ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.132.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 132/2021-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2021 o dovolání obviněného R. Ř. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 14 To 193/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 11 T 89/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 12. 5. 2020, č. j. 11 T 89/2019-205, byl obviněný R. Ř. shledán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a), odst. 3 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 200 Kč, tedy celkem 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců a podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo obviněnému povoleno zaplatit peněžitý trest ve splátkách po 2 000 Kč za dále stanovených podmínek. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak byl obviněný shledán povinným uhradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví náhradu škody ve výši 49 497 Kč a podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. V. odkázána se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že dne 19. 2. 2019 v době okolo 17:45 hodin v obci XY, v blízkosti křižovatky ulic XY a XY, před objektem č. p. XY, okres Písek, v rozporu s obecnou prevenční povinností podle §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zde venčil na volno bez vodítka svého psa rasy knírač velký, ačkoliv věděl, že může zaútočit na ostatní psy, tento jeho pes následně přiběhl do bezprostřední blízkosti dalšího psa rasy americký staford, jehož zde na vodítku venčila J. V., nar. XY, na něhož zaútočil štěkáním a vrčením, následně pes obviněného narazil svým tělem do horní části stehna levé nohy J. V., která stále držela svého psa na vodítku a kterou tímto srazil na zem, v důsledku tohoto pádu došlo ke zranění poškozené, jež utrpěla poranění, a to tříštivou zlomeninu hlavice pažní kosti s posunem (depresí) kloubní plochy vpravo, s následnou hospitalizací a operačním zákrokem osteosyntézou v N. Č. B., traumatologickém oddělení, a pracovní neschopností do měsíce července roku 2019, přičemž minimálně po tuto dobu byla omezena v obvyklém způsobu života.
3. Zmíněný rozsudek následně napadli obviněný a poškozená J. V. odvoláními, která Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 17. 9. 2020, č. j. 14 To 193/2020-230, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení krajského soudu podal obviněný dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Nesporně se setkali dva lidé venčící psy, přičemž v důsledku pádu došlo k poranění poškozené. V dalším nicméně soudy shledaly zcela pravdivou výpověď poškozené, přestože vykazovala značné nepřesnosti a nelogické závěry. S argumenty, které obhajoba v této souvislosti vznášela, se soudy nevypořádaly, s výjimkou stručného konstatování k poukazu na insolvenci poškozené. Jako usvědčující argument soudy užily, že se bratr obviněného L. Ř. šel na pracoviště poškozené zeptat na její zdraví a podle účelového výkladu se za obviněného omluvit, ač tomu tak nebylo. K incidentu před domem, k němuž došlo po posuzovaném ději, uvedl, že se stal obětí tlaku a výhružek zejména ze strany syna poškozené a ve stresu se snažil konflikt co nejrychleji zmírnit. Navíc výpovědi svědků o tomto konfliktu se lišily. Setrvale v řízení uváděl, že nezaznamenal pád poškozené a soudy se blíže nezaobíraly jeho tvrzením, že k němu mohlo dojít kdykoli poté, i za zachování časových souvislostí, tedy poškozená mohla upadnout např. v důsledku klopýtnutí, a poté si vymyslet celý konstrukt, jenž mohl vést k zajištění alespoň nějaké finanční kompenzace. Nakonec poukázal na soudní praxi Ústavního soudu stran tzv. situace tvrzení proti tvrzení (nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16).
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře i předcházející rozsudek Okresního soudu v Písku zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání vymezil obsahová východiska obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedl, že mu předložená argumentace neodpovídá. Její podstatou je totiž zpochybnění správnosti hodnocení důkazů a správnosti a úplnosti dovozených skutkových zjištění, kterou se obviněný snažil prosadit svoji verzi v tom smyslu, že poškozená sice upadla, avšak nikoli v důsledku útoku psa obviněného. K takovým námitkám by bylo možné přihlédnout pouze v případě existence extrémních rozporů dotčených rozhodnutí, což neshledal, neboť skutková zjištění a hodnocení důkazů netrpí žádnými podstatnými vadami.
7. Státní zástupce proto navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož nevyužil.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzený důvod odpovídá důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumu, zda taková vada (tedy zda došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení) nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v jeho odůvodnění.
11. K tomu je potřeba zmínit, že v rámci zmíněné kombinace dovolacích důvodů se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
12. V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný napadl výlučně správnost skutkových zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Námitky obviněného tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, resp. proti jejich procesnímu postupu, přičemž se obviněný snažil provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] činit nelze.
13. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
14. V daném případě však takové pochybení vyžadující zásah Nejvyššího soudu, které obviněný ve svém dovolání ani výslovně nenamítal, zjevně nenastalo. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny řádně provedené důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena především výpovědí poškozené J. V. a svědků (zejména) D. V. a Z. K., a rovněž lékařskými zprávami. Na jejich podkladě soudy učinily logicky obsahově navazující zjištění, podle něhož, zjednodušeně řečeno, zjevně nezraněná poškozená vyšla venčit psa, telefonicky komunikovala se svědkyní Z. K., že se zastaví u ní v práci, přičemž vzápětí byla napadena volně pobíhajícím psem obviněného, v důsledku čehož upadla a nastala u ní shora popsaná zdravotní újma. Proto také ihned volala synovi, svědku D. V. a opět, po cca 10 minutách od předchozího hovoru, svědkyni Z. K., kterým popsala své zranění i jeho vznik. Poškozená navíc spolu se svědkem D. V. (resp. i s dalšími svědky) bezprostředně po incidentu hovořila s obviněným, který se, byť stručně, omluvil a přislíbil finanční náhradu. Tyto momenty přitom dějově i časově úzce navazují a neposkytují žádný podklad pro poškozenou uměle vytvořený konstrukt v podobě nepravdivého obvinění obviněného. Jen podpůrný význam pak mělo jednání bratra obviněného L. Ř., jenž se za něj přišel spolupracovnicím poškozené o své vůli omluvit.
15. Je namístě doplnit, že zmíněné dostatečně pečlivé hodnocení celého souboru důkazů, zjištěné logické návaznosti a rovněž nezainteresovanost svědků na řízení neumožňují zpochybnění dovozených závěrů s odkazem na obviněným citovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16.
16. Nejvyšší soud tak ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
17. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel