ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.431.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 431/2021-625
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 5. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 4 To 150/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 75/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. T. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2020, č. j. 1 T 75/2016-543, byl obviněný V. T. v bodech 5. a 6. shledán vinným pomocí k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, dílem dokonanému a dílem spáchanému ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře podle §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku 30 000 Kč, tedy 100 denních sazeb po 300 Kč, přičemž podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že trest bude zaplacen v přiměřených měsíčních splátkách po 5 000 Kč, s tím, že výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 5 měsíců. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. S. a podle §229 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozené společnosti Home Credit, a. s., na náhradu škody.
2. Podle učiněných skutkových závěrů se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že (bod 5.) blíže nezjištěného dne, poté co obviněný poskytl spoluobviněnému J. S. své osobní údaje a údaje ke svým osobním dokladům, a to s tím úmyslem a vědomím, aby spoluobviněný J. S. dne 13. 4. 2015 v Ústí nad Labem na propůjčenou totožnost sjednal a uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru a smlouvu o revolvingovém úvěru č. 4504078416 s obchodní společností Home Credit, a. s., na úvěr ve výši 79 860 Kč s měsíční splátkou ve výši 1 190 Kč, účelově vázaným na nákup vysavače značky Rainbow ve stejné prodejní ceně, a obviněnému se zavázal, že úvěr bude hradit jiná osoba, jejíž jméno neuvedl, které by však vzhledem k jejím poměrům úvěr poskytnut nebyl, úvěr byl prodejci vysavačů vyplacen, čímž způsobil škodu ve výši 79 860 Kč poškozené obchodní společnosti Home Credit, a. s., od smlouvy o úvěru následně ve smluvní lhůtě spoluobviněný J. S. odstoupil a dne 12. 5. 2015 byla celá výše úvěru prodejcem poškozené obchodní společnosti vrácena, a dále (bod 6.) blíže nezjištěného dne, poté co poskytl spoluobviněnému J. S. své osobní údaje a údaje ke svým osobním dokladům, a to s tím úmyslem a vědomím, aby spoluobviněný J. S. dne 20. 4. 2015 v Ústí nad Labem na propůjčenou totožnost sjednal a uzavřel smlouvu o úvěru č. 9709211009 s obchodní společností Essox, s. r. o., na úvěr ve výši 66 550 Kč s měsíční splátkou ve výši 1 132 Kč, účelově vázaným na nákup vysavače značky Rainbow ve stejné prodejní ceně, a obviněnému se zavázal, že úvěr bude hradit jiná osoba, jejíž jméno neuvedl, které by však vzhledem k jejím poměrům úvěr poskytnut nebyl, následně J. S. převzal vysavač do užívání sám, úvěr byl na základě spoluobviněným J. S. nepravdivě uvedené totožnosti žadatele prodejci vysavačů vyplacen a není řádně hrazen, dosud byla uhrazena částka pouze ve výši 1 932 Kč, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti Essox, s. r. o., přímou škodu ve výši nejméně 64 618 Kč. Obviněný tak, podle právní věty, úmyslně umožnil a usnadnil opatřením prostředků spoluobviněnému J. S. spáchání trestného činu, spočívajícího v tom, že spoluobviněný J. S. dílem uvedl při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje a způsobil tak větší škodu, dílem se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustil v úmyslu uvést při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje a způsobit tak větší škodu.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný i spoluobviněný J. S. odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 4 To 150/2020, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že ho odsoudil podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 18 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozené společnosti Home Credit, a. s., na náhradu škody. Krajský soud současně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu stran spoluobviněného J. S. a rovněž podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný V. T. prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výrok o vině považoval za nesprávný, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti, nebyly naplněny pojmové znaky trestného činu, jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním a škodlivým následkem a zavinění. Již v odvolání namítal nezákonnost rozhodnutí soudu prvního stupně, a to především z důvodu, že nebyla zjištěna subjektivní stránka trestného činu. Podle závěrů soudů obou stupňů měl pomoci spoluobviněnému J. S. k přečinu úvěrového podvodu, avšak soudy se nezabývaly obligatorním znakem zaviněním, ani fakultativním znakem motivem. Přitom uvěřily nelogickému, účelovému tvrzení spoluobviněného a svědkyně H. Š., která měla být rovněž v pozici obžalované. Sjednané úvěrové smlouvy neobsahují jeho podpis a zmíněné výpovědi, podle kterých uzavíral jakoukoli smlouvu, byly vyvráceny. Porovnáním podpisů na smlouvách s podpisem na dokladu totožnosti je zjevné, že se autor podpisů, zřejmě spoluobviněný, nesnažil ani o napodobeninu jeho podpisu. Navíc si nelze ani představit, že by jakýkoli prodejce předvedl vysavač na zahradě a potenciální zákazník hned souhlasil s jeho zakoupením za částku cca 80 000 Kč. Motivem svědkyně H. Š. a spoluobviněného J. S. nevypovídat pravdivě byla nejspíš potřeba neusvědčit se, že z jejich strany docházelo ke zneužívání dokladů totožnosti poškozených osob. Proto měla svědkyně vypovědět, že spoluobviněný J. S. v domě obviněného nebyl, aby tím vyloučila, že mohl spoluobviněný jeho doklady totožnosti vyfotit či naskenovat do telefonu bez jeho vědomí. Svědkyně i spoluobviněný byli také motivováni soutěží o získání co nejvyšší tržby za jeden měsíc. Naopak soudy činné dříve ve věci neuvěřily jeho výpovědi a měly za prokázané, že byl od samého počátku srozuměn, jakým způsobem budou jeho údaje využity, přičemž uvedenou úvahu opíraly o jeho telefonát s úvěrující společnosti, ve kterém uzavření smlouvy nepopřel. Od samého počátku však uváděl, že spoluobviněnému J. S. nechtěl škodit, proto se u prvního případu zneužití svých dokladů nevymezil. Když však zjistil, že J. S. zneužil údaje i podruhé, věc neprodleně oznámil na policii a přispěl tak k odhalení trestné činnosti. Oba soudy se dále nevypořádaly s tím, že povinností každé společnosti poskytující úvěr je obezřetné počínání. V daném případě měly obě úvěrující společnosti (Home Credit, a. s., Essox, s. r. o.) k dispozici kopie jeho dokladů, na nichž vyobrazené podpisy se nepodobaly těm na smlouvách o úvěru, jejichž neporovnáním porušily své elementární povinnosti spočívající v identifikaci svých klientů. Obviněný byl rovněž přesvědčen, že nebylo prokázáno, že by se vědomě dopustil přečinu úvěrového podvodu ve formě účastenství, neboť při k naplnění skutkové podstaty uvedeného přečinu by byl on sám zároveň poškozeným, neboť mu plynula povinnost úvěr zaplatit. Žádné plnění přitom nezískal. Dodal, že oba soudy uvěřily tvrzení spoluobviněného J. S., že v ostatních případech, ve kterých byly využity údaje třetích osob k uzavření úvěrových smluv, tyto osoby poskytly své doklady vědomě, avšak tyto další osoby nebyly v pozici obžalovaných. Nakonec uvedl, že se soudy nezabývaly jeho motivem, tedy proč by měl bez jakéhokoli důvodu pomáhat J. S. v jeho trestné činnosti, zejména jaký prospěch by z toho měl.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil, stejně jako předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby ho zprostil obžaloby. Současně navrhl, aby mu byly uhrazeny náklady řízení.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že pokud obviněný brojil proti výpovědi spoluobviněného J. S. a svědkyně H. Š., polemizoval s hodnocením důkazů učiněným soudy a požadoval revizi jejich skutkových závěrů, a teprve v návaznosti na to se domáhal odlišného právního posouzení skutku. Rozhodnutí obou soudů však splňují požadavky §125 odst. 1 tr. ř., vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Navíc obdobné námitky byly předmětem přezkumné činnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacího. Obviněný ani výslovně nenamítl existenci extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Jeho argumentaci proto v daném rozsahu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Pokud namítl, že nebyly splněny pojmové znaky trestného činu jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním a následkem, jednalo se o povšechné konstatování, které nenašlo odpovídající rozvedení ve výhradách hmotněprávní povahy. Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo s jistou dávkou benevolence možné podřadit námitky, jimiž zpochybňoval naplnění subjektivní stránky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, spáchaného ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce však měl za to, že jsou neopodstatněné. Soudy dovodily, že se posuzovaného trestného činu ve formě pomoci obviněný dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný o uzavření úvěrových smluv věděl a nemohlo ho vyvinit ubezpečení J. S. o splácení úvěru jinou osobou, k němuž nakonec nedošlo. Akceptoval tak možnost propůjčení svojí totožnosti, čímž vyjadřoval souhlas s přistoupením k pokřivenému kontraktačnímu procesu s úvěrovou společností. Ohledně námitky absence motivu (pohnutky) pro spáchání trestného činu uvedl, že jde o fakultativní znak subjektivní stránky trestného činu, který není konkrétně zákonným znakem skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným, a proto jeho prokázání není pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného určující. Krajský soud se navíc otázkou motivu zabýval, přičemž podnět vedoucí k rozhodnutí obviněného spáchat trestný čin spojil se získáním majetkového prospěchu. Stran námitky, podle níž úvěrové společnosti Home Credit, a. s. a Essox, s. r. o., nepostupovaly při sjednávání úvěrů obezřetně, státní zástupce konstatoval, že takové hledisko bez dalšího nevylučuje založení trestní odpovědnosti, navíc ani nelze hovořit o zanedbání obezřetnosti, jestliže v rámci ověřovacího procesu sám obviněný v telefonickém rozhovoru s operátorkou úvěrové společnosti nepopřel relevantnost poskytovaných osobních údajů. Srovnání obviněného s postavením dalších osob, k nimž měly být sjednány fiktivní úvěrové smlouvy, pak není případné, neboť svědci V. Z. a A. K. se nepodíleli na trestné činnosti.
7. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
8. Vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Dovolání obviněný opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s odkazem na nějž je lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž je tvrzeno, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
11. S ohledem na obsah dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný v části svých námitek nezpochybnil právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale primárně napadl správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Obviněný sice v úvodu svého mimořádného opravného prostředku obecně uvedl, že nebyly splněny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti, protože nebyly naplněny pojmové znaky trestného činu, konkrétně protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním a škodlivým následkem a zavinění, tento závěr podkládajícími námitkami však především brojil proti skutkovým zjištěním učiněným soudy na základě provedeného dokazování. Především totiž trval na své verzi průběhu skutkového děje, podle které se žádného trestného jednání nedopustil, výpovědi spoluobviněného J. S. a svědkyně H. Š. považoval za nelogické a nevěrohodné, navíc pokud soudy uvěřily výpovědi spoluobviněného, měli být také další poškození v postavení obviněných, stejně jak jmenovaná svědkyně. Takovými námitkami obviněný polemizoval se způsobem, jakým soudy výpovědi obviněného a svědků hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Naznačená argumentace obviněného proto směřuje proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
12. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Výjimkou z popsaného pravidla je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
13. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného V. T., které ostatně ani výslovně nenamítal, shledat nelze. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Vycházely přitom z důkazů provedených v hlavním líčení. V dané věci není sporu o tom, že spoluobviněný J. S. (mimo jiné, v dílčích útocích popsaných v bodech 5. a 6. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) uzavřel se společnostmi Home Credit, a. s. a Essox, s. r. o., smlouvy o úvěru, účelově vázaného na nákup vysavače Rainbow, a to s obviněným jako žadatelem o úvěr. Na základě provedeného dokazování pak soudy současně uzavřely, že se tak v těchto případech stalo za přispění (účastenství) obviněného V. T., který spoluobviněnému J. S. za tímto účelem po vzájemné dohodě poskytl své osobní údaje a údaje ke svým osobním dokladům (vyhotovil jejich kopie na své kopírce, což vyplývá nejen z výpovědi J. S., ale také z výpovědi svědkyně H. Š. a rovněž z listinných důkazů, poskytnutých společností Essox, s. r. o.), a rovněž i telefonicky po následném dotazu potvrdil své postavení ve smluvním vztahu. Skutečnou podstatou vztahu přitom nebyl nákup vysavačů obviněným, ale jejich (předpokládaný) prodej jiné osobě, které by úvěr nebyl poskytnut. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy rovněž řádně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného (včetně vypořádání se s jeho následně podaným trestním oznámením, a to až po aktivitách úvěrových společností – viz odstavec 62. odvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
14. Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není pak úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
15. Jak již bylo uvedeno výše, obviněný v dovolání uplatnil rovněž námitky, které jsou obecně svou povahou hmotněprávní, neboť v úvodu svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nebyly naplněny pojmové znaky trestného činu, jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním a škodlivým následkem a zavinění. S jistou mírou tolerance – protože jejich podstatou bylo zejména zpochybnění procesu zjišťování průběhu skutkového děje – lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit jeho tvrzení o nenaplnění znaků subjektivní stránky uvedeného přečinu, neboť, byť v určité návaznosti na tvrzení odlišného průběhu skutkového děje, obviněný tvrdil, že se neúčastnil úmyslně trestné činnosti spoluobviněného J. S., resp. nebyl ani srozuměn s využitím svých osobních údajů.
16. Obviněný byl uznán vinným v bodech 5. a 6. účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě (v tomto případě) pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu. Může jít i o úmysl nepřímý (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 349). Nejvyšší soud rovněž obecně připomíná, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je tedy psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, ale je třeba na něj usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
17. V projednávané věci soudy obou stupňů shledaly, že se obviněný V. T. dopustil účastenství ve formě pomoci na trestném jednání spoluobviněného J. S. v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle učiněných skutkových zjištění, vyjádřených zejména ve skutkové větě, citované výše, totiž obviněný jednal se spoluobviněným J. S. ve svém bydlišti o nabídce prodeje vysavače Rainbow za užití úvěrové smlouvy, jakož i byl uvědomen o praxi spoluobviněného J. S. při prodeji vysavačů osobám, které by nedosáhly na získání úvěru (tedy zjevně s předpokladem, že nebudou schopny hradit potřebné splátky), resp. o praxi využívání známých spoluobviněného k uzavírání smluv na jejich identitu. Na základě toho poskytl obviněný J. S. kopii svých osobních údajů a dokladů za účelem uzavření úvěrových smluv, ačkoli si byl vědom klamavého přístupu spoluobviněného J. S. k úvěrujícím společnostem. Skutečnost, že obviněný V. T. věděl o uzavření úvěrových smluv na jeho osobu, vyplývá také z toho, že na smlouvách byla v konečném důsledku uvedena jeho telefonní čísla, a proto následně v telefonickém hovoru s operátorkou úvěrující společnosti potvrdil dotazované údaje z úvěrové smlouvy. Skutečnost, že si úvěrující společnost telefonicky ověřovala údaje uvedené v úvěrové smlouvě, současně vyvrací námitku obviněného, že úvěrující společnosti nepostupovaly při sjednávání úvěrových smluv obezřetně (navíc ani nelze jednoznačně dovozovat, že by absence takového ověření trestní odpovědnost za trestný čin podvodu či účastenství na něm v obdobných případech bez dalšího vylučovala).
18. Taková (stručně naznačená) zjištění tvoří dostatečný podklad pro závěr o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, neboť popisují zjevně cílené jednání obviněného, jenž, ač si byl vědom klamavé praxe spoluobviněného J. S. vůči úvěrujícím společnostem, vědomě propůjčil svou totožnost tomuto obviněnému a pomohl mu tak v páchání jeho trestné činnosti. Námitka obviněného ohledně absence subjektivní stránky je tedy zjevně neopodstatněná.
19. Pokud jde o námitku obviněného, že v jeho případě nebyl zjišťován motiv k trestnému jednání, Nejvyšší soud uvádí, že motiv není nezbytným a obligatorním znakem úmyslu, jak je vymezen v §15 odst. 1 tr. zákoníku. Vyžaduje-li se ke spáchání trestného činu nějaký motiv, je to v příslušné skutkové podstatě výslovně uvedeno. Zákonným znakem trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku motiv není. Nedostatek zjištění motivu tudíž není žádnou vadou výroku o vině tímto trestným činem. V uvedené věci se ovšem soud prvního i druhého stupně zabývaly (rozhodnutí nalézacího soudu v odstavci 74. a rozhodnutí soudu druhého stupně v odstavci 17.) motivem obviněných k trestnému jednání popsanému pod body 5. a 6. výroku o vině, když shledaly, že jím byl majetkový prospěch.
20. Nejvyšší soud konstatuje, že učiněná skutková zjištění, vyjádřená zejména ve skutkové větě, poskytují dostatečný podklad pro posouzení jednání obviněného jako přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku spáchaného ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
21. K námitce obviněného, jíž srovnával své postavení s dalšími osobami (V. Z., A. K., k nimž byly sjednány fiktivní úvěrové smlouvy popsané v bodech 8., 9. a 10. výroku o vině, resp. s H. Š.), lze jen ve stručnosti konstatovat, že tyto osoby se na trestné činnosti spoluobviněného J. S. nijak nepodíleli, úvěrové smlouvy byly sjednány a uzavřeny zcela bez jejich vědomí a souhlasu, tudíž se v dané věci (v jich se týkajících skutkových dějích) nemohou nacházet v postavení pachatelů. Navíc v jednáních týkajících se obviněného nijak nevystupují. S ohledem na zásadu obžalovací pak není namístě hodnotit postavení svědkyně H. Š., která již sice byla přítomna komunikace obviněného s J. S., nicméně orgány činnými v přípravném řízení nebylo stran daných útoků zjištěno podezření z její trestní odpovědnosti. Poškozenými jsou pak v případě jednání, popsaných v bodech 5. a 6. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, úvěrové společnosti, které se staly obětí trestného činu, nikoli obviněný, který může být naopak obecně vzato povinen k úhradě dlužných splátek, škody apod.
22. Zcela závěrem a nad rámec předložených námitek (srov. §265i odst. 3 tr. ř.) Nejvyšší soud doplňuje, že se zcela neztotožňuje s názorem odvolacího soudu (viz odstavec 17. jeho rozsudku), podle něhož nebylo možné jednání obviněného posoudit, s ohledem na jeho kvalifikaci jako účastenství, jako pokračování v trestném činu, což však nemohl napravit s přihlédnutím k zásadě zákazu reformationis in peius (obviněný by musel být údajně shledán vinným dvěma pomocemi k přečinů úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, přitom odvolání státního zástupce směřující v neprospěch obviněného nebylo podáno). Nejvyšší soud konstatuje, že byť pro pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku jsou v případech účastenství dána určitá omezení (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 49/2009-II Sb. rozh. tr.), účast osoby na jednotlivých dílčích útocích pokračujícího trestného činu téhož hlavního pachatele lze za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §116 tr. zákoníku posoudit jako jediný pokračující trestný čin, spáchaný v podobě účastenství na tomto trestném činu hlavního pachatele (srov. rozhodnutí publikované pod č. 52/2010-II Sb. rozh. tr.). Právnímu posouzení, dovozenému soudem prvního stupně, proto v daném ohledu nic nebránilo, resp. proto také mohlo pro jeho účely dojít ke sčítání škody, což i s ohledem na novelu trestního zákoníku, provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., s účinností od 1. 10. 2020, podložilo kvalifikaci jako pomoc k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, požadující způsobení větší škody, tedy následek v podobě škody přesahující 100 000 Kč (škoda měla činit 79 860 Kč a 64 618 Kč). Jak však již bylo řečeno, námitky obviněného se této problematiky netýkaly a Nejvyšší soud v konečném důsledku ani neshledává v přijatých závěrech vadu.
23. Souhrnně řečeno, námitky předložené obviněným v dovolání se v části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé jim není možné přisvědčit. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu