ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.316.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 316/2021-557
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovolání obviněného P. B. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 7 To 370/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 74/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 8. 2020, č. j. 1 T 74/2019-499, byl obviněný uznán vinným dvěma přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, se současným uložením povinnosti podle §82 odst. 2 a §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil a možností uhradit dlužné výživné.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených přečinů jednáním spočívajícím v tom, že:
I. od 18. 9. 2014 nejméně do 3. 4. 2019 si v Praze 10 ani nikde jinde řádně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost vůči své dceři AAAAA (pseudonym), nar. XY, bytem u své matky D. P., přestože si této povinnosti byl vědom a v jejím plnění mu nebránila žádná překážka objektivní povahy a tato povinnost mu vyplývala ze zákona a byla mu stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 2016, č. j. 20 Nc 14010/2015-199, ve spojení s rozsudkem Městského soudu Praha ze dne 21. 2. 2017, č. j. 21 Co 493/2016-283, jenž nabyl právní moci dne 27. 3. 2017, podle nichž byl povinen přispívat na výživu dcery AAAAA částkou 8 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, a dále byl povinen zaplatit nedoplatek na výživném za dobu od 18. 9. 2014 do 28. 2. 2017 ve výši 133 120 Kč, přičemž za výše uvedené období uhradil na výživném pro dceru AAAAA pouze za rok 2014 (od září 2014) částky v celkové výši 26 000 Kč, za rok 2015 částky v celkové výši 14 000 Kč, za rok 2016 částky v celkové výši 50 000 Kč, za rok 2017 částky v celkové výši 38 000 Kč, za rok 2018 částky v celkové výši 19 500 Kč, v lednu 2019 částku ve výši 1 000 Kč, v únoru 2019 částku ve výši 1 000 Kč a v březnu 2019 částku ve výši 1 000 Kč, tedy za celé výše uvedené období dluží k rukám D. P. částku nejméně 284 620 Kč,
II. v době od října 2010 nejméně do 3. 4. 2019 si v Praze 8 ani nikde jinde řádně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost vůči své dceři BBBBB (pseudonym), nar. XY, bytem u své matky P. B., přestože si této povinnosti byl vědom a v jejím plnění mu nebránila žádná překážka objektivní povahy a tato povinnost mu vyplývala ze zákona a byla mu stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 9. 2008, sp. zn. P 144/2008, jenž nabyl právní moci dne 20. 11. 2008, podle něhož byl povinen přispívat na výživu dcery BBBBB měsíčně celkovou částkou 9 500 Kč, a to tak, že částku 8 000 Kč měsíčně byl povinen platit vždy nejpozději do 15. dne každého měsíce předem k rukám matky a částku 1 500 Kč měsíčně byl povinen platit vždy do 15. dne v měsíci na účet stavebního spoření nezletilé BBBBB č. XY, vedeného u Wüstenrot, stavební spořitelny, a. s., a to s účinností od právní moci rozsudku, přičemž za výše uvedené období uhradil na výživném pro dceru BBBBB pouze za rok 2010 (od října 2010) částky v celkové výši 24 000 Kč, za rok 2011 částky v celkové výši 96 000 Kč, za rok 2012 částky v celkové výši 96 000 Kč, za rok 2013 částky v celkové výši 96 000 Kč, za rok 2014 částky v celkové výši 96 000 Kč, za rok 2015 částky v celkové výši 54 000 Kč, za rok 2016 částky v celkové výši 32 000 Kč, za rok 2017 částky v celkové výši 52 000 Kč, za rok 2018 částky v celkové výši 21 000 Kč, v lednu 2019 částku ve výši 1 000 Kč, v únoru 2019 částku ve výši 1 000 Kč a v březnu 2019 částku ve výši 1 000 Kč, tedy za celé výše uvedené období dluží k rukám P. B. částku nejméně 316 500 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 11. 2020, č. j. 7 To 370/2020-533, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek byl nesprávně právně posouzen, a to zejména v otázce zavinění. Byl si vědom vázanosti skutkovým stavem, zjištěným soudy obou stupňů, která se však nevztahuje na případy, v nichž soud druhého stupně doplňoval hodnocení věci vlastními závěry, bez opory v provedených důkazech, z nichž pak bylo zavinění dovozováno. Městský soud v Praze absolutizoval situaci soudců, u nichž vysokoškolské vzdělání a dosažení určité pozice znamená i zajištění stálého příjmu na úrovni několikanásobku průměrné mzdy, naopak v pojišťovnictví je příjem závislý na obchodních výsledcích a hospodářském výsledku pojišťovny, které nejsou samozřejmé. Příjem, jenž byl u něj v dřívější době zjištěn, byl kombinací šťastného souběhu těchto faktorů a dlouholetého úsilí, nikoliv zárukou, že takového příjmu bude dosahovat kdykoliv v budoucnu. Na základě nerealistických předpokladů tak bylo dovozeno, že míra zavinění v obdobných případech automaticky a bezvýhradně závisí na vzdělání, přičemž u vysokoškolsky vzdělané osoby je bez ohledu na její osobní situaci, obor činnosti a situaci na trhu práce automaticky dána vyšší míra vyživovací povinnosti proti manuálním profesím. Soudy obou stupňů nevzaly zmíněné skutečnosti v úvahu z hlediska zavinění a společenské škodlivosti. Pokud byla vyživovací povinnost uložena v nepřiměřené výši, vznikl stav, v němž jako povinná osoba nebyl schopen objektivně plnit, což snižovalo míru zavinění, u části výživného nad přiměřenou míru pak bylo zavinění zcela vyloučeno. Jeho vyživovací povinnost činila celkem 17 500 Kč, což i při zachování deklarovaných příjmů ve výši 40 000 až 50 000 Kč přesáhlo hranici dovozenou judikaturou (cca 15 % čisté mzdy na jedno dítě), navíc s perspektivou dalšího zvýšení. Vyživovací povinnost navíc částečně plnil a o snížení vyživovací povinnosti rovněž usiloval. Popsaná disproporce vedla tomu, že nebyl schopen hradit takto vysoké výživné, na což navázala následná trestní stíhání a exekuce, bránící mu v dosahování vysokých příjmů. Spouštěcím faktorem tedy byla vyživovací povinnost stanovená nad obvyklý rámec. Jeho rozhodnutí o změně zaměstnání pak bylo výsledkem určitého vývoje, kombinace vyhoření a zdravotních obtíží, přičemž v novém zaměstnání očekával, že i zde by mohl v krátké době dosahovat dobrých příjmů. Očekávání se nenaplnilo, proto se snažil získat zaměstnání se stálým příjmem, a vstoupil do služebního poměru u finanční správy. Ani z tohoto příjmu však nebyl schopen hradit vyměřené výživné, dlužné výživné a nezbytné životní náklady. Soudy by si měly položit otázku, jakou možnost měl po žalované období svou povinnost splnit a zda vůbec měl objektivně příležitost daný stav změnit. Trestní odpovědnost musí být omezena tím, co mohl reálně předvídat, zavinění je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl skutek spáchán. Stálým odkazováním na jednorázové jednání v minulosti, které v konečném důsledku vedlo ke snížení příjmů, vzniká permanentní zavinění do budoucna, které bude opakovaně podkládat postih za nová období.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze (zjevně míněn Městský soud v Praze – pozn. NS) k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že uplatněné námitky jsou předkládány od počátku trestního řízení, zabývaly se jimi tak soudy obou stupňů. Odmítla tvrzení, podle něhož by měl mezi výsledky dokazování a zjištěným skutkovým stavem existovat extrémní nesoulad. Soudy obou stupňů adekvátně dovodily, že obviněný namísto zaměstnání, které by odpovídalo jeho životním a pracovním zkušenostem a vzdělání, zvolil práci v turistických resortech zahraničních destinací, a to na pozici delegáta cestovní kanceláře či instruktora potápění, kryjící pouze jeho základní životní potřeby, avšak zcela znemožňující plnění vyživovací povinnosti. Zvolil tedy výkon takové práce, která mu poskytovala pouze osobní požitky, avšak nedostatečné finanční příjmy, ze kterých by mohl zajistit výživu svých dětí. Takové jednání obviněného jako otce povinného k výživě dvou dětí bylo nepřípustné. Meritorní rozhodnutí tedy není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.
7. Státní zástupkyně navrhla dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
8. Vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
10. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
11. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice bylo možné formálně podřadit námitku obviněného týkající se absence, případně nedostatečné míry zavinění ve vztahu k neplnění zákonné vyživovací povinnosti, a rovněž námitku nedodržení zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný však tyto námitky opřel výlučně o výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním, neboť nesouhlasil se stanovením výše vyživovacích povinností vůči jeho nezletilým dcerám a s posouzením jeho reálných možností je plnit, z čehož následně dovozoval pochybení v právní kvalifikaci. Jeho námitky tedy ve své podstatě směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a správnosti dovozených skutkových zjištění, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
12. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
13. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení, které nadto obviněný ve svém dovolání v citovaném smyslu ani výslovně nenamítal, v této věci shledat nelze. Předložená argumentace se týkala údajně nepřiměřeně stanovené vyživovací povinnosti co do její výše v případě obou nezletilých dcer. S těmito opakovanými tvrzeními obviněného se však již vypořádaly soudy obou stupňů, přičemž s jejich závěry se lze plně ztotožnit. Je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně v souladu s §9 odst. 1 tr. ř. posoudil osobní, finanční i zdravotní situaci obviněného a na tomto základě pak i jeho možnosti hradit stanovené výživné. Zmíněný stav tedy nebyl dovozován pouze na základě skutečnosti, že obviněný má vysokoškolské vzdělání (což samozřejmě nemusí bez dalšího zakládat dosažení vysokých příjmů), ale na základě jeho konkrétní situace, a to bez zohlednění postavení soudců (bez jakékoli absolutizace tohoto postavení). Obviněný totiž poměrně vysokých příjmů prokazatelně, a nikoliv pouze po krátkou dobu, dosahoval, přičemž pokud se pak zcela dobrovolně rozhodl si místo dosavadního zaměstnání zvolit práci (instruktor potápění) či pobyty v zahraničních přímořských rezortech (viz fotografie z Bali, Egypta, Malajsie apod., zařazené ve spisu, další, resp. z dalších období, byly podle zjištění soudu součástí připojeného spisu z opatrovnického řízení), která mu měla zajistit pouze pokrytí základních životních potřeb, musel počítat s tím, že stanovené výživné, a tedy v konečném důsledku svoji zákonnou vyživovací povinnost k vlastním dětem, nebude schopen plnit.
14. Soudy pak neuvěřily ani obhajobě obviněného o nemožnosti si následně sehnat lépe placené zaměstnání a o údajných zdravotních problémech. Absenci logiky nevykazuje především závěr soudu prvního stupně, podle kterého věk kolem 50 let v oboru pojišťovnictví a finančnictví nelze považovat za diskvalifikační kritérium, naopak s vyšším věkem lze v tomto oboru přirozeně očekávat vyšší zkušenosti, které mohou být žádané i oceňované. K tomuto lze poukázat také na výpověď svědkyně P. B., podle níž tato svědkyně obviněnému možnost opětovného získání práce v oboru nabízela, což však odmítl. K doložení svých zdravotních problémů obviněný předložil lékařskou zprávu, z níž však nevyplynuly žádné zřetelné závěry (limity) k práci v oboru pojišťovnictví, a to již vůbec nikoli při zohlednění životního stylu obviněného v žalovaném období (srov. závěry soudu prvního stupně v odstavci 26 jeho rozsudku a do jisté míry již zmíněné fotografie). Pokud obviněný dále namítl, že mu v dosahování vysokých příjmů mělo bránit následné trestní stíhání z důvodu neplacení výživného, jedná se o tvrzení ve vztahu k projednávané věci zcela bezpředmětné, protože v období, které je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, v němž nehradil výživné, nebyl zatížen trestním odsouzením, tedy neměl záznam v evidenci rejstříku trestů.
15. Soud prvního stupně proto zcela důvodně po skutkové stránce (především) uzavřel, že v životě obviněného nenastaly žádné změny (zdravotního ani ekonomického rázu), nezávislé na jeho vůli, které by mu nedovolovaly v předmětném období dosahovat obdobných (jako v předchozí době) příjmů. V takovém postupu nelze spatřovat jakoukoli svévoli či porušení práv obviněného, zejména když soud prvního stupně otázce, v jaké výši byl obviněný schopen výživné v dané době hradit, věnoval náležitou pozornost. Závěr, že obviněný byl objektivně schopen plnit danou vyživovací povinnost, je tak důvodný, logický a navazující na provedené důkazy, což značí nemožnost dovození jakéhokoli, natož extrémního, rozporu mezi nimi a na základě nich učiněnými právními závěry, což by mohlo výjimečně podložit zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení.
16. Na okraj je namístě doplnit, že popsané závěry soudů dříve činných ve věci byly učiněny v nyní projednávané věci, ve vztahu ke konkrétnímu jednání, nikoli jako podklad pro všechny potencionální budoucí případy, v nichž by samozřejmě bylo nutné průběh dějů a možnou trestní odpovědnost obviněného posoudit individuálně.
17. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu