ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.361.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 361/2021-2368
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 5. 2021 o dovolání obviněného R. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 3 To 100/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 18/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2019, č. j. 50 T 18/2016-2108 byl obviněný R. D. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb po 2 000 Kč (celkem 200 000 Kč), pro případ jehož nevykonání byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě škody.
2. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný s dalšími spoluobviněnými v podstatě tím, že po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty S. K. jakožto osoba jednající na základě plné moci za společnost B., se sídlem XY, R. D. jako jednatel společnosti E.-M., se sídlem XY, a P. M. jako jednatel společnosti O. O., se sídlem XY, prostřednictvím smluv uzavřených mezi B., E.-M., a O. O., a následné fakturace vyplývající z daných smluv předstírali uskutečnění plnění, které fakticky nebylo provedeno, a na základě těchto skutečností B., za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2013 a ledna roku 2014 vylákala u Finančního úřadu pro Ústecký kraj, územního pracoviště v Ústí nad Labem, vrácení daně z přidané hodnoty v celkové výši 5 741 259 Kč, a za zdaňovací období únor až duben roku 2014 se pokusila vylákat vrácení daně z přidané hodnoty v celkové výši 13 068 148 Kč, čímž by způsobila České republice škodu v celkové výši 18 809 407 Kč. Podrobně jsou jednotlivé případy ve výroku dále rozepsány.
3. K odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 8. 2020, č. j. 3 To 100/2019-2244, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného ve výroku o peněžitém trestu a uložil mu shodný peněžitý trest jako soud prvního stupně včetně náhradního trestu odnětí svobody, pouze opravil citaci zákonného ustanovení.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný v zákonné lhůtě dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu. Odkázal přitom na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval, že skutková zjištění, která soudy učinily, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudy se přiklonily k verzi spoluobviněného S. K., v odůvodnění jejich rozhodnutí však chybí nezbytná pečlivost, obezřetnost a důkladnost při hodnocení jeho výpovědi. Obviněný nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu, že jednotlivé výpovědi spoluobviněného nevykazují podstatné rozdíly. S. K. svou poslední výpověď přečetl z předem připravené listiny, což svědčí o účelovosti změny jeho výpovědi. Jeho jedinou procesní strategií podle obviněného bylo dosáhnout nižšího trestu odnětí svobody tím, že svou výpověď přiblíží verzi obžaloby. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudů o souladu výpovědí spoluobviněných S. K. a P. M. Ten na rozdíl od prvního jmenovaného shodně s dovolatelem tvrdil, že se jednalo o skutečnou obchodní spolupráci. Důvěryhodnost spoluobviněného S. K. utrpěla také jeho neustálým tvrzením o smrtelné chorobě. Postup soudů obviněný považuje za rozporný se zásadou in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny.
5. Obviněný se také vyjádřil k výši škody (správně rozsah vylákání výhody na dani). Konstatoval, že neměl žádný vliv na to, jaké údaje budou uvedeny v jednotlivých fakturách, jejichž tvorba byla zcela mimo jeho dosah. Se spoluobviněným P. M. se vůbec neznal. Obviněný dále nesouhlasí se závěrem o nemožnosti provedení jednotlivých projektů. Neexistence projektové dokumentace nebyla překážkou jejich provedení ani uzavření smlouvy o dílo, kterou lze kdykoli doplnit dodatkem. Projekty bylo možné realizovat za poměrně krátkou dobu, a to i do konce roku 2013. Samotná montáž fotovoltaliky trvá v řádu týdnů. Obviněný přenesl aktivitu na spoluobviněného S. K., který mohl projekty v daném čase dokončit. Nebylo žádným problémem požádat Magistrát města Ústí nad Labem o opětovný územní souhlas a znovu uzavřít smlouvu s provozovatelem distribuční soustavy.
6. Obviněný nesouhlasí ani s tvrzením, že se spoluobviněnými jednal po vzájemné dohodě. S P. M. se nikdy nesetkal a v případě S. K. je jediným důkazem jeho nevěrohodná výpověď. Konstatováním, že pokud svědek V. T. odmítl vypovídat s odůvodněním, že by si způsobil nebezpečí trestního stíhání, musela být na schůzce s obviněnými plánována trestná činnost, podle obviněného soud prvního stupně porušil zásadu presumpce neviny. Obviněný se dále vymezil proti tomu, že byl soudem označen jako „mozek“ a organizátor trestné činnosti. O tom nesvědčí žádný důkaz. Zopakoval, že P. M. spolupracoval pouze se S. K., což vylučuje jak jeho organizátorství, tak i vzájemnou dohodu. Z trestné činnosti obviněný podle tvrzení S. K. obdržel nejmenší výnos, což také vylučuje jeho organizátorství. Peníze si navíc nechal zaslat nejvíce transparentním způsobem na bankovní účet. Svědci, kteří měli být obchodně spjati se společností O., obviněného neznají. Pokud se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pozastavil nad nelogičností jednání obviněného spočívající v tom, že spolupracoval se S. K. i po ztrátě důvěry v něj, namítá obviněný, že neměl žádný důvod s ním smlouvy o dílo neuzavřít, neboť jejich součástí byla ustanovení o smluvní pokutě. K časové souvislosti mezi vyplacením daňového přeplatku a vyplacením smluvní pokuty S. K. obviněný vysvětlil, že právě díky tomu měl spoluobviněný finanční prostředky na vyplacení smluvní pokuty.
7. Podle obviněného došlo v jeho případě také k opomenutí některých důkazů odvolacím soudem, neboť ten nedostatečně zdůvodnil, proč je neprovedl. Jedná se o znalecký posudek Ing. Milana Tomeše z oboru energetika, trestní spis vedený pod sp. zn. KRPU-55640-105/TČ-2019-040080-KB, který zřejmě obsahuje určité informace o jednání V. T. a J. L., a výslech V. T., o němž se obviněný domnívá, že by tentokrát už vypovídal.
8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Krajskému soudu v Praze (zde se patrně jedná o chybu) k novému projednání a rozhodnutí.
9. Po uplynutí lhůty podle §265e tr. ř. zaslal obviněný krajskému soudu prostřednictvím svého obhájce ještě podání označené jako „doplnění dovolání“, z jehož textu však vyplývá, že je obviněný sepsal sám a obhájce pouze na jeho žádost předložil. V takovém případě se však – i pokud by bylo podáno ve lhůtě – nejedná o podání, kterým by se Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení mohl zabývat, proto není jeho obsah na tomto místě citován (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007). Podání ostatně opět obsahuje v podstatě rozvedení obhajovací skutkové verze obviněného.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že se v posuzované věci o případ extrémního nesouladu nejedná. Těžiště dovolacích námitek obviněného ohledně posouzení věci podle §240 tr. zákoníku tvoří v podstatě opakování argumentace známé soudům nižších stupňů, s níž se vypořádaly ve svých rozhodnutích. Za relevantní nelze považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo . V otázce viny dovolatele nevznikly důvodné pochybnosti. Proti sobě nestojí rovnocenné skupiny důkazů. Za takovou nelze považovat verzi dovolatele, která spočívá ve sveřepém svalování veškeré viny výhradně na spoluobviněného S. K., včetně zdůvodňování konkrétních kroků podniknutých samotným dovolatelem s tím, že to on byl zmanipulován právě spoluobviněným, aniž by však bylo logicky vysvětleno, proč by vlastně měl za S. K. a v jeho prospěch vystupovat. Verze obviněného nekoresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, v prvé řadě s výpověďmi zástupců v podstatě všech osob majetkově oprávněných k nemovitostem, na nichž údajně měly být výrobny zamýšleny a dle smluv o dílo zbudovány. To naopak skutková verze vyplývající především z výpovědi S. K. (nicméně nikoli pouze z této výpovědi) zapadá do mozaiky celkového důkazního podkladu, který umožnil činit závěry bez důvodných pochybností.
11. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu se podle státního zástupce jeví do jisté míry významná námitka obviněného, že nemohl být pachatelem, resp. spolupachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, protože vystupoval jen v obchodněprávním vztahu na straně objednavatelské, neměl tudíž žádný vliv na fakturaci a následné vylákání daňové výhody v případě dodavatelského subjektu B. K naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku ovšem není vyžadován speciální subjekt, ale pachatelem může být kdokoli. Obviněný tedy nemusel být osobou, která by měla přímý vliv na daňový subjekt, jehož prostřednictvím došlo k vylákání nadměrného odpočtu, zvlášť pokud jednal ve spolupachatelství s osobou, která takový vliv fakticky měla. Role obviněného mezi spolupachateli byla odlišná a spočívala ve vymyšlení celého plánu s využitím jen jemu známých skutečností o předchozích nakonec nerealizovaných záměrech a jednáních o možných instalacích elektráren z obnovitelných zdrojů na nemovitostech třetích osob, dále v začlenění spolupachatelů do rolí dodavatele a případně též subdodavatele a jejich využití k získání neoprávněné daňové výhody. Ta měla představovat zisk rozdělený mezi spolupachatele.
12. U spolupachatelství přitom není vyžadována předchozí vzájemná výslovná dohoda, postačí dohoda konkludentní. V posuzovaném případě musela jednoznačně existovat vzájemná ústní dohoda mezi dovolatelem a spoluobviněným S. K. Podle skutkových zjištění si obviněný musel být při prokázání jeho vědomosti nerealizovatelnosti projektů na solární elektrárny a zařízení KVET v daných lokalitách a ve stanoveném časovém období dobře vědom také faktické role S. K. a jím zastupované firmy – tyto subjekty do svých plánů zakomponoval. Jestliže součástí jeho záměru bylo inkasování finančního plnění ze strany společnosti B., kterýžto výsledek byl také zčásti zrealizován, musel si obviněný uvědomovat, že zdroj peněz nemůže pocházet z běžné ekonomické činnosti společnosti zastupované spoluobviněným, o níž ani nebylo uvažováno, nýbrž z machinací s uplatněním DPH. Vylákání nadměrného odpočtu muselo nastat u dodavatelské společnosti B. Na to, aby počínání spoluobviněného vůči daňovému orgánu mělo nějaký smysl při faktu, že k žádnému plnění ze smlouvy o dílo nemá dojít, muselo být mezi pachateli dopředu dané, že společnost B., musí vykázat fakturaci o výdajích za materiál či subdodávky, které ale fakticky nebudou realizovány. K tomu S. K. zajistil P. M., mezi nimiž byla prokázána ústní dohoda. V případě dovolatele, který s existencí takové dohody se subdodavatelem musel dopředu počítat, a P. M. muselo jít minimálně o dohodu nevýslovnou.
13. Námitka směřující proti závěru soudů o postavení obviněného jako pachatele, který trestnou činnost v podstatě zosnoval, podle státního zástupce vychází z jiného skutkového stavu, než který byl ve věci prokázán, což lze dovodit i z konstatování dovolatele, že byl pouze zákazník, který očekával plnění. Role obviněného byla podle skutkových zjištění soudů mnohem významnější, než se snaží tvrdit, a přesáhla i rámec pouhého účastenství ve smyslu §24 odst. 1 tr. zákoníku. Nebylo nutné, aby se obviněný podílel na veškerých částech a krocích celé trestné činnosti, neboť všem obviněným je kladeno za vinu spáchání trestného činu ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. S rolí obviněného v rámci spolupachatelství se vypořádaly oba soudy v rámci odůvodnění svých rozsudků (zejména odst. 102, 103 rozsudku prvoinstančního soudu, odst. 26, 28 rozsudku odvolacího soudu). Obviněnému přitom soudy nepřiřkly roli takového organizátora, který by přímo trestnou činnost řídil a ukládal dalším spoluobviněným pokyny, nýbrž jen jakéhosi motivátora a hybatele událostí.
14. Současně nelze tvrdit, že by soudy nějak snižovaly význam role S. K., který měl na vylákání nadměrného odpočtu DPH zásadní podíl. Výše výnosu se u osob, které měly být do plánu na vylákání nadměrného odpočtu z důvodu vykázání plateb za smyšlené plnění dopředu zasvěceny, navzájem nikterak zásadně nelišila (s výjimkou spoluobviněného P. M. z důvodu jeho pozdějšího vstupu do skupiny spoluobviněných a jeho podružnější role). Role organizátora není také podmíněna tím, aby z majetkové či hospodářské trestné činnosti dosáhl v porovnání s dalšími spolupachateli nejvyššího prospěchu. S jednáním obviněného ve spolupachatelství souvisí i námitka obviněného, že mu nelze přičítat celkovou výši rozsahu vylákání výhody na dani. V případě obviněného je podle státního zástupce nutno trvat na tom, že i jemu byl soudy zcela oprávněně přiznán celý tento rozsah. Jednání všech pachatelů a jimi sledovaný společný úmysl se vztahoval k vylákání nadměrného odpočtu ve velkém rozsahu. V případě obviněného o tom svědčí výše vlastního prospěchu, kterého osobně on dosáhl, současně se zjištěním, že na prospěch ve srovnatelné výši měli v důsledku vylákání nadměrného odpočtu podle předběžné dohody zjevně dosáhnout i další spolupachatelé. Rovněž lze v tomto směru poukázat na rozsah trestné činnosti, který lze nepřímo dovodit z počtu dílčích útoků trestného činu, jakož i ze součtu cen děl, jak byly nastaveny ve smlouvách uzavřených na fiktivní plnění obviněným se společností B.
15. Co se týče námitky údajných opomenutých důkazů, odvolací soud podle státního zástupce dostál svým povinnostem ohledně pečlivého zvážení nezbytnosti doplnit skutková zjištění na podkladě důkazů, jež navrhl obviněný, a ohledně odůvodnění toho svého postupu, při němž odmítl důkazy provést (viz str. 18-19 napadeného rozsudku). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že mu byl předložen den před konáním veřejného zasedání o odvolání ze strany obviněného znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví daňové evidence. Naproti tomu obviněný ve svém dovolání hovoří o posudku z oboru energetika Ing. Milana Tomeše, CSc. Osoba toho jména není dle dostupných seznamů zapsána jako znalec ani pro obor ekonomika, ani pro obor energetika. Položené otázky a na ně v posudku učiněné odpovědi k obsahu smluv o dílo, k přiměřenosti smluvní pokuty či k rentabilitě a časovým možnostem výstavby FVE a jejího uvedení do provozu přitom očividně nemohly vést k odlišnému právnímu posouzení skutku ze strany soudů. Závěry v posudku vůbec nereflektovaly faktický stav věci a okolnosti jednání pachatelů. Znalec se také nemůže vyjadřovat k ryze právním otázkám, jako například k tomu, zda obviněným vyinkasované prostředky, obhajobou vydávané za uplatnění smluvní pokuty, lze vydávat za výnos z trestné činnosti či nikoli. Opomenutým důkazem rozhodně nemůže být opakování výslechu svědka V. T. Protokol o jeho výslechu byl v hlavním líčení čten za souhlasu obviněného s vědomím toho, že svědek vypovídat odmítl. Nezbytnost doplnění důkazem není možno dovodit ani v případě předložení vyšetřovacího spisu, přičemž obviněný v dovolání rovněž jen nepodloženě uvažuje o tom, že by tento spis mohl obsahovat určité informace k první schůzce. Osoby, které se tohoto setkání měly zúčastnit, již ovšem byly v posuzované trestní věci slyšeny, ať již v postavení svědka nebo obviněného. Soudy si tedy v souladu se zásadou bezprostřednosti mohly učinit obrázek o předmětném setkání již z těchto vyjádření.
16. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
18. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se přitom nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů ani k rozsahu dokazování. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Právě toho se však dovolatel domáhá.
19. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací v zásadě musí – s výjimkou případů zásadního, extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. To znamená, že zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje právě onen zásadní, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a čl. 90 Ústavy).
21. Takový zásadní nesoulad či rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním musí ovšem spočívat na zcela zásadních vadách v procesním a hodnotícím postupu soudů. Tehdy může Nejvyšší soud výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, avšak jen pokud měly za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Má-li takový exces spočívat v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, muselo by se jednat o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu, čímž by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (například pokud by skutková zjištění soudů neměla žádnou obsahovou spojitost s obsahem relevantních důkazů nebo byla dokonce jejich opakem). Taková situace v daném případě nenastala. Soud prvního stupně postupoval podle §2 odst. 5 tr. ř., svá skutková zjištění opřel o obsah provedených důkazů, které zhodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Odsuzující rozsudek náležitě odůvodnil, jak mu ukládá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud se přesvědčivě vypořádal s odvolacími námitkami obviněných a rovněž své rozhodnutí řádně odůvodnil.
22. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
23. O žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. Obviněný sice některé důkazy za opomenuté označil, s jeho tvrzením se však nelze ztotožnit. Jeho další námitky v oblasti dokazování pak vyjadřují jeho nesouhlas s hodnocením důkazů, především věrohodnosti výpovědi spoluobviněného S. K., v němž spatřuje porušení zásady in dubio pro reo, resp. presumpce neviny. Postup soudů nicméně o ničem takovém nesvědčí. Soudy hodnotily výpověď tohoto spoluobviněného jak samostatně, tak i v kontextu ostatních důkazů. Reagovaly i na určitou změnu či upřesnění výpovědi obviněného S. K. (ve formě přečtení jeho připraveného písemného prohlášení v průběhu hlavního líčení) a zabývaly se tím, zda jde o změnu zásadní a nějak podstatnou pro celkové posouzení věci (jak se snažil tvrdit dovolatel). Porovnáním postupných částí výpovědi obviněného S. K. dospěly soudy k opodstatněnému závěru, že není důvod hodnotit jeho výpověď jako nevěrohodnou.
24. Byť soud prvního stupně v části věnované hodnocení důkazů v odst. 84 odůvodnění rozsudku hovoří o dvou verzích události prezentovaných S. K. a dovolatelem, je zřejmé, že soud zde vyjádřil, že tito obvinění prezentovali skutkové okolnosti ve svých výpovědích odlišně. Soud prvního stupně zde evidentně neměl na mysli, že by po vyhodnocení důkazů zůstávaly dvě rovnocenné verze událostí, mezi nimiž by bylo třeba volit za pomoci aplikace pravidla in dubio pro reo. Taková situace v posuzované věci nenastala, neboť výpověď S. K. (na rozdíl od výpovědi obviněného) byla v souladu s řadou dalších důkazů a skutkový děj logicky vysvětlovala. K tomu lze blíže odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Námitky obviněného týkající se hodnocení výpovědi S. K. ze strany soudů tak nelze uplatněnému dovolacímu důvodu podřadit. Obviněný také neuvedl nic, co by svědčilo o výše zmíněném přesahu do ústavně právní roviny, a odůvodnění soudních rozhodnutí se jeví jako logická a přesvědčivá. To se týká i námitky, že S. K. mohl jednotlivé projekty fotovoltaických elektráren dokončit, resp. realizovat, neboť toto tvrzení obviněný staví v podstatě na předpokladu, že mezi obviněnými neexistovala žádná dohoda o tom, jak bude trestná činnost probíhat, a on sám nebyl srozuměn s tím, že projekty ve skutečnosti provedeny nebudou.
25. Obviněnému nelze dát za pravdu ani v otázce opomenutých důkazů. K obviněným označeným důkazním prostředkům se odvolací soud vyjádřil v odst. 31-32 odůvodnění svého rozhodnutí. V případě znaleckého posudku se odvolací soud především vyjádřil k charakteru znalci položených otázek, které nijak nereflektovaly skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, a obsah posudku se tak zcela míjel s podstatou věci. Že se o opomenutý důkaz nemohlo jednat v případě návrhu na opakování výslechu svědka V. T., je dostatečně zřejmé již z formulace dovolací námitky. I tomuto návrhu se však odvolací soud podrobně věnoval. Pokud jde o trestní spis týkající se tohoto svědka a svědka J. L., považoval Vrchní soud v Praze tento návrh oprávněně za nadbytečný, neboť J. L. ve věci vypovídal a také ostatními důkazy byla již skutková zjištění spolehlivě zjištěna. Postupu odvolacího soudu tedy nelze nic vytknout.
26. Lze shrnout, že dovolání obviněného R. D. je z naprosto převážné části založeno na námitkách neodpovídajících zákonným dovolacím důvodům, a to na námitkách, jejichž podstatou je opětovná prezentace vlastní verze skutkového děje na základě vlastního hodnocení důkazů. Touto jeho obhajobou se však již podrobně a přesvědčivě zabývaly soudy obou stupňů a konečně i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve shora podrobně reprodukovaném vyjádření k dovolání obviněného. Není smyslem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud znovu reprodukoval, porovnával, rozebíral a přehodnocoval obsah provedených důkazů, případně aby činil vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů.
27. Za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu lze označit pouze námitky, kterými obviněný vytýká, že mu byla přičtena celková výše „škody“, ačkoli na obsah jednotlivých faktur údajně neměl žádný vliv, a částečně námitky týkající se údajné neexistence dohody mezi ním a ostatními spolupachateli. Tyto námitky (byť to obviněný výslovně neuvádí) se dotýkají v praxi ustáleného výkladu institutu spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, jsou však zjevně neopodstatněné. K tomu je třeba ještě dodat, že soudy neuznaly obviněného vinným organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (byť některé prvky v jeho jednání shledaly) a jeho námitky se v tomto směru míjí s podstatou věci.
28. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství tedy předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.
29. Pokud jde o prokázání dohody obviněného a ostatních spolupachatelů trestné činnosti, jedná se zčásti o otázku směřující do oblasti skutkových zjištění, o čemž už bylo výše pojednáno. Obviněný ale také tvrdí, že neznal spoluobviněného P. M., tedy se s ním nemohl na ničem dohodnout. I pokud pomineme, že z důkazů vyplývají dvě proběhlé společné schůzky těchto obviněných (jedna z nich u právníka), podstatné je, že obviněný (který spolupracoval se S. K.) o zapojení a roli P. M. při páchání trestné činnosti věděl a počítal s ní. V tomto případě tedy vědomostní složka zavinění obviněného zahrnovala také existenci a činnost P. M., což je pro posouzení skutku jako spáchaného ve spolupachatelství dostačující. Všichni spolupachatelé pak odpovídají za celý způsobený následek.
30. Obviněný dále namítal, že neměl vliv na konkrétní obsah jednotlivých faktur, tedy ani na rozsah vylákání výhody na dani. Také v tomto směru však z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný měl o rozsahu trestné činnosti dobrou představu, a to jednak z počtu dílčích útoků, cen děl uvedených ve smlouvách uzavřených společností B. a výše prospěchu, který on sám získal. Z hlediska právního posouzení není přitom nutné, aby obviněný znal přesnou výši celkového rozsahu vylákání výhody na dani, ale postačí, že jeho přibližná představa o tomto rozsahu umožňovala učinit závěr o naplnění znaku velkého rozsahu, což v daném případě bylo nepochybně splněno.
31. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného R. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
32. Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku dne 17. 8. 2020 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 12. 4. 2021. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu