ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.169.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 169/2021-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2021 o dovolání obviněného R. T. , nar. XY v XY, státní příslušník Republiky Kazachstán, v České republice bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 10 To 146/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 86/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 2. 2020, č. j. 14 T 86/2019-193, byl obviněný R. T. shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle téhož ustanovení za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku 20 denních sazeb ve výši 500 Kč, tedy v celkové výměře 10 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo rozhodnuto o možnosti zaplacení tohoto peněžitého trestu ve splátkách a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému současně stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v délce jednoho měsíce. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku pak byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců.
2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že dne 23. 6. 2018 v 22:45 hod. řídil, maje po předchozím požití alkoholických nápojů 1,73 promile alkoholu v dechu, v areálu A. S., v obci Slapy, okres Praha-západ, osobní automobil tovární značky Renault Megane, r. z. XY, a při couvání s vozidlem narazil do přední části zde zaparkovaného osobního automobilu tovární značky Škoda Octavia, r. z. XY.
3. Tento rozsudek obviněný napadl odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 6. 2020, č. j. 10 To 146/2020-214, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že se vytýkaného skutku nedopustil, přičemž závěry soudů jsou v hrubém nepoměru ke skutečnému stavu věci a k zajištěným a provedeným důkazům. Z nich vyplynulo, že jsou zde výpovědi dvou skupin svědků, které si vzájemně odporují. Svědci N. V., Y. G. a M. K. se shodují na tom, že vozidlo řídil obviněný, naopak svědci R. O. E. a K. J. M. a obviněný tvrdili opak. Svědek K. J. M. se k řízení vozidla dokonce přiznal v hlavním líčení. Bylo také zjištěno, že obě skupiny svědků vůči sobě vystupovaly konfliktně již v době před skutkem, navíc je pojila značná opilost, pro kterou došlo k záměně v osobě řidiče bourajícího vozidla. Odvolací soud pochybil, pokud se nezaobíral rozpory ve svědeckých výpovědích a přesvědčivě neodůvodnil, proč části důkazů uvěřil a části nikoliv, pouze odkázal na závěry nalézacího soudu. Ani rozsudek soudu prvního stupně potom nenabízel přesvědčivé odůvodnění toho, z jakého důvodu soud neuvěřil obviněnému a svědkům vypovídajícím v jeho prospěch. Konflikt mezi jednotlivými svědectvími byl navíc takového rázu, že označení části důkazů za lživé mělo nutně vést k zahájení trestního stíhání pro podání křivého svědectví, k čemuž však orgány činné v trestním řízení nepřistoupily. Pokud tedy byly zajištěny tři důkazy prokazující, že řidičem bouraného vozidla byl svědek K. J. M., nebylo možné je odmítnout ve prospěch třech jiných usvědčujících svědectví, aniž by se soudy vypořádaly s tím, proč považují některé výpovědi za lživé a některé za pravdivé.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze i předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že dovolání lze jen s jistou dávkou tolerance považovat za vyhovující z hlediska náležitostí obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř., neboť obviněný v textu dovolání uvedl spisové značky a data vydání rozhodnutí soudů obou stupňů, nekonkretizoval však, proti kterému z nich vlastně dovolání směřuje. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný nevznesl jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad učiněných skutkových zjištění a zákonných znaků přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Obviněný brojil toliko proti hodnocení důkazů soudy, přičemž prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle níž předmětné vozidlo v inkriminované době řídila jiná osoba. Takové námitky ovšem deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Z námitek obviněného nevyplývala ani existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, který snad mínil obviněný vytknout poněkud nejasnou formulací o „hrubém nepoměru“ závěrů soudu a provedených důkazů. Nalézací soud v odstavcích 28 a 29 odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, proč považoval za věrohodné výpovědi těch svědků, kteří obviněného z trestné činnosti usvědčovali. Otázka možné trestní odpovědnosti nepravdivě vypovídajících svědků za trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 tr. zákoníku je pak z hlediska trestní odpovědnosti samotného obviněného a právní kvalifikace skutku irelevantní.
7. Státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. – zde je možné doplnit, že byť formulace užité v dovolání nejsou zcela jednoznačné, lze mít zato, že směřuje proti usnesení Krajského soudu v Praze, což značí jeho přípustnost i naplnění souvisejícího obsahového požadavku], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i (v zásadě, jak již bylo řečeno) obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění. Nelze se však jeho prostřednictvím domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
11. V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný nezpochybnil právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale primárně napadl správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Námitky obviněného tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
12. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
13. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného R. T., které ostatně ani výslovně nenamítal, shledat nelze. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Přitom skutečně vycházely z výpovědí svědků N. V., Y. G. a M. K., a naopak za podklad nevzaly výpověď obviněného, stejně tak ji podporující výpovědi svědků K. J. M. a R. O. E., nicméně pokud obviněný v této souvislosti namítal, že soudy nevysvětlily, proč uvěřily výpovědím zmíněné jedné skupiny svědků, naopak skupině druhé a obviněnému nikoliv a nezabývaly se rozpory v jejich výpovědích, je třeba podotknout, že právě tyto úvahy tvoří značnou část odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. zejména odstavce 27 a 28 rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 7 a 8 usnesení soudu odvolacího).
14. Jen obiter dictum a ve stručnosti je možno uvést, že se soudy přiklonily ke svědeckým výpovědím usvědčujícím obviněného z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině zejména z toho důvodu, že se jednalo o svědky, kteří obviněného až do zmíněného incidentu neznali, přičemž na parkoviště přišli proto, že zde slyšeli hluk, křik a měli tak obavy o vozidlo, které zde měli zaparkováno (tedy zde nebyl žádný předchozí konflikt mezi skupinami svědků). Zde následně viděli opilou osobu jezdící s autem po parkovišti, kterou všichni tři jednoznačně identifikovali jako obviněného. Nebyl proto zjištěn žádný důvod, resp. motiv, proč by tito svědci měli bezdůvodně označit jako osobu řidiče obviněného, přičemž jejich výpovědi byly současně vyhodnoceny jako souladné a logické. Naopak u svědků vypovídajících ve prospěch obviněného, kteří byli z důvodu přátelského vztahu k obviněnému na celé věci osobně zainteresování, soudy poukázaly na poměrně značné a vícečetné rozpory v jejich výpovědích. Proto následně důvodně neuvěřily ani tvrzení svědka K. J. M., který se po příjezdu policistů na místě spáchání trestného činu již nenacházel, že to byl on, kdo řídil vozidlo. Mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními a poté právními závěry, tak není žádný, natož extrémní rozpor.
15. Nejvyšší soud doplňuje, že pro posouzení, zda obviněný předmětný skutek spáchal či nikoliv, je zcela irelevantní otázka, zda měli být někteří svědci stíháni pro podání křivého svědectví (resp. pro spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 tr. zákoníku), navíc tato záležitost není v daném okamžiku ani záležitostí soudů, ale jiných orgánů činných v trestním řízení.
16. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel