ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.245.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 245/2021-952
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 3. 2021 o dovolání obviněného M. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 2 To 68/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 69/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. Š. podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 9. 2020, č. j. 2 To 68/2020-918, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto mj. odvolání obviněného podané do všech výroků rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 1. 2020, č. j. 4 T 69/2019-795. Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci napadl s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že nemůže akceptovat výši náhrady škody, která byla poškozenému v řízení přiznána. V rámci řízení u soudu prvního stupně nebylo dostatečně zjištěno, s jakým nárokem se poškozený připojuje, resp. vůči komu tento nárok na náhradu škody uplatňuje. Je přesvědčen, že odvolací soud nemohl tuto nesprávnost sám napravit. Poškozený nebyl schopný při výslechu u veřejného zasedání svůj nárok náležitě konkretizovat. Dovolatel nesouhlasí s tím, jak odvolací soud interpretoval výpověď poškozeného u veřejného zasedání (tj. že si nárokuje částku 419 218,54 Kč). Na dotaz odvolacího soudu totiž nejprve uvedl, že si nárokuje částku 250 000 Kč, neboť zbytek si zavinil sám. Tento úkon bylo nutno chápat jako částečné zpětvzetí jeho nároku na náhradu škody. Částku 419 000 Kč poškozený zmínil až po naléhání odvolacího soudu. Obviněný uzavřel, že výměra trestu, který mu byl uložen, nemůže při zohlednění nesprávné výše způsobené škody obstát. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného do dne konání neveřejného zasedání o tomto dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), bylo však podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů ani k rozsahu dokazování. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Ani na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu tak námitky mohou směřovat i do výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že obsahem dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s ohledem na jeho hmotněprávní povahu nemohou být námitky obviněného týkající se údajně nedostatečné specifikace nároku na náhradu škody poškozeným podle §43 odst. 3 tr. ř. či výhrady ohledně procesního postupu soudů vztahujícího se k tzv. adheznímu řízení. Dovolatel tak uplatnil námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že obligatorní náležitostí návrhu podle §43 odst. 3 tr. ř. je to, že je z něho patrný důvod a alespoň minimální výše nebo rozsah uplatňovaného nároku ( §43 odst. 3 věta třetí tr. ř.). Tato úprava je důsledkem jednak toho, že ohledně adhezního řízení neplatí zásada oficiality ani zásada legality, jednak je promítnutím zásady ne ultra petita partitum , tedy že nelze přiznat více, než bylo požadováno. Tento nárok musí být rovněž uplatněn vůči určité osobě, tj. proti konkrétnímu obviněnému.
Orgány činné v trestním řízení jsou povinny poškozeného o jeho právech v souvislosti s uplatněním nároku poučit ( §46 tr. ř.). I když se poškozenému v průběhu přípravného řízení dostalo formálního poučení poškozeného (viz č. l. 73 a č. l. 86 trestního spisu), tato skutečnost nic nemění na tom, že soud prvního stupně poučovací povinnost nesplnil bezezbytku. V hlavním líčení měl poškozeného po řádném poučení vyzvat k upřesnění jeho nároku. To platí tím spíše, že poškozený je starší osobou, kterého lze zařadit (mj. vzhledem k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, k osobě poškozeného, srov. odstavec 41 odůvodnění rozsudku) do kategorie zvlášť zranitelné oběti ve smyslu §2 odst. 4 písm. b) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Orgány činné v trestním řízení proto měly přistupovat k poškozenému s přihlédnutím k jeho věku a pro něj srozumitelným způsobem ho poučit o jeho právech a umožnit mu jejich plné uplatnění. Tuto povinnost řádně splnil až odvolací soud.
Není sporu o tom, že poškozený nárok na náhradu škody uplatnil včas, a to již v přípravném řízení. Také důvod uplatnění nároku byl zřejmý. Není možné klást k tíži poškozeného, že ve svém vyjádření ze dne 2. 7. 2019 (součást doplnění vysvětlení v přípravném řízení) řádně nespecifikoval konkrétní obviněné, vůči kterým svůj nárok uplatňuje, jelikož v té době ještě ani nebylo vůči obviněnému M. Š. a obviněné Ž. H. zahájeno trestní stíhání (tj. v této fázi přípravného řízení stále nebyla žádná osoba v procesním postavení obviněného).
Soud prvního stupně u hlavního líčení dne 22. 10. 2019 konstatoval připojení poškozeného s částkou přes 600 000 Kč (viz strana 2 protokolu o hlavním líčení na č. l. 744 p. v. trestního spisu). Vycházel tak z vyjádření poškozeného, jež bylo součástí doplnění vysvětlení ze dne 2. 7. 2019 (č. l. 631). Soud prvního stupně tedy - jak konstatoval i odvolací soud - opomněl poškozeného po řádném poučení vyzvat k upřesnění jeho nároku jak co do výše, tak pokud jde o osoby obviněných, vůči nimž nárok uplatňuje. Na druhé straně však bylo z konstatovaného vyjádření poškozeného zřejmé, že nárok uplatňuje minimálně ve výši 600 000 Kč, čímž lze podmínku určitosti návrhu považovat za splněnou. V okamžiku zahájení hlavního líčení již bylo také zřejmé, proti kterým dvěma obviněným - pro související jednání - je trestní stíhání vedeno a konstatovanému vyjádření poškozeného bylo možné rozumět tak, že nárok uplatnil proti oběma pachatelům, tj. proti oběma obviněným. Nedůslednost soudu prvního stupně není takové povahy, aby zakládalo porušení základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
Z protokolu o odvolacím veřejném zasedání ze dne 8. 9. 2020 i z odůvodnění usnesení odvolacího soudu (viz odstavce 13 a 35) vyplývá, že si uvedeného formálního nedostatku povšiml a napravil pochybení soudu prvního stupně tím, že sám poškozeného poučil a vyzval, aby svůj návrh upřesnil. Obecně není možné souhlasit s dovolatelem, že takový postup není v odvolacím řízení možný. Bylo namístě napravit absenci řádného poučení poškozeného. Jestliže nárok byl před zahájením dokazování v hlavním líčení vůbec nějak relevantně uplatněn, platí, že výši požadované náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo rozsah požadovaného bezdůvodného obohacení je možno v průběhu dalšího řízení měnit, a to až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání o odvolání. Jestliže tedy poškozený svůj nárok upřesnil po poučení odvolacího soudu (přiměřeném osobě poškozeného), lze jej považovat za řádně a konkrétně specifikovaný.
Samostatnou otázkou je zákaz reformationis in peius (zákaz změny v neprospěch obviněného k jeho odvolání), avšak ani z tohoto pohledu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. V tomto případě nebylo podáno odvolání v neprospěch obviněného M. Š. a nebylo tak možné zvýšit částku náhrady škody. Postupem odvolacího soudu však k porušení uvedené zásady nedošlo, neboť poškozeným uplatněná a nakonec odvolacím soudem přiznaná (potvrzená) částka na náhradu škody nebyla vyšší, než jaká mu byla rozsudkem soudu prvního stupně výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. přiznána.
V závěru dovolání obviněný jednou větou konstatoval nesouhlas se svým trestem, a to odkazem na údajně nesprávně zjištěnou výši škody. K této ryze obecné proklamaci však obviněný nevztahoval žádné konkrétní argumenty, přičemž úkolem dovolacího soudu není dotvářet dovolací argumentaci za obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 7 Tdo 734/2019). Vzhledem k vágnímu charakteru této námitky Nejvyšší soud neměl dostatečný podklad k tomu, aby se k takové námitce mohl kvalifikovaně vyjádřit. Lze jen dodat, že výhrady proti přiměřenosti uloženého trestu nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů.
Obviněný uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho první alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Podle této první alternativy jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že odvolání obviněného bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení věcně přezkoumáno, tento dovolací důvod v jeho první alternativě nemohl být naplněn.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu