ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.286.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 286/2021-852
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 4. 2021 o dovolání obviněného R. B. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 44 To 307/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 64 T 40/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 5. 2020, č. j. 64 T 40/2019-720, byl obviněný R. B. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let, k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání sedmi let a k peněžitému trestu ve výměře 350 denních sazeb po 200 Kč, tj. celkem 70 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
2. Přečinu usmrcení z nedbalosti se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil v podstatě tím, že dne 14. 1. 2019 kolem 10:53 hodin v Praze 5, po dálnici D0 – Pražský okruh, ve směru jízdy od Komořanského tunelu k Lochkovskému tunelu, řídil nákladní motorové vozidlo tovární značky Mercedes-Benz Actros s přívěsem, přičemž v blízkosti 10,9 km po přejetí do pravého jízdního pruhu se plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci před sebou, v důsledku čehož neregistroval a nijak nereagoval na osobní motorové vozidlo tovární značky Daewoo Kalos, s nímž jeho řidič, poškozený J. K., stál z důvodu poruchy vozidla při pravém okraji pravého jízdního pruhu se zapnutými výstražnými světly oranžové barvy, a v plné rychlosti narazil přední částí jím řízeného nákladního motorového vozidla do zadní části stojícího osobního motorového vozidla, které bylo odraženo na po pravé straně komunikace přilehlá betonová svodidla a následně sunuto před přední částí nákladního vozidla až do jeho zastavení, čímž obviněný kromě hmotné škody na obou vozidlech a betonových svodidlech způsobil poškozenému J. K. mnohačetná poranění více orgánových systémů, kterým poškozený na místě nehody podlehl, a dále spolujedoucí z vozidla, poškozené S. T., vpáčenou zlomeninu čelní kosti, tříštivou zlomeninu nosních kůstek, zlomeninu stropů obou očnic, podélnou zlomeninu spodiny lební ve všech levostranných jamách, ložiskové pohmoždění mozku, subdurální krevní výron temeně vpravo, protrahovaný otok mozku s dlouhodobě trvajícím bezvědomím, pohmoždění plic, zlomeninu 12. žebra vlevo, natržení okraje jater a sleziny s nevelkým lemem krve v okolí, pohmoždění závěsu tenkého střeva, roztržení močového měchýře s obsahem moči a krve v malé pánvi, zlomeninu postranního výběžku 2. bederního obratle, zlomeninu křížokyčelního skloubení vpravo, zlomeniny obou ramének stydké kosti vlevo a úrazový šok, tedy závažná mnohačetná poranění s poškozením důležitých orgánů, především mozku, v důsledku kterých byla poškozená od nehody ve vegetativním (apalickém) stavu, přičemž v přímé souvislosti s utrpěným zraněním poškozené, zvláště v důsledku těžkého nezvratného poškození mozku, došlo u poškozené dne 19. 1. 2020 ve 20:25 hodin k selhání základních životních funkcí, tedy k úmrtí poškozené, a svým jednáním obviněný porušil ustanovení §4 písm. a) b), §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání obviněný, který je zaměřil do výroku o vině i do výroku o trestu, a státní zástupce, který podal odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu zákazu činnosti. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. Na základě odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 44 To 307/2020-786, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti, peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl - při nezměněném výroku o vině a při nezměněném výroku o trestu odnětí svobody - o uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 5 pěti let. Peněžitý trest s náhradním trestem odnětí svobody znovu neuložil, pouze je zrušil.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Namítl absenci vyjádření úvah o použité právní kvalifikaci ve výroku a odůvodnění rozsudku a neodůvodnění použití kvalifikované (tedy nikoli jen základní) skutkové podstaty daného přečinu.
5. Dovolatel namítl také extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Soudy důkazní situaci hodnotily zcela v jeho neprospěch, v procesu dokazování došlo podle něj k vadnému hodnocení provedených důkazů, zejména stran možnosti reagovat na stojící vozidlo poškozených. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Obviněný namítl vadu svévolného hodnocení důkazů soudem provedeného bez akceptovatelného racionálního logického základu. Nesouhlasil s tím, že nebylo v možnostech poškozeného za vozidlo umístit výstražný trojúhelník, a že by umístění tohoto výstražného trojúhelníku nemělo žádný smysl. Poškozený takovou povinnost měl, a pokud z nějakých důvodů nemohl trojúhelník za vozidlo umístit, měl ihned spravit policii nebo správce komunikace, jak má na mysli §45 odst. 2 a 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích. K tomuto čas měl, když jak vyplynulo z dokazování, prvotně informoval svého syna, že má na vozidle poruchu. Soud bez opory v důkazech odmítl argumentaci, že mu stojící vozidlo splynulo s betonovými svodidly, když ani nebyl pro vyvrácení takového důkazu proveden vyšetřovací pokus. Vozidlo poškozených nebylo pro ostatní řidiče dobře viditelné, což potvrdil svědek N.
6. Další námitka obviněného vytýká soudům nedostatečné zohlednění porušení povinností poškozeného J. K., které mělo zásadní vliv na možnosti obviněného reagovat na překážku v silničním provozu, když poškozený neumístil za odstavené vozidlo v souladu se zákonem výstražný trojúhelník a neučinil oznámení o odstaveném vozidle policii. V této souvislosti poukazuje obviněný na skutečnost, že jeho jednání nemohlo být právně kvalifikováno jako přečin podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož mu nemělo být přičítáno porušení důležité povinnosti.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, případně soudu odvolacímu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že převážná část námitek se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí, neboť směřují výhradně do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a nadto jim nelze přisvědčit. Soudy neuvěřily verzi obviněného a tento svůj závěr srozumitelným a logickým způsobem odůvodnily. Porušení povinností poškozeného mohlo mít pro vznik dopravní nehody význam jen zcela marginální. Zdaleka nepostačuje pro mírnější právní posouzení skutku. Státní zástupce dále odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem. Státní zástupce však zdůraznil, že spoluzavinění poškozených v projednávané věci spočívající toliko v tom, že své stojící vozidlo neopustili, neoznačili výstražným trojúhelníkem a neoznámili jeho polohu policii, není natolik významnou příčinou způsobeného následku, aby mohlo vést k mírnějšímu posouzení obviněným porušené povinnosti a tím i ke zmírnění právního posouzení skutku. Obviněným porušená povinnost tak byla správně posouzena jako povinnost důležitá a jeho jednání bylo správně posouzeno jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
13. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
14. O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná a dovolací námitky jsou více méně opakováním námitek odvolacích. Porušení svého práva na spravedlivý proces obviněný spatřuje v hodnocení důkazů, s nímž nesouhlasí, a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Jeho námitky se tak ocitají mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.
15. Obviněný nepopírá, že k dopravní nehodě došlo a že jí byl účasten, ale má za to, že nebylo prokázáno, že by se plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu, když poškozený neumístil za porouchané vozidlo výstražný trojúhelník, žádná zpráva o odstaveném vozidlu nebyla na informačních tabulích – poškozený nevyrozuměl policii ani správce komunikace, a vozidlo poškozených nebylo na silnici vidět. Nalézací i odvolací soud se však již těmi námitkami zabývaly a vyjádřily se k nim (v odst. 16-17 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odst. 10-13 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný tedy pouze opakuje svou obhajobu, která byla uplatněna již před nalézacím soudem. Je možné shrnout, že soudy nepochybily, když dospěly ke skutkovým závěrům, že obviněný se plně nevěnoval řízení a nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci před sebou, což byl rozhodující důvod předmětné dopravní nehody. Soudy vyšly ze znaleckého posudku z oboru silniční dopravy znalce Ing. Františka Štefáčka a jeho výslechu v hlavním líčení. Znalec uvedl, že hlavní příčinou dopravní nehody byla absence jakékoli reakce obviněného jako řidiče návěsové soupravy na stojící vozidlo Daewoo Kalos během pohybu v pravém jízdním pruhu komunikace. Vozidlo řízené obviněným se pohybovalo v pravém jízdním pruhu 271 metrů, resp. 11 sekund před střetem, což je podle znalce dostatečná vzdálenost i doba k tomu, aby při intenzivním brždění byl schopen návěsovou soupravu zastavit před místem střetu. Z kamerových záznamů bylo zjištěno, že po předmětnou dobu 11 sekund mezi vozidlem poškozených a návěsovou soupravou obviněného nejelo žádné další vozidlo. Poslední vozidlo jedoucí v pravém jízdním pruhu před vozidlem obviněného se vyhnulo vozidlu poškozených 12 sekund před střetem. Ve výhledu obviněnému nic nebránilo, ani povětrnostní podmínky, ani před ním jedoucí vozidla. Obviněný v případě, že by sledoval situaci v provozu, měl dostatek času, aby návěsovou soupravu zastavil před vozidlem poškozených nebo se mu vyhnul vybočením do levého jízdního pruhu. Navíc je nutné zdůraznit, že obviněný před střetem s odstaveným vozidlem vůbec nebrzdil a ani se nesnažil stojícímu vozidlu vyhnout tím, že by najížděl do středního jízdního pruhu, což svědčí o tom, že po odbočení do pravého jízdního pruhu vozidlo, které v tomto pruhu stálo ve směru jeho jízdy, vůbec nezaregistroval.
16. Nelze ani souhlasit s námitkou obviněného, že vozidlo poškozených nebylo vidět, resp. splynulo s betonovými svodidly a povrchem vozovky. Znalec Ing. František Štefáček potvrdil, že stojící vozidlo mělo zapnuté výstražné osvětlení oranžové barvy, což vyplývá ze záznamu kamery. Vozidlo bylo dobře viditelné, nacházelo se v místě mírného stoupání, tudíž bylo pro zezadu jedoucí vozidla viditelné lépe, než v naprosté rovině. Vozidlo bylo stříbrné barvy a kontrastovalo s povrchem vozovky. Opravované části vozovky tvoří jen obrazce na povrchu, kdežto vozidlo tvoří objem. Z kamerového záznamu je navíc zřetelné, že několik sekund před střetem se stojícímu vozidlu vyhnula další dvě osobní vozidla, která jela rovněž v pravém jízdním pruhu stejně jako návěsová souprava obviněného. Obviněný navíc jel v kabině návěsové soupravy, seděl mnohem výše a měl tudíž mnohem lepší výhled na vozovku před sebou a provoz na ní, než měli řidiči osobních vozidel.
17. Odvolací soud pak poukázal na skutečnost, že obhajobu obviněného nepotvrzuje ani svědecká výpověď P. N., který sice uvedl, že vozidlo poškozených nebylo „vidět“, avšak vzápětí dodal, že se lekl, že tam auto stojí, a že si jej „nevšiml“ dříve. Korigoval tedy svojí verzi, že vozidlo nebylo vidět na verzi, že si vozidla nevšiml, v čemž je zásadní rozdíl. Také situace a místa, ze kterých vnímali odstavené vozidlo svědek a obviněný, byly rozdílné. Svědek jel se svým vozidlem v levém jízdním pruhu, přičemž odstavené vozidlo stálo v pravém jízdním pruhu a mezi nimi byl ještě střední jízdní pruh, po kterém jela další vozidla. Zatímco obviněný jel v pravém pruhu, musel tedy vidět vozidlo před sebou a ve výhledu mu nic nebránilo. Navíc svědek svou pozornost rozkládal mezi řízení motorového vozidla a aktivní telefonní hovor, byť tento probíhal přes handsfree.
18. To, že se obviněný nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu, je jediným logickým vysvětlením toho, proč došlo ke střetu nákladního vozidla řízeného obviněným a osobním motorovým vozidlem poškozených. Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 5 na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil.
19. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu i rozsudku odvolacího soudu odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
20. Uplatněnému dovolacímu důvodu lze podřadit námitku obviněného, podle které z jeho strany nedošlo k porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoliv i tuto námitku částečně založil na svých výhradách proti skutkovým závěrům soudů. Porušení důležité povinnosti v posuzovaném případě soudy shledaly v porušení §5 odst. 1 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Podle tohoto ustanovení je řidič povinen „věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích“. Tomu pak zcela odpovídá skutkové zjištění, podle kterého se obviněný plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci před sebou. Povinnost stanovenou v citovaném ustanovení lze přitom v daném případě považovat za důležitou povinnost ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku, neboť při jejím porušení zpravidla hrozí způsobení vážné dopravní nehody a v posuzovaném případě se tak skutečně stalo. O hrubém nevěnování se řízení vozidla svědčí, že se obviněný v nákladním vozidle pohyboval v pravém jízdním pruhu 271 metrů, resp. 11 sekund před střetem, nic mu nebránilo výhledu na vozidlo poškozených u pravé krajnice a před střetem vůbec nebrzdil. Při jen nepatrné, okamžité nepozornosti by zde byl velký prostor ke korekci směru jízdy (odbočení do levého pruhu) i zastavení před vozidlem poškozených.
21. S argumentací obviněného spočívající v porušení povinností při provozu na pozemních komunikacích ze strany poškozeného J. K. se vypořádal již odvolací soud. Za oprávněnou považoval odvolací námitku, podle níž, pokud by poškozený J. K. telefonicky vyrozuměl tísňové linky integrovaného záchranného systému, mohly být z dispečinku Národního dopravního informačního centra aktivovány výstrahy na proměnném dopravním značení. Neztotožnil se však s tím, že pro věc významné porušení povinností při provozu na pozemní komunikaci bylo i neumístění výstražného trojúhelníku. Pokud obviněný nesledoval provoz na komunikaci před sebou a přehlédl stojící automobil, lze předpokládat, že by přehlédl také výstražný trojúhelník, pokud by byl před tímto automobilem umístěn. Pro takový předpoklad svědčí skutečnost, že obviněný přehlédl stojící automobil přesto, že u automobilu bylo zapnuté výstražné osvětlení. Neumístění výstražného trojúhelníku vysvětlil soud obavou poškozeného J. K., že při chůzi s trojúhelníkem po vozovce mohl být sražen projíždějícími automobily.
22. Z ustanovení §26 odst. 3 věta první zákona o provozu na pozemních komunikacích vyplývá, že řidič motorového vozidla, které je povinně vybaveno přenosným výstražným trojúhelníkem, musí tohoto trojúhelníku užít po dobu nouzového stání, například při přerušení jízdy pro závadu na vozidle, jestliže takové vozidlo tvoří překážku provozu na pozemních komunikacích. Z věty třetí pak vyplývá, že je-li motorové vozidlo vybaveno výstražným světelným zařízením, musí ho řidič užít nejméně po dobu, než výstražný trojúhelník umístí na vozovce. Vozidlo poškozených muselo nouzově zastavit, a s ohledem na skutečnost, že na silnici nebyl odstavný pruh, toliko betonová svodidla, tvořilo překážku v provozu. Bylo tedy povinností řidiče – poškozeného J. K. výstražný trojúhelník za vozidlo v předepsané vzdálenosti umístit. Zákonná úprava však nestanoví, jak rychle musí výstražný trojúhelník za vozidlo umístit, resp. stanoví, že do doby umístění výstražného trojúhelníku musí řidič vozidla užít výstražné světelné zařízení, což poškozený učinil, jelikož z provedeného dokazování vyplynulo, že výstražná světla vozidla byla před střetem zapnutá. Doba mezi zastavením vozidla poškozených a dopravní nehodou byla přibližně 13 minut. Tato doba je dostačující k tomu, aby výstražný trojúhelník řidič za vozidlo v předepsané vzdálenosti umístil. Poškozený výstražný trojúhelník za vozidlo umístit měl, nicméně je nutné připustit, že v době před dopravní nehodou měl puštěná výstražná světla, čímž z části umístění výstražného trojúhelníku nahradil. Tato skutečnost však nic nemůže změnit na oprávněných závěrech odvolacího sodu, že pokud obviněný nesledoval provoz na komunikaci před sebou a přehlédl stojící automobil se zapnutými výstražnými světly, lze předpokládat, že by přehlédl také výstražný trojúhelník, pokud by byl za tímto automobilem umístěn.
23. Určitá, marginální spoluodpovědnost poškozených na střetu vozidel je tedy dána, avšak tato spoluodpovědnost není natolik významná, aby mohla vyvinit obviněného ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku a zdaleka nepostačuje pro mírnější právní posouzení jednání obviněného. Nelze tedy argumentovat stanoviskem velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, (publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.), jak činí obviněný, když mylně usuzuje, že spoluzavinění poškozeného v projednávané věci bylo „významné“, ačkoliv soudy správně vyhodnotily, že významné nebylo. V tomto směru je možné také odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu zmiňovaná státním zástupcem v jeho vyjádření k dovolání (usnesení ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 258/2019, usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 46/2019 a usnesení ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1566/2019). Zcela jednoznačně rozhodující příčinou dopravní nehody byla skutečnost, že obviněný se plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci před sebou. Obviněným porušená povinnost tak byla správně posouzena jako povinnost důležitá a jeho jednání bylo správně posouzeno jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
24. Obviněný své dovolání rovněž opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jenž je dán, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Žádné konkrétní pochybení Městského soudu v Praze či před ním obvodního soudu, které by mělo takový charakter, tedy jehož podstatou by byla neúplnost či dokonce absence některého z výroků, však obviněný v dovolání neoznačil. Ani v daném ohledu tak nebylo možné dovolání přisvědčit.
25. Námitky uvedené v dovolání obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněné (ani jiné) dovolací důvody, zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 4. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.