ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.357.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 357/2021-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2021 o dovolání obviněného jménem J. Š. , nar. XY, trvale bytem Slovenská republika, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 8 To 317/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 23/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 6. 2020, č. j. 51 T 23/2020-215, byl obviněný J. Š. shledán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s již odsouzeným J. F., který dovolání nepodal. Obviněný J. Š. byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Dále mu byl uložen podle §67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 500 Kč, tj. celkem 50 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 měsíců.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný společným jednáním s již odsouzeným J. F. v podstatě tím, že obviněný J. Š., jako jednatel společnosti G. I., a J. F., jako osoba, která měla dispoziční právo k výběru z účtu společnosti, poté, co se J. F. dostavil na pobočku České spořitelny, a. s., za účelem výběru finančních prostředků z účtu společnosti G. I., č. XY a od pokladní obdržel informaci, že jím požadované finanční prostředky nevyplatí v důsledku zajišťovacího příkazu vydaného Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, o něm byl obviněný informován i doručením jeho znění do datové schránky dne 2. 2. 2018 v 13:05 hodin, za účelem vyvedení zbylých finančních prostředků ze společnosti a vlastního obohacení účelově vytvořili „Žádost o výplatu mezd“, na jejímž základě se po České spořitelně, a. s., domáhali vyplacení částky 1 280 000 Kč z účtu společnosti G. I., za účelem údajné výplaty svých vlastních fiktivně stanovených mezd za měsíc leden 2018, přičemž Česká spořitelna, a. s., z důvodu nedoložení potřebných podkladů, výplatu finančních prostředků neprovedla, a tímto svým jednáním by způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 10, škodu ve výši 1 280 000 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a již odsouzený J. F. odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2020, č. j. 8 To 317/2020-257, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný J. Š. dovoláním, opírajícím se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání dospěl k závěru, že skutek, pro který byl odsouzen, není trestným činem, jelikož v době podání „Žádosti o výplatu mezd“ nevěděl, že byl na bankovní účet společnosti G. I., vydán exekuční příkaz, protože tento byl doručen do datové schránky společnosti dne 5. 2. 2018 v 23:26 hod., tedy až poté, co byla žádost podána. Toliko exekuční příkaz na sebe váže povinnost zákazu převodu majetku zatíženého exekucí, jeho zatížení či jiné nakládání s ním. Ve vztahu k zajišťovacímu příkazu, který byl doplněn do skutkové věty rozsudku soudem, obviněný namítl, že došlo k porušení obžalovací zásady, jelikož nebyla dodržená totožnost skutku. Obžaloba totiž dovozovala jeho podvodný úmysl ze znalosti skutečnosti, že byl na finanční prostředky nacházející se na bankovním účtu vydán exekuční příkaz, teprve soud uvedl, že se tak stalo při vědomosti o zajištění předmětných finančních prostředků zajišťovacím příkazem, což jsou dva odlišné instituty, které nelze zaměňovat.
5. Obviněný dále tvrdil, že nedošlo k věrohodnému zpochybnění pracovní smlouvy, kterou měl on a J. F. uzavřenou se společností G. I. Soudy nezdůvodnily, proč by si nemohli sjednat mzdu v jakékoliv výši, neboť horní hranice mzdy nebo způsob jejího určení nejsou určeny žádným právním předpisem. Mzdu si mohli stanovit i dodatečně a v té zohlednit, že si ji dříve nestanovili. Pokud měl odvolací soud za to, že se skutečnosti uvedené v žádosti o výplatu mezd nezakládaly na pravdě, spatřoval v tom obviněný extrémní nesoulad s provedenými důkazy, protože pro takový závěr soud neměl žádný podklad. Nebylo zkoumáno, jaké pracovní vztahy ve společnosti existovaly, pro jaké zaměstnance a v jaké výši mohla být výplata žádána.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený „rozsudek“ zrušil (ačkoliv dovolání směřoval proti usnesení Městského soudu v Praze), když další postup po případné kasaci se již z dovolání nepodává.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolací námitky obviněného jen opakují argumentaci známou soudům jak z jeho obhajoby uplatněné před nalézacím soudem, tak z obsahu řádného opravného prostředku projednaného před soudem odvolacím. Výhrady obviněného se netýkají nesprávného právního posouzení skutku, ani jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Vztahují se k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, k hodnocení ve věci provedených důkazů a ke skutkovým zjištěním soudů. Konkrétní argumenty v daném směru vznesené navíc nespadají ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů zakotvených v §265b tr. ř. Státní zástupce v rozhodnutích neshledal ani existenci extrémního nesouladu. Měl za to, že byla zachována i totožnost skutku, jelikož všechna tři rozhodnutí (usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř., obžaloba i rozsudek soudu prvního stupně) popisovala tentýž skutek, v němž byly vyjádřeny všechny příslušné znaky trestného činu podvodu. Hrozící následek projednávané činnosti obviněných, jakož i jejich jednání, zůstaly nezměněny.
8. Státní zástupce závěrem navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
9. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k případné replice, čehož však nebylo využito.
10. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci dalšího odvolání. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se přitom nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů ani k rozsahu dokazování. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
12. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze potom dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů a v jakém rozsahu provedly dokazování, se míjejí s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco zákonným dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení je porušení hmotného práva, tj. trestního zákoníku.
13. Dovolací námitky obviněného směřují výhradně proti skutkovým zjištěním, především proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Takto koncipované námitky jsou však námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Ačkoli obviněný mj. namítl, že skutek, pro který byl odsouzen, není trestným činem, což by obecně bylo možné podřadit pod nesprávné právní posouzení skutku, v projednávané věci tento svůj závěr opírá výhradně o vlastní interpretaci důkazů a z toho vyplývající vlastní verzi skutkového děje, která je však v zásadním rozporu se skutkovými zjištěními soudů. Formálně by tedy tyto námitky byly s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto je pod tento dovolací důvod nelze podřadit.
14. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Tehdy je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
15. V daném případě však taková situace vyžadující zásah Nejvyššího soudu zjevně nenastala. Obviněný sice existenci extrémního rozporu namítá, ale činní tak bez konkrétnější argumentace. Extrémní rozpor spojuje s uvedením nepravdivé skutečnosti v odůvodnění rozhodnutí obou soudů, spočívající v tom, že informace uvedené v žádosti o výplatu mezd se nezakládaly na pravdě, ačkoliv soudy nezkoumaly předmětné pracovní smlouvy a nezabývaly se jimi jako důkazy.
16. Nejvyšší soud má za to, že mezi obsahem provedených důkazů na straně jedné a skutkovými zjištěními soudů na straně druhé není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění mají odpovídající obsahový podklad zejména v listinných důkazech, které korespondují s výpovědí J. F., pokud jde o vědomost zajištění peněžních prostředků na účtu společnosti a možnosti je uvolnit žádostí o výplatu mezd. Nalézací soud provedené důkazy náležitě zhodnotil (odst. 6 odůvodnění rozsudku), zabýval se obhajobou obviněného a svá zjištění vyjádřil ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Odvolací soud se pak v napadeném usnesení přesvědčivě vypořádal s odvolacími námitkami obviněného a závěry soudu prvního stupně potvrdil (odst. 8 až 16 odůvodnění usnesení), lze tedy na jejich závěry plně odkázat.
17. V podrobnostech lze doplnit, že průběh skutkového děje jednoznačně vyplynul z výpovědi J. F., který při návštěvě pobočky České spořitelny, a. s., v únoru 2018 byl informován o skutečnosti, že se peněžní prostředky na bankovním účtu společnosti nacházely, přesto mu z důvodu blokace provedené finančním úřadem nemohly být vyplaceny. Po získání informace o existenci zajišťovacího příkazu dotazem u finančního úřadu a o jediné možnosti jejich výběru prostřednictvím výplaty mezd, o čemž byl informován obviněný J. Š. (jednatel společnosti), se dohodli, že požádají o výplatu mezd pro sebe, což dne 5. 2. 2018 učinili a požádali o výplatu mezd ve výši 1 280 000 Kč, a to přesto, že pracovní smlouvu J. F. podepsal až bezprostředně před podáním této žádosti. Do té doby pracovní smlouvu neměl a odměna za jeho činnost mu byla poskytována formou pomoci při rekonstrukci bytu a úhradou nákladu na dopravu. Jeho verze je pak v souladu s listinnými důkazy. Na bankovním účtu společnosti byla zajištěná částka ve výši 1 281 750,63 Kč, zajišťovacím příkazem Finančním úřadem pro hl. m. Prahu dne 1. 2. 2018, jímž byla zajištěná úhrada dosud nestanovené daně, složením jistoty na účet správce daně. O této skutečnosti obviněný J. Š. prokazatelně věděl, neboť kromě informace od J. F. byl informován i doručením zajišťovacího příkazu do datové schránky dne 2. 2. 2018 v 13:05 hodin. Přesto dne 5. 2. 2018 obdržela Česká spořitelna, a. s., žádost o výplatu mezd, vystavenou téhož dne a podepsanou obviněným J. Š., s úředně ověřeným podpisem, ve které bylo zažádáno o výplatu částky 1 280 000 Kč na výplatu mezd za leden 2018 J. Š. a J. F. To za situace, kdy společnost G. I., neodváděla žádné platby jako daň z příjmu ze závislé činnosti, z čehož lze předpokládat, že společnost do této doby neměla žádné zaměstnance, resp. žádné nenahlásila správci daně, ani za ně neodváděla žádné povinné platby. Zaměstnance J. F. evidovala společnost až od 26. 1. 2018 a J. Š. od 1. 1. 2018.
18. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že soudy se nemusely konkrétně zabývat pracovními smlouvami obviněného a J. F., případně existencí nebo neexistencí pracovního vztahu, jelikož dospěly k závěru, že žádost o výplatu mezd byla nepravdivá, účelově vytvořená, která neměla reálný podklad, jejímž cílem bylo získat peníze, které byly zajištěné na bankovním účtu, a tudíž i pracovní smlouvy byly nepravdivé a účelově vytvořené. Není možné stanovit mzdu dodatečně, jak tvrdí obviněný, jelikož J. F. byl evidován jako zaměstnanec od 26. 1. 2018 a J. Š. od 1. 1. 2018. Zpětné vyplacení mzdy by nebylo v souladu se zněním zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, podle jehož §141 odst. 1 jsou mzda nebo plat splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku. Navíc v žádosti o vyplacení mzdy bylo uvedeno, že jde toliko o výplaty mzdy za leden 2018. I výše mzdy, která měla být takto vyplacená (640 000 Kč na osobu), pak svědčí o účelovosti jednání, neboť částka na mzdy uvedená v žádosti se rovnala téměř částce, kterou měla společnost v předmětnou dobu uloženou na účtu.
19. Pokud na základě provedených důkazů soudy obou stupňů dovodily, že se obviněný dopustil posuzovaného jednání, je třeba konstatovat, že takový závěr na důkazy logicky navazuje, resp. má v nich obsahový podklad. Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině pro výše uvedený přečin, tedy nepředstavují porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí s těmito zjištěními a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
20. Nad rámec svého rozhodnutí pak Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud se dostatečně vypořádal i s námitkou porušením obžalovací zásady a totožnosti skutku (odst. 15 usnesení odvolacího soudu). Trestněprávní teorie ani praxe nepožaduje naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v usnesení o zahájení trestního stíhání, žalobním návrhu a výroku rozhodnutí soudu. Postačuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž některé skutečnosti v důsledku zohlednění výstupů z dokazování provedeného v hlavním líčení (popř. veřejném zasedání o odvolání) mohou přibýt, jiné odpadnout. Nesmí však dojít ke změně podstaty skutku. Trestní stíhání se vede ohledně skutku, nikoli ohledně popisu skutku. Totožnost skutku je přitom zachována v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, alespoň v následku při rozdílném jednání nebo i tehdy, jsou-li jednání nebo následek alespoň částečně shodné. Shoda musí být dána v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (Šámal, P. a kol., Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722). Pokud nalézací soud ve skutkových zjištěních zaměnil zajišťovací příkaz za původně v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě uvedený exekuční příkaz, jde o záměnu správnou a důvodnou, neboť se opírá o důkazy před ním provedené, jde o upřesnění skutkových zjištění, které respektuje zachování totožnosti skutku, tedy shodu v jednání i následku, tj. (pokusu o) podvodné vylákání finančních prostředků od banky v částce 1 280 000 Kč. Ani této námitce, navíc nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, nelze přisvědčit.
21. Pokud soudy dospěly ke správnému závěru, že totožnost skutku je zachována i v případě, že nalézací soud ve skutkových zjištěních zaměnil zajišťovací příkaz, za původně v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě uvedený exekuční příkaz, pak je v podstatě irelevantní uplatněná námitka obviněného, podle níž popsaný skutek není trestným činem, jelikož v době podání „Žádosti o výplatu mezd“ nevěděl, že byl na bankovní účet společnosti G. I., vydán exekuční příkaz. Soudy totiž dovodily, že podvodné jednání se vztahuje nikoliv k okamžiku, kdy se obviněný dozvěděl o vydání exekučního příkazu, ale k okamžiku, kdy se dozvěděl o tom, že byl vydán zajišťovací příkaz. Právě důsledkem této informace bylo, že se podvodným jednáním (fiktivní, účelovou žádostí o výplatu mzdy) pokusil vylákat zajištěné finančních prostředků od banky v částce 1 280 000 Kč, které byly správcem daně zajištěné.
22. Učiněným skutkovým zjištěním potom odpovídá i vyslovená právní kvalifikace, což však již obviněný, jak již bylo zmíněno, konkrétně nenapadl.
23. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.