ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.369.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 369/2021-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání obviněného I. S. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 10 To 273/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 65/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 9. 2020, č. j. 1 T 65/2020-92, byl obviněný I. S. shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle téhož ustanovení za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku 70 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 70 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému současně stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v délce 70 dnů. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku pak byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 30 měsíců.
2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že dne 10. 4. 2020 minimálně v době od 22:05 do 22:10 hodin řídil po požití většího množství alkoholických nápojů z přesně nezjištěného místa po dálnici D1 ve směru na Brno, dále po silnici číslo 11217 na obec Němčice, na kterou sjel na 64. dálničním kilometru sjezdem určeným pouze pro vyhrazená vozidla, osobní motorové vozidlo tovární značky VW Touareg, registrační značky XY, dechovými zkouškami provedenými policií přístrojem Dräger Alcotest ve 23:11, 23:16 a 23:21 hodin mu bylo naměřeno 2,22‰, 2,38‰ a 2,37‰ alkoholu v dechu.
3. Tento rozsudek obviněný napadl odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2020, č. j. 10 To 273/2020-146, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o závěr, podle kterého toto usnesení spočívá v nesprávném právním posouzení skutku. Soudy nesprávně kvalifikovaly skutek jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku a porušily čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo. V průběhu hlavního líčení nebylo prokázáno, že usedl za volant po předchozím požití alkoholu, nebyl při jízdě zastaven Policií ČR a nebyla bezprostředně zjištěna hladina alkoholu. Vznikl velký časový prostor, kdy mohl pít a také pil alkohol po „střízlivé“ jízdě, až v odstaveném vozidle. Jeho výpověď v hlavním líčení byla zřejmá a jasná. Nelze nevěřit jeho verzi, podle které měl schůzku v Praze asi v 19:30, při odjezdu obdržel jako dárek láhev rumu od svědka M. B., a poté vyjel směrem na Frýdek-Místek. Nebylo prokázáno, že by pil před jízdou nebo během ní, což by bylo i technicky náročné při složitém dopravním provozu. Vysvětlil svou situaci spočívající ve zjištění zdrcujících informací stran svého rodinného života, což těžce zvládal. Pro akutní potřebu sjel na 64. km, přičemž když opět sedl do auta, měl deprese, proto si v odstaveném autě otevřel láhev rumu a začal popíjet. Zmínil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, jehož závěry nerozporují jeho výpověď, naopak ji potvrzují, rovněž tak výpovědi svědků, naopak části výpovědí policistů ohledně jejich komunikace s ním, zda pil či nepil, pak není možné zohlednit. Namítl rozpory ve výpovědích zasahujících policistů, zda ho mohli mít po celou dobu na očích, ohledně identifikace jeho vozidla, a rovněž poukázal, že podle D. H. si měl jít pro respirátor a nejevil známky požití alkoholu, což by profesionální dálniční policie poznala.
5. Obviněný se dále podrobně zabýval některými částmi odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Podle jeho odstavce 1 „sjel sjezdem pro vyhrazená vozidla“, avšak policisté nejeli za ním a nezastavili jej. Není patrné, z čeho soudy dovodily, že řídil od 22:05 do 22:10 hodin, navíc pokud „vzápětí na to byl kontrolován policejní hlídkou dechovými zkouškami ve 23:11, 23:16, 23:21“, nejedná se o postup vzápětí. V odstavci 4 nedává smysl věta „chvíli byli v prostoru a zase najížděli“, stran pozice policejní hlídky. Podle odstavce 5 policisté „uvedli, že při kontaktu s obžalovaným měli oni i obžalovaný nasazeny respirátory či roušky, proto necítili, že by obžalovaný byl pod vlivem alkoholu“, ačkoli svědek D. H. vypověděl, že si obviněný teprve pro roušku šel. V odstavci 9 nesouhlasí s hodnocením schopnosti svědků vysvětlit časové souvislosti. Pokud jde o odstavec 10, skutečnost, že nevypovídal, nelze vykládat tak, že se snaží vyhnout trestní odpovědnosti a klást mu takový postup k tíži, při prvním kontaktu s policií nebyl ani poučen o svém právu odepřít podání vysvětlení. Do přístroje Dräger dýchal až v sanitce, přičemž správně měl být vyzván Policií ČR. Zdravotnický personál nemusel vědět, jak se přístroj používá, při testu v sanitce seděl, ačkoli měl vystoupit z vozidla. Jeho související podpis není použitelný, neboť měl mezi 2 a 3 promilemi alkoholu v dechu. Nebyl vyzván a poučen, že může požádat o odběr vzorku krve a moči, není dále zřejmé, proč policisté neprovedli dechovou zkoušku hned, přičemž důvodem nemohl být strach, že může být nebezpečný. Svědek D. H. si najednou vzpomněl na nápadnou poznávací značku, ačkoli to v úředním záznamu neuváděl. Soud nemůže podle názoru obviněného ani vycházet z výpovědi policistů, podle které ve vozidle neviděli žádnou láhev, pokud neprovedli prohlídku podle §83a tr. ř.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Okresnímu soudu v Benešově, aby věc znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný zde opakoval svoji obhajobu uplatněnou již před soudy prvního a druhého stupně, s níž se tyto soudy vypořádaly způsobem, s nímž se státní zástupce ztotožnil. Navíc předložené námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, ani pod žádný jiný. Mohlo by se tak stát pouze za existence extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, což obviněný netvrdil. Pod uplatněný dovolací důvod je nepodřaditelná i argumentace porušením zásad in dubio pro reo, s výjimkou situace, v níž by takové porušení nabylo závažnosti porušení práva na spravedlivý proces. V dané věci však žádné pochybnosti dány nebyly.
8. Státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
9. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
10. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Obviněný ve svém dovolání neoznačil konkrétní dovolací důvod odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., což je obligatorní náležitostí obsahu dovolání, nicméně slovně vyjádřil, že důvod dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku. Tato definice odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který tak byl nepochybně uplatněn.
12. Zmíněný dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění. Nelze se však jeho prostřednictvím domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
13. V podaném mimořádném opravném prostředku – který postavil na obdobných námitkách, resp. v některých případech na doslovném znění, jako odvolání a jimiž se zabýval a vypořádal soud druhého stupně – obviněný sice v konečném důsledku zpochybnil právní kvalifikaci skutku, ale primárně napadl správnost skutkových zjištění učiněných soudy na základě provedeného dokazování a správnost procesu dokazování. Námitky obviněného tedy směřují zejména proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přičemž se snažil provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději a setrvale prosazoval svou verzi průběhu skutkového děje, popřípadě jednotlivé důkazy vytrhával z kontextu ostatních důkazů, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze. V podstatě totiž tvrdil, že neřídil pod vlivem alkoholu, požil jej až po odstavení vozidla, před příjezdem policejní hlídky nebo za její přítomnosti a v tomto smyslu hodnotil provedené důkazy. Takové námitky uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
14. Výjimkou z popsaného pravidla, podle kterého Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
15. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného I. S., které ostatně ani výslovně nenamítal, shledat nelze. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Základní obhajobou obviněného po celé trestní řízení je, že neřídil pod vlivem alkoholu, ale alkohol začal popíjet až poté, co sjel na 64. km z dálnice a vůz odstavil a telefonicky si zajistil odvoz. Tento sled událostí, jak ho prezentuje obviněný, však soudy obou stupňů shledaly na základě provedeného dokazování za vyvrácený. Přitom vycházely z důkazů provedených v hlavním líčení, zejména z výpovědí svědků D. H. a R. D., členů policejní hlídky dálničního oddělení XY, podle nichž vozidlo obviněného viděli v pohybu – jet po dálnici, resp. sjíždět z dálnice (neboť se sami tou dobou v daném úseku po dálnici pohybovali a nepřehlédli jeho specifickou registrační značku). Mezi okamžikem jeho spatření, popřípadě obdrženým hlášením, obsahujícím informace o tomto vozidle, a okamžikem, kdy ho nalezli odstavené, uplynulo cca 5 minut. S ohledem na informace o možných zdravotních obtížích obviněného zde policisté vyčkali příjezdu sanitky, přičemž za jejich přítomnosti obviněný alkohol nepil, byl však u něj posléze (v zásadě vzápětí) na místě zjištěn zdravotnickým personálem. Soudy proto důvodně uzavřely, že jednak obviněný řídil vozidlo krátce předtím, než k němu přijela policie, a rovněž přesvědčivě odůvodnily, proč uvěřily zejména výpovědím svědků D. H. a R. D., usvědčujícím obviněného z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině, které navíc nestály osamoceně, ale byly podporovány dalšími ve věci provedenými důkazy. Jednalo se především o výsledky dechových zkoušek a také o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie znalkyně RNDr. Miroslavy Bursové, Ph.D., která ve výpovědi v hlavním líčení svými závěry vyvrátila tvrzení obviněného ohledně doby, kdy měl začít pít alkohol, neboť pokud by tak činil před příjezdem policejní hlídky, nemohly být naměřeny hodnoty uvedené ve skutkové větě výroku o vině. Podstatné v této souvislosti bylo, že naměřené hodnoty odpovídaly spíše eliminační fázi alkoholové křivky.
16. Nejvyšší soud dále ve stručnosti doplňuje, že odvolací soud se vyjádřil v podstatě ke všem dílčím námitkám obviněného uplatněným v odvolání (a nyní shodně v dovolání). Shledal výpovědi policistů věrohodnými v částech, v nichž vysvětlovali, proč ihned nerozpoznali na obviněném ovlivnění alkoholem, neboť sami měli nasazené roušky, nepřistupovali k obviněnému přímo a sledovali ho optikou informací, které o něm získali ze služebního hlášení, podle kterého se mělo jednat o člověka s psychickými problémy a který jim také sdělil, že se necítí dobře. Proto vyčkávali příjezdu sanitky, nicméně obviněného měli dostatečně pod kontrolou, neměli však důvod proti němu jakkoli dále zasahovat, ani prohlížet vozidlo. Rovněž ohledně výsledků provedených dechových zkoušek (provedených certifikovaným dechovým analyzátorem, viz č. l. 12 a násl. tr. spisu) neshledaly soudy žádných pochybení, jakož i konstatovaly, že obviněný byl poučen o možnosti odběru krve, což nepožadoval. Dechová zkouška pak byla provedena až v návaznosti na zjištění zdravotníků o ovlivnění obviněného alkoholem. K námitce obviněného ohledně údajné nepoužitelnosti výpovědí policistů jako svědků Nejvyšší soud uvádí, že předmětem výslechu policistů bylo, aby popsali okolnosti, za nichž došlo ke kontaktu s obviněným a co následně vlastními smysly vnímali. Předmětný důkaz tedy koresponduje s §89 odst. 2 tr. ř., podle kterého může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, přičemž soudy neučinily součástí svých hodnotících úvah žádné části výpovědí policistů jako svědků, v nichž by se vyjadřovali k obsahu toho, co jim obviněný na místě sdělil a nahrazovali tak výpověď obviněného (srov. rozhodnutí publikované pod č. 26/1989 Sb. rozh. tr.).
17. Souhrnně řečeno, soudy důvodně neuvěřily verzi obviněného ohledně sledu událostí, tak jak je předkládal. Mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními a poté právními závěry, současně není žádný, natož extrémní rozpor. Ani Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby, nad rámec výše uvedeného, důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., řádně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Trestní řízení ve věci obviněného neztratilo charakter spravedlivého procesu.
18. Pokud pak jde o námitku obviněného o porušení zásady in dubio pro reo, resp. presumpce neviny, Nejvyšší soud na okraj doplňuje, že jde o námitku procesní, neodpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž nutno zdůraznit, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.
19. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu