ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.24.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 24/2021-1036
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovoláních obviněných M. L. , nar. XY, státní příslušnice Ukrajiny, trvale bytem XY, XY, a R. P., nar. XY, státní příslušnice Ukrajiny, trvale bytem XY, XY, podaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 5 To 106/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 106/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. L. a R. P. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 1. 2020, č. j. 52 T 106/2019-890, byly obviněné M. L. a R. P. shledány vinnými zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byly odsouzeny každá k trestu odnětí svobody v délce třiceti měsíců, jehož výkon byl oběma odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Zároveň bylo oběma podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby v průběhu stanovené zkušební doby podle svých sil nahradily škodu, kterou trestným činem způsobily. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jim byla dále uložena povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti Albert Česká republika, s. r. o., způsobenou škodu (obviněná M. L. ve výši 2 138 893 Kč a obviněná R. P. ve výši 2 282 399 Kč). Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněné V. M. (ohledně které dovolání nebylo podáno).
2. Uvedeného zločinu se dopustila každá z obviněných samostatně řadou dílčích útoků tak, že obviněná M. L. (jednáním pod body 1-106 výroku rozsudku) po dobu od 15. 1. 2018 do 23. 5. 2018 a obviněná R. P. (jednáním pod body 107-199) po dobu od 23. 1. 2018 do 23. 5. 2018 po naúčtování nákupů zákazníkům, kteří u jí obsluhované pokladny platili převzaté nákupy hotově, neoprávněně užila funkci přerušení účtenky, kterou neoprávněně potvrdila schvalovacím kódem hlavního pokladního, čímž byla hodnota účtenek vymazána ze systémem evidované tržby a v její pokladně tak vznikl přebytek finanční hotovosti, který si následně přisvojila a užila pro svoji potřebu, a tímto jednáním způsobila poškozené obchodní společnosti Albert Česká republika, s. r. o., obviněná M. L. celkovou škodu ve výši 2 138 893 Kč a obviněná R. P. celkovou škodu ve výši 2 282 399 Kč.
3. O odvoláních obviněných směřovaných proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2020, č. j. 5 To 106/2020-956, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
4. Usnesení odvolacího soudu napadly obviněné M. L. a R. P. ve společném podání dovoláními, a to v celém jeho rozsahu, odkazujíc na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nejprve v obecné rovině namítly, že nejednaly v úmyslu dopustit se předmětného zločinu. Podle nich nebylo ve vztahu ke každému jednotlivému skutku (útoku) prokázáno, že by jednaly tak, aby si přisvojily finanční prostředky. Zdůraznily, že žádný ze soudů neprovedl dokazování ke každému jednotlivému skutku z hlediska toho, zda jej vůbec spáchaly obviněné a zda si skutečně přisvojily tržbu z prodeje zboží. Jejich vina byla dovozena pouze z paušálního posouzení všech skutků jako celku, konkrétně ze „sjetin“ z pokladního systému poškozeného, u kterých byla uvedena tzv. přerušovaná účtenka. To vše za situace, kdy obviněnými byla namítána pravost a správnost takto předložených důkazů. Dále odkázaly na judikaturu Ústavního soudu zabývající se právem na spravedlivý proces a dodaly, že obě rozhodnutí nižších soudů trpí vadou tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. K porušení práva na spravedlivý proces došlo i v důsledku nedostatečného odůvodnění rozhodnutí obou soudů v souladu s požadavky uvedenými v §125 tr. ř. V závěru vyjádřily nesouhlas s výrokem o náhradě škody, jelikož údajně nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu – není zákonné, aby byly povinny hradit škodu, kterou nezpůsobily.
5. Závěrem obě dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovoláním obviněných uvedl, že nelze říci, že by jejich vina byla založena jen na jakési objektivní odpovědnosti za vzniklé manko na prodejně a na údajné paušalizaci důkazů. V případech podobné trestné činnosti, která sestává z několika desítek až stovek opakujících se dílčích jednání svou podstatou a způsobem provedení v podstatě totožných, je zcela běžné, že určité důkazy poslouží soudům k prokázání skutkového stavu ohledně více či dokonce všech dílčích útoků pokračujícího trestného činu. Jde-li o jednotlivé útoky, každý z nich je založen na reálných, v řízení provedených a soudy vyhodnocených důkazech. Nic nenasvědčuje ani existenci tzv. extrémního nesouladu, rovněž odůvodnění obou rozhodnutí splňují zákonné požadavky. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s nemalou dávkou tolerance podřadit snad jen námitku nedostatku úmyslu dopustit se trestného činu, byť ta nebyla blíže rozvedena. Vzhledem k charakteru trestné činnosti a způsobu jejího provedení však o jiné formě zavinění než o přímém úmyslu nelze uvažovat. Státní zástupce navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této věci přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.]. Dovolání byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím společného obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), byla však podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
8. Dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který se liší od odvolání kromě jiného i tím, že ho nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Jde o taxativní výčet zákonných dovolacích důvodů, takže podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu, jen pokud obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení.
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
10. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, tj. že soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, v nichž soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. V takových případech by bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy.
11. Hlavní námitkou, na které byla postavena prakticky celá dovolací argumentace obviněných, bylo tvrzení, že soudy paušálně posuzovaly všechny dílčí útoky jako celek, aniž by provedly samostatné a oddělené skutkové zjišťování ve vztahu ke každému jednotlivému útoku pokračujícího zločinu zpronevěry. Následně s poukazem na nesprávná skutková zjištění namítly dovolatelky existenci vady tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. O takovou situaci se však v tomto případě nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování.
12. Není přitom pravdou, že by soudy svůj závěr o vině obviněných založily pouze na tzv. sjetinách z pokladního systému poškozeného. Ve věci bylo provedeno dostatečné množství dalších důkazů (především výslechů svědků – zaměstnanců poškozeného), podrobně soudy hodnocených, které ve spojení s důkazy listinnými jednoznačně potvrzovaly vinu obviněných. Pro přehlednost je možné připomenout, že jejich jednání spočívalo v neoprávněném vytváření tzv. přerušovaných účtenek (tj. jedné z forem storno účtenky), při níž bylo nezbytné zadat kód hlavním pokladním. V předmětné době se dělala „klasická“ storna účtenek, samotné přerušení účtenek však nebylo obvyklé. Jak bylo zjištěno, zmíněný kód obviněné znaly, ačkoli k němu neměly mít správně přístup, a bez vědomí nadřízených samy tyto přerušované účtenky vytvářely. Že tak docházelo bez vědomí nadřízených (hlavních pokladních), kteří měli tento postup z bezpečnostních důvodů dozorovat (což se v tomto případě nedělo), potvrdily ve svých výpovědích i svědkyně Š. Š. a V. P. Je možné rovněž odkázat na tu část výpovědi svědka S. V., v níž uvedl, že pokud by bylo provedeno storno účtenek, tak zboží zůstalo na pokladně a následně jej někdo musel vrátit fyzicky do prodeje, což se nedělo (v případě obviněných by se přitom muselo jednat např. i o 80 případů storno účtenek za den, tj. muselo by se do prodeje vrátit zboží z 80 nákupních vozíků), přičemž výše uvedené potvrdili ve svých výpovědích i vedoucí prodejny. Není ale smyslem řízení o dovolání provádět novou analýzu a zhodnocení důkazů jednotlivě a v jejich souhrnu. Proto lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
13. Skutečnost, že samotnou výši škody zjistily soudy z tzv. sjetin z pokladního systému poškozeného, neodůvodňuje sama o sobě závěr, že soudy jednání obviněných paušalizovaly a každému jednotlivému útoku se náležitě nevěnovaly. Jak výstižně uvedl státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství ve svém vyjádření, je zcela běžné, že určité důkazy (často právě důkazy listinné) při jejich posouzení samostatně i ve vzájemných souvislostech poslouží soudům k prokázání skutkového stavu ohledně více nebo i všech dílčích útoků pokračujícího trestného činu. Určitá „automatizace“ závadného počínání pachatele trestného činu zpronevěry, v jeho po určitou dobu úspěšném a proto opakovaně použitém modelu, s sebou vždy přináší jistou míru zevšeobecnění.
14. Důležité je, že soudy nehodnotily tento důkaz zcela izolovaně, ale přihlédly rovněž k dalším provedeným důkazům (především výpovědím svědků) a v jejich kontextu po zvážení všech vzájemných souvislostí učinily skutkové závěry, jež byly dostatečným podkladem pro závěr o vině obviněných. Bylo by nadbytečné, aby Nejvyšší soud dále něco dodával k výstižnému zhodnocení důkazní situace soudy obou stupňů a k preciznímu vypořádání odvolacích námitek (v zásadě shodných s dovolacími námitkami) soudem odvolacím. Lze uzavřít, že Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit jeho zásah do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů, tj. zásah do pravomocného soudního rozhodnutí.
15. V dovolání obviněné rovněž ve zcela obecné rovině namítly, že nejednaly v úmyslu dopustit se předmětného jednání, tj. v úmyslu přisvojit si cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která jim byla svěřena, a způsobit tak na cizím majetku značnou škodu. Žádné konkrétní námitky týkající se právního posouzení subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného zločinu však neuvedly. Není úkolem Nejvyššího soudu dotvářet dovolací argumentaci za obviněné. Veškerá dovolací argumentace byla čistě skutkové povahy týkající se již výše zmíněné a stále se opakující výhrady, že soudy neprovedly dokazování ke každému jednotlivému útoku pokračujícího zločinu, což ústilo ve zpochybnění rozsahu trestné činnosti. Ve skutečnosti tedy obviněné nevznesly hmotněprávní námitku k posuzování subjektivní stránky, nýbrž zmínku, že nejednaly v určitém úmyslu, opřely o tvrzení, že takto nejednaly vůbec (v určité části). Skutkového charakteru je rovněž námitka týkající se výroku o náhradě škody, který považovaly dovolatelky za nezákonný, jelikož podle jejich názoru nereflektoval zjištěný skutkový stav (tj. nemůže jim být uložena povinnost nahradit škodu, kterou nezpůsobily).
16. Obviněné uplatnily také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Podle druhé alternativy lze tento dovolací důvod shledat za situace, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněné přitom pouze citovaly zákonné znění tohoto dovolacího důvodu, aniž by specifikovaly, kterou z těchto výše zmíněných alternativ mají na mysli. Jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud není oprávněn dotvářet dovolací argumentaci. Zcela nad rámec své přezkumné povinnosti proto dodává, že podle první alternativy jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že obě odvolání byla v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení věcně přezkoumána, tento dovolací důvod v jeho první alternativě nemohl být naplněn. Pokud měly dovolatelky na mysli druhou alternativu tohoto důvodu v návaznosti na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., plyne z logiky věci, že jestliže ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla dovolání podána z jiného než zákonného důvodu, stejný závěr platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
17. Nejvyšší soud proto dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiného než zákonného dovolacího důvodu. O dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu