ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.197.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 197/2021-2482
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2021 o dovolání obviněného J. Š., nar. XY, trvale bytem XY, ulice XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 5 To 503/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 212/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2019, č. j. 7 T 212/2017-2378, byl obviněný J. Š. uznán vinným zločinem podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu všech právnických osob v trvání pěti let. Poškozený M. K. byl podle §229 odstavec 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil tím, že
ačkoliv si jako jednatel společnosti D. S., byl vědom skutečnosti, že jmenovaná společnost byla ke dni 31. 12. 2014 v úpadku formou předlužení, když souhrn všech jejích závazků byl vyšší než byla hodnota jejího majetku, a v důsledku toho společnost nedisponovala dostatečným množstvím finančních prostředků k úhradě svých dříve splatných závazků, přesto dne 23. 2. 2015 na přesně nezjištěném místě učinil u M. K., objednávku č. 27/15, jejímž předmětem bylo provedení bednění a betonáže základů pro horizontální vyvrtávačku na akci I. XY, přičemž v další specifikaci předmětné objednávky dne 4. 3. 2015 byla dohodnuta mimo jiné cena za provedené plnění částkou 498 783 Kč + DPH se splatností do 30 dnů od předání a vystavení faktury a předání díla, a následně po převzetí řádně provedeného díla neuhradil M. K. stavební práce vyčíslené na základě faktury – daňového dokladu č. 150100044 ze dne 2. 4. 2015 částkou 498 783 Kč, ani vícepráce spočívající dle stavebního deníku v rozebrání bednění a armatury na již započatém díle a olemování obvodu základů ocelovými úhelníky, jež byly provedeny s jeho vědomím a posléze vyúčtovány na základě faktury – daňového dokladu č. 150100045 ze dne 2. 4. 2015 částkou 17 351 Kč, čímž způsobil M. K., škodu v celkové výši 516 134 Kč.
3. Na základě odvolání, které podal obviněný proti rozsudku soudu prvního stupně a zaměřil se do všech jeho výroků, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 8. 2020, č. j. 5 To 503/2019-2432, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze výrok o trestu a nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu všech právnických osob v trvání tří let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl porušení zásady jednoty a totožnosti skutku a práva na obhajobu, protože v obžalobě byl stíhán za jednání, kterého se měl dopustit v úpadku formou předlužení, a až v rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že se vytýkaného jednání dopustil v úpadku formou platební neschopnosti (mnohosti závazků). Obviněný dále vyslovil názor, že skutek je popsán ve skutkové větě nesprávně, jelikož v ní chybí vyjádření jeho úmyslu neuhradit poškozenému cenu objednávky a jeho vědomosti o tom, že společnost D. S., nebude schopna uhradit svůj závazek. Dále ve skutkové větě není uvedeno, koho svým jednáním obohatil.
5. Ve vztahu k objektivní stránce trestného činu obviněný zdůraznil, že nebyl prokázán úpadek formou předlužení, jelikož společnost měla majetek, jehož hodnota byla větší než souhrn závazků. Především zde poukázal na vlastnictví výrobní haly. Ze znaleckého posudku vyplývá, že ke dni 31. 12. 2014 byla společnost předlužená jen o 1 mil. Kč, přičemž hodnota jejího majetku byla vyšší, protože disponovala výrobní halou, která byla ohodnocená na 6 mil. Kč.
6. V případě, že by byl v úpadku jen formou platební neschopnosti (nikoliv předlužení) má za to, že by nemohlo jít o podvod, jelikož při platební neschopnosti se věřitel může uspokojit v konkurzním řízení z majetku společnosti. Mnohost věřitelů neznamená, že společnost nemá majetek, ze kterého se mohou věřitelé uspokojit. Insolvenční řízení se společností D. S., doposud probíhá a není ukončeno.
7. Rozhodující část dovolacích námitek obviněný směřoval k subjektivní stránce trestného činu. Namítl, že mu nebyl prokázán podvodný úmysl. Nebyl si vědom úpadku v době sjednání zakázky dne 23. 2. 2015, o úpadku společnosti se dozvěděl až 29. 6. 2015. Obviněný sice připustil, že měl závazky, ale na druhou stranu i pohledávky, u kterých očekával, že budou zaplaceny, a dále majetek v hodnotě minimálně 6 mil. Kč (výrobní hala). Obviněný také zdůraznil, že předpokládal, že dokončí zakázku v XY a dostane za ni zaplaceno od objednatele společnosti I. P. & T., a z toho zaplatí poškozenému, což se nestalo proto, že byl donucen k akceptaci zápočtu, tudíž nedostal uhrazenou celou cenu díla. Navíc namítl, že i kdyby si byl vědom úpadku v době uzavření objednávky, přijal opatření k jeho zabránění (snižoval náklady, dokončoval zakázky, zadlužil sebe i rodinu úvěry). Namítl rovněž, že jeho zdravotní stav mu znemožnil další podnikání a sanování problému společnosti. Úmysl (i nepřímý) vylučuje podle jeho názoru i fakt, že se v důsledku skutkového děje psychicky zhroutil.
8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Okresnímu soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že převážná část námitek se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí, neboť směřují výhradně do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a nadto jim nelze přisvědčit. Soudy neuvěřily verzi obviněného a tento svůj závěr srozumitelným a logickým způsobem odůvodnily. Za relevantně uplatněné, ale zjevně neopodstatněné označila námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu. Obviněný si byl vědom ekonomické situace společnosti D. S., která byla v platební neschopnosti, ale neřešil tuto otázku z titulu svého statutárního postavení některým ze způsobů, které stanoví insolvenční zákon. Naopak učinil objednávku stavebních prací přesto, že společnost neměla dostatek finančních prostředků na jejich uhrazení, neboť se touto dobou již nacházela v úpadku. Obviněný tak musel být srozuměn v době sjednání zakázky s tím, že s ohledem na ekonomickou situaci společnosti může dojít k neuhrazení závazků z toho plynoucích. V době objednání dohodnutých stavebních prací již společnost nemohla dostát svým stávajícím a tedy ani nově založeným závazkům, čehož si byl obviněný vědom. Sám poškozený v hlavním líčení uvedl, že kdyby v době uzavírání objednávky věděl o finančních potížích společnosti D. S., požadoval by 100 % zálohu předem, případně hrazení zálohově předem po úsecích. Podvodného jednání se tak obviněný dopustil minimálně v úmyslu nepřímém. Námitky stran špatného psychického stavu, který neumožnil obviněnému řešení problémů společnosti D. S., spadají do doby po dokonání jeho podvodného jednání a jsou tak pro posouzení jeho trestní odpovědnosti zcela irelevantní.
10. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů nejsou podřaditelné námitky, kterými se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového děje ve smyslu té, kterou sám v rámci své obhajoby prosazuje.
13. Zásah do skutkových zjištění je sice možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v projednávané věci nenastala.
14. Dovolání obviněného bylo založeno zčásti na námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, případně proti tomu, jak byly hodnoceny důkazy. To se týká především výhrad obviněného, že ke dni předmětné objednávky (resp. uzavření smlouvy o dílo), tj. 23. 2. 2015, si nebyl vědom špatné finanční situace společnosti D. S., a toho, že není reálné, aby objednané dílo uhradil. Jde o skutkové námitky vztahující se k tomu, co se měl možnost dozvědět a co také věděl z jemu dostupných informačních zdrojů. Těmito otázkami se soudy dostatečně zabývaly, jejich zjištění jsou jasná a opírají se o obsah provedeného dokazování.
15. Lze připomenout skutkový závěr soudů, že obviněný byl seznámen s ekonomickou situací společnosti v letech 2013 a 2014, kontroloval daňová přiznání a věděl, že na tom společnost nebyla ekonomicky dobře a měla problémy s hrazením svých závazků. Svědkyně J. M., účetní společnosti D. S., uvedla, že obviněný průběžně věděl o finanční situaci společnosti a věděl, že společnost byla ve ztrátě již na konci roku 2014. Ztráta společnosti byla pravidlem již od roku 2010. Obviněnému svědkyně předkládala daňové přiznání včetně inventur a příloh, ze kterých finanční potíže společnosti vyplývaly. Navíc, jak je patrno ze sdělení OSSZ Opava a zdravotních pojišťoven (Revírní bratské pokladny, zdravotní pojišťovny a České průmyslové zdravotní pojišťovny), společnost D. S., neplatila pojistné na sociální zabezpečení včas a ve správné výši již od srpna 2013 a na pojistné na zdravotní pojištění, včetně pojistného za zaměstnance, od prosince 2013.
16. Ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence Ing. Jarmily Figurové bylo zjištěno, že v roce 2015 byly ze strany společnosti D. S., hrazeny především menší závazky a naopak větší i starší závazky hrazeny nebyly, tedy docházelo k selektivnímu hrazení závazků, jelikož společnost nebyla schopna průběžně hradit všechny své závazky. Znalkyně konstatovala, že společnost již k datu 1. 1. 2015 nedisponovala dostatečným množstvím finančního majetku a neměla na to, aby řádně uhradila své splatné krátkodobé závazky evidované k tomuto datu bez ohledu na dobu jejich splatnosti. Mezi lety 2014 a 2015 došlo k výraznému nárůstu doby splatnosti závazků společnosti, a to o více než 300%. V letech 2014 a 2015 vykazovala společnost D. S., souhrn všech závazků vyšší, než byla hodnota jejího majetku, konkrétně čisté obchodní jmění činilo v roce 2014 mínus 2 595 tis. Kč a v roce 2015 mínus 7 609 tis. Kč. Kromě toho ke dni 31. 3. 2015 činila výše závazků po splatnosti delší než 3 měsíce 11 279 922,98 Kč, což představuje 70% celkové výše všech závazků. Ke dni 31. 12. 2015 činila výše všech závazků po splatnosti delší než 3 měsíce 15 050 849,75 Kč, což představuje 95% celkové výše všech závazků. K 31. 12. 2014 činil vlastní kapitál mínus 2 199 000 Kč, závazky společníků činily plus 1 147 000 Kč, tzn., po této úpravě by byl vlastní kapitál mínus 1 052 000 Kč.
17. Znalkyně potvrdila, že společnost D. S., se ke dni 31. 12. 2014 nacházela v úpadku ve formě platební neschopnosti i předlužení, o této skutečnosti se mohl obviněný dozvědět již v průběhu účtování účetních případů v roce 2014, nejpozději však 29. 6. 2015 o úpadku formou předlužení a 28. 1. 2015 o úpadku formou platební neschopnosti. Obviněný byl v pozici statutárního orgánu, společnost byla v nedobré hospodářské situaci již od roku 2010, a proto měl z titulu své funkce vzniklou situaci řešit v souladu se zákonem, mimo jiné insolvenčním zákonem, což neučinil. Odvolací soud rovněž důvodně poukázal na to, že 27. 1. 2015 byl na společnost D. S., podán insolvenční návrh. Ten byl pro obviněného podnětem, aby si ověřil aktuální finanční situaci společnosti a na zjištěný stav reagoval (sám ostatně přiznal, že na konci roku 2014 měla společnost problémy s hrazením závazků). Dle odvolacího soudu pak datum vyjádření spol. D. S., k insolvenčnímu návrhu, tj. 31. 1. 2015, je nejpozdějším časovým mezníkem, kdy obviněný věděl, že spol. D. S., je k 31. 12. 2014 v úpadku ve formě předlužení i ve formě platební neschopnosti.
18. Soudy na podkladě souhrnu provedených důkazů přesvědčivě vyhodnotily, že obviněný v době, kdy provedl objednávku u poškozeného M. K. (dne 23. 2. 2015) věděl, že společnost D. S., je ve špatné finanční situaci a nedisponuje dostatečným množstvím finančních prostředků ani k úhradě svých dříve splatných závazků. Z toho logicky vyplývá, že věděl o tom, že nebude schopna řádně ve lhůtě splatnosti splnit ani nově přijaté závazky, tedy ani vůči poškozenému M. K. Soudy právem nepřijaly obhajobu obviněného, že o skutečné ekonomické a finanční situaci jím řízené společnosti (která naplňovala znaky úpadku) se mohl dozvědět až na konci června 2015 z účetní závěrky za rok 2014 a že do té doby vycházel z účetní závěrky za rok 2013.
19. Pro úplnost lze ke skutkovým zjištěním dodat, že soudy důvodně nepřijaly ani obhajobu obviněného, že počítal s uhrazením předmětného závazku poškozenému z prostředků, které mu budou zaplaceny za jeho společností odvedené dílo v rámci dané stavební akce (I. XY), avšak v důsledku zápočtu, který provedl objednatel, obviněný peníze neobdržel a zaplatit nemohl. I když odhlédneme od celkové finanční situace společnosti a neuhrazených závazků po splatnosti, za provedené dílo bylo společnosti D. S., zaplaceno, a to v několika platbách převodem na bankovní účet. Jen část byla započtena na pohledávky. Zde je nutné nalézacímu soudu vytknout nepřesnost, že převzal do svých závěrů vyjádření svědka M. C. (jednajícího za objednatele I. P. & T.), že byly provedeny zápočty v částce okolo 100 000 Kč, ačkoliv z dokladů jím předložených vyplývá, že došlo k zápočtu ve výši 549 904 Kč. Nicméně tato skutečnost nemá na celkové hodnocení věci ani na závěry o zavinění formou nepřímého úmyslu na straně obviněného vliv, když společnost D. S., obdržela platby za předmětnou akci ve výši 53 100 Kč dne 12. 2. 2015, 200 000 Kč dne 13. 5. 2015 a 200 000 Kč dne 17. 5. 2015. Faktury neobsahují konkretizaci prací, jen uvádějí, že jde o platby za provedené práce a dodávku materiálu, nicméně s ohledem na datum, kdy práce provedl poškozený (k předání díla došlo 2. 4. 2015), je možné se domnívat, že jde právě o jeho práci a jim dodaný materiál. Je nutné také uvést, že k započtení došlo až u faktur č. 150029 a 150030 - obě ze dne 10. 9. 2015. Šlo tudíž o faktury vystavené cca pět měsíců po splatnosti faktury poškozeného.
20. Pro posouzení věci není rozhodující ani další skutková námitka týkající se existence majetku nezahrnutého v účetnictví společnosti, který podle obviněného převyšoval její závazky (konkrétně obviněný argumentoval hodnotou výrobní haly přes 6 mil. Kč a v rámci odvolacího řízení předložil i znalecký posudek zabývající se hodnotou nemovitosti). Soudy se ostatně i touto argumentací zabývaly a poukázaly na způsob účtování o nemovitém majetku společnosti a zejména na bezvýznamnost této námitky pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného.
21. S tím souvisí další námitka dovolatele spočívající v podstatě v tom, že nelze daným způsobem spáchat trestný čin podvodu, pokud společnost není v úpadku formou předlužení. Tato námitka je sice pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, avšak zjevně neopodstatněná. Předlužení a ani úpadek nejsou podmínkou a znakem trestného činu podvodu. Jde sice o důležitou indicii, ale nikoliv podstatu trestní odpovědnosti obviněného. Podstatou jím spáchaného trestného činu je skutečnost, že v době, kdy učinil objednávku na provedení díla, kterou poškozený akceptoval, byl srozuměn (smířen) s tím, že poškozenému nezaplatí, a také skutečně nezaplatil. Věděl, že nemá finanční prostředky na zaplacení, a spoléhal se na nejistou budoucí událost, že peníze mít bude. Stěžejní je tedy vědomí o celkové hospodářské a finanční situaci společnosti D. S., jejímž byl jednatelem, vědomí o tom, že společnost je v dluzích a nemá čím zaplatit. Ostatně soudy své závěry neopřely jen ani převážně o to, že by obviněný byl v úpadku, ale opakovaně uváděly, a je to i součásti skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že společnost D. S., nedisponovala dostatečným množstvím finančních prostředků k úhradě svých dříve splatných závazků. Nelze tedy omezovat otázku trestní odpovědnosti obviněného za podvodné jednání jen na to, zda byl nebo nebyl v úpadku a v jaké formě, jak činí obviněný, ale je nutné nahlížet na celou ekonomickou situaci společnosti, jak správně činily soudy.
22. Obviněný argumentoval tím, že nemůže být způsobena škoda, jestliže věřitel (poškozený) může být následně uspokojen v rámci insolvenčního řízení, případně budoucím prodejem nemovitého majetku (aniž by se jednalo o zajištění závazku). To je však názor mylný. Jak vyložil již odvolací soud, tyto okolnosti – i pokud by skutečně existovaly a bylo možné z nich vycházet – by neměly vliv na závěr, zda společnost D. S., byla schopna dostát svému závazku z předmětné smlouvy uhradit za provedení bednění a betonáže základů pro horizontální vyvrtávačku na akci I. XY částku 498 783 Kč plus DPH ve lhůtě splatnosti do 30 dnů od předání a vystavení faktury a předání díla, nýbrž pouze na úvahu o případné úhradě vzniklé škody nebo její části někdy v budoucnu, v rámci insolvenčního řízení.
23. Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu spočívajícím v tom, že jiného (jím řízenou společnost) obohatil tím, že poškozeného uvedl v omyl, a způsobil tak na majetku poškozeného značnou škodu. Uvedení poškozeného v omyl spočívalo v poskytnutí nepravdivých informací, respektive neinformování poškozeného (což lze učinit i zcela nebo zčásti konkludentně) ohledně ekonomické situace společnosti D. S., a jejích aktuálních finančních obtíží a možností, či spíše nemožnosti uhradit cenu dohodnuté zakázky. Jinak řečeno, obviněný předstíral, že nebude problémem za dílo řádně a ve lhůtě splatnosti zaplatit. Takto uvedený v omyl poškozený akceptoval objednávku a realizoval zakázku, provedl dílo, čímž poskytl společnosti obviněného určitou majetkovou hodnotu, a to v mylném přesvědčení, že se jedná o standardní obchodní případ, tj. učinil v omylu majetkovou dispozici. V důsledku této v omylu učiněné dispozice a nezaplacení díla vznikla na majetku poškozeného značná škoda. Naproti tomu společnost obviněného se tím obohatila, neboť se jí dostalo majetkového plnění bez poskytnutého ekvivalentu (zaplacení ceny díla). Není tedy rozhodující, zda obviněný v předmětné době disponoval majetkem, který převyšoval hodnotu závazku, byť by to mělo vliv na úpadek formou předlužení, pokud předmětný závazek nechtěl nebo nemohl prodejem tohoto majetku neprodleně uhradit.
24. Nad rámec uvedeného lze ve vztahu k námitce existence majetku, který převyšoval závazky společnosti, dodat, že obviněný tímto způsobem nikdy neargumentoval a nečinil žádné kroky k tomu, aby výrobní halu prodal a z výtěžku prodeje vzniklý závazek uhradil. Připustil, že v té době neměl pro předmětné nemovitosti stavební povolení ani územní rozhodnutí o umístění stavby, a tedy nemovitosti postavil v podstatě „na černo“. Územní rozhodnutí o povolení stavby získal až ve druhém čtvrtletí 2015, stavební povolení nakonec nezískal vůbec, protože neměl kompletní dokumentaci ani finanční prostředky na to, aby vše vyřídil. Jakýkoliv prodej nemovitostí, které nebyly zkolaudovány, je velmi obtížný, resp. nelze ho provést jinak než prodejem samotného pozemku, na němž stojí nezkolaudované nemovitosti, bez jejich uvedení, ačkoliv se na něm fakticky nacházejících - existují (neexistují však právně). Navíc od 14. 2. 2013 bylo na pozemcích zástavní právo společnosti IP systém, a. s., ve výši cca. 5,3 mil. Kč, od 27. 3. 2014 zástavní právo OSSZ ve výši 623 790 Kč a od 9. 3. 2015 zástavní právo OSSZ ve výši 1 402 266 Kč (č. l. 2399). Lze tedy uzavřít, že i v případě, že by nemovitosti včetně pozemků měly i v únoru a březnu 2015 hodnotu 6,83 mil. Kč (jako v době zpracování pozdějšího znaleckého posudku doloženého obviněným), pak by k 9. 3. 2015 byla hodnota zástavního práva na tyto pozemky (a nezkolaudované nemovitosti na nich se nacházející) vyšší než byla jejich cena. Obviněný tedy neměl v úmyslu ani nemohl svůj závazek vůči poškozenému uhradit z majetku nezavedeného v účetnictví společnosti – výrobní haly.
25. Námitky obviněného týkající se subjektivní stránky trestného činu zčásti vycházejí z jeho skutkové verze, která byla vyvrácena, jak bylo vyloženo. Ve zbytku jsou zjevně neopodstatněné. Obviněný namítl, že v době učinění objednávky neměl v úmyslu nezaplatit, sjednanou cenu díla uhradit chtěl, a to jednak z peněz od objednatele díla zaplacených za provedení díla, případně měl další pohledávky a majetek, jehož prodejem by mohl být poškozený uspokojen. Tyto otázky již byly výše řešeny. Z hlediska subjektivní stránky činu zbývá dodat, že soudy správně uzavřely, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku [přičemž ve vztahu ke způsobení značné škody postačilo zavinění z nedbalosti - §17 písm. a) tr. zákoníku].
26. V nepřímém úmyslu jednal pachatel, jestliže věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že takové porušení nebo ohrožení způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. V daném případě bylo prokázáno, že obviněný jednal s vědomím, že nedisponuje potřebnými finančními prostředky na zaplacení díla, které objednal. Přesto s poškozeným provedení díla sjednal. Přijetím předmětného závazku (zaplatit cenu díla) obviněný předstíral, že obchodní společnost, za kterou jednal, je schopna těmto závazkům dostát, ačkoli to bylo v příkrém rozporu se skutečným stavem (hospodářskou situací), v němž se tato společnost nacházela, o čemž věděl. Musel si být vědom i toho, že právě tím dosáhl stavu, že poškozený byl ochoten dílo provést bez placení předem (tj. jeho úmysl zahrnuje i příčinnou souvislost mezi majetkovou dispozicí poškozeného a jeho omylem).
27. Již v době uzavření předmětné smlouvy o dílo měla společnost obviněného z minulosti rozsáhlé nesplacené dluhy. Naopak pohledávky společnosti, byť existovaly, se nedařilo vymáhat, nedařilo se ani získat finanční prostředky z pozastávek, takže nelze dojít k jinému závěru, než že obviněný nemohl důvodně očekávat dostatečné zdroje ke splnění závazku, případně bezdůvodně spoléhal na budoucí nejisté skutečnosti (vymožení pohledávek, vrácení pozastávek), které však nenastaly. Soudy nevycházely z toho, že by obviněný s jistotou věděl, že závazek nesplní (pak by se jednalo už spíše o úmysl přímý – jestliže pachatel jedná s naprostou jistotou určitého následku, pak tento následek logicky také chce způsobit). Nepřímý podvodný úmysl obviněného nevylučuje, že existovala určitá možnost, že obviněný aktuálně získá finanční prostředky, například z dřívějších pohledávek. Taková situace by se však v podstatě vymykala z obvyklého chodu věcí a obviněný na ni nemohl spoléhat. Navíc byl povinen platit dříve splatné závazky. Ostatně peníze od svého objednatele obdržel, poškozenému je však nezaplatil. I pokud nejednal přímo s cílem nikdy nezaplatit, s takovou eventualitou (úmysl eventuální, nepřímý) počítal a byl s ní srozuměn. Obviněný tedy riziko (nesplnění závazku ve lhůtě splatnosti) a jeho důsledky záměrně přenesl na poškozeného, který tyto následky pocítil a nesl i nadále. Obviněný neučinil ani žádné kroky směřující ke splnění závazku či k nějaké dohodě, naopak s poškozeným nekomunikoval, spíše se mu vyhýbal a věc nijak neřešil.
28. Dovolatel klade přehnaný důraz na skutečnost, zda se měl jednání dopustit v úpadku a jakou formou, přičemž sama skutečnost úpadku (právní pojem) není pro závěr o podvodném úmyslu obviněného rozhodující. Stěžejní je, jak uvádějí oba soudy, že obviněný byl dne 23. 2. 2015 (den učinění nabídky) minimálně srozuměn s tím, že obviněnému za provedené práce nezaplatí s ohledem na tehdejší finanční a majetkovou situaci společnosti D. S. Je třeba odmítnout tvrzení dovolatele, že otázku úmyslu ani jeden ze soudů neřešil a že se s touto otázkou naprosto nevypořádaly. Soud prvního stupně se otázkou úmyslu zabýval zejména v odst. 13 odůvodnění rozsudku a odvolací soud jeho argumentaci stvrdil a doplnil.
29. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce porušení zásady jednoty a totožnosti skutku a práva na obhajobu. S ohledem na argumentaci dovolatele je zřejmé, že měl na mysli porušení zásady stanovené v §220 odst. 1 tr. ř. (zásada obžalovací), tj. že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Jde tedy o totožnost skutku (ve smyslu procesním), nikoli o otázku jednoty skutku jakožto hmotněprávní kategorii. K porušení totožnosti skutku nemohlo dojít už proto, že ve výroku odsuzujícího rozsudku je skutek popsán stejně jako v obžalobě. Navíc je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku. Totožnost skutku může být založena jak totožností trestněprávně relevantního jednání, tak totožností následku. V daném případě je založena obojím. Jednání obviněného i následek v podobě způsobené škody jsou jasně popsány ve výroku rozsudku a v průběhu trestního stíhání jsou obě tyto složky v podstatě neměnné. Obviněnému je také po celou dobu trestního stíhání známo, pro jaký skutek je stíhán. Je lichá jeho námitka, že nejprve mu bylo kladeno za vinu, že jednal v úpadku ve formě předlužení, a pak v rozsudku (neočekávaně), že jednal v úpadku v podobě neschopnosti splácet dříve splatné závazky. Jednak byly v popisu skutku již v žalobním návrhu zahrnuty obě tyto okolnosti, jednak bylo již vyloženo, že předlužení není obligatorním znakem trestného činu podvodu a v daném případě není ani podstatným znakem popisu skutku.
30. Námitky týkající se popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud směřují proti tomu, že skutek nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněný poukázal na chybějící popis úmyslu neuhradit poškozenému cenu objednávky a neuvedení obohaceného subjektu. Jde však o námitky zjevně neopodstatněné. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně zahrnuje dostatečný popis všech rozhodných okolností, z nichž lze - v souvislosti s odůvodněním rozsudku - dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky i objektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku tak, jak byly jeho znaky výše zmíněny. Jinak řečeno, soudy zjistily skutek v rozsahu, který znaky trestného činu zcela pokrývá.
31. Je možné připustit, že popis skutku ve výroku rozsudku není optimální. Bylo by vhodné výslovně uvést, že obviněný jednal s vědomím, že finanční situace společnosti neumožní (ve lhůtě splatnosti) úhradu předmětného díla a že v důsledku jeho jednání došlo k obohacení právě této společnosti D. S. (nalézací soud sám uvádí, že provedl korekci právní věty, že obviněný obohatil jiného, což fakticky provedl do úpravy právní věty, aniž by tu úpravu projevil ve větě skutkové). Na druhou stranu však obohacený subjekt lze dovodit z kontextu skutkové věty (a ještě jednoznačněji z odůvodnění rozsudku) a stejně tak je z obsahu výroku rozsudku ve spojení s jeho odůvodněním zřejmé, že obviněný jednal s vědomím, že závazek nesplní.
32. Námitkami stran špatného psychického stavu, který neumožnil obviněnému řešení problémů společnosti D. S., se zabýval již soud prvního stupně v odst. 11 odůvodnění rozsudku. Námitky se vztahují k době po dokonání podvodného jednání. Pracovní neschopnost byla vystavena k 31. 7. 2015, tj. v době více než půl roku po žalovaném skutku. I v pracovní neschopnosti však byl obviněný schopen pracovat, když uzavřel dohodu o finančním vyrovnání (č. l. 514) dne 14. 9. 2015. K hospitalizaci obviněného v PN XY došlo až od 20. 5. do 12. 7. 2016, tj. v době více než rok po žalovaném skutku, a tyto okolnosti jsou pro posouzení jeho trestní odpovědnosti irelevantní. Odmítnout je třeba i výhradu obviněného, pokud vztahoval své následné psychické problémy k subjektivní stránce trestného činu tak, že jeho podvodný úmysl je vyloučen tím, že se v důsledku skutkového děje psychicky zhroutil. I když lze uvěřit tomu, že nebylo záměrem obviněného přivést společnost D. S., do stavu úpadku a že se snažil o její záchranu, psychické problémy vzniklé po činu se nevztahují ke znakům subjektivní stránky skutkové podstaty spáchaného trestného činu podvodu.
33. Námitky uvedené v dovolání obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.