ze strany řidiče přijíždějícího od Aše, tedy poškozeného), poškozený jedoucí po hlavní silnici v okamžiku, kdy spatřil ve vozovce nákladní soupravu obviněného vyjíždějící ze silnice vedlejší, již nemohl nehodě zabránit. Pohyboval se, jak potvrdil i znalec, rychlostí 80 až 90 km/h, v okamžiku střetu se pak rychlost vozidla poškozeného nacházela v rozmezí 40 až 54 km/h. Z uvedeného plyne, že poškozený jel rychlostí povolenou, a současně rozhodně (na rozdíl od tvrzení obviněného) na překážku v jeho jízdním pruhu reagoval, a to bržděním. Kdyby nereagoval, nesnížil by střetovou rychlost, která by byla vyšší a pravděpodobně i se závažnějšími následky. Poškozený tedy nemohl začít brzdit z rychlosti překračující 90 km/h, čemuž neodpovídala jeho brzdná stopa a zjištěná střetová rychlost.
20. Co se týče místa střetu, obecné soudy i v tomto případě vycházely ze znaleckého posudku znalce Ing. Petra Ptáčka, Ph.D., který průběh nehody zrekonstruoval, z protokolu o nehodě v silničním provozu a pořízené fotodokumentace, přičemž uzavřely, že poškozený narazil do nákladního vozidla obviněného ještě před jeho předním kolem ve svém jízdním pruhu. Do konečné polohy se vozidlo poškozeného dostalo tažením jízdní soupravou obviněného. Vzhledem k okolnostem, za nichž k nehodě došlo (ke střetu došlo během necelých tří sekund od doby, kdy ho poškozený spatřil), nelze po poškozeném požadovat, aby přesně určil místo, kde došlo k prvnímu kontaktu vozidel, což pro něj navíc mohlo být (vzhledem k tomu, že již levou částí vozidla vyjížděl do levého pruhu, avšak k prvotnímu nárazu došlo pravou částí vozidla) poměrně zkreslené. Lze již pouze doplnit, že s celou výpovědí obviněného, včetně jeho tvrzení ohledně místa střetu, se soudy obou stupňů zcela očividně neztotožnily, neboť ji považovaly za účelovou.
21. K údajnému nezapnutí bezpečnostních pásů poškozeným lze ve stručnosti shrnout, že předmětem tohoto trestního řízení je jednání obviněného, v jehož důsledku vznikl poškozenému následek v podobě těžké újmy na zdraví. Tato újma vznikla podle znaleckých závěrů znalce z obou zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Petra Hrubého v důsledku intenzivního brždění a nárazu, při kterém měl poškozený nohu na pedálu brzdy, tedy i při nepoužití bezpečnostního pásu by nejzávažnější poranění, které poškozený utrpěl, vzniklo. Současně je třeba doplnit, že ačkoli oba znalci nemohli jednoznačně potvrdit, či vyvrátit použití bezpečnostních pásů poškozeným, provedené důkazy poměrně jednoznačně poukazovaly na závěr, že připoután byl (způsobené zranění, aktivace airbagů). Námitky obviněného, na jejichž základě měl být učiněn závěr, že poškozený bezpečnostní pás zapnutý neměl, byly naopak vyvráceny. V podrobnostech lze k tomuto odkázat na str. 17 rozsudku soudu prvního stupně, který se těmito námitkami obviněného podrobně zabýval.
22. Stejně tak se nelze ztotožnit se zcela obecným tvrzením obviněného, že znalecké závěry odporují pořízené dokumentaci, která navíc (taktéž podle zcela obecných námitek obviněného) neměla být pořízena správně, resp. že nastaly pochybení při ohledání místa nehody policejním orgánem. Vzhledem k tomu, že tyto námitky obviněný nijak blíže neodůvodnil, se jimi Nejvyšší soud dále nezabýval.
23. Ze zmíněných znaleckých závěrů společně s dalšími provedenými důkazy ve věci tedy jednoznačně vyplynulo, že viníkem dopravní nehody byl právě obviněný, nikoliv poškozený, který naopak reagoval včas na vzniklou situaci, přesto však nedokázal nehodě již zabránit.
24. Ve vztahu k popisu skutku obviněný namítal, že je nelogický, neboť ve výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že obviněný vjel na hlavní silnici v době, kdy neviděl vozidlo poškozeného, a přesto mu vytvořil náhlou překážku, avšak odvolací soud sám učinil závěr, že obviněný při vjíždění na hlavní silnici musel vozidlo poškozeného vidět, což je ovšem z pohledu obviněného spekulace, která odporuje jeho výpovědi, ale i výpovědi poškozeného.
25. Odvolací soud uvedl, že popis skutku není zcela přesný, neboť soud prvního stupně do popisu skutku doplnil, že obviněný neměl dostatečný výhled na vzdálenost, kterou potřeboval k provedení odbočení vlevo, avšak přesnější by bylo ponechat skutkovou větu, jak byla popsána v obžalobě, jelikož obviněný musel vidět poškozeného na kratší vzdálenost a na hlavní komunikaci vjel ve chvíli, kdy již přijíždělo vozidlo poškozeného. Vzhledem k tomu, že zmíněná změna popisu skutku soudem prvního stupně byla ve prospěch obviněného, odvolací soud popis skutku neupravoval, neboť odvolání bylo podáno pouze obviněným, tudíž v jeho prospěch. S těmito závěry, které plynou z provedeného dokazování, se Nejvyšší soud taktéž ztotožňuje a dodává, že tato nepřesnost, která však byla učiněna ve prospěch obviněného, nemá na zavinění obviněného vliv, neboť ten, jak již bylo uvedeno, jednoznačně podle učiněných zjištění vyjížděl z vedlejší silnice, kde se navíc nacházela i dopravní značka „Stop, dej přednost v jízdě!“, a měl povinnost dát poškozenému, objektivně jedoucímu v daný moment řádným způsobem po hlavní komunikaci, přednost, a to zvolením takového jízdního manévru, aby zmíněné povinnosti dostál, což se však nestalo. Na samou podstatu jednání tedy skutečnost, zda obviněný vjížděl na hlavní silnici za situace, kdy se blížil se svým vozidlem poškozený mající přednost v jízdě, navíc s nákladním vozidlem s návěsem, buď aniž by evidentně měl od prvního momentu zmíněného úkonu dostatečný rozhled, nebo rozhled sice určitý měl, avšak nedostatečně reagoval na spatřenou situaci, nemá vliv (byť, jak bylo řečeno, první verze vyznívá více ve prospěch obviněného).
26. Nejvyšší soud tak ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor, který by případně mohl opodstatnit jeho zásah do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy pak svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů, resp. jeho neztotožnění se se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
27. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 12. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu