ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1265.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1265/2021-611
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2021 o dovolání obviněného R. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 11 To 128/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 96/2018, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 12. 2018, sp. zn. 14 T 96/2018, a to ve výroku, kterým byla obviněnému uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradu škody poškozenému F. K., nar. XY, částku 50 000 Kč, a ve výroku, kterým byl poškozený F. K. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a dále se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 11 To 128/2019, a to v části, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného podle §256 tr. ř. proti výrokům o náhradě škody poškozenému F. K. v rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 12. 2018, sp. zn. 14 T 96/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. se poškozený F. K., nar. XY, bytem XY, odkazuje s celým uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 12. 2018, č. j. 14 T 96/2018-458, byl obviněný R. D. shledán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §146 odst. 1 za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Z. Z. a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody, konkrétně obviněnému R. D. bylo uloženo podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku 4 295 Kč a poškozenému F. K. částku ve výši 50 000 Kč, přičemž tento poškozený byl pak podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedených přečinů jednáním popsaným v bodě 1. výroku o vině zmíněného rozsudku spočívajícím v tom, že dne 8. 1. 2017 v době od 01:30 hod. do 01:50 hod. po předešlé hádce kvůli reprodukované hudbě před vchodovými dveřmi do restaurace N. h., ul. XY č.p. XY, v obci XY, během fyzického přetahování s J. E. na něho a na přítomného K. Š. úmyslně vystříkl slzný plyn, načež oba dva si odběhli dovnitř restaurace umýt oči, přičemž následně odešel dovnitř restaurace, ve které za přítomnosti všech hostů restaurace úmyslně pěstmi do obličeje a do ostatních částí těla napadl poškozeného F. K., který následkem úderů pěstmi upadl na zem, přičemž do incidentu zasahovala manželka útočícího obviněného R. D. K. N. D. tím, že poškozeného F. K. bránila před údery a kopy ze strany útočícího obžalovaného R. D. se slovy, aby ho už nechal být nebo ho zabije, čímž obviněný R. D. způsobil poškozenému F. K. zlomeninu levé klíční kosti v oblasti jejího zevního konce s menším otokem a podkožním krevním výronem nad levou klíční kostí, bez posunu kostních úlomků a podkožní krevní výron a otok v okolí levé očnice, přičemž následkem těchto zranění byl poškozený F. K. podstatně a citelně omezen v běžném způsobu života na dobu okolo pěti týdnů.
3. Tento rozsudek následně napadli obvinění a poškozená B. B. odvoláními. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 11 To 128/2019-503, z podnětu odvolání jmenované poškozené napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výrocích o náhradě škody týkajících se obviněného Z. Z. a poškozené B. B. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu v potřebném rozsahu rozhodl. Odvolání obviněných R. D. a Z. Z. byla podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Pro úplnost je možné doplnit, že Nejvyššímu soudu byla věc již dříve předložena s dovoláním spoluobviněného Z. Z., které bylo usnesením ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 130/2020, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
5. Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný R. D. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se svým jednáním nedopustil přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, pro který nepostačí, že pachatel jedná úmyslně, ale je nutné i prokázat, že úmyslně směřoval k následku v podobě ublížení na zdraví. Obviněný sice doznal, že poškozenému v návaznosti na jeho útok několik ran vrátil, ale jeho úmyslem ublížení na zdraví nebylo. Navíc nebylo zcela vyvráceno, že zranění poškozeného nastalo pádem po kontaktu s obviněným, resp. poté, co se na něj poškozený v opilosti vrhnul a ztratil rovnováhu, což nevyloučila ani znalkyně. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů neučinil závěr, jenž by byl dostatečný pro uznání jeho viny a odsouzení, ve věci byly dány důvodné pochybnosti, někteří svědci vypovídali účelově, naopak nebyla zohledněna pro údajnou nevěrohodnost svědecká výpověď svědkyně K. N. D., tedy byla porušena zásada oficiality a povinnost podle §2 odst. 5 tr. ř. Obviněný se neztotožnil ani s tím, že jeho jednání bylo přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle výpovědi své a svědkyně K. N. D. se pouze bránil útoku nejprve J. E. použitím pepřového spreje, a poté útoku poškozeného F. K. Soudy činné dříve ve věci v této souvislosti nesprávně hodnotily svědecké výpovědi. Přečinem výtržnictví není jakékoli fyzické napadení jiného, neboť jeho předmětem nejsou primárně individuální zájmy, ale šířeji pojatý komplex vztahů, tedy jednání pachatele se musí dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty. K takové situaci nedošlo, poškozený několikrát udeřil obviněného a ten mu několik ran vrátil, což se týkalo jen jejich zájmů. Navíc je v obdobných případech nutné hodnotit, zda je jednání pachatele projevem arogance vůči ostatním občanům nebo jen nevhodným či nepřípadným projevem, coby reakce na vyprovokování jinou osobou. Nakonec obviněný napadl výrok o náhradě škody, který je nutné, pokud jde o více položek, podrobně odůvodnit, z jakých se sestává, což se zde nestalo. Okresní soud Praha-západ nijak nevysvětlil, jak dospěl k částce 50 000 Kč ve vztahu k poškozenému F. K., co tvoří bolestné a co další nemajetkovou újmu, soud ani nevycházel z žádného relevantního podkladu, jakým by byl např. znalecký posudek nebo alespoň Metodika Nejvyššího soudu k nemajetkové újmě na zdraví (publikovaná pod č. 63/2014 Sb. rozh. obč.). Krajský soud v Praze přitom obdobné otázky posuzoval v návaznosti na odvolání poškozené B. B., ve vztahu k odvolání obviněného však postupoval odlišně, se související argumentací se nijak nevypořádal a jeho odvolání zamítl.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku, kterým zamítl jeho odvolání i přecházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ v jeho se týkajících výrocích o vině, trestu a náhradě škody a dále aby postupoval podle §265l nebo §265m tr. ř.
7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedla, že obviněný uvedené námitky uplatňoval již v rámci své dosavadní obhajoby i svého odvolání. Jeho jednání však bylo dostatečně prokázáno především výpovědí poškozeného a svědkyně B. B., přičemž případné rozpory byly jen drobné. Právní kvalifikace je pak zcela přiléhavá, výše náhrady škody byla přezkoumána odvolacím soudem a byla rovněž spolehlivě prokázána. Krom toho se obviněný ve své argumentaci zabýval prakticky výlučně otázkami skutkovými a soudům činným ve věci vytýkal způsob hodnocení důkazů. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu ovšem předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Obviněný se nicméně svým dovoláním domáhal odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů a z toho vyvozoval odlišné skutkové závěry. Takto pojaté námitky nesměřovaly proti právnímu hodnocení, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, což nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů.
8. Státní zástupkyně konstatovala, že napadené rozhodnutí není zatíženo vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, proto navrhla dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
9. Vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
10. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
12. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je však dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
13. V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný sice v konečném důsledku zpochybnil i právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, nicméně primárně napadl zejména správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Námitky obviněného, pokud se týkaly výroku o vině, tedy ve své podstatě směřují především proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
14. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
15. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného R. D. shledat nelze. Soudy obou stupňů zcela jasně a přehledně prezentovaly své úvahy ohledně jednání obviněného, a to na základě svědeckých výpovědí zejména poškozeného, B. B., K. K. a J. E., resp. do jisté míry i jiných osob, a rovněž i na základě důkazů dalších, zejména znaleckých závěrů z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. V návaznosti na provedené důkazy potom zcela jasně a přehledně prezentovaly své úvahy ohledně zjištěného jednání obviněného, kterého se dopustil shora popsaným způsobem. Soudy si přitom vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., což nemůže vyvrátit obecné tvrzení obviněného, že měly být provedené důkazy hodnoceny jinak či s jinými závěry, a pokud se tak nestalo, bylo postupováno v rozporu se zásadou oficiality a s pravidlem podle §2 odst. 5 tr. ř. Mezi provedenými důkazy na straně jedné a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními a poté právními závěry na straně druhé, tak není žádný, natož extrémní rozpor (jehož existenci obviněný ani výslovně netvrdil), neboť shora naznačené skutkové závěry bylo možné z provedených důkazů dovodit a zejména soud prvního stupně odůvodnil, proč tak učinil.
16. S jistou mírou benevolence přesto Nejvyšší soud dodává, že není namístě zpochybnit ani právní posouzení dovozeného skutkového děje. K tomu je nutné nejprve připomenout, že jeho podstatou bylo, po rozepři obviněného se zejména J. E. vně restaurace, útočné jednání obviněného vůči poškozenému F. K., již uvnitř restaurace, konkrétně údery pěstmi do obličeje a kopy, které mu způsobily shora popsané zranění. Obviněný především namítl, že ve vztahu k právní kvalifikaci takto stručně naznačeného skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku není dáno ve vztahu k následku jeho zavinění ve formě úmyslu. Je-li však právnímu posouzení podrobeno takto zjištěné jednání (a tedy nikoli verze obviněného, podle níž se pouze bránil útoku opilého poškozeného, při kterém navíc poškozený neudržel rovnováhu a pádem se sám zranil), je zřejmé, že závěry soudů obou stupňů, podle nichž musel být alespoň srozuměn s následkem svého útoku (který reálně nastal), jsou správné. Trestný čin je totiž podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, přičemž srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Obviněný, jak již bylo řečeno, zaútočil na poškozeného opakovanými údery pěstí, i do obličeje, a kopy, a to když poškozený spadl na zem. Následek v podobě otoků, výronů či zlomeniny kosti (konkrétně klíční), tedy v podobě ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku, byl s ohledem na charakter útoku, jeho rozsah, zaměření i intenzitu zcela reálný a obviněným nutně očekávatelný, tedy obviněný zjevně, ač mu muselo být zřejmé, že takový následek způsobí, svůj útok provedl, resp. v něm pokračoval opakovanými ranami. Subjektivní stránka předmětného přečinu tedy byla posouzena správně.
17. Obdobně se Nejvyšší soud neztotožnil ani s argumentací obviněného, týkající se posouzení téhož jednání jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Ten spáchá, mimo jiné, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném výtržnosti zejména tím, že napadne jiného. V obecném smyslu je jistě namístě akceptovat obhajobu obviněného, podle níž každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví (rozhodnutí publikované pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.), ale je třeba uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční dobu, počet pachatelů), zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí) atd. (srov. i Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3324).
18. Podrobí-li se pak naznačeným pravidlům opět skutkový děj zjištěný soudy činnými dříve ve věci, je namístě jejich hmotněprávní závěr akceptovat. Obviněný totiž v restauraci, která byla v daný moment otevřená a bylo v ní i více přítomných osob, zaútočil na poškozeného. Stalo se tak fyzicky agresivně, údery pěstí a kopy, což vedlo mimo jiné i k reakci jeho manželky, jež se mu snažila v dalším útoku bránit. Obviněný, byť bezprostředně před tím došlo k určité výměně názorů, dal svým jednáním najevo svoji aroganci k dalším osobám, k jejich zájmu na klidu a pořádku, resp. k jejich zdravotnímu stavu. Za takových (výchozích skutkových) okolností je právní posouzení jednání obviněného i jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku zcela namístě.
19. Pokud tedy obviněný napadl závěry týkající se jeho viny, jeho námitkám, pokud je vůbec bylo možné opřít o uplatněný dovolací důvod, nebylo možné přisvědčit.
20. Poslední část dovolání obviněný směřoval proti výroku o náhradě škody, přičemž zde je Nejvyšší soud shledal jednak podřaditelnými pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a současně částečně důvodnými, a to ve vztahu k výrokům o náhradě škody, resp. nemajetkové újmy poškozenému F. K. Obviněný tvrdil, že závěry (již) soudu prvního stupně stran stanovení náhrady a její výše nebyly dostatečně, resp. vůbec odůvodněny, ani obviněným nijak podloženy, což nenapravil svým nevyjádřením se k této otázce ani odvolací soud, a tedy není zřejmé a v souladu se soudní praxí podložené, proč vůbec, resp. v dané výši, byla vyslovena.
21. Nejvyšší soud především konstatuje, že poškozený F. K. ve svém návrhu nesporně uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy, k čemuž stručně uvedl, že po dobu pěti týdnů byl v důsledku zranění citelně omezen v běžném způsobu života, musel po část této doby užívat medikaci k tišení bolesti a byla pro něj náročná jakákoli běžná činnost, tedy jezení, hygiena apod., rovněž nemohl vykonávat sport či jinou zájmovou činnost. Proto požadoval jednak bolestné v – jím samotným stanovené – výši 25 000 Kč a jednak nemajetkovou újmu 50 000 Kč, tzn. 10 000 Kč za každý týden svého omezení, jak opět bez dalšího uvedl.
22. Soud prvního stupně rozhodl o uplatněném nároku jmenovaného poškozeného tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit mu na náhradě škody částku ve výši 50 000 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K odůvodnění tohoto výroku pouze uvedl, že se poškozený se svým nárokem řádně a včas připojil, nicméně nedoložil všechny potřebné dokumenty pro požadované rozhodnutí, a proto byl s jeho částí odkázán na občanskoprávní řízení. Krajský soud v Praze, byť obviněný tento výrok v odvolání napadl, a to v podstatě shodnou argumentací jako nyní v dovolání, k tomuto konkrétnímu momentu neuvedl žádné závěry.
23. K tomu je nejprve nutno uvést, že výrok o „náhradě škody“ ve výši 50 000 Kč poškozenému F. K. není možné považovat za správný již z toho důvodu, že soud prvního stupně nerozhodl terminologicky správně o nároku, který poškozený uplatnil. Trestní soud při svém rozhodování totiž musí důsledně rozlišovat, zda poškozený uplatňuje (§43 odst. 3, §206 odst. 2 tr. ř.) nárok na náhradu škody, či na náhradu nemajetkové újmy, případně zda se domáhá vydání bezdůvodného obohacení. Potřeba takového rozlišení je dána tím, že občanský zákoník rozlišuje mezi újmou na jmění (§2894 odst. 1 o. z.), nemajetkovou újmou (§2894 odst. 2 o. z.) a bezdůvodným obohacením (§2991 a násl. o. z.), které pokládá za zcela samostatné hmotněprávní nároky, což má dopad i do roviny procesní, a proto výroky o těchto samostatných nárocích jsou oddělitelnými výroky (viz §254 odst. 1 tr. ř.). V případě, že poškozený uplatní nárok na náhradu nemajetkové újmy podle §2958 o. z., je pak nutné zohlednit, že zde upravené nároky, a to na odčinění újmy poškozeného peněžní náhradou vztahující se jednak k plnému vyvážení utrpěné bolesti, jednak další nemajetkové újmy či nahrazení ztížení společenského uplatnění, se považují rovněž za samostatně stojící nároky (srov. rozhodnutí publikované pod č. 7/2019 Sb. rozh. obč.). Poškozený přitom zjevně požadoval náhradu bolesti a (patrně) další nemajetkovou újmu, které okresní soud nesprávně označil jako škodu.
24. V návaznosti na toto pochybení pak Nejvyšší soud musel rovněž přisvědčit obviněnému, pokud namítl, že závěry (již) soudu prvního stupně stanovení výše částky nebyly dostatečně, resp. vůbec odůvodněny, ani poškozeným nijak podloženy, což nenapravil svým nevyjádřením se k této otázce ani odvolací soud, a tedy není zřejmé a v souladu se soudní praxí podložené, proč vůbec, resp. v dané výši, byla vyslovena.
25. Pokud jde o bolestné, je zásadním podkladem pro stanovení náhrady za bolest znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemajetkové újmy, který tvoří podrobný a pochopitelný skutkový podklad pro následné rozhodnutí soudu. Je nutné připomenout (viz rozhodnutí publikované pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr.), že vypracování znaleckého posudku není vždy podmínkou pro stanovení výše náhrady za bolest (ač tomu tak zpravidla bude), v jednoduchých případech se lze spokojit s odborným vyjádřením. Dále je nutné připomenout, že nárokem na odčinění bolesti se rozumí odčinění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání; běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu jsou zahrnuty již v ohodnocení bolesti. Další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví ve smyslu §2958 o. z. jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru (viz již citované rozhodnutí pod č. 7/2019 Sb. rozh. obč.). Smyslem náhrady za bolest je tedy vedle samotného bolestivého stavu odčinit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou, a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách (tzv. bolest v širším smyslu). Případné další obtíže, jejichž míra je excesivní tím, že překračuje obvyklou zátěž poškozeného při podrobení se omezením plynoucím z léčby, představují jinou (další) nemajetkovou újmu ve smyslu §2958 o. z.; pro určení výše náhrady u těchto výjimečných případů nelze zřejmě pro různorodost situací vytvořit předem vodítko [viz část A/V. Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle §2958 o. z.), publikované pod č. 63/2014 Sb. rozh. obč.].
26. Soud prvního stupně se ovšem s popsanými výchozími momenty nijak nevypořádal. Vedle toho, že přiznaný nárok nesprávně označil, není zřejmé, zda svým výrokem poškozenému přiznal náhradu za bolest nebo jinou nemajetkovou újmu (či jiný nárok), nebo každý z těchto nároků v nějakém dílčím rozsahu. Pokud by se mělo jednat o náhradu za bolest, z odůvodnění rozsudku nevyplývá, z jakého odborného hodnocení (bodového) soud vycházel, když žádný takový podklad poškozený nepředložil (zmíněný závěr není součástí ani lékařské zprávy, která je v rubrice týkající se bodového ohodnocení bolestného nevyplněná), a tedy není zřejmé, co odůvodňuje právě určitou (a jakou) částku. Jestliže okresní soud směřoval (případně v části) k uložení povinnosti nahradit jinou nemajetkovou újmu, není opět zřejmé, jaké specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ve věci shledal, a které opět poškozený konkrétně neuváděl (poukazoval spíše na standardní omezení, v podobě potřeby tišit bolest či v podobě omezení při příjmu stravy, hygieně apod. – viz výše, která nutně se zraněním takového charakteru souvisela).
27. Za popsaných okolností výrok o „náhradě škody“, týkající se nároku poškozeného F. K., nemohl pro svoji zjevnou neurčitost a nepodloženost obstát. Zmíněné pochybení mohl a měl napravit Krajský soud v Praze k odvolání obviněného, který tak ovšem neučinil (byť je možné doplnit, že se poměrně precizně a ve smyslu mimo jiné shora uvedených závěrů soudní praxe zaobíral nárokem poškozené B. B. na náhradu škody a nemajetkové újmy vůči spoluobviněnému Z. Z.) a v rámci svého rozhodnutí se k němu vůbec nevyjádřil.
28. Nejvyšší soud proto konstatuje, že napadený výrok nelze pro výše uvedené rozpory se závěry soudní praxe, s ohledem na nejasnost jejich opory v provedených důkazech a celkovou nepřezkoumatelnost akceptovat.
29. Proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného v převáženém rozsahu nedůvodné, resp. v části podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř., nicméně v části, v níž ve svém důsledku směřovalo proti výrokům podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. o náhradě škody, uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně, týkajícím se poškozeného F. K., jim přisvědčil.
30. Proto tyto nesprávné a současně oddělitelné výroky o náhradě škody podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil, včetně navazujícího rozsahu rozsudku odvolacího soudu a včetně dalších rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně Nejvyšší soud shledal, že po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů v uvedených částech a rozhodnutí navazujících není v daném případě podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k požadované náhradě nemajetkové újmy podklad, proto rozhodl o odkázání obviněného s celým jeho uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních (§265m odst. 2 tr. ř. a §265 tr. ř.).
31. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 16. 5. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání obviněného R. D. až 23. 11. 2021 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 12. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu