ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1367.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1367/2020-652
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovoláních obviněných L. K. , nar. XY, bytem XY, XY, K. P., nar. XY, bytem XY, XY, a R. V. , nar. XY, bytem ulice XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 9 To 107/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 181/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. K., K. P. a R. V. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2020, č. j. 5 T 181/2019-528, byla obviněná L. K. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a obvinění K. P. a R. V. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za to jim podle §209 odst. 4 tr. zákoníku všem shodně byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roku a 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 roku a 6 měsíců. Obviněné L. K. byl dále uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby byla stanovena částkou 500 Kč, tedy celkem 50 000 Kč. Zároveň podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Poškození J. K. a K. K. byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného zločinu se obvinění podle skutkových zjištění soudu dopustili tím, že
dne 24. 10. 2017 z přesně nezjištěného místa, nejspíše z rodinného domu na ulici XY v Brně, K. P. po předchozí domluvě s L. K., která v tomto domě bydlela, ač si byl vědom, že K. K., nar. XY, dne 12. 10. 2017 zemřel, pomocí telefonu, který patřil zemřelému K. K., z telefonního čísla XY, jménem K. K. zavolal na telefonní kontaktní centrum ING Bank N.V., a za použití ověřovacích údajů potřebných pro autorizaci platební transakce zadal ze spořícího účtu č. XY, jehož majitelem byl K. K., odchozí transakci ve výši 2.449.000 Kč ve prospěch účtu č. XY, s variabilním symbolem XY, jehož majitelem je NN Životní pojišťovna N.V. a který je sběrným účtem plateb životního pojištění, přičemž tato transakce byla dne 25. 10. 2017 provedena a to ve prospěch pojistné smlouvy K. K. číslo 32672924, následně podali u NN Životní pojišťovny N.V. písemnou žádost o mimořádný výběr částky 16.907 Kč za účelem převodu na úhradu běžného pojistného k pojistné smlouvě č. 32672924 a rovněž žádost o zainvestování mimořádného vkladu 2.449.000 Kč, v čemž L. K. pomohl finanční poradce R. V. tím, že kryl jejich jednání a s cílem učinit celou tuto transakci věrohodnější veškeré tyto zfalšované doklady včetně dodatečně pojišťovnou požadovaného formuláře „Kontrola klienta“, antidatované ke dni 26. 9. 2017, pomohl vyhotovit a předložil je NN Životní pojišťovně N.V., která je obdržela dne 27. 10. 2017, v případě formuláře Kontrola klienta až dne 1. 11. 2017, přičemž majitel a jediný disponent uvedeného účtu K. K., jehož podpisy na uvedených antidatovaných formulářích byly zfalšovány, zemřel dne 12. 10. 2017 a oprávnění k nakládání s výše uvedeným účtem nebylo uděleno žádné třetí osobě, takže vědomě prováděli transakce za zemřelou osobu, aniž by k tomu byli oprávněni, a to s cílem umožnit L. K., jako jediné obmyšlené osobě z pojistné smlouvy, aby jí byla vyplacena celá částka 2.449.000 Kč, a ona se tak o tuto částku nemusela dělit v dědickém řízení s dětmi zemřelého z prvního manželství – K. K., nar. XY, a J. K., nar. XY, přičemž Finanční analytický úřad po zjištění této podezřelé transakce využil své oprávnění a uložil NN Životní pojišťovně N.V. povinnost odložit splnění příkazu klienta k jakékoli manipulaci s finančními prostředky vázanými ke smlouvě č. 32672924,
3. Zmíněný rozsudek následně napadli všichni tři obvinění odvoláními zaměřenými proti všem výrokům. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2020, č. j. 9 To 107/2020-587, byla odvolání všech tří obviněných podle §256 tr. ř. zamítnuta.
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podali všichni tři obvinění dovolání, opírající se o shodný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a s výjimkou obviněného K. P. i o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Jejich naplnění spatřovali v tom, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a protože Krajským soudem v Brně bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přestože již v řízení před soudem I. stupně byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněná L. K. namítla ve vztahu ke zjištěnému skutkovému ději, že se jednání, které je jí kladeno za vinu, nedopustila. S K. P. byla v telefonickém kontaktu pouze po úmrtí manžela, kdy mu tuto skutečnost sdělovala, dále se s ním osobně viděla až na pohřbu a následně až o Vánocích 2017. V žádném případě s ním nedomlouvala jakékoliv transakce, které by se mohly jevit jako podvodné. Za zcela mylný a nesprávný považuje závěr soudu o antidatovaných formulářích a zfalšovaných podpisech, neboť dne 26. 9. 2017 schůzka jejího zemřelého manžela a R. V. proběhla, byť jí nebyla přítomná. Policie vše postavila pouze na domněnkách nekalosti jejího jednání. V rámci dokazování nebyl obstarán jediný důkaz, který by ji přímo usvědčoval, že je tou osobou, která falšovala a antidatovala písemnosti. Neznala přístupové údaje k účtům, nikam netelefonovala, nijak se neobohatila a nebyl prokázán její zištný úmysl.
6. Dále obviněná namítla, že k naplnění skutkové podstaty podvodu je nezbytný vznik škody. Z výsledků dokazování však nevyplynulo, že by existoval subjekt, který by byl údajnou trestnou činností poškozen. Předmětná částka ve výši 2 449 000 Kč byly společné životní úspory se zemřelým manželem, takže po jeho smrti byly předmětem dědického řízení. Dědické řízení skončilo soudem potvrzeným nabytím dědictví její osobou a dalších dvou dědiců, z čehož plyne závěr, že všichni nabyli dědictví, resp. se stali vlastníky zděděných majetkových hodnot k datu úmrtí zůstavitele, tedy ke 12. 10. 2017. Nikdo podveden nebyl, ani být nemohl. V dědickém řízení byl projednán veškerý majetek po zemřelém manželovi a příslušné podíly, které připadly i dětem z prvního manželství, byly již zaplaceny.
7. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Obviněný K. P. namítl, že samotná konstrukce soudu o tom, jak probíhala komunikace a domluva s obviněnou K., je pouze jednou z možných hypotéz, a veškerá tvrzení obsažená v odůvodnění napadeného usnesení jsou pouze domněnkami soudů. Soudy postavily závěr o vině obviněného (že telefonoval na kontaktní centrum ING Bank N.V. a zadal předmětnou transakci) na základě závěru znaleckého posudku (obviněný pravděpodobně myslí odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie), kterým byl obviněný označen jako osoba volající jen „s 90 % pravděpodobností“. Svědkové, kteří ho na nahrávce ze dne 24. 10. 2017 identifikovali, byli zmanipulovaní a mají na jeho odsouzení ekonomický zájem, jelikož se rozhodli získat z dědictví více, než jim dle zákona náleží, a využili k tomu trestního řízení. Jakékoliv hypotézy soudu o tom, že by obviněný měl finanční závazky vůči zemřelému K. K., nebo vůči obviněné K., nemají žádnou oporu v provedených důkazech.
9. Druhá dovolací námitka obviněného pak obdobně jako v případě obviněné K., spočívá v tom, že pozůstalí K. a J. K. nemohli být v žádném případě poškozeni ani tehdy, kdyby opravdu došlo k jednání tak, jak jej posoudil soud, jelikož ze samotného principu dědického řízení je zřejmé, že majetek zůstavitele je zkoumán a posuzován ke dni jeho úmrtí, a tedy i kdyby po jeho smrti došlo k převodu finančních prostředků, vždy by tyto prostředky patřily mezi aktiva dědictví.
10. Obviněný K. P. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a přikázal Městskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout.
11. Obviněný R. V. namítl ve vztahu k zjištěnému skutkovému ději, že orgány činné v trestním řízení od samého počátku zcela rezignovaly na úplné a přesné zjištění skutkového stavu a vinu obviněného vykonstruovaly na základě domněnek, které nemají oporu v provedeném dokazování. Zemřelého K. viděl naposledy dne 26. 9. 2017, kdy před ním K. vlastnoručně podepsal předmětné listiny, tyto listiny dne 27. 9. 2017 dopoledne odevzdal na brněnské pobočce (aniž by měl reálnou možnost ovlivnit, zda a kdy tyto byly podepsány manažerem pobočky J., a zda a kdy tyto listiny odešly do pražské centrály pojišťovny NN), pak byl v období od 29. 9. 2017 do 17. 10. 2017 na zahraniční stáži pojišťovny NN, po návratu do České republiky řešil případy jiných klientů a o úmrtí pana K. se dozvěděl až dne 5. 12. 2017, když do brněnské pobočky přijela vyšetřovací komise z pražské centrály pojišťovny NN ohledně podezřelého převodu prostředků.
12. Soudy se podle názoru dovolatele nevypořádaly s důkazy o interní praxi v pojišťovně NN, tedy že pokyny klientů, které byly doručeny na pražskou centrálu až po 30 dnech od jejich podpisu, byly technicky nerealizovatelné a byly proto pojišťovnou odmítány, tj. neprovedeny. Z tohoto hlediska postrádá smysl, aby se obviněný jakkoliv podílel na antidataci předmětných listin ke dni 26. 9. 2017, navíc s vědomím, že listiny stejně budou doručeny na centrálu až po uplynutí 30 dnů, a tedy že pojišťovna stejně odmítne takový pokyn provést. Obviněný dále znevěrohodnil znalecký posudek z oboru písmoznalectví s tím, že znalec vycházel pouze z kopie formuláře „Kontrola klienta“ podepsané K., ačkoliv si mohl a měl u pojišťovny NN vyžádat originál této listiny, neboť rozdíl mezi originálem a kopií má i dle znalce vliv na posuzování pravosti podpisu. Znalec vyhodnotil jako falzifikáty podpisů K. i na těch listinách, jejichž vlastnoručnímu podpisu K. byl dovolatel dne 26. 9. 2017 osobně přítomen, a předmětem znaleckého zkoumání nebyly jiné (např. soukromé) písemnosti K., ale pouze listiny předložené pojišťovnou NN.
13. Druhá dovolací námitka obviněného je zaměřená na subjektivní stránku zločinu podvodu, kterého se měl dopustit, jelikož má za to, že je zde nedostatek úmyslného zavinění. Má za to, že soudy úmyslné zavinění obviněného bez dalšího presumovaly, především u něj zcela chybí motiv, natož zištný. Odvolací soud konstatoval, že obviněný měl od pojišťovny dostat provizi 3 % z převáděné částky. Dovolatel má za to, že takové konstatování nepostačuje k závěru o údajném zištném motivu – v případě uvedené provize jde o odměnu v běžné výši, kterou nelze zaměňovat s obohacením sebe či jiného, které požaduje ustanovení §209 tr. zákoníku.
14. Závěrem obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně, tak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a všechna další obsahově navazující rozhodnutí v předcházejícím řízení, a dále aby buď ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. sám meritorně rozhodl zprošťujícím rozsudkem podle §226 písm. a), případně písm. c) tr. ř., nebo aby ve smyslu ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
15. Nejvyšší státní zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k dovoláním nevyjádřilo.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že všechna dovolání jsou přípustná (§265a tr. ř.), byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
17. Jak Nejvyšší soud uvedl již v řadě svých rozhodnutí, dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“, ale jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno pouze k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
18. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
19. Obvinění svými námitkami z podstatné části pouze popírají rozhodná skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak provedené důkazy oba soudy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizují a hodnocení důkazů soudy označují za chybné. Obvinění tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňují za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.
20. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
21. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin a mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Z obsahu trestního spisu, jakož i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé a dostatečné dokazování. Oba soudy se pečlivě a podrobně zabývaly obhajobou obviněných, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, pro svůj závěr o vině si opatřily dostatek důkazů, zvážily všechny rozhodné okolnosti případu a důkazy hodnotily správně a logicky. Krajský soud se pak důsledně vypořádal s námitkami obviněných uplatněnými v odvolání, kde již také namítali extrémní rozpor v hodnocení důkazů. Nesouhlas s hodnocením důkazů soudy je zjevně i důvodem námitek v dovoláních, a to opět ve vztahu k údajné existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
22. Existenci namítaného rozporu ale ani Nejvyšší soud ve věci neshledal. Provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. soudy správně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. V odůvodnění svých rozhodnutí jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně a logicky vysvětlily.
23. Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud uvádí, že vyhodnocení důkazů nalézací soud podrobně rozvedl v odst. 17 rozsudku. Tomuto hodnocení, se kterým se ztotožnil i odvolací soud (odst. 17 napadeného usnesení) rozhodně nelze upřít, že je přesvědčivé, důkladné a jednoznačně dochází k závěru, že nikdo jiný se na skutku tak, jak byl popsán, nemohl podílet, s výjimkou obviněných. Důkazy v projednávané věci tvoří ucelený řetězec, který vylučuje, aby skutek mohl být spáchán někým jiným, či jinak. Musel být spáchán všemi třemi obviněnými, neboť absence kteréhokoliv z nich by nemohla vést k úspěchu. Předně je nutné zdůraznit, že nikdo jiný s výjimkou obviněné L. K., nemohl mít z jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku prospěch, což jí dává silný motiv za situace, kdy měla jako jediná přístup i k prostředkům ke spáchání trestné činnosti, neboť se zemřelým K. K. žila ve společné domácnosti. Měla k dispozici mobilní telefon zemřelého, ze kterého byla ING Bank N. V. kontaktována, a měla i přístup k ověřovacím údajům potřebným pro provedení předmětné transakce. Tento mobilní telefon pak neopustil dům na ulici XY, kde obviněná bydlela a kde dle jejího vyjádření ji nikdo v předmětné době nenavštívil. Nikdo jiný než obviněná k těmto informacím a mobilnímu telefonu mít přístup nemohl. V případě, že by předmětná transakce neproběhla, peníze by se staly součásti dědického řízení, ve kterém by nárok na finanční prostředky vznikl nejen obviněné L. K., ale i dětem zemřelého z předcházejícího manželství (K. K. a J. K.), se kterými neměla obviněná dobré vztahy, a tudíž její podíl by byl výrazně menší.
24. Pokud jde o obviněného K. P., toho pojí s obviněnou K. dlouholetý přátelský vztah. Přetrvávají zde nevyjasněné finanční vztahy ohledně finančních závazků k zemřelému. Hlas obviněného na nahrávce telefonního hovoru ze dne 24. 10. 2017 (kterým byl dán pokyn k převodu finančních prostředků) byl ztotožněn svědky J. K., K. K. a K. K.. Tento záznam byl podroben i odbornému zkoumání. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví fonoskopie vyplynulo, že se jedná „s největší pravděpodobností“ o hlas obviněného K. P. Všichni svědkové obviněného znají, dva z nich ho znají z dětství, dlouho se s ním nestýkali, posléze jedenkrát do roka, je však zřejmé, že si hlas mohli vybavit, zejména když jim nahrávka byla opakovaně přehrána. Obviněný K. P. tedy není usvědčován odborným vyjádřením, které jej identifikovalo jen pravděpodobně, jak tvrdí ve své dovolací námitce, ale především výpověďmi výše uvedených svědků, které byly doplněny předmětným odborným vyjádřením. Je zřejmé, že to byl právě obviněný, kdo znal spoluobviněnou L. K. kdo svým způsobem byl zemřelému zavázán a kdo prostřednictvím manželky zemřelého měl přístup k příslušnému mobilnímu telefonu, který neopustil dům zemřelého. Je vyloučené, aby se takovéhoto jednání dopustila cizí osoba. Je zřejmé, že nemohla telefonovat obviněná L. K., neboť by nemohla napodobit mužský hlas.
25. Obviněný R. V. předložil NN Životní pojišťovně N.V. doklady - návrh na změnu pojistné smlouvy, Investiční dotazník, Žádost pojistníka o mimořádný výběr podílových jednotek a Analýzu potřeb klienta u servisní schůzky, které potvrzovaly předmětnou transakci (a tuto legalizovaly), o kterých tvrdil, že byly podepsány zemřelým K. K. dne 26. 9. 2017, ačkoliv podpisy na těchto dokumentech nejsou pravými podpisy zemřelého K. K., jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Navíc ačkoliv obviněný V. tvrdil, že tyto dokumenty předal svému nadřízenému F. J. k taxaci a poté je dal do poštovní přihrádky k zaslání na centrálu pojišťovny dne 27. 9. 2017, tyto dokumenty byly doručeny na centrálu pojišťovny až 27. 10. 2017 (tedy po měsíci), v případě formuláře Kontrola klienta až dne 1. 11. 2017. Podpis F. J. na těchto dokumentech nebyl pravý podpis tohoto svědka, jak vyplývá ze znaleckého posudku, navíc tento svůj podpis na těchto listinách vyloučil. Důvodné nejsou ani námitky obviněného R. V. stran znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. K těmto námitkám, které byly vzneseny již v rámci hlavního líčení, byl znalec vyslechnut a nalézací soud se s nimi vypořádal (odst. 13 rozsudku).
26. Odvolací soud správně upozornil, že předmětný telefon (ze kterého bylo voláno), zůstal v bytě zemřelého K. K., jak je patrno z dědického spisu. Lze dovodit, že tento telefon zůstal v jeho domácnosti, tedy v moci obviněné L. K. Telefonovat musel někdo, kdo znal přístupové kódy a hesla k bankovnímu účtu, bylo telefonováno z místa jeho posledního bydliště. Navíc tento telefon v pozdější době – jak vypověděl syn zemřelého K. K. - týden před Vánoci (po cca dvou měsících) nalezl v bydlišti zemřelého nabitý a zcela funkční. Z toho lze logicky dovodit, že pokud by s telefonem manipulováno nebylo, byl by po dvou měsících vybitý. Odvolací soud také správně vyhodnotil (v odst. 16 usnesení), že interní praxe v pojišťovně NN, spočívající v tom, že pokyny klientů, které byly doručeny na pražskou centrálu až po 30 dnech od jejich podpisu, byly technicky nerealizovatelné a byly pro to pojišťovnou odmítány, tj. neprovedeny, nehraje žádnou roli v trestnosti jednání obviněných.
27. Pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit část dovolacích námitek obviněných, a to konkrétně námitku směřující k objektivní stránce trestného činu podvodu, kde je namítáno, že jednáním popsaným ve skutkové větě nemohlo dojít ke vzniku škody (námitka obviněných K. a P.) a námitku obviněného V., který namítá, že u něj nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu.
28. Dovolací námitka, že jednáním popsaným ve skutkové větě nemohlo dojít ke vzniku škody, je jen opakováním námitky již vznesené v odvolacím řízení, kterou se odvolací soud zabýval v odst. 14 napadeného usnesení.
29. Zločinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Existence škody je tedy znakem základní skutkové podstaty. V případě kvalifikované skutkové podstaty podvodu podle §§209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, která je shledávána v projednávané věci, je znakem skutkové podstaty škoda značná. Škoda se přitom chápe jako újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1420).
30. Odvolací soud správně zdůraznil, že škoda je spatřována v tom, že L. K., jako jediná obmyšlená osoba z pojistné smlouvy č. 32672924, si zajistila podvodným jednáním za pomocí dalších dvou obviněných vyplacení částky 2 449 000 Kč, o kterou se nemusela dělit v dědickém řízení s dětmi zemřelého z prvního manželství – K. K. a J. K., když předmětná částka byla převedena na předmětnou pojistnou smlouvu. Tím obviněná tuto částku dostala mimo režim dědického řízení. K vyplacení předmětné částky jediné obmyšlené osobě – obviněné L. K. však nedošlo, jelikož Finanční analytický úřad po zjištění této podezřelé transakce využil své oprávnění a uložil NN Životní pojišťovně N.V. povinnost odložit splnění příkazu klienta k jakékoli manipulaci s finančními prostředky vázanými ke smlouvě.
31. Argumentace obviněných, že žádná škoda nevznikla s poukazem na dědický spis, ze kterého vyplývá, že i výše uvedená částka se stala součástí dědictví, není zcela věcná, neboť pokud by se jednání podařilo realizovat tak, jak je popsáno ve výroku napadeného rozsudku, a nepřišlo by se na to, že pokyn k převodu peněžní částky neučinil zemřelý K. K., a bylo by uvěřeno tomu, že tento pokyn předal ještě za života, potom by skutečně tato částka byla vyjmuta z dědického řízení tak, jak logicky obvinění předpokládali.
32. Pokud obviněná K. namítá, že neexistuje subjekt, který by byl trestnou činností poškozen, pak je nutné zdůraznit, že znakem trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku je způsobení škody na cizím majetku, kdy škodou je nutné chápat újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného. V projednávané věci touto újmou je skutečnost, že částka 2 449 000 Kč se neměla stát součástí dědického řízení, a tudíž by si své dědické podíly z této částky nemohly nárokovat děti zemřelého z prvního manželství – K. K. a J. K.
33. Zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku je dokonán, pokud pachatel sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu značnou škodu. V projednávané věci tedy dokonání trestného činu nastalo, když finanční prostředky byly na základě uvedení v omyl ING Bank N. V. (pokud jde o oprávnění k předmětnému převodu) převedeny ze spořicího účtu č. XY, jehož majitelem byl zemřelý K. K. (a kde by byly součástí dědického řízení) na účet č. XY, s variabilním symbolem XY, jehož majitelem je NN Životní pojišťovna N. V., a který je sběrným účtem plateb životního pojištění, přičemž tato transakce byla provedena ve prospěch pojistné smlouvy K. K. číslo 32672924 (kde již finanční prostředky nebyly součástí dědického řízení, ale v případě úmrtí K. měly být vypláceny jediné obmyšlené osobě – obviněné L. K.). Z tohoto důvodu je nutné jako škodu posoudit celou takto podvodně převedenou (podvodně vylákanou) částku. Pokud je obviněnou namítáno, že tato částka se posléze stala součástí dědického řízení, ze kterého má nárok na dědický podíl, pak tato skutečnost nastává po dokonání trestného činu, a je jen následným jednáním nemající na trestnost a výši škody v projednávané věci žádný vliv. To, že obviněná se později stala dědičkou a v rámci svého dědického podílu obdržela poměrnou část z předmětné částky (a vlastníkem se stala zpětně k datu úmrtí zůstavitele 12. 10. 2017), automaticky neznamená, že v době jednání (24. 10. 2017) byla byť poměrným vlastníkem převáděných peněz. V době, kdy naplnila znaky trestného činu podvodu, totiž ještě nebyla vlastníkem ani poměrné části dědictví, jelikož nebylo o dědictví rozhodnuto a nebyla oprávněna s ním jakkoliv nakládat. Jen na okraj je nutné dodat, že osoba uvedená v omyl nemusí být současně osobou poškozenou.
34. Obviněný R. V. soudům vytkl, že se jim nepodařilo dovodit jeho úmyslné zavinění, když především u něj zcela chybí motiv. Nalézací soud však v odst. 18 dospěl k závěru, že obviněný V. se vytýkaného jednání dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud.
35. U přímého úmyslu (dolus directus) pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný trestním zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. I když u přímého úmyslu mluví zákon jen o složce volní, je nutno logickým výkladem dospět k závěru, že slovem chtěl je vyjádřena jak volní složka, tak i složka vědomostní, neboť v psychice pachatele nutně musela existovat i představa o chráněném zájmu, vůči němuž směřovala vůle pachatele ho poškodit nebo ohrozit. Vůli nakonec není ani možno izolovat od vědomí, neboť je vždy spojena se sledovaným cílem či záměrem, a proto jí musí předcházet uvědomění si tohoto cíle nebo záměru (ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: Komentář. 2., doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221).
36. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí. O přímém úmyslu svědčí typicky předchozí příprava, sofistikovaný (předem promyšlený) způsob spáchání činu, koordinace činu a tzv. zahlazovacích jednání, dále znalosti účinků zvolených nástrojů, předstírání neexistujících skutečností, nebo u trestného činu podvodu způsob prezentace nepravdivých skutečností. V projednávané věci obviněný R. V. věděl, že na centrálu NN Životní pojišťovny N.V. zasílá antidatované dokumenty, na kterých není podepsán oprávněný K., a které nebyly ověřeny svědkem F. J., a to za účelem zakrytí vynětí částky ve výši 2 449 000 Kč z dědického řízení ve prospěch obviněné L. K. Obviněný R. V. se tedy dopustil zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
37. Úmysl přímý nelze však ztotožňovat s motivem. U trestného činu podvodu není motiv ani fakultativním znakem trestného činu, a tudíž s ohledem na právní kvalifikaci není podstatný. Jen na okraj je pak nutné poznamenat, že motiv obviněného R. V. v projednávané věci se bez důvodných pochybností prokázat nepodařilo. Mohlo jím být více skutečností, mezi nimi však i majetkový prospěch z provize ve výši 3 % z převáděné částky (jak uvádí odvolací soud), ale třeba i přátelský vztah k obviněné L. K. nebo kombinace obou faktorů. Je však třeba zdůraznit, že přestože nade vší pochybnost nebyl prokázán motiv obviněného, je možné u něj shledat zavinění ve formě přímého úmyslu.
38. Z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou dovolání všech tří obviněných zjevně neopodstatněná.
39. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obvinění uplatnili v návaznosti na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně tedy ve druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z logiky věci plyne, že je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
40. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že dovolací námitky obviněných nejsou z části podřaditelné pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, ve zbylé části jsou zjevně neopodstatněné. Proto dovolání všech tří obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 1. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.