ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.351.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 351/2021-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2021 o dovolání obviněného J. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 9 To 373/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 129/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 8. 2020, č. j. 21 T 129/2019-291, byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (bod I.) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (bod II.). Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §40 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR na náhradu škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že:
I. dne 30. 6. 2019, v době okolo 21:00 hod., v Praze 9 – Letňanech, na autobusové zastávce MHD XY, poté a v návaznosti na to, co jej poškozený J. N. upozorňoval na nevhodné chování, způsobené opilostí, ho napadl dvěma ranami pěstí, které mu zasadil do oblasti zátylku hlavy, na což poškozený reagoval žádostí, aby jej obviněný nechal být a dále tím, že z místa odešel svižnou chůzí za křížení ulic XY a XY, nicméně byl následován obviněným, který po poškozeném požadoval, aby mu ze svého batohu vyndal kávu, která patřila obviněnému a předal mu ji, přičemž obviněný, rozrušen vzniklou hádkou, využil momentu, když byl poškozený předkloněn k batohu a otevíral jej, agresivně napadl poškozeného kopem nohy, směřovaným do obličeje poškozeného, a tímto jednáním mu způsobil zranění v podobě kožní oděrky obličeje, krevní podlitiny na nose a zlomeniny nosních kůstek s posunem (deviací) nosní přepážky doleva a s průnikem vzduchu do okolních měkkých tkání, přičemž poranění poškozeného, které bylo ze soudně lékařského hlediska hodnoceno jako ublížení na zdraví, vzniklo působením tupého násilí o velké intenzitě, omezovalo poškozeného v běžném způsobu života po dobu 10 až 14 dnů, a to zejména bolestivostí a v nutnosti dodržovat relativní klidový režim, v důsledku úrazového mechanismu došlo u poškozeného J. N. k ohrožení důležitého orgánu – mozku, neboť následkem kopu o velké intenzitě mohlo dojít i k závažnějším poraněním, například k nitrolebnímu krvácení, přičemž taková poranění, která však u poškozeného J. N. nenastala a která jej mohla ohrozit na životě, z hlediska soudně lékařského značí těžkou újmu na zdraví pro poškození důležitého orgánu, přičemž obviněný se tohoto jednání dopustil navzdory tomu, že si byl vědom, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 11. 2004, sp. zn. 2 T 95/2004, který nabyl právní moci téhož dne, byl odsouzen mimo jiné i za spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a dále, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 50 T 46/2019, který nabyl právní moci dne 30. 5. 2019, byl odsouzen, mimo jiné, i za spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku;
II. navzdory tomu, že si byl vědom odsouzení z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 50 T 46/2019, který nabyl právní moci dne 30. 5. 2019, jímž byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 15 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a jakkoli převzal dne 24. 6. 2019, prostřednictvím doporučené listovní zásilky, výzvu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 6. 2019 k nástupu výkonu trestu odnětí svobody, v níž byl nejzazší termín nástupu výkonu trestu ze strany Obvodního soudu pro Prahu 9 stanoven na 1. 7. 2019, nenastoupil dne 1. 7. 2019 ani v následujících dnech do příslušné věznice Praha-Pankrác, ani nepožádal o odklad nástupu výkonu trestu odnětí svobody, v důsledku dobrovolného nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody byl posléze Obvodním soudem pro Prahu 9 dne 22. 7. 2019 vydán příkaz k dodání obviněného do výkonu trestu odnětí svobody a až na základě tohoto příkazu byl dne 26. 7. 2019, ve 22:25 hod., ze strany policejního orgánu Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Pohotovostní motorizované jednotky, zadržen a následně v 00:40 hod. dne 27. 7. 2019 dodán do věznice Praha-Pankrác.
3. Zmíněný rozsudek následně napadli obviněný a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 odvoláními. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, č. j. 9 To 373/2020-366, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 3 roky, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného pak bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný v celém jeho rozsahu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [obviněný své dovolání předložil v podobě primárního podání, učiněného ve lhůtě k podání dovolání a jeho následného doplnění, učiněného po této lhůtě, přičemž v doplnění odkázal i na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., k jehož uplatnění s ohledem na §265f odst. 2 tr. ř. nebylo možné přihlížet, což však na dále popsané závěry nemělo žádný dopad]. Uvedl, že jeho jednání nebylo vedeno úmyslem způsobit těžkou újmu na zdraví, proto nebyla naplněna subjektivní stránka pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví. Z popisu děje prezentovaného poškozeným nijak nevyplynulo, že by se mu snažil způsobit těžkou újmu, ani odvolací soud nezmínil žádné okolnosti, z nichž by bylo patrno, že by věděl, že svým jednáním může způsobit těžkou újmu na zdraví a pokud ji způsobí, byl s tím srozuměn. Upozornil, že poranění, způsobené poškozenému, ani nebylo těžkou újmou na zdraví. Tvrzení soudu, podle kterého byl útok velmi agresivní a způsobilý přivodit závažnější zranění, jež mohlo poškozeného ohrozit na životě, byl jeho subjektivním názorem, který neměl oporu v žádných zjištěních, stejně tak nebyl podložen žádným z provedených důkazů, a to ani vyjádřením poškozeného, jenž útok jako příliš závažný nevnímal. Úmysl pachatele způsobit těžkou újmu na zdraví nelze dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl útok veden, ale je vždy třeba vážit i další okolnosti případu, jako třeba intenzitu vedeného útoku (srov. rozhodnutí publikované pod č. 35/1991 Sb. rozh. tr.). Dále uvedl, že jeho jednání nelze posoudit jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví, jelikož jednal ve stavu silného rozrušení, tedy silného vystupňovaného afektu s prokázaným stavem zmenšené příčetnosti, protože poškozený měl okrást jejich společnou kamarádku. Z tohoto důvodu si nemohl uvědomovat všechny hrozící následky svého počínání a k jejich způsobení tak cíleně nesměřoval. Uzavřel, že pro posouzení skutku jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku by muselo být zjištěno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení takového zranění, které má znaky těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku a takový následek reálně hrozil, což ze zjištění učiněných soudy nevyplývá.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze i přecházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 zrušil a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného by sice mohly mít vliv na hmotně právní kvalifikaci jeho jednání a jsou tedy formálně podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, nejedná se však o výhrady důvodné. Podle soudů obou stupňů byly rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného snížené, ale nikoliv vymizelé, nenacházel se ani ve stavu patické či komplikované opilosti. S ohledem na jednoduchý mechanismus útoku a jeho lokalizaci tak nelze pochybovat, že si obviněný musel být možných následků svého jednání vědom. Užité násilí pak bylo velké intenzity a mířilo vůči obličeji poškozeného, proto přímo hrozil vznik závažných poranění. Soudy se navíc shodnými námitkami obviněného již zabývaly a přesvědčivě je vyvrátily, přičemž s jejich argumentací se státní zástupce plně ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. Z odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu nedovodil ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, skutková zjištění z provedených důkazů naopak vyplývají.
7. Státní zástupce navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
10. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícím rozhodnutím, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
11. V částečném rozsahu svých námitek – které se svojí podstatou všechny týkaly pouze bodu I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a konečného posouzení v něm popsaného jednání jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž posouzení téhož děje jako trestný čin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku a závěry týkající se jednání popsaného v bodu II. téhož výroku obviněný nijak nenapadl – ovšem obviněný nezpochybnil právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale primárně napadl správnost těchto zjištění, popřípadě jejich návaznost na provedené důkazy. Takové námitky obviněného ale směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na uplatněný dovolací důvod činit nelze.
12. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
13. V daném případě však takové pochybení vyžadující zásah Nejvyššího soudu zjevně nenastalo. Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, z nichž v napadeném usnesení vycházel Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudu prvního stupně mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které soud prvního stupně odpovídajícím způsobem zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Soud druhého stupně následně tuto argumentaci potvrdil a vypořádal se se všemi námitkami obviněného.
14. Nejvyšší soud proto jen ve stručnosti konstatuje, že průběh útoku byl věrohodně popsán poškozeným, podpůrně bylo možné přihlédnout i k výpovědím svědků L. S. a R. T., kteří s poškozeným komunikovali ihned po jeho napadení. Vzniklé zranění poškozeného pak bylo hodnoceno pouze jako ublížení na zdraví, a nikoliv těžká újma na zdraví. Současně však soudy činné dříve ve věci zohlednily další závěry, vyplývající zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a forenzní traumatologie, podle nichž mimo jiné vzhledem ke vzniku zlomeniny bylo namístě usuzovat na velkou intenzitu násilí ze strany obviněného, v jejímž důsledku mohlo dojít k závažnějšímu poranění, které mohlo poškozeného ohrožovat na životě a značilo by tak vážnou poruchu zdraví, srovnatelnou s těžkým ublížením na zdraví. Závěry o intenzitě a způsobu útoku i jeho možných následcích se tedy opíraly o provedené důkazy, proto nelze akceptovat tvrzení obviněného, podle kterého se jednalo pouze o subjektivní názory soudů, bez zmíněné opory.
15. Ke zjištěné intenzitě útoku je třeba doplnit, že s učiněnými zjištěními není v rozporu vyjádření poškozeného, podle kterého zejména konečný kop nevnímal v dané chvíli jako příliš závažný (podle jeho slov rána nebyla tak velká, aby ho porazila na zem). Je zřejmé, že obdobné fyzické útoky vedené proti nim mohou různé osoby vnímat subjektivně odlišně, a to v důsledku svých osobních charakteristik, věku, způsobu života apod. Soudy proto nijak nepochybily, pokud stran zmíněného momentu (zejména intenzity kopu) vzaly v potaz zejména výše zmíněné odborné znalecké závěry. Na druhou stranu lze však poukázat i na reakci samotného poškozeného po napadení, který, ač výslovně odmítal přivolání Policie ČR, ihned vyhledal pomoc a žádal o přivolání záchranné služby, tedy zjevně útok a jeho následek nevnímal jako bagatelní.
16. Stav extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, tedy, jak již bylo řečeno, ve věci nenastal. Pouhý nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů, resp. jeho neztotožnění se se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, pak, jak bylo rovněž zmíněno, není dovolacím důvodem.
17. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze potom s jistou mírou tolerance podřadit námitku obviněného týkající se nenaplnění znaku skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to obligatorního znaku subjektivní stránky, tedy zavinění ve vztahu k hrozícímu následku, resp. související námitku týkající se zmenšené příčetnosti obviněného, která měla mít dopad na zavinění.
18. K námitce absence zavinění ve vztahu k hrozícímu následku je namístě v obecném smyslu připomenout, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je tedy psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, ale je třeba na něj usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
19. Ze zjištěných okolností celého případu, zejména týkajících se způsobu a intenzity útoku obviněného (tedy zjevně nikoli pouze s ohledem na vedení útoku kopem – viz v dovolání zmiňované rozhodnutí publikované pod č. 35/1991 Sb. rozh. tr.), plyne, že obviněný především napadl poškozeného ve chvíli, kdy jeho útok nemohl vidět, neboť se předkláněl k batohu. Obviněný si proto musel být plně vědom, že poškozený tento útok nijak nečeká, nevnímá a nebude moci reagovat jakoukoli obranou. Samotný útok pak obviněný vedl kopem nohy přímo vůči hlavě poškozeného, konkrétně obličejové straně, přičemž intenzita tohoto kopu byla podle znaleckých závěrů (s ohledem na charakter způsobeného zranění) velká. Je současně i laikům nepochybně obecně známé, že v hlavě je uložen důležitý orgán (mozek), jenž může být výraznějším (intenzivnějším) útokem poškozen. V návaznosti na uvedené se Nejvyšší soud plně ztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů, podle kterého obviněný musel být ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku srozuměn s tím, že při právě takovém útoku může poškozenému způsobit i poranění hlavy, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, byť jeho způsobení nebylo nutně jeho primárním a přímo chtěným cílem.
20. Na správnost posouzení zavinění obviněného potom nemají žádný dopad ani jeho tvrzení, týkající se zmenšené příčetnosti a údajného silného rozrušení, pro které si neměl být schopen uvědomit si všechny následky svého jednání. Především je potřeba uvést, že tato argumentace pominula značnou část odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, který se předmětnou problematikou podrobně zabýval. Neztotožnil se přitom se závěry soudu prvního stupně, podle kterých se obviněný v době spáchání předmětných trestných činů nacházel ve stavu zmenšené příčetnosti (tj. měla být u něj dána ve smyslu §27 tr. zákoníku podstatně snížená schopnost rozpoznat protiprávnost jeho jednání nebo ovládat své jednání) a neakceptoval postup Obvodního soudu pro Prahu 9 podle §40 odst. 2 tr. zákoníku ve výroku o trestu. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Milada Klabochová totiž uvedla, že v době spáchání činu byly ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného sníženy pouze středně, a to kombinací opilosti a struktury osobnosti obviněného, která je poruchová. Pokud jde o vliv alkoholu, nevykazoval patickou či komplikovanou opilost, navíc si obviněný tento stav (opilost) přivodil, ač si svých problémů spojených zejména s požitím alkoholu byl vědom (již se v takovém stavu dopustil v minulosti trestné činnosti). Není pak možné ani přehlédnout celou situaci v tom smyslu, že obviněný s poškozeným byly před posuzovaným jednáním spolu několik hodin, tudíž větší význam nemůže mít ani obviněným tvrzené podezření (a údajné navazující silné rozrušení) ohledně údajné krádeže spáchané poškozeným.
21. Proto nebylo důvodu považovat obviněného za nacházejícího se ve stavu, v němž by si, jak tvrdil v dovolání, nebyl v důsledku silného rozrušení a zmenšené příčetnosti schopen uvědomit následky svého, svým charakterem nijak složitého či sofistikovaného (údery a kop do hlavy), jednání vůči zdraví poškozeného. Závěru Městského soudu v Praze stran dovození jeho trestní odpovědnosti ani v daném ohledu nic nebránilo.
22. Nejvyšší soud proto shledal zmíněnou argumentaci obviněného zjevně neopodstatněnou, neboť právní posouzení jeho jednání popsaného v bodu I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako (krom jiného) zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, je zcela v souladu se zákonem.
23. V návaznosti na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu, stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé jsou zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu