ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.338.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 338/2021-288
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 4. 2021 o dovolání obviněné M. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 14 To 344/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 189/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. 7. 2020, č. j. 1 T 189/2019-216, byla obviněná M. H. uznána vinnou přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců.
Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustila obviněná v podstatě tím, že jako živnostnice v době od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2018 v místě svého podnikání v XY rozhodovala o pořadí a realizaci hrazení svých závazků spojených s její podnikatelskou činností tím způsobem, že na úkor závazků vzniklých jí vůči státu a zdravotním pojišťovnám z titulu zákonem uložených povinných plateb za zaměstnance, které jim byly účetně strhávány z hrubé mzdy, opakovaně používala dostupné finanční prostředky k úhradě jiných svých závazků, čímž způsobila, že za její zaměstnance nebyly odvedeny ze zákona vyplývající platby v celkové výši 125 579 Kč (v rozsudku dále podrobně specifikované).
Odvolání obviněné (kterým napadla rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině i trestu) bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 10. 2020, č. j. 14 To 344/2020-267, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání, kterým je napadla v celém rozsahu. Odkázala přitom na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. K prvně jmenovanému dovolacímu důvodu uvedla, že před konáním veřejného zasedání odvolacímu soudu zaslala žádost o odročení jednání, neboť se z důvodu epidemie obávala o své zdraví. Vzhledem k věku a svému zdravotnímu stavu totiž spadá do rizikové skupiny a obávala se cesty hromadným dopravním prostředkem. V dané době bylo navíc doporučeno konat soudní jednání jen v nezbytných případech. Tím, že odvolací soud žádosti obviněné nevyhověl, jí zabránil veřejného zasedání se osobně účastnit a předložit zde další důkazy.
Ke druhému jmenovanému dovolacímu důvodu obviněná uvedla, že v průběhu řízení předložila řadu důkazů, z nichž vyplynulo, že k zaplacení předmětných plateb neměla dostatečné finanční prostředky v důsledku protiprávních postupů OSSZ a soudních exekutorů vůči ní. OSSZ po ní několikrát požadovala úhradu částek již prominutých, evidence nebyla v pořádku. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k první části dovolání obviněné zejména uvedl, že z lidského hlediska lze sice její obavy chápat, v žádném z krizových opatření vlády přijatých v souvislosti s šířením koronaviru SARS-CoV-2 na území České republiky však nebyla pozastavena činnost soudů, což si ostatně podle státního zástupce nelze ani představit. Pokud se obviněná rozhodla veřejného zasedání neúčastnit, jde o její osobní rozhodnutí a nebylo povinností soudu z tohoto důvodu veřejné zasedání odročit. Vzhledem k dlouhodobému vývoji epidemiologické situace by navíc podle státního zástupce takový postup soudů vedl k ochromení činnosti celé soudní soustavy.
K námitkám vztaženým k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak státní zástupce uvedl, že se svou povahou týkají skutkových zjištění a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněná v inkriminovaném období disponovala prostředky na úhradu jednotlivých ve výroku uvedených částek. Její námitky jsou navíc velmi vágní a nekonkrétní. Státní zástupce připomněl, že pokud obviněný dlouhodobě není schopen hradit náklady na provoz podniku, platy zaměstnanců a odvody sražených částek, musí takové podnikání ukončit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001). Obviněná přitom platby řádně neodváděla po dobu osmi let. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jde o případy, kdy se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém základním právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Jak správně upozornil státní zástupce, obviněná porušení žádných konkrétních ustanovení upravujících její přítomnost ve veřejném zasedání (např. §263 tr. ř.) nenamítla. Neakceptování žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání odvolacího soudu může vést k porušení jeho práva, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, jen v případě, že by svou žádost podepřel důvody, které by mu skutečně v účasti u soudního jednání bránily. O takovou situaci se však v posuzované věci zjevně nejedná. Nelze zcela vyloučit, aby takovým důvodem byla epidemie závažné nakažlivé nemoci ve spojení s velmi vážným onemocněním na straně obviněného, které by výrazně narušovalo jeho imunitu, přičemž z kombinace těchto dvou faktorů by vyplývalo vysoké riziko vážných zdravotních komplikací nebo úmrtí. Netřeba dodávat, že žádost o odročení veřejného zasedání by v takovém případě musela být doplněna lékařským potvrzením patřičné vypovídací hodnoty. U obviněné nic takového zjištěno nebylo a její argumentace je (stejně jako její další obhajoba) velmi vágní a neurčitá, neboť odkázala pouze na svůj věk a „nepříznivou zdravotní situaci v zemi v souvislosti s koronavirem“ (č. l. 258, 260) bez jakéhokoli bližšího vysvětlení. Je tak zřejmé, že o popsanou mimořádnou situaci se u ní nejednalo. Pokud obviněná uvedla, že chtěla u odvolacího soudu předložit další důkazy, jistě jí nic nebránilo, aby tak učinila prostřednictvím obhájkyně, jestliže se sama rozhodla raději se veřejného zasedání neúčastnit. O jaké konkrétní další důkazy se mělo jednat, obviněná rovněž neuvádí. Ostatně listinné důkazy, které obviněná před veřejným zasedáním předložila, byly na žádost obhájkyně odvolacím soudem provedeny. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
O takovou situaci se však v dané věci nejedná. Žádný, natož extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů Nejvyšší soud neshledal. Námitky obviněné jsou založeny na odlišných skutkových závěrech, než učinily soudy, a uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Navíc se jedná o opakování její dosavadní obhajoby, kterou jen o něco málo podrobněji rozvedla v předchozím řízení a se kterou se zejména odvolací soud přesvědčivě vypořádal (viz str. 3-4 jeho rozhodnutí). Proto lze na rozhodnutí odvolacího soudu odkázat.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněné M. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 4. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu