ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.438.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 438/2021-457
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 5. 2021 o dovolání obviněného R. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 14 To 404/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 7 T 196/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Č. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 2. 10. 2020, č. j. 7 T 196/2018-393, byl obviněný R. Č. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit poškozené České republice na náhradu škody částku 131 559 Kč.
2. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době v březnu 2017 na lesních pozemních p. č. XY a p. č. XY o celkové výměře 9 825 m 2 v k. ú. XY, l. v. XY, v lokalitě s místním názvem „XY“, okres Chrudim, v porostní skupině 414 Bb 08, a dále na lesním pozemku p. č. XY o výměře 1 351 m 2 v k. ú. XY, okres Chrudim, l. v. XY, v porostní skupině 414 Bb 06, coby spolumajitel ideální poloviny pozemků provedl mýtní těžbu 37 ks nejsilnějších stromů z porostní skupiny 414 Bb 06, a to bez vědomí a souhlasu druhého spoluvlastníka, přičemž k zjištění jeho stanoviska nic neučinil, pouze věděl, že podle údajů v katastru nemovitostí byla spolumajitelkou pozemků M. B., která zemřela dne 13. 4. 1956. Následně vytěženou dřevní hmotu v celkovém množství 353,98 m 3 v hodnotě 557 614 Kč prodal a finanční prostředky si ponechal, čímž způsobil České republice škodu ve výši 278 807 Kč.
3. K odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 14 To 404/2020-420, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a uložil obviněnému peněžitý trest ve výměře 120 denních sazeb po 1 500 Kč (celkem 180 000 Kč).
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu a odkázal na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval, že skutková zjištění, která soudy učinily, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a došlo k nesprávnému posouzení jeho zavinění. K tomu odkázal na obsah svého odvolání jako na součást dovolání. Obviněný je toho názoru, že správné jsou závěry odvolacího soudu v jeho usnesení ze dne 19. 2. 2020, pokud jde o nevyvratitelnost jeho obhajoby ohledně úmyslu se s druhým spoluvlastníkem vypořádat. Následná argumentace odvolacího soudu je disharmonická; soud jednak uvedl, že obviněný měl učinit kroky k zadokumentování těžby, uschování peněz nebo dřevní hmoty, dále uvádí, že nelze vyloučit, že nějaké množství dřevní hmoty obviněný uložil, ale pak činí závěr o zpeněžení veškeré dřevní hmoty. Obviněný trvá na tom, že učinil řadu kroků, které svědčí o jeho úmyslu se s druhým spoluvlastníkem řádně vypořádat. Poukázal na projednání s V. K., transparentní jednání a způsob těžby, dokumentování těžby, jednání s domnělou zástupkyní spoluvlastníků a uložení části dřevní hmoty. Zjištění množství dřeva je podle obviněného jen otázkou řádného šetření znalcem za podpory svědecké výpovědi těžařů, tedy požadavek na dokumentaci těžby se může jevit jako nedůvodný. Také domnělá spoluvlastnice měla podle obviněného možnost provést vlastní dokumentaci. Obviněný neměl v úmyslu si dřevní hmotu přisvojit, ale s neznámým spoluvlastníkem se chtěl řádně vyrovnat. Nechtěl tedy způsobit žádnou škodu.
5. Odvolací soud podle obviněného učinil závěr, že nelze vyloučit, že deponovaná dřevní hmota reprezentuje jednu třetinu vytěženého dřeva uskladněného za účelem případného výhodného vypořádání se spoluvlastníkem. Podle obviněného se jednalo o polovinu dřeva, množství podle něj odpovídá množství deklarovanému při šetření ČIŽP. Z tohoto závěru odvolací soud však nevyvodil žádné důsledky, přičemž podle názoru obviněného nelze vyloučit změnu kvalifikace na mírnější. Okresní soud v tomto směru vyslovil pochybnost, zda se jedná o dřevo z předmětné těžby. V tomto případě však měl důkaz hodnotit ve prospěch obviněného. Překážku vypořádání se spoluvlastníkem podle obviněného vytvořil znalecký posudek Ing. Víta Šimurdy, který neprovedl řádné ohledání místa těžby. Obviněný tak byl postaven do složité situace, zda se má vyrovnat finančně či jak má naložit s uskladněným dřevem. Uplatnění trestní represe tak považuje za rozporné s principem ultima ratio.
6. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem soudů ohledně možnosti, že jednal v právním omylu. Trestnost jeho jednání nelze zjistit bez obtíží vzhledem k tomu, že na tuto možnost musel upozornit až Nejvyšší soud. Těžba přitom byla řádně nahlášena a povolena. I v případě řádného vypořádání se spoluvlastníkem by se pro obviněného jednalo o ekonomicky výhodný proces. Navíc se nejednalo o těžbu motivovanou ziskem, ale výskytem kůrovce. Ohledně zjištění výše škody pak obviněný namítá, že možnost zjistit množství dřeva počítáním pařezů by byla sice pracná, avšak ne nemožná. Soudy podle obviněného pochybily také tím, že nepřihlédly ke znaleckému posudku, který předložil, resp. že nenechaly zpracovat revizní znalecký posudek. Obviněný nesouhlasí ani s výrokem o náhradě škody, neboť pokud existuje deponované dřevo, nelze přiznat náhradu v penězích. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a zprostil jej obžaloby nebo věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněla, že nezanedbatelná část dovolací argumentace nerespektuje závěry Nejvyššího soudu vyslovené v této věci usnesením ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 7 Tdo 692/2020, a z nich plynoucí závazné pokyny pro Okresní soud v Chrudimi, zejména k otázce úmyslu obviněného způsobit škodu spoluvlastníku lesního pozemku a sám se obohatit. Tento úmysl nyní nalézací soud na podkladě učiněných skutkových zjištění dovodil, s tím upřesněním, že obviněný byl motivován snahou o dosažení okamžitého zisku. S tím souvisí odmítnutí obhajoby, že důvodem těžby byl výskyt kůrovce. Argumentace týkající se údajného uskladnění části vytěženého dřeva je skutkové povahy. Navíc k dokonání trestného činu krádeže došlo vytěžením a odvezením dřeva, proto by případné uložení části dřevní hmoty nemělo vliv na výši způsobené škody. Přisvědčit nelze ani námitce týkající se ohodnocení vytěženého dřeva znalcem Ing. Vítem Šimurdou, o správnosti jehož závěrů nevznikly na podkladě znaleckého posudku a výslechu znalce odůvodněné pochybnosti. Předmětem znaleckého posudku předloženého obviněným byly jiné otázky, proto nebylo namístě vyhovět ani návrhu na opatření revizního znaleckého posudku. Státní zástupkyně navrhla dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
9. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se přitom nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů ani k rozsahu dokazování.
10. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
12. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
13. O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná. Skutkovými námitkami obviněný de facto pouze vyjadřuje nesouhlas s příslušnými zjištěními soudů a za správné označuje závěry předchozího rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, které bylo k dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 7 Tdo 692/2020. V tomto rozhodnutí především Nejvyšší soud konstatoval, že k přisvojení dřeva došlo již v okamžiku jeho vytěžení a odvezení (přičemž v daném případě podle skutkových zjištění obviněný dřevo také zpeněžil, což ovšem už nebylo nutnou podmínkou jeho přisvojení). Vyjádřil se i k dalším otázkám, jichž se znovu týkají nynější námitky obviněného, včetně subjektivní stránky činu a subsidiarity trestní represe.
14. Obhajobu obviněného spočívající v nutnosti dřevo vytěžit z důvodu napadení kůrovcem soudy v předchozím řízení jednoznačně odmítly. Stejně tak neuvěřily tvrzení, že obviněný jednal na základě rady V. K., resp. že se mohl domnívat, že postupuje legálně, pokud byla těžba řádně nahlášena a povolena. Na jejich rozhodnutí lze v podrobnostech odkázat. Veškerá tato skutková zjištění se jeví jako logická a přesvědčivě odůvodněná
15. Soud prvního stupně neuvěřil ani tomu, že obviněný část dřeva uložil do úschovy (viz odst. 16 rozsudku). Nelze souhlasit s obviněným, že soud prvního stupně měl ohledně tohoto kroku pochybnosti. Naopak z odůvodnění rozsudku vyplývá, že k uložení dřeva mělo dojít několik měsíců po oznámení činu policii a soud prvního stupně považoval tento postup obviněného za účelový. V tomto kontextu pak není až tak podstatné, zda se jednalo o dřevo pocházející z předmětné těžby, protože, jak již bylo výše zmíněno, k přisvojení dřeva došlo již jeho vytěžením a odvezením. Již v tomto okamžiku obviněný vyloučil z dispozice s věcí druhého spoluvlastníka a nakládal s ní jako s vlastní. Případné uložení dřeva pro pozdější vypořádání by mohlo svědčit o úmyslu obviněného nahradit spoluvlastníkovi později škodu, nicméně ani v tomto směru soud prvního stupně obviněnému neuvěřil. O takovém úmyslu (který by mohl mít význam z hlediska uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, samozřejmě pouze pokud by byl u obviněného přítomen v době, kdy dřevo těžil, ne později v souvislosti s trestním stíháním) nesvědčí ani ostatní okolnosti skutku. Obviněný pro zjištění totožnosti spoluvlastníka nečinil žádné kroky (pokud by se tedy domnělá dědička nepřihlásila sama, mohl by obviněný dřevo na své náklady skladovat bez jakéhokoli časového ohraničení, což také samo o sobě nesvědčí o tom, že by důvodem uložení dřeva byla snaha nahradit spoluvlastníku škodu), neprováděl žádnou dokumentaci těžby (zde rozhodně neobstojí námitka, že bylo možno později spočítat pařezy), neuložil do úschovy či na zvláštní účet polovinu utržených finančních prostředků apod. Nicméně ani kdyby obviněný tyto kroky provedl, nesvědčilo by to o jeho úmyslu nezpůsobit spoluvlastníku škodu, neboť ta vznikla již v momentě přisvojení si dřeva, s nímž obviněný nakládal jako s vlastním, nikoli později. Z povahy věci nelze okamžik naplnění těchto znaků od sebe oddělit. Tyto kroky by mohly, jak již bylo uvedeno, svědčit pouze o úmyslu škodu dodatečně nahradit. Ani takový závěr však nebylo možno učinit.
16. Jestliže v tomto směru obviněný argumentoval formulací obsaženou v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v odst. 25, jde o větu vytrženou z kontextu. Odvolací soud předně označil za správný skutkový závěr soudu prvního stupně. Další text se pak zabývá právě významem okamžiku vytěžení a odvezení dřevní hmoty z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty. Ostatně pokud by obviněný skutečně později (již v průběhu trestního stíhání) uložil do úschovy část dřeva pocházející z předmětné těžby s úmyslem je spoluvlastníku vydat a nahradit tím způsobenou škodu, stále by to nesvědčilo o tom, že takový úmysl pojal již v době těžby. Vyjádření odvolacího soudu tak není v žádném rozporu se skutkovými závěry soudu prvního stupně uvedenými ve výroku jeho rozsudku.
17. K námitkám týkajícím se zjištění množství vytěženého dřeva a výše škody se oba soudy vyčerpávajícím způsobem vyjádřily a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat (nalézací soud přitom doplnil dokazování výslechem znalce). Totéž se týká požadavku obviněného na zpracování revizního znaleckého posudku. Nejvyšší soud připomíná, že zjištění množství vytěženého dřeva je otázkou skutkovou, zatímco postup podle §137 tr. zákoníku je otázkou právní, tudíž námitky dovolatele v tomto směru jsou skutkové povahy. K možnému uplatnění subsidiarity trestní represe se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém předchozím rozhodnutí. V nyní podaném dovolání obviněný tuto námitku spojuje s tvrzenou nemožností nahradit způsobenou škodu v důsledku údajného pochybení soudního znalce při stanovení její výše. Taková námitka zjevně nemůže obstát (k tomu také viz hodnocení znaleckého posudku soudy v předchozím řízení). Pokud jde o námitku směřovanou do výroku o náhradě škody, lze opět odkázat na rozsudek soudu prvního stupně, z jehož odůvodnění (odst. 16) a konečně i ze samotného výroku vyplývá, že soud tvrzení obviněného, že jde o dřevní hmotu pocházející z předmětných pozemků, neuvěřil.
18. Závěrem je pak třeba připomenout, že součástí dovolání nelze prostým odkazem činit obsah jiných opravných prostředků a ve spise založených dokumentů (viz č. 46/2013-I Sb. rozh. tr.).
19. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného R. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu