ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.161.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 161/2021-835
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 3. 3. 2021 o dovolání obviněného R. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 67 To 247/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 T 58/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 7. 2020, č. j. 1 T 58/2019-676, byl obviněný R. H. uznán vinným v bodech 1-2 zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Zločinu loupeže se obviněný podle zjištění soudu prvního stupně dopustil v podstatě tím, že se samostatně stíhaným mladistvým AAAAA (pseudonym) po předchozí domluvě ve společném úmyslu se násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí zmocnit cizí věci:
1. Dne 28. 7. 2019, kolem 4:40 hodin, v Praze 2, v ulici XY, ve směru z centra, před vjezdem k budově Hlavního nádraží, vystoupili z osobního motorového vozidla zn. Seat Cordoba, které mělo odcizené registrační značky a které řídil spoluobviněný T. N., přistoupili k M. G., nar. XY, která kolem procházela na vlak, obestoupili ji a R. H. jí řekl: „Dej sem prachy!”, přičemž vedle něj stál s baseballovou pálkou v ruce AAAAA. Poškozená odpověděla, že jim to dá, chystala se sáhnout do tašky, ale všimla si kolem projíždějícího osobního motorového vozidla, proběhla mezi nimi a s voláním o pomoc běžela k projíždějícímu autu, které ale nezastavilo, proto pokračovala přes silnici a zavolala na linku 158. Poté R. H. a AAAAA nastoupili do vozidla a z místa odjeli.
2. Následně téhož dne kolem 5:00 hodin, v Praze 7, poblíž křižovatky ulic XY a XY, zastavili u M. N., nar. XY, a S. R., nar. XY, vystoupili z vozidla, načež obviněný R. H. oslovil poškozeného M. N. pod smyšlenou záminkou a začal jej bít baseballovou pálkou po těle, až poškozený upadl na zem, poté poškozeného vyzval, aby AAAAA předal svou tašku značky Armani, ve které byla peněženka a další věci, vše v celkové hodnotě 3 710 Kč, což poškozený učinil, obviněný R. H. ho udeřil pálkou znovu přes záda, poté se otočil na poškozenou S. R., napřáhl se proti ní baseballovou pálkou a vyzval ji, aby mu dala svou tašku černé barvy s nápisem „MTV”, ve které byla kosmetika, mobilní telefon a sluchátka, vše v celkové hodnotě cca 600 Kč, což poškozená ze strachu učinila, a poté R. H. a AAAAA nastoupili do vozidla a z místa odjeli.
Proti rozsudku podal obviněný do výroku o trestu zaměřené odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 9. 2020, č. j. 67 To 247/2020-715, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, jehož námitky směřoval do výroku o trestu, přičemž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že soudy nevzaly dostatečně v potaz polehčující okolnosti ve smyslu §41 tr. zákoníku. Poukázal na své doznání, spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a upřímnou lítost. Čin spáchal ve finanční tísni způsobené tím, že byl před pár měsíci propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Nesouhlasil s argumentací soudu prvního stupně, že polehčující okolnosti byly konzumovány tím, že soud neaplikoval mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku. V dané trestní sazbě dvou až deseti let při jejím zvýšení o třetinu by horní hranice činila třináct let a čtyři měsíce. Polovina takto zvýšené trestní sazby by podle obviněného činila 6,66 let. Obviněný vyjádřil názor, že mu byl uložen citelnější trest, než by mu soud mohl uložit při aplikaci institutu mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody, neboť pak by již nemohlo být přihlíženo jako k přitěžující okolnosti k jeho recidivě, která by byla aplikací uvedeného institutu konzumována. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí včetně vadného řízení mu předcházejícího a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání vysvětlil, že námitky obviněného nelze podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. Navíc se neztotožnil s námitkami obviněného, že mu byl uložen nepřiměřený trest. Obviněný znovu spáchal zvlášť závažný zločin a byly splněny podmínky pro zvýšení trestní sazby podle §59 odst. 1 tr. zákoníku. V takovém případě by byl obviněnému ukládán trest v horní polovině zvýšené trestní sazby, tedy v rozmezí 7 let a 8 měsíců až 13 let a 4 měsíce. Jen v důsledku neužití uvedeného ustanovení nebyl uložen ještě přísnější trest. Soudy by i při aplikaci §59 odst. 1 tr. zákoníku musely hodnotit jako přitěžující okolnost recidivu, neboť obviněný se v minulosti dopouštěl trestné činnosti opakovaně, a to i pokud jde o zvlášť závažné zločiny, přičemž formálně by podmínky postupu podle uvedeného ustanovení naplnilo již jedno z takových odsouzení. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen když byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný de facto soudům vytkl právě nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Jeho námitky tak uplatněnému ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Za této situace by výrok o trestu musel být korigován zásahem dovolacího soudu jen pokud by uložený trest byl natolik nepřiměřený a neodpovídající zákonným kritériím, že by to odporovalo zásadě proporcionality trestní represe. Nejvyšší soud však takovou disproporcionalitu neshledal.
Dovolací námitky obviněného jsou navíc opakováním jeho námitek odvolacích, s nimiž se soud druhého stupně vypořádal v odst. 7 svého rozhodnutí. Jak správě uvedl i státní zástupce, obviněný poněkud zveličuje polehčující okolnosti, k nimž měl podle jeho názoru soud prvního stupně přihlédnout. Především nelze přehlédnout, že policií byl na základě kamerových záznamů vysledován pohyb vozidla, za jehož použití obvinění čin spáchali, bylo ztotožněno i místo, kde odcizili poznávací značky za účelem ztížení identifikace. V přípravném řízení při výslechu dne 1. 8. 2019 obviněný k věci nevypovídal, následujícího dne při vazebním zasedání se doznával jen částečně a vypovídal spíše zamlžujícím způsobem (č. l. 67). V hlavním líčení se doznal, avšak to již za situace, kdy byly jeho činy prokázány dalšími důkazy. Není zcela zřejmé, v čem měla jeho spolupráce s orgány činnými v trestním řízení spočívat, respektive v čem mělo spočívat naplnění polehčující okolnosti podle §41 písm. m) tr. zákoníku, kterou lze přiznat pachateli, který napomáhal při objasňování své trestné činnosti. Obviněný R. H. žádnou podstatnou měrou k objasnění trestné činnosti nepřispěl.
I když nelze zpochybnit závěr soudů, že v hlavním líčení se obviněný doznal v plném rozsahu, ani to, že částečně k doznání přihlédly, nelze přehlédnout, že v rámci své výpovědi interpretoval obviněný celý skutek jako důsledek jakéhosi náhlého popudu mysli pod vlivem drog, byť z provedených důkazů vyplynulo, že se na něj předem připravoval (výměna registračních značek, rukavice a baseballová čepice pro ztížení identifikace, zjednání svého syna a další osoby jako řidiče). Tíživá finanční situace nemůže omlouvat trestnou činnost, natož páchání zvlášť závažných zločinů. Navíc obviněný si finanční prostředky v tomto případě opatřil velmi surovým způsobem, přičemž poškozeného dokonce uhodil i poté, co již od něj získal, co požadoval. Takové jednání rozhodně nesvědčí o motivaci spočívající v zoufalství ze špatné finanční situace. Navíc byla trestná činnost spáchána ve spolupráci tří osob, čímž se blížila spáchání činu organizovanou skupinou ve smyslu §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Přisvědčit nelze ani úvaze obviněného, že by mu měl být při aplikaci institutu mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody uložen mírnější trest. Jak také správně poznamenal státní zástupce, podmínkou aplikace §59 odst. 1 tr. zákoníku by bylo už pouze jedno odsouzení pro zvlášť závažný zločin. Soud prvního stupně by pak při ukládání trestu přihlížel ke všem přitěžujícím okolnostem mimo jednoho z jeho dvou posledních odsouzení pro zvlášť závažný zločin loupeže, přičemž trestní rejstřík obviněného je skutečně bohatý, čin byl spáchán surovým způsobem, obviněný k němu přiměl svého mladistvého syna, nyní projednávanou trestnou činnost spáchal několik měsíců po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a trestná činnost byla do určité míry připravená. Při aplikaci institutu mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku by soud prvního stupně ukládal trest v sazbě nikoli dvou až deseti let, ale sedmi let a osmi měsíců až třinácti let a čtyř měsíců. V takovém případě by při uvážení závažných přitěžujících okolností nebylo možné očekávat, že by obviněnému byl uložen trest mírnější.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného R. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 3. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu