ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1357.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1357/2020-457
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. 1. 2021 o dovolání obviněné Z. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 9 To 169/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Plzeň-sever pod sp. zn. 22 T 10/2020 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné Z. D. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná Z. D. podala dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2020, č. j. 9 To 169/2020-420, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto její odvolání proti výroku o vině rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 18. 5. 2020, č. j. 22 T 10/2020-395. Formálně odkázala na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nesouhlasila se závěrem soudů, že nepřizpůsobila rychlost jízdy svým schopnostem, povětrnostním podmínkám a stavu vozovky a že porušila ustanovení §4 písm. a) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Uvedla, že podle závěrů znalce Ing. Tomáše Kubeše mohlo k dopravní nehodě dojít i jiným způsobem. Obviněná je přesvědčená, že dopravní nehodu mohla zavinit sama poškozená tím, že naopak ona jela v protisměru, na což reagovala obviněná tak, že strhla vozidlo směrem ke svodidlu. Již v přípravném řízení navrhovala doplnění či vypracování nového znaleckého posudku, což se nestalo. Kromě toho vozidlo poškozené nemělo platnou technickou prohlídku a poškozená neabsolvovala kurz řidičů referentských vozidel. Pokud jde o náhradu škody, poškozená měla být odkázána pro složitost podkladů na občanskoprávní řízení. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň-sever k dalšímu projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k dovolání ohledně hlavní dovolací námitky (že příčinou dopravní nehody byla jízda poškozené v protisměru) ztotožnil s odůvodněním odvolacího soudu, tedy že v době tvrzené reakce na poškozenou by ji obviněná ještě nemohla vidět. Připomněl závěry znaleckého posudku, že obě řidičky se mohly vidět na vzdálenost 50-90 m, mezi místem střetu dovolatelky se svodidly a místem srážky s poškozenou byla vzdálenost cca 39,5 m, přičemž v době kontaktu se svodidly mezi oběma vozidly byla vzdálenost cca 100 m. Pokud by bylo najetí dovolatelky na svodidla reakcí na vozidlo poškozené v protisměru, bylo by nutno připočítat k oněm 100 m ještě dráhu ujetou oběma vozidly (přinejmenším) za trvání reakční doby dovolatelky v délce nejméně jedné sekundy, za kterou by vozidla při předpokládané rychlosti kolem 60 km/h urazila každé cca 16,66 m. Za uvedenou reakční dobu by se tedy vozidla k sobě přiblížila o dalších více než 33 m. V okamžiku reakce dovolatelky na tvrzené vozidlo poškozené v protisměru by se tedy obě vozidla musela nacházet více než 130 m od sebe, tj. daleko za vzájemnou viditelností 50 – 90 m uvedenou znalcem. Při dané vzájemné viditelnosti je tedy taková varianta skutkového děje zcela vyloučena.
Další námitky jsou založeny dílem na tvrzeních nepravdivých, dílem na svévolném výkladu provedených důkazů. To platí např. pro námitku, že znalec údajně nedokázal zjistit příčinu dopravní nehody. Znalec uvedl, že řešení „předstřetového“ pohybu je nutno chápat jako jedno z možných, nikoli však jediné řešení. To však nic nezměnilo na jeho závěrech, že technickou příčinnou nehody bylo najetí dovolatelky do protisměru. Dále poukázal na to, že obhajoba v průběhu hlavního líčení ani před skončením dokazování vypracování nového znaleckého posudku nenavrhovala, nevyužila ani svého práva sama si opatřit takový důkaz a předložit jej soudu. Proto tvrzení, že soudům byly nabízeny další důkazní prostředky, zejména znalecké posudky, označil za nepravdivé. Pokud dovolatelka namítla administrativní nedostatky ve školení poškozené a technické prohlídky jejího vozidlo, tyto výhrady nemohou mít žádný vliv na trestní odpovědnost řidiče vzešlou z dopravní nehody. Veškeré námitky zjevně nenaplňují žádný z dovolacích důvodů. Směřují spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo , což je ve své povaze procesní námitka. Stejné povahy je i tvrzení, že ohledně náhrady škody měla být poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť dovolatelka namítla nesprávné užití §228 a §229 tr. ř. Státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů ani k rozsahu dokazování. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Dovolatelka odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Žádná z jejich námitek se však netýkala uloženého trestu a ze zvolené argumentace je patrno, že měla na mysli spíše důvod podle písm. g) téhož ustanovení tr. ř. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Obviněná Z. D. byla odsouzena pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustila skutkem spočívajícím stručně řečeno v tom, že dne 1. 2. 2019 v 06:46 hodin při řízení osobního motorového vozidla na silnici mezi obcemi XY a XY při průjezdu mírné pravotočivé zatáčky nepřizpůsobila rychlost jízdy svým schopnostem, povětrnostním podmínkám a stavu vozovky, čímž porušila ustanovení §4 písm. a) a §18 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, v důsledku čehož se dostala s vozidlem do neřízeného smyku, narazila do kovových svodidel, po nárazu došlo k odražení vozidla do protisměru, kde narazila do protijedoucího vozidla řízeného poškozenou E. K., která v důsledku této dopravní nehody utrpěla těžká poranění spojená s hospitalizací a dalšími dlouhodobými zdravotními problémy a omezeními blíže popsanými ve výroku rozsudku.
Dovolání obviněná založila na námitkách, jejichž podstata spočívala v nesouhlasu se skutkovými zjištěnými soudů. Přitom přehlížela v řízení provedené důkazy – vedle znaleckého posudku z oboru silniční dopravy také protokol o dopravní nehodě či fotodokumentaci pořízenou na místě dopravní nehody, na jejichž základě soudy učinily jednoznačný a spolehlivý závěr o její vině. I když v úvodu dovolání odkázala na ustanovení §4 písm. a) a §18 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, s tím, že neporušila zákonnou povinnost zde uvedenou, námitky byly ve skutečnosti skutkové povahy a tedy mimo rámec zákonných dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Taková situace však zde nenastala. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-sever, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé žádný, natož extrémní rozpor není. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad, byť obviněná spáchání činu popírala. S její obhajobou se soudy přesvědčivě vypořádaly a na jejich rozhodnutí lze odkázat. Jestliže obhajoba v odvolání specifikovala podle ní možnou (hypotetickou) jinou skutkovou verzi události (sama obviněná si na průběh dopravní nehody vůbec nepamatuje), je třeba připomenout, že z důkazů taková možnost neplyne a soudy ji přirozeně nepřipustily. Znalec pouze uvedl, že nelze jednoznačně stanovit, zda příčinou přejetí do protisměru byl stav vozovky a možné lokální náledí či (pouze) chování řidičky (viz str. 4 rozsudku). Soud prvního stupně důvodně uzavřel, že vzhledem ke vzdálenosti obou vozidel nemohla poškozená žádným svým manévrem ohrozit obviněnou v jejím jízdním pruhu a spolupodílet se na vzniku dopravní nehody. Obhajobou nabízenou hypotetickou konstrukci odvolací soud správně odmítl. Vyjádřil se k ní i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s jehož logickými a odůvodněnými závěry se Nejvyšší soud v zásadě ztotožňuje. To platí i ve vztahu k námitkám ohledně důkazních návrhů obhajoby, absentující technické prohlídky vozidla poškozené, nedostatečného proškolení jako řidiče referentských vozidel i k námitce údajně nesprávného užití §228 a §229 tr. ř., což jsou rovněž námitky pod žádný z dovolacích důvodů nepodřaditelné.
Lze shrnout, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Nedošlo ani k opomenutí důkazů. Právo obviněné na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily popsaný skutkový závěr. To, že s ním obviněná nesouhlasí, není dovolacím důvodem. Obviněná si vůbec na nic z dopravní nehody nepamatuje, je si však jistá, že ji nezavinila. To je sice (obzvláště vzhledem k její velmi krátké řidičské praxi) obdivuhodná důvěra v sebe sama, ta ale důvodnost dovolání nezakládá.
Protože dovolací námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud dovolání obviněné Z. D. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 1. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu