ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1329.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1329/2021-468
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 12. 2021 o dovolání obviněného T. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 6 To 137/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 63/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. R. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 2. 2021, č. j. 1 T 63/2018-358, byl obviněný T. R. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněným J. Š. Za tento zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 1 T 150/2018, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu tří let a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Kroměříži, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených Revírní bratrské pokladny, zdravotní pojišťovny, a D. O. na náhradu škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil v podstatě tím, že dne 27. 12. 2017 po předchozí společné domluvě s obviněným J. Š. vylákali poškozeného D. O. pod smyšlenou záminkou do osobního motorového vozidla a odjeli s ním z Kroměříže směrem na obce Rataje a Šelešovice, během cesty po něm opakovaně požadovali vrácení dlužných peněz, obviněný J. Š. následně i vydání oblečení, hodinek a telefonu, čemuž poškozený ze strachu z hrozeb a předchozího napadání vyhověl, přičemž část z těchto věcí vydal až poté, co jej obviněný J. Š. udeřil pěstí do oblasti žeber, poté zastavili na polní cestě u obce Jarohněvice a po vystoupení z vozu obvinění pokračovali v napadání poškozeného, opakovaně ho kopali do různých částí těla, strhali z něj další část oblečení, které poničili, a s většinou věcí z místa odjeli a nechali poškozeného jen ve spodním prádle a ponožkách.
3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kroměříži podali oba obvinění odvolání, a to do všech jeho výroků. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, č. j. 6 To 137/2021-429, tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve „výrocích o způsobu výkonu trestu odnětí svobody“ ohledně obou obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se výkon trestu odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání dvou let. Dalším výrokem rozhodl, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.
4. Obviněný T. R. podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Uvedl, že v rozsudcích nebyly respektovány zásady in dubio pro reo a presumpce neviny ani zásady uvedené v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich hodnocením. Nesouhlasil s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, že provedené dokazování považoval za dostatečné, jelikož strany nevznesly žádné návrhy na doplnění dokazování – odvolací soud se tak fakticky řídil zásadami občanskoprávního řízení. Odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí (viz usnesení ze dne 28. 4. 2020, č. j. 6 To 114/2020-288) šel za hranice svého zákonného oprávnění, prolomil výsostné právo soudu prvního stupně hodnotit důkazy a Okresnímu soudu v Kroměříži přikázal hodnotit již provedené důkazy určitým způsobem a fakticky i uznat obviněného vinným; nerespektováním ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. tak porušil zákon. Dále obviněný konstatoval, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie, má vyplývat, že specifická věrohodnost poškozeného je podstatně snížena. Kromě toho sám poškozený nebyl schopen vysvětlit, co se vlastně na místě stalo, jakým způsobem ho měli vysvléci a proč se nenašly ani údajně zahozené věci.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítl, že odvolací soud fakticky nerozhodl o části jeho odvolání, které směřovalo nejen do výroku o trestu, ale i do výroků o vině a o náhradě škody – v těchto výrocích nemohl podle jeho názoru rozsudek nabýt právní moci. Pokud tedy nerozhodl, že v dalších částech se odvolání podle §256 tr. ř. zamítá, v napadeném rozsudku odvolacího soudu chybí výrok.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný námitku tzv. extrémního rozporu uplatnil čistě formálně – za jediné konkrétní pochybení soudů označil prakticky jen to, že soudy nepřihlédly k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie. Oba soudy však posoudily závěry znalce uceleně, jak samostatně, tak v souvislostech s dalšími důkazy. Kromě toho dovolatel závěry znalce vytrhl z kontextu a přikládal jim jiný význam, než jaký skutečně mají. V projednávané věci tak do práva na spravedlivý proces zasaženo nebylo. Pokud odvolací soud zrušil dřívější zprošťující rozsudek, byl oprávněn takto zasáhnout, jelikož závěry soudu prvního stupně v druhém zprošťujícím rozsudku nemohly pro svou vadnost obstát. Z odůvodnění usnesení ze dne 28. 4. 2020, č. j. 6 To 114/2020-288 rozhodně nevyplývá, že by odvolací soud prvoinstančnímu soudu nepřípustně uděloval závazné pokyny, k jakým závěrům má při hodnocení důkazů dospět.
8. Argumentaci obviněného týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze pod toto zákonné ustanovení podřadit, je však zjevně neopodstatněná. O chybějící výrok se totiž nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne. Postup odvolacího soudu byl v souladu s dikcí §258 odst. 2 tr. ř. Výrok o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody je rozhodovací praxí přijímán jako oddělitelná část rozsudku ve výroku o trestu. V takovém případě již odvolací soud nemohl rozhodnout dalším výrokem o odvolání obviněného ve zbylé – neúspěšné – části podle §256 tr. ř., neboť odvolaní obviněného tvoří zásadně jediný celek. Jestliže se v rozhodovací praxi Ústavního soudu v nedávné době paralelně vyskytly protichůdné závěry, ty je na místě aplikovat na případy, kdy bylo o odvoláních obviněných rozhodnuto, aniž by se soudy „jakkoli vypořádaly s napadeným výrokem o vině“, nebo nepostupovaly tak, aby obviněným „zákonným způsobem poskytovaly ochranu jejich právům“. Taková situace však podle státního zástupce v posuzovaném případě nenastala. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, a prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
10. Dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Jedná se o mimořádný opravný prostředek, který se liší od odvolání kromě jiného i tím, že ho nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde o taxativní výčet zákonných dovolacích důvodů, takže podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu, jen pokud obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení.
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, tj. především trestního zákoníku, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, naplňují uvedený dovolací důvod jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení jako posouzení hmotněprávního je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky, kterými se dovolatel snaží dosáhnout změny skutkových zjištění soudů, proti nimž staví svou vlastní verzi skutkového stavu, jsou mimo rámec ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takové námitky se týkají aplikace procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, a již tím se míjejí s hmotněprávní povahou zmíněného dovolacího důvodu. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
12. V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by soudy zjištěný skutek nenaplňoval znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Obviněný naopak založil své dovolání na námitkách navazujících na jeho předchozí obhajobu – nesouhlasil s hodnocením důkazů soudem prvního stupně (především znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie, a svědecké výpovědi poškozeného). Námitky tedy směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů a spočívaly v jiném hodnocení provedených důkazů, což je staví mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají.
14. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů má podklad v ustanoveních čl. 4 a 90 Ústavy.
15. Vzhledem k tomu, že námitku tzv. extrémního rozporu koncipoval dovolatel ve zcela obecné rovině, a to odkazem na výňatky z několika nálezů Ústavního soudu, lze rovněž pouze ve stručnosti uvést, že skutková zjištění soudu mají odpovídající obsahový podklad především ve výpovědi poškozeného D. O. ve spojení s dalšími výpověďmi svědků – D. T., E. O., Z. O. a J. H. a s listinnými důkazy (protokol o ohledání místa činu apod.). Nelze pominout ani znalecké posudky a výpovědi soudních znalců – jednak znalce Mgr. Michala Perničky, PhD., z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie, a znalce MUDr. Petra Menšíka, MBA, z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, který se vyjadřoval k mechanismu vzniku poranění poškozeného. Pokud dovolatel namítal, že znalec Mgr. Michal Pernička, PhD. měl údajně dospět k závěru o podstatně snížené specifické věrohodnosti poškozeného, jde o zcela zřejmé vytrhnutí informací z kontextu, na což upozorňoval již odvolací soud v odstavci 14 odůvodnění svého rozsudku, s tím, že nevěrohodnost některých tvrzení poškozeného se netýkalo těch, která byla podstatná pro konstrukci relevantního skutkového děje.
16. Lze uzavřít, že mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kroměříži, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Nalézací soud ve svém – v pořadí třetím – rozsudku postupoval v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 a §2 odst. 6 tr. ř. a jeho závěry logicky vyplývají z obsahu provedených důkazů. V tomto rozsudku dostatečně zdůvodnil, z jakých důkazů vzal za prokázaný skutkový děj, a proč naopak hodnotil výpovědi některých svědků (např. T. N.) jako nevěrohodné, účelové a při závěrech o skutkovém ději k nim nemohl přihlížet. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně se s hodnocením důkazů provedeným nalézacím soudem v zásadě ztotožnil a dostatečně se vypořádal i s odvolacími námitkami obviněného, které byly z části podobné námitkám dovolacím. Postup soudů nevykazuje prvky libovůle, rozhodnutí soudů jsou řádně odůvodněna a v podrobnostech lze na jejich odůvodnění odkázat. Závěr soudů, že to byl právě obviněný T. R., kdo společně s obviněným J. Š. popsaným způsobem napadl poškozeného, užil proti němu násilí a zmocnil se jeho osobních věcí, nepředstavuje žádné porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivé řízení. Nejvyšší soud tudíž neshledal důvod k zásahu do napadeného rozhodnutí.
17. K námitce, že odvolací soud dal ve svém usnesení ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 6 To 114/2020, soudu prvního stupně závazné pokyny, jak má provedené důkazy hodnotit, Nejvyšší soud připomíná, že odvolací soud je soudem příslušným k přezkumu rozsudku soudu prvního stupně. V případě zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně je odvolací soud povinen v odůvodnění vysvětlit, v čem spatřuje nedostatky napadeného rozsudku. Pokud by to odvolací soud neuvedl a pouze bez dalšího věc vrátil, nalézací soud by netušil, jaké nedostatky má zhojit. Z logiky věci tak odvolací soud musí uvést konkrétní nedostatky zjištěné v rozsudku soudu prvního stupně či jeho rozporuplné pasáže, aby tak soud prvního stupně tyto chyby napravil (viz Šámal, P. a kol., Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012. s. 3081). Takové nedostatky se mohou týkat hodnocení důkazů a skutkových zjištění.
18. Přestože odvolací soud sám neprovede žádné nové důkazy ani neopakuje důkazy provedené před soudem prvního stupně, může dojít k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzují pochybnost o své správnosti, na základě čehož konstatuje neslučitelnost přezkoumávaného rozhodnutí s ust. §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud může v takovém případě vytknout vady hodnocení důkazů, jichž se podle jeho názoru dopustil soud prvního stupně (nelogičnost závěrů, opomenutí některých okolností apod.), není však oprávněn dávat mu závazné pokyny, k jakým závěrům má při hodnocení důkazů dojít.
19. V projednávané věci Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně v usnesení ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 6 To 114/2020, neukládal soudu prvního stupně žádné závazné pokyny, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit. Je třeba konstatovat, že soud prvního stupně ve dvou zprošťujících rozsudcích, ale zejména ve druhém, kde jasně odmítl respektovat důvodné výhrady odvolacího soudu a v podstatě zopakoval své předchozí, zákonu neodpovídající odůvodnění, projevil nezpůsobilost vydat v této věci rozhodnutí odpovídající důkazům. Odvolací soud především vytkl, že navzdory doplnění dokazování soud prvního stupně vady svého rozsudku vytýkané mu odvolacím soudem v předchozím zrušujícím usnesení (usnesení ze dne 21. 2. 2019, č. j. 6 To 46/2019-208) neodstranil. Proto musel odvolací soud zčásti opakovat pokyny již jednou udělené. Předně zdůraznil, že je nutno odstranit vady spočívající v nejasnosti a neúplnosti skutkových závěrů, vypořádat se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, rozporné důkazy konfrontovat a hodnotit je v souladu s ustanoveními trestního řádu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a zjistit tak skutkový děj bez důvodných pochybností. Poukázal na konkrétní pochybení soudu prvního stupně spočívající v chybném procesním postupu (např. vycházení z důkazů, které nebyly vůbec procesně provedeny) a upozornil na zřejmé nelogičnosti a rozpory v argumentaci, případně na úplnou absenci hodnocení určitých důkazů soudem prvního stupně.
20. Postupem odvolacího soudu nebylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces, neboť odvolací soud postupoval podle §254 tr. ř. a v souladu se smyslem odvolacího řízení přezkoumal, zda nalézací soud učinil jasná skutková zjištění, vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a přihlédl přitom k podstatnému obsahu provedených důkazů. Pokud této povinnosti nalézací soud nedostál, rozhodl odvolací soud opakovaně o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o vrácení věci podle §259 odst. 1 tr. ř., aniž by uděloval závazné pokyny k hodnocení důkazů. V tomto směru je možné rovněž odkázat na vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného, že výhrady obviněného vůbec neodpovídají skutečnému obsahu výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně a důvodům, proč byla věc soudu prvního stupně vrácena.
21. Námitka porušení ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. je nesprávná. Vychází patrně z chybné praxe některých odvolacích soudů, které s poukazem na toto ustanovení uvádějí, že hodnocení důkazů je „doménou“, „výsostným právem“ apod. soudu prvního stupně, do něhož odvolací soud není oprávněn zasahovat a je jím vázán. Některé zase (zaměňujíce odvolací a dovolací řízení) konstatují, že neshledaly „extrémní rozpor“ mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, pročež nemohou do skutkových závěrů soudu prvního stupně zasáhnout. Taková argumentace je v rozporu s koncepcí odvolacího řízení, jehož úprava naopak výslovně předpokládá, že předmětem přezkumu odvolacího soudu jsou jak hodnocení důkazů, tak skutková zjištění soudu prvního stupně. Jasně to vyplývá mimo jiné z §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.
22. O vázanosti hodnocením důkazů soudem prvního stupně hovoří ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. v souvislosti se změnou nebo doplněním skutkových zjištění. Tato vázanost se vztahuje na omezený okruh případů, v nichž odvolací soud sám rozhoduje ve věci rozsudkem (§259 odst. 3 tr. ř.), tj. nevrací věc podle §259 odst. 1 tr. ř. Ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. se uplatní až po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., tedy až poté, co odvolací soud přezkoumá hodnocení důkazů soudem prvního stupně a shledá je vadným, ovšem jen pokud pak sám ve věci rozhoduje. Jestliže naopak na základě závěru o vadném hodnocení důkazů věc vrátí soudu prvního stupně, sám odvolací soud nemění ani nedoplňuje skutková zjištění. Nelze mu tudíž vytýkat porušení §263 odst. 7 tr. ř., nýbrž leda to, že se snažil prosadit vlastní, jiné hodnocení důkazů, a nereagoval pouze na vadné hodnocení důkazů soudem prvního stupně (blíže viz Hrachovec, P.: Vázanost odvolacího soudu v trestním řízení tím, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy. Advokátní deník, 5. 2. 2021). Jinými slovy, odvolacímu soudu lze v případech postupu podle §259 odst. 1 tr. ř. vytýkat zrušení rozsudku bez zákonného důvodu podle §258 odst. 1 písm. b) nebo c) tr. ř., nikoli porušení §263 odst. 7 tr. ř. To je významné konstatování, neboť na něm si lze dobře uvědomit, že pečlivé přezkoumání hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně je podstatnou součástí a mnohdy těžištěm činnosti odvolacího soudu. A v posuzovaném případě se této povinnosti odvolací soud (při zmíněné nezpůsobilosti nalézacího soudu) zhostil řádně a v souladu se zákonným zájmem na spravedlivém výsledku řízení.
23. K dalším námitkám dovolatele stran nesouhlasu s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu (tj. že odvolací soud po svém doplnění dokazování označil rozsah provedeného dokazování – mimo jiné s poukazem na absenci návrhů stran na jeho doplnění – za dostatečné) je možné pouze stručně dodat, že takové výhrady v zásadě nejsou podkladem přezkumné činnosti dovolacího soudu už proto, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Kromě toho v rámci této námitky dovolatel opět vytrhl odůvodnění soudu druhého stupně z jeho kontextu a navíc pozměnil jeho význam tak, aby to podpořilo jeho argumentaci.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je naplněn tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
25. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno). Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek podle §256 tr. ř. nezamítne.
26. Obviněný namítal, že odvolací soud ve svém rozsudku nerozhodl výrokem ohledně jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu co do viny a výroku o náhradě škody, ačkoli byly i tyto výroky přezkoumávány. To je však námitka, která je v rozporu s letitou, ustálenou praxí Nejvyššího soudu, který například v usnesení ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, vyslovil, že „odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítnout.“
27. V daném případě odvolací soud z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně jen zčásti, ve výroku o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Nicméně již nemohl rozhodnout dalším výrokem podle §256 tr. ř. o odvolání obviněného ve zbylé části, v níž odvolání nevyhověl. Postupu odvolacího soudu tedy nelze ničeho vytknout. Na to, že v dalších částech odvolání nevyhověl (byť se jím zabýval), navíc odvolací soud poukázal ve výroku svého rozsudku, jímž zdůraznil, že „jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“. Námitka obviněného týkající se údajně chybějícího výroku o zamítnutí jeho odvolání je tedy zjevně neopodstatněná.
28. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného T. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 12. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu