ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.174.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 174/2021-998
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 3. 2021 o dovolání obviněného M. H. , nar. XY, trvale bytem XY , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 6 To 196/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 2 T 46/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. 6. 2020, č. j. 2 T 46/2019-811, byl obviněný M. H. uznán vinným pod body 1) – 2) výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku a dále pod bodem 1) také zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za toto jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let nepodmíněně se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (správně trestního řádu) mu soud stanovil povinnost zaplatit poškozené AAAAA (pseudonym), nar. XY, na náhradu škody (správně nemajetkové újmy) částku 500 000 Kč a poškozené E. H., nar. XY, částku 250 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal obě poškozené se zbytky uplatněných nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil tím, že
1)
od blíže nezjištěné doby roku 1999 do 14. 8. 2019 nejprve v XY, ul. XY, poté v XY, částečně v období letních dovolených ve Španělsku, Portugalsku a opět ve Španělsku, od roku 2006 v XY, XY čp. XY, a od roku 2011 v obci XY čp. XY, okres Klatovy, nejprve do dovršení patnácti let AAAAA, narozené XY, poprvé na společné dovolené ve Španělsku v roce 1999, v době, kdy jako dcera jeho manželky E. H., narozené XY, byla svěřena jeho dozoru, formou hry přiměl jmenovanou, aby mu v bazénu vytahovala z plavek míček, který měl schovaný u svého přirození, dále pak na další společné dovolené v Portugalsku v roce 2000 v jednom případě ji přemlouval, aby mu sáhla na jeho ztopořený penis, což odmítla, rovněž ji opakovaně, a to i na další dovolené ve Španělsku, v době, kdy ji chodil uspávat, hladil po celém těle a to i na přirození, přičemž k průniku do pochvy nedošlo, v tomto jednání pak pokračoval i po návratu v místě jejich tehdejšího společného bydliště v XY, ul. XY, kdy ji navíc učil líbat, po dovršení 16 let, začal AAAAA přemlouvat k pohlavnímu styku, s čímž zpočátku nesouhlasila, a tak s ním musela téměř každý den provozovat vzájemnou masturbaci, přičemž od roku 2006 vždy v místě jejich tehdejšího bydliště v XY na adrese XY čp. XY, a následně pak i v místě jejich společného současného bydliště XY čp. XY, poté, co ji defloroval za použití mrkve, čemuž se z důvodu všeobecné rezignace podvolila, docházelo mezi nimi zpočátku k nepravidelnému, později k pravidelnému pohlavnímu styku, ke kterému se poškozená AAAAA z důvodné obavy z jeho následného agresivního chování nakonec podvolila,
současně nejméně od doby, kdy navštěvovala 7. třídu základní školy do 14. 8. 2019, kdy po celou dobu žila spolu s ním a svojí matkou E. H., narozenou XY, ve společné domácnosti, jí zakazoval stýkat se s kamarády až s nimi přestala komunikovat, hlídal ji na každém kroku, vše jí zakazoval, nesměla dělat, co ji bavilo, například hrát hokej, a v případě, že se opozdila nebo byla v kontaktu s někým jiným, opakovaně ji fyzicky napadl a to tak, že s ní smýkal po podlaze, tahal ji za vlasy, bil ji hranou ruky, či pěstí, do paží, hrudníku, do hlavy, přičemž si dával pozor, aby případné modřiny nebyly vidět, všude ji doprovázel, veškerý volný čas byla nucena trávit s ním, téměř každý den ji vulgárně a hlasitě nadával: "děvko, svině, hajzle, apod.", po maturitním plese, kterého se zúčastnila proti jeho vůli, ji čekal na nádraží, a po vystoupení z vlaku ji uchopil za vlasy, vytrhl ji chomáč vlasů s tím, co to má na hlavě, povalil ji na zmrazky a tahal ji za vlasy a vláčel po zemi, dále ačkoli měla zřízen účet na svoje jméno, přesto neměla k němu přístup, ani neměla k dispozici platební kartu, když pokud potřeboval vybrat z bankomatu nějakou jím přesně stanovenou finanční hotovost, peníze na jeho pokyn z bankomatu vybrala a tyto včetně platební karty mu ihned odevzdala, nedával ji žádné peníze, často nosil u sebe i její doklady, rozhodoval o tom, co si koupí a co bude nosit, v únoru, či březnu 2019 se jeho agresivita, zejména psychická, začala stupňovat, přiměl ji komunikovat prostřednictvím internetu s neznámým mužem ohledně jí do té doby neznámé sexuální praktiky, v souvislosti s tím, kdy mu dala najevo, že již v tom nechce pokračovat, a projevila své přání grilovat s dětmi ze školy, či stanovat s nimi, ji na jaře 2019 zvedl do výšky a prudce s ní udeřil o zem, až si narazila kostrč, která ji potom dlouho bolela, na blíže nezjištěném místě u XY ji přiměl k tomu, aby v okamžiku, kdy se svým vozidlem předjížděli kamiony, řidičům kamionů ukazovala svá nahá prsa, někdy jindy ji škrtil, hranou ruky ji udeřil do kořene nosu, když si oblékla dle jeho názoru nevhodnou mikinu, poslední útok se pak odehrál dne 14. 8. 2019, kdy do ní a její matky E. H., strkal a PET lahví ji opakovaně udeřil do různých částí těla, v souvislosti s jeho jednáním došlo u AAAAA k rozvoji poruchy přizpůsobení až středně těžkého stupně, a na pasivní adaptaci, kdy ze strachu a bez ohledu na svoje potřeby se jeho jednání přizpůsobila, mnohdy rezignovala a tato naučená bezmocnost se stala jednou ze základních strategií jejího fungování,
2)
nejméně od roku 2001 do 14. 8. 2019 v XY, XY, v XY, XY čp. XY, a od roku 2011 v obci XY čp. XY, okres Klatovy, se k E. H., narozené XY, kterou v roce 2000 pojal za svoji manželku, choval majetnicky s tím, že musela ukončit veškeré kontakty se svými známými, přáteli i sousedy, mohla se stýkat pouze s rodiči, křičel na ní, fyzicky ji napadal zejména tak, že do ní strkal a mlátil do horních částí těla, vyjma hlavy, v rámci jednoho z četných napadení, při stěhování do XY, jí zlomil malíček na pravé ruce poté, co jí různě lámal ruku a dával do nepřirozené polohy, což ze strachu neoznámila, později ji opakovaně fyzicky napadl, zejména v souvislostí s tím, že bránila svou dceru AAAAA před jeho útoky, hlasitě ji nadával, v jednom případě do ní nejprve prudce strčil, v důsledku čehož spadla na sedačku a měla pak na hrudníku modřiny, následně ji uchopil pod krkem a škrtil, současně jí vyhrožoval usmrcením, kdy při tom držel v ruce kuchyňský nůž, kterým mířil proti jejímu břichu, opakovaně hrubě do ni strkal rukama, plival jí do tváře, dále ji omezoval v běžném životě, diktoval jí, co bude dělat ve volném čase, což se většinou týkalo práce ve srubu nebo okolo něj, nesměla používat společný počítač, neměla přístup k finančním prostředkům, když finance spravoval on, finanční prostředky ze zaměstnání byla nucena zasílat na bankovní účet zřízený na jméno jejího otce M. N. a účet dcery AAAAA, přičemž přístupové údaje k internetovému bankovnictví a platební karty k těmto účtům měl pouze on, a pokud chtěla něco koupit, tak to schválil pouze v případě, že se mu to líbilo a přišlo mu to vhodné, po celou dobu se ji snažil izolovat od dcery AAAAA, když ji před dcerou pomlouval, bránil jim v komunikaci, poslední útok se pak odehrál dne 14. 8. 2019, kdy poté, co opět napadl AAAAA, se ji snažila bránit, do ní strkal a vulgárně jí nadával, v souvislosti s jeho jednáním došlo u E. H. k rozvoji poruchy přizpůsobení až středně těžkého stupně, a na pasivní adaptaci, kdy ze strachu a bez ohledu na svoje potřeby se jeho jednání přizpůsobila, mnohdy rezignovala a tato naučená bezmocnost se stala jednou ze základních strategií jejího fungování.
3. Rozsudek okresního soudu byl napaden odvoláním obviněného do všech jeho výroků. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, č. j. 6 To 196/2020-938, podle §258 odst. 1 písm. e), písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek okresního soudu zrušil pouze ve výroku o trestu a o náhradě škody (správně nemajetkové újmy), přičemž ve zbylé části zůstal rozsudek nedotčen. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. krajský soud v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody ve výměře 4 let a 6 měsíců nepodmíněně se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Ve vztahu k adheznímu výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil obviněnému povinnost zaplatit poškozené AAAAA na náhradu nemajetkové újmy částku 300 000 Kč a poškozené E. H. 150 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal obě poškozené se zbytky uplatněných nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy nerespektovaly základní trestněprávní zásady, a to požadavek na zjištění skutkového stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, právo na spravedlivý proces – jelikož odmítly obviněným navrhované důkazy s naprosto lakonickým odůvodněním, a nectily zásadu in dubio pro reo, přestože se soudům nepodařilo objektivně prokázat jednoznačnou vinu obviněného.
5. Své námitky pak obviněný konkretizoval zvlášť k zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, a zvlášť k zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ve vztahu k prvnímu z uvedených zločinů dospěl k závěru, že vytýkané jednání nemá trestně právní intenzitu, a proto celá věc neměla být řešena prostředky trestního práva. Jeho jednání by mohlo být posouzeno maximálně jako přestupek. Sice docházelo k četným hádkám a menším strkanicím, nikdy však v takové intenzitě, která by mohla vést k trestnímu stíhání. Jen znaky přestupku mělo i jednání ze dne 14. 8. 2019, ke kterému se doznal. Obviněný odmítl akceptovat shledání jeho viny za situace, když jediným přímým důkazem proti němu byly výpovědi poškozených, u nichž a priori nelze vyloučit zájem na výsledku řízení. Zpochybnil závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, který vyhodnotil poškozené jako věrohodné, jelikož podklady pro vyhotovení znaleckého posudku nebyly obsahem soudního spisu. Soud tak neměl možnost tento důkaz správně a zákonným způsobem hodnotit. Obviněný dále namítl, že soud nepostupoval v souladu se zásadou „fér procesu“, pokud provedl předmětný znalecký posudek na poškozené (a z něj dovodil jejich věrohodnost), ale už nikoliv na obviněného, ačkoliv o to žádal, což by umožnilo posoudit i jeho věrohodnost. Obviněný rovněž namítl, že jej soudy nenechaly vyjádřit se ke všem tvrzením a důkazům, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Tuto námitku však nijak nekonkretizoval. Poukázal na svůj špatný zdravotní stav, způsobený pokusem o sebevraždu.
6. Ve vztahu k zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněný namítl, že soud dospěl k závěru o vině toliko na základě výpovědi poškozené AAAAA. Navrhl provedení důkazů fotografiemi a videi z rodinných dovolených a výslechy svědků (sousedů, kteří byli v kontaktu s obviněným), které však soud odmítl provést s nedostatečným odůvodněním. Veškeré jím navržené důkazní návrhy byly zamítnuty. Soud vycházel při svém rozhodování toliko z důkazů, které byly prováděny na základě návrhu státního zástupce. Z důkazů, jejichž věrohodnost byla zásadním způsobem v průběhu hlavního líčení zpochybněná. Nicméně už obviněný nehovoří o tom, o jaké důkazy jde a jakým způsobem měly být znevěrohodněny, jen odkazuje na podané odvolání.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Okresnímu soudu v Klatovech věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že převážná část námitek se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí, neboť směřují výhradně do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a nadto jim nelze přisvědčit. Soudy neuvěřily verzi obviněného a tento svůj závěr srozumitelným a logickým způsobem odůvodnily. Prakticky se všemi námitkami, které obviněný uplatnil ve svém dovolání, se řádně vypořádal již soud prvního stupně, a protože byly i obsahem podaného odvolání, zabýval se jimi též odvolací soud. Za relevantně uplatněné, ale zjevně neopodstatněné označila státní zástupkyně námitky týkající se zpochybnění míry intenzity jednání obviněného, která dle jeho názoru neodpovídá trestní odpovědnosti. Státní zástupkyně však má za to, že není pochyb o tom, že soudy zjištěné jednání vykazovalo takovou intenzitu, aby naplňovalo znak týrání ve smyslu §199 tr. zákoníku.
9. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě, na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
13. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
14. O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná. Prakticky se všemi námitkami, které obviněný uplatnil ve svém dovolání, se řádně vypořádal již soud prvního stupně, a protože byly i obsahem podaného odvolání, zabýval se jimi též odvolací soud. Porušení svého práva na spravedlivý proces obviněný spatřuje v hodnocení důkazů, s nímž nesouhlasí, a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Jeho námitky se tak ocitají mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.
15. Obviněný se domáhá opatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, ohledně jeho věrohodnosti, provedení důkazu fotografiemi a videi z rodinných dovolených a výslechu sousedů, kteří byli v kontaktu jak s ním, tak i s poškozenou. Pokud chtěl prostřednictvím této výhrady poukázat na vadu tzv. opomenutých důkazů, jak ji definoval ve své judikaturní činnosti Ústavní soud (tj. situace, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily), je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde. Soud prvního stupně v odstavci 30 odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč považoval doplnění dokazování za nadbytečné. S jeho závěrem se ztotožnil a doplnil jej i soud odvolací v odstavci 22 odůvodnění napadeného rozsudku. Důkazní řízení vadou tzv. opomenutých důkazů netrpí a zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít ani k porušení práva obviněného na spravedlivé řízení.
16. V projednávané věci proti sobě stojí verze obviněného, který popírá jakékoliv fyzické násilí vůči poškozeným a připouští pouze mírnější formu jednání, a verze obou poškozených E. H. a AAAAA. Obě poškozené byly vyslechnuty v přípravném řízení i v hlavním líčení. Jejich výpovědi jsou vzájemně i vnitřně shodné, neobsahují žádné zásadní rozpory, jsou logické, z části podporované také výpovědí svědka M. N. Ohledně události ze dne 14. 8. 2019 jsou podporovány výpověďmi nezaujatých svědkyní I. M. a T. B. Obě tyto svědkyně popsaly křik obviněného a rány, posléze se zkontaktovaly s oběma poškozenými, popsaly jejich psychický i fyzický stav (poškozená H. byla strnulá, nemluvila, poškozená AAAAA se třásla, snažila se mluvit, ale moc jí to nešlo). Následně se jim obě poškozené svěřily s tím, co se v jejich domácnosti dlouhodobě děje, svědkyně T. B. volala na Bílý kruh bezpečí a posléze se obrátily na obvodní oddělení Policie ČR. Výpovědi obou poškozených jsou podstatné, nikoliv však jediné důkazy, které svědčí o vině obviněného.
17. Soudy obou stupňů dospěly na základě provedených důkazů k závěru, že svědectví obou poškozených je věrohodné a pravdivé, mimo jiné i s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychologie a psychiatrie a výslechy znalců u hlavního líčení. Znalci neshledali nic, co by obě poškozené z hlediska jejich obecné i specifické věrohodnosti jakkoliv diskvalifikovalo. Z výpovědí obou poškozených ani ze znaleckých posudků nevyplývá, že by poškozené byly motivovány ve vztahu k obviněnému touhou po pomstě.
18. Písemné i ústní závěry znalců jsou dostatečně podrobné, fundované, náležitě zdůvodněné. Dovolací námitky obviněného v tomto směru jsou okrajové, nekonkrétní a nemohou nic změnit na správnosti znaleckých závěrů. Pokud obviněný zpochybnil závěry znaleckého posudku proto, že podklady pro jeho vyhotovení nejsou obsahem soudního spisu a soud tak neměl možnost tento důkaz správně a zákonným způsobem hodnotit, tak jeho námitka je nekonkrétní a nejasná. Jak vyplývá z předmětných znaleckých posudků (č. l. 133 – 193), založených v trestním spise, informace nutné pro vypracování znalecký posudků byly zjišťovány standardním způsobem, běžným pro vypracování znaleckých posudků z těchto oborů. Znalci vycházeli z trestního spisu a z provedených vyšetření psychologického a psychiatrického. Obě vyšetření jsou podrobně ve znaleckém posudku popsána. Znaleckým posudkům tedy nelze nic vytknout.
19. Vina obviněného je postavena na tom, že veškeré důkazy pořízené ve věci na sebe spolehlivě navazují a ve svém souhrnu nenabízejí jiné logické vysvětlení, než to, že obviněný způsobem popsaným ve výroku rozsudku zacházel se svou bývalou manželkou a svou nevlastní dcerou. Není důvod proto nevycházet ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, v nichž znalci stvrdili svůj závěr o věrohodnosti obou poškozených. Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného uvedenými zločiny, nepředstavují porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivý proces.
20. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Klatovech na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil.
21. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a napadeného rozsudku odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
22. Shrnuto, logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje s rozsahem dokazování a se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
23. Obviněný rovněž namítl, že soudy jej nenechaly vyjádřit se ke všem tvrzením a důkazům, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Tuto námitku však obviněný nijak nekonkretizoval, pouze poukázal na svůj špatný zdravotní stav, způsobený pokusem o sebevraždu. Dovolací soud se tedy touto námitkou nemohl zabývat, když obviněný neupřesnil, v čem spočívala nemožnost se k provedeným důkazům vyjádřit. Ze spisového materiálu totiž taková skutečnost nevyplývá. Obviněný se zúčastnil osobně všech hlavních líčení před nalézacím soudem (ve dnech 7. 5. 2020, 14. 5. 2020 a 4. 6. 2020 probíhalo prostřednictví videokonference) i dvou veřejných zasedání o odvolání. Ve všech hlavních líčeních i veřejném zasedání o odvolání mohl klást svědkům otázky a vyjadřovat se k důkazům.
24. Pokud jde o tvrzení, že soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování z takových důkazů, jejichž věrohodnost byla zásadním způsobem v průběhu hlavního líčení zpochybněna, obviněný jen odkázal na podané odvolání. Nejvyšší soud se však může v řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s jeho obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř., tj. které jsou uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Obviněný nemůže své námitky opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Zmíněným odkazem se proto Nejvyšší soud blíže nezabýval.
25. S určitou mírou tolerance lze považovat za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod námitku, že vytýkané jednání nemá trestně právní intenzitu a celá věc tak neměla být řešena prostředky trestního práva, jelikož měla být posouzena maximálně jako přestupek. Z valné části je tato námitka založena na skutkovém základě, neboť obviněný přiznává pouze poslední incident ze dne 14. 8. 2019 a jen ojedinělé verbální napadání a fyzické násilí. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pod uplatněný dovolací důvod je tato námitka podřaditelná, avšak je zjevně neopodstatněná. Jde o námitku týkající se zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
26. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
27. V projednávané věci nelze dospět k závěru, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jednání obviněného nabylo v celkovém kontextu takové míry intenzity, která již odpovídá znaku týrání ve smyslu trestného činu podle §199 tr. zákoníku. Obviněný se vůči poškozeným dopouštěl fyzického i psychického i emocionálního násilí (pojem „násilí“ je zde ovšem používán částečně v jiném smyslu než jak je jinak užíván v trestním zákoníku – např. v §173 – s rozšířením v §119 tr. zákoníku) a rovněž sociálního a ekonomického útlaku. Vůči nevlastní dceři dokonce i násilí sexuálního. Fyzické násilí spočívalo ve fyzickém napadání, které je jednoznačně specifikováno ve skutkové větě. Psychické násilí spočívalo v manipulacích obviněného s oběma poškozenými, neboť díky obavám z jeho výbuchů vzteku a fyzického napadání se chovaly podle jeho představ. Emocionální násilí spočívalo v tom, že obviněný se před matkou choval úkorně k její dceři a před dcerou k její matce a vzájemně je izoloval a snažil se je znepřátelit. Sexuální násilí spočívalo v tom, že proti vůli poškozené s ní udržoval intimní styk, kterému se tato podvolila pouze proto, aby nevyšly najevo veškeré skutečnosti, k nimž v rodině docházelo. Sociální útlak spočíval v omezení kontaktu poškozených s okolním světem, spolužáky, sousedy i rodinou. Ekonomický útlak spočíval v tom, že nemohly samostatně rozhodovat o svých potřebách, neboť ani neměly dostupné vlastní finanční prostředky. Takové jednání trvalo řadu let. Není pochyb o tom, že jednání obviněného – s přihlédnutím ke všem jeho složkám a aspektům v jejich souhrnu – vykazovalo takovou intenzitu, že naplňovalo znak týrání ve smyslu §199 trestního zákoníku. Zacházení s poškozenými, které ony vnímaly jako těžké příkoří a které zanechalo na jejich psychice negativní následky, je právě takovým jednáním, které lze pro jeho vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti a při zvážení délky doby, v níž probíhalo, podřadit pod ustanovení §199 trestního zákoníku. Současně posuzovaný skutek odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Námitka je zjevně neopodstatněná.
28. Námitky uvedené v dovolání obviněného nejsou z větší části podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, z části sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 3. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.