ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.470.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 470/2021-1947
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 5. 2021 o dovolání obviněné G. W. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 9 To 447/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 68/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné G. W. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 9. 2020, č. j. 52 T 68/2018-1764, byla obviněná G. W. uznána vinnou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za který jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Poškozené AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) byly se svými nároky odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustila obviněná v podstatě tím, že od přesně nezjištěné doby, nejméně však od roku 2013 do 18. 8 2017, za účelem dosažení vlastních zájmů v osobních sporech vedených s otcem nezletilých M. W., v Praze, zejména v místě svého trvalého bydliště, ale i jinde, se vzrůstající intenzitou ve svých nezletilých dcerách AAAAA, nar. XY, a BBBBB, nar. XY, vybudovávala a podporovala jejich nezdravou závislost na ní, přičemž dcery k sobě nadměrně a nezdravě poutala, úmyslně s nimi manipulovala, podsouvala jim svůj nenávistný postoj vůči otci a jeho rodičům, zatahovala nezletilé do jejich konfliktů, nutila je lhát a vědomě vytvářet příznaky enurézy, což se následně odrazilo na kvalitě, intenzitě a vřelosti vztahu nezletilých k otci a jeho rodičům. Nezletilé otce a jeho rodiče odmítaly, nechtěly s nimi trávit čas, vyjadřovaly k nim negativní postoje. Nezletilou AAAAA obviněná opakovaně v noci budila, aby se zapojila a obviněnou podpořila v jejích sporech s otcem nezletilé, záměrně zkreslovala údaje o jejím zdravotním stavu, nutila ji, aby vědomě předstírala či zveličovala jiné somatické obtíže, vystavovala ji bezdůvodným návštěvám a vyšetřením v různých zdravotnických zařízeních, v důsledku čehož AAAAA řádně neplnila povinnou školní docházku (v 1. pololetí školního roku 2015/2016 ze 403 hodin 316 zameškala). Tím došlo k narušení vztahu s vrstevníky, neboť se nemohla s nimi účastnit žádných aktivit. Toto chování obviněné obě nezletilé významně poškodilo a narušilo jejich zdravý vývoj, neboť deformovalo vývoj jejich osobnosti a budovalo v nich pokřivený systém morálních norem.
3. K odvolání státní zástupkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2021, č. j. 9 To 447/2020-1867, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že obviněné uložil trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, přičemž jí současně uložil přiměřenou povinnost, aby se ve zkušební době podrobila vhodnému programu psychologického poradenství zaměřenému na vytvoření náhledu a zdravého výchovného vztahu ke svým nezletilým dětem. Odvolání obviněné (kterým napadla rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině a o trestu) a poškozených podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná v zákonné lhůtě dovolání, kterým je napadla v celém rozsahu. Odkázala přitom na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Uvedla, že rozhodnutí soudů jsou založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, došlo k nesprávnému právnímu posouzení znaků trestného činu ohrožování výchovy dítěte a zásady subsidiarity trestní represe. Výrok rozsudku soudu prvního stupně není dostatečně logický a jasný. Není zřejmé, zda se měla uvedeného jednání dopouštět po celou dobu vůči oběma dcerám a jakým způsobem měl být deformován vývoj jejich osobnosti. Zkreslování údajů o zdravotním stavu se pak nedělo vůči nezletilé AAAAA, ale jiným subjektům. Zřejmé není ani to, zda veškerá popsaná jednání měla činit za účelem dosažení vlastních zájmů ve sporech s otcem nezletilých.
5. Podle obviněné Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí naznačil, za jakých okolností je možné ohledně skutku uvažovat o naplnění znaků přečinu ohrožování výchovy dítěte, a to v případě prokázání četnosti jednání obviněné a prokázání následků jejího jednání s tím, že byť se jedná o trestný čin ohrožovací, z následků by bylo možno dovodit povahu a závažnost jednání. Požadavky Nejvyššího soudu nebyly podle obviněné v dalším řízení splněny. Obviněná je toho názoru, že jednání spočívající v budování nezdravé závislosti nenaplňuje objektivní stránku skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte. O obě děti vždy řádně pečovala.
6. Namítla dále, že jejím jednáním nebyl narušen ani objekt daného trestného činu. Z odborné literatury a judikatury uvedla typické příklady naplnění znaku „ohrožení mravního, citového nebo rozumového vývoje dítěte“ a konstatovala, že narušení vztahu dětí s otcem a prarodiči – a v případě AAAAA narušení vztahu s vrstevníky – nemohlo naplnit znaky uvedeného trestného činu. Poukázala na to, že nyní mají dcery s otcem a prarodiči hezký vztah, k negativnímu následku nedošlo. Neplněním školní docházky pak podle předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu k naplnění dané skutkové podstaty nemohlo dojít a vztah s vrstevníky není chráněn danou právní normou. Narušení vztahu s vrstevníky nevyplývá z žádného důkazu. Odvolací soud podle obviněné uvedl pouze domněnky a předpoklady v tom směru, jaké následky by mohlo jednání obviněné na dcerách v budoucnu zanechat. Podle obviněné k žádným dlouhodobým následkům na morálce či chování poškozených nedošlo. Soudy nevyložily ani to, zda mohla být nezletilá BBBBB předmětem útoku trestného činu již v roce 2013, kdy jí byly dva roky.
7. Soudy podle obviněné opomenuly odůvodnit subjektivní stránku trestného činu. Výrok musí obsahovat údaj, zda byl čin spáchán úmyslně či z nedbalosti. Z odůvodnění lze předpokládat, že se měla daného jednání dopustit úmyslně. To však neodpovídá provedenému dokazování. O zdravotních problémech dcer byla skutečně přesvědčena, byla k nim velmi připoutána a měla o ně velký strach. I nezletilá AAAAA vypověděla, že matka si své jednání neuvědomuje a je přesvědčená, že nic špatného neudělala. Ovládací schopnosti obviněné byly podle znaleckého posudku sníženy měrou podstatnou.
8. Z hlediska naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §201 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku obviněná namítla, že pro naplnění znaku „po delší dobu“ je určující nejen celková doba jednání, ale také stupeň provedení, intenzita a četnost. To by mělo být vymezeno individuálně u každé z dcer.
9. Soudy měly podle dovolatelky aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Obdobné konflikty mezi rodiči jsou bohužel v praxi velmi častým jevem. Podání trestního oznámení otcem nezletilých sloužilo jako nástroj k dosažení cílů v rámci pečovatelského sporu, a trestní řízení je v rozporu s principem ultima ratio. Pokud se obviněná chovala hyperprotektivně, souviselo to s tím, že manžel ignoroval zdravotní problémy dětí, bagatelizoval je. Z jeho strany také docházelo k domácímu násilí, a to i před dětmi. Obviněná byla obětí domácího násilí nejen v rovině fyzické, ale i psychické a ekonomické.
10. V extrémním rozporu s provedenými důkazy jsou podle obviněné některé skutkové závěry. Jde o zatahování dcer do hádek rodičů, nucení lhát a vytvářet příznaky enurézy (tu obě dcery skutečně měly), noční buzení AAAAA s účelem zatahování do hádek (buzení bylo nařízeno lékaři), zkreslování údajů o zdravotním stavu AAAAA, nucení k předstírání nebo zveličování jiných somatických potíží a její vystavovaní nedůvodným vyšetřením ve zdravotnických zařízeních, narušený vztah AAAAA s vrstevníky, deformace vývoje osobnosti dcer a pokřivení morálních norem a skutková zjištění ve vtahu k BBBBB, k níž podle obviněné neproběhlo žádné dokazování. Důkazy prokazující nevinu obviněné byly v rozsudku pouze zmíněny, nebyly z nich vyvozeny závěry ve prospěch obviněné. Opomenutými důkazy jsou znalecký posudek PhDr. Ilony Wolfeové a MUDr. Petra Ročka.
11. V poslední části dovolání se obviněná obsáhle věnovala hodnocení věrohodnosti výpovědi nezletilé AAAAA, která podle ní není objektivní, ale byla učiněna pod vlivem otce. Dále zmínila její současné psychické problémy a možnou počínající psychickou poruchu projevující se bludy a halucinacemi. S ohledem na to měly soudy přistoupit k vypracování znaleckého posudku o psychickém stavu nezletilé.
12. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a zprostil ji obžaloby, nebo aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
13. K dovolání obviněné se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož obviněná opakuje obhajobu, s níž se již soudy v předchozím řízení vypořádaly. Skutkové námitky žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají. Státní zástupce neshledává extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Za odpovídající označil námitky proti právnímu posouzení skutku, tedy že jednání dovolatelky nemělo znaky předmětného přečinu, a pokud ano, mělo být postupováno podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. S těmito námitkami se však soudy vypořádaly. Státní zástupce dodal, že soudy požadavkům Nejvyššího soudu vysloveným v předchozím rozhodnutí vyhověly. Doplnily dokazování k intenzitě jednání a shledaly ji dostatečnou pro naplnění znaků předmětného přečinu. Jednání dovolatelky mělo i zákonem předpokládaný následek. Na tom nic nemění aktuální bezproblémové vztahy dcer s otcem.
14. Odvolací soud se podle státního zástupce v odstavcích 23 a 24 pečlivě a se správným závěrem zabýval i otázkou subsidiarity trestní represe a přiléhavě korigoval dovolatelčin nepřesný výklad příslušné části odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který mimo jiné poukázal na své usnesení ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 3 Tdo 67/2016, a v souvislosti se subsidiaritou trestní represe zmínil také své usnesení ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 3 Tdo 420/2015. Státní zástupce podrobně vyložil, že okolnosti zjištěné doplněním dokazování v posuzované věci neodpovídají posledně zmíněné věci judikované, v níž obviněná pouze posilovala negativní postoje syna, které však vyvolával i jeho otec svým zavrženíhodným jednáním. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
16. Je vhodné předeslat, že Nejvyšší soud v této věci již jednou rozhodl, a to usnesením ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1469/2019, jímž zrušil původní odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 10. 2018 i usnesení odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 9 To 44/2019, včetně rozhodnutí navazujících, a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. V tomto zrušovacím rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud právní názor (zkráceně řečeno), že samotné absence dítěte ve škole, je-li zajištěna adekvátní domácí výuka, nenaplňuje znaky trestného činu ohrožování výchovy dítěte, a dále že vytváření a podporování u dítěte nenávistných postojů vůči druhému rodiči a narušování normálního vztahu k němu, i pokud dosáhne krajní míry, nenaplňuje zpravidla znaky trestného činu týrání svěřené osoby. Poukázal také na nejasnost a určitou nelogičnost výroku o vině odsuzujícího rozsudku a dílčím způsobem se vyjádřil k některým dalším otázkám.
17. K nyní uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v obecné rovině uvést, že je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
19. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo. Obviněná sice namítla existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry, její konkrétní výhrady však o ničem takovém nesvědčí. V této části dovolání citovala jednotlivé pasáže výroku rozsudku a vyslovila s nimi nesouhlas, resp. předestřela vlastní hodnocení důkazů v souladu se svou obhajobou po celou dobu řízení. K tomu nelze než odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí, kde jsou příslušné skutkové závěry dostatečně a logicky zdůvodněny. Soudům obviněná také vytkla, že „důkazy prokazující její nevinu“ nevzaly v potaz. Zde je třeba upřesnit, že žádné důkazy neprokázaly nevinu obviněné. Svědecké výpovědi a další důkazy, na něž obviněná v této souvislosti poukázala, sice obsahovaly sdělení ve prospěch obviněné, soud prvního stupně je však podrobil, stejně jako ostatní důkazy, hodnocení, z něhož vyplynul závěr o spáchání skutku tak, jak je popsán ve výroku jeho rozsudku. Některým důkazům soudy neuvěřily, resp. v nich uvedené skutečnosti nebyly způsobilé vyvrátit to, co vyplynulo z jiných důkazů. Pokud obviněná některé důkazy označuje za opomenuté, je taková námitka nedůvodná za situace, kdy soud prvního stupně oba uvedené znalce vyslechl v hlavním líčení, přičemž již z tohoto samotného záznamu je patrné, že jimi prezentované závěry, zejména ty, které zřejmě obviněná považuje za stěžejní a svědčící v její prospěch, jako např. to, že se o děti je schopna postarat nebo že nebyl zjištěn syndrom CAN, byly zpracovány bez znalosti trestního spisu na základě obecných zkušeností a vyprávění obviněné, případně její sestry. Některé uváděné formulace znalci ani nebyli schopni před soudem obhájit. Přesto však v souvislosti s obhajobou obviněné stojí za pozornost závěr znalkyně PhDr. Ilony Wölfelové, která uvedla, že nebylo zjištěno, že by obviněná byla týrána, spíše byl na ní patrný psychický tlak z celé situace.
20. V rámci pasáže dovolání nadepsané „extrémní skutkový rozpor“ obviněná také obsáhle polemizuje s věrohodností výpovědi své dcery, poškozené AAAAA. S obdobnými námitkami se již velmi podrobně vypořádal odvolací soud (odst. 10 a násl.). Nad to lze uvést, že samotná výpověď poškozené působí přesvědčivě a věrohodně a nevykazuje známky ovlivnění jinou osobou. Jednak šlo o výpověď velmi obsáhlou, v rámci které poškozená popisovala konkrétní situace, některé totožné s těmi, jež vyplynuly z jiných důkazních prostředků, vzpomněla si však i na jiné podrobnosti, než uváděl např. její otec nebo prarodiče. Vše přitom popisovala z vlastního úhlu pohledu, tedy nikoli jako nějaké naučené fráze, na nichž by se s někým předem domlouvala. Poškozená vyjádřila také na jednání obviněné vlastní názor, který pochopitelně není objektivní, jak zdůrazňuje obviněná, je však třeba říci, že názor žádného člověka na podobnou situaci nikdy nemůže být zcela objektivní a názor poškozené nebyl pro prokázání žalovaného jednání ani nijak stěžejní, podstatné jsou v tomto ohledu popisované projevy chování a konkrétní události. Názor poškozené vyjadřuje spíše její aktuální postoj k obviněné a zklamání z toho, že obviněná stále nepřijala za své jednání odpovědnost. Takto jej také soudy hodnotily. Výslech nezletilé AAAAA nebyl přitom ani žádným stěžejním či rozhodujícím a už vůbec ne osamoceným důkazem, na základě kterého by soudy k závěru o vině obviněné dospěly. Naopak tento důkaz byl v souladu s obsahem dalších svědeckých výpovědí, znaleckých posudků, lékařských zpráv, zvukových záznamů atd. Rozsah jednání obviněné by patrně mohl být i bez výpovědi nezletilé důkladným hodnocením ostatních důkazů zjištěn, nicméně výpověď poškozené nejlépe vykreslila hloubku citové újmy, kterou tato dívka jednáním své matky utrpěla a kterou si do určité míry teprve nyní v pubertě, kdy si utváří vlastní názor, začíná uvědomovat. Pokud obviněná poukazuje na lékařské záznamy z poslední doby, z nichž by měla vyplývat možná nastupující psychická porucha poškozené, je třeba říci, že ani případná psychická porucha vyznačující se např. i bludy a halucinacemi ještě bez dalšího nesvědčí o nevěrohodnosti svědka. V této souvislosti lze pouze zopakovat, že výpověď poškozené ke zde posuzovaným otázkám byla obsáhlá, logická, v souladu s mnoha dalšími důkazy a bez známek čehokoli, co by mohlo nasvědčovat ovlivnění bludy či psychickou poruchou. Za těchto okolností bylo na místě respektovat doporučení znalce a nevystavovat poškozenou dalšímu vyšetření v rámci znaleckého zkoumání.
21. Doposud probrané námitky nelze uplatněnému dovolacímu důvodu podřadit. Pokud jde o námitky týkající se údajné nejasnosti a nelogičnosti výroku o vině, ty jsou založeny na vytrhávání jednotlivých skutečností z kontextu. Skutkové závěry soudu prvního stupně přitom nelze čerpat pouze z výroku, který vždy představuje určité shrnutí a zestručnění, jež je třeba vykládat v souvislosti s odůvodněním rozsudku. V tomto směru Nejvyšší soud v nyní napadených rozhodnutích žádné nejasnosti, jež by byly podstatné z hlediska nyní zvolené právní kvalifikace, již neshledal. I když si lze představit preciznější popis skutku, zjištění uvedená ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho odůvodněním dostatečně vyjadřují skutkové okolnosti odpovídající znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou.
22. Za odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu lze označit námitky vztahující se k naplnění znaků přečinu ohrožování výchovy dítěte a k otázce aplikace zásady subsidiarity trestní represe. S těmito námitkami se však již vypořádal nalézací soud v odst. 103-107 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v odst. 21-24 odůvodnění napadeného rozhodnutí.
23. Úmyslného přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti a pokračuje v páchání takového činu po delší dobu. V daném případě soudy konkrétně dospěly k závěru, že obviněná po delší dobu úmyslně ohrozila rozumový, citový a mravní vývoj nezletilých tím, že závažným způsobem porušila důležitou povinnost vyplývající z rodičovské odpovědnosti.
24. Pro naplnění této skutkové podstaty je nezbytné, aby v důsledku konkrétního jednání došlo k ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte. Musí proto být zjištěny faktické okolnosti, poměry a stav dítěte tak, aby bylo zjevné, že objektivně byl vývoj dítěte ohrožen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1231/2019, publikované pod č. 20/2020 Sb. rozh. tr.). Takové okolnosti je třeba alespoň v základních rysech srozumitelně uvést v tzv. skutkové větě výroku o vině. Jednání rodiče (nebo i jiné osoby mající silný vliv na dítě) spočívající ve vzbuzování nenávistných postojů vůči druhému rodiči a tím deformování normálních rodinných vazeb a morálních hodnot může naplňovat znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte, i když jen v závažných, krajních případech vyšší intenzity a spíše delšího trvání, nikoli jen ojedinělého jednání, a to za podmínky, že je reálně způsobilé zapříčinit následek předpokládaný ustanovením §201 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1469/2019).
25. I v těchto případech je třeba rozlišovat dva základní znaky uvedeného trestného činu. Jednak ohrožení, které nemusí znamenat jen nějaký celkový morální úpadek dítěte, ale například také vážné a trvalejší narušení vztahu k jednomu z rodičů (i to je ostatně v rozporu s obecnými morálními zásadami). Druhým znakem je porušení rodičovské povinnosti závažným způsobem. U obou znaků musí být dána odpovídající závažnost a intenzita. Nestačí jednání, které podstatně nepřekračuje rámec obvyklého narušení rodinných vztahů souvisejících s rozpadem rodinných vazeb (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 3 Tdo 420/2015). Zmíněné ohrožení je reálné tehdy, jestliže existují konkrétní objektivní skutečnosti, které ukazují na to, že se vývoj dítěte v budoucnu může odvíjet odchylně (č. 20/2020 Sb. rozh. tr.). I když se jedná o trestný čin ohrožovací, tedy následek na vývoji dítěte nemusí nutně nastat, je namístě posoudit konkrétní jednání v tom směru, zda mohlo ke škodlivému následku vůbec reálně směřovat, případně zda takový následek už nastal. To je nutno posoudit zpravidla znalecky (kromě případů, kdy je to zcela zjevné).
26. K jednání obviněné Nejvyšší soud sice ve svém předchozím rozhodnutí uvedl, že budování (nezdravé) silné závislosti dítěte na matce samo o sobě nezakládá trestní odpovědnost, avšak veškeré jednání obviněné je nutno posuzovat v jeho souhrnu. Stejně tak i fakt, že každá výchova je z povahy věci svým způsobem manipulativní, nevylučuje, že konkrétním chováním vůči dítěti se rodič nemůže dopustit uvedeného trestného činu. Nelze přisvědčit ani námitce obviněné, že o děti řádně pečovala. I když na jednu stranu pečovala až nadměrně, úzkostně a „hyperprotektivně“, na druhé straně nelze pominout, že součástí řádné péče v širším smyslu je i umožnění normálního, zdravého citového vývoje dítěte, což zahrnuje i umožnění normálního vztahu k druhému rodiči, případně k dalším členům rodiny.
27. Pokud jde o objekt trestného činu, je třeba uvést na pravou míru obviněnou uváděnou interpretaci předchozího zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1469/2019. Nejvyšší soud zde neuvedl, že pro naplnění skutkové podstaty daného trestného činu je nezbytné prokázání následku. Jde o trestný čin ohrožovací. Pouze konstatoval, že případně zjištěný následek by mohl svědčit o povaze a závažnosti jednání obviněné. V novém řízení soud prvního stupně dokazování podstatným způsobem doplnil, čímž povahu a závažnost jednání obviněné nyní již důkladně objasnil. Nelze přitom souhlasit s námitkou, že narušením vztahu s druhým rodičem a dalšími členy širší rodiny nelze spáchat uvedený trestný čin, respektive porušit jeho objekt. Z výše zmíněné judikatury vyplývá, že nemusí dojít k nějakému morálnímu úpadku, tzv. závadovému chování či k vedení zavrženíhodného způsobu života, jak naznačuje dovolatelka. Je třeba připomenout, že i deformování normálních rodinných vazeb a morálních hodnot může v závažných, krajních případech naplňovat znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte. Nemusí přitom nastat trvalé negativní následky.
28. Ze znaleckých posudků z odvětví psychologie a psychiatrie vyplývá, že popsané manipulativní jednání obviněné bylo v rozporu se zájmy nezletilých a jejich zdravým psychickým a somatickým vývojem, deformovalo vývoj jejich osobnosti a vnímání morálních hodnot a bylo zdrojem jejich neurotizace. Zejména u nezletilé AAAAA mohlo vést k rozvoji závažnějších duševních poruch a disharmonickému vývoji osobnosti. U obou nezletilých se jednání obviněné může promítnout nejen do jejich zdravotního stavu a vývoje jejich osobnosti, ale i do socializace. Z nahrávek (telefonické) komunikace s nezletilými znalci dovodili, že obviněná je osobou pro děti nebezpečnou a její jednání, působící na vývoj dětí dlouhodobě, velmi pravděpodobně obě děti v jejich vývoji již ovlivnilo a může dále velmi negativně ovlivňovat, a to způsobem, který dívky nezvratně poškodí na celý jejich život. Z důkazů rovněž vyplývá, že u nezletilé AAAAA již došlo k rozvoji výrazné separační úzkostné poruchy.
29. Kromě toho byl u obou poškozených prokázán minimálně následek přechodný v tom směru, že poměrně dlouhou dobu měly k otci negativní vztah. Jak vyplynulo z výslechu nezletilé AAAAA, tento postoj se u ní zcela změnil až asi po roce pobytu v péči otce. Prokázáno bylo také to, že zejména AAAAA dávala tento svůj postoj otci najevo, a to i vulgárním vyjádřením, což vyplynulo z nahrávky předložené obviněnou v rámci její obhajoby. Přinejmenším v dané době tedy AAAAA přebírala obviněnou vštěpované názory a chování. Do jisté míry se tedy již naučila, že je v pořádku citově zraňovat blízkou osobu, která si vlastním chováním nic takového nezasloužila. Za negativní následek jednání obviněné lze ostatně v souladu s vyjádřením státního zástupce považovat i aktuální problematický vztah AAAAA k matce. Poškozená, která si utváří vlastní názor na jednání obviněné, nyní pociťuje oprávněné zklamání z toho, že obviněná není schopna přijmout odpovědnost a omluvit se, ale naopak do určité míry v nenávistných projevech vůči otci a prarodičům nezletilých pokračuje. I to představuje zkušenost, s níž se budou muset obě nezletilé během svého dospívání vypořádávat. Dobu, po kterou se nezletilé bránily hlubšímu citovému vztahu k otci, jim pochopitelně také již nikdo nevrátí. Nelze tedy konstatovat, že současný bezproblémový vztah k otci a prarodičům zhojil již způsobené křivdy.
30. Jak vyplývá z výroku rozsudku soudu prvního stupně, bylo obviněné kladeno za vinu, že porušila „jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti“, nikoli povinnost o dítě pečovat. Péče o dítě je nicméně neoddělitelnou a hlavní součástí rodičovské zodpovědnosti a na skutek by bylo možno v rámci výkonu rodičovské zodpovědnosti nahlížet z více úhlů. Ostatně jak povinnost pečovat, tak jiná důležitá povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti (tj. například výchova), jsou v ustanovení §201 odst. 1 tr. zákoníku uvedeny pod stejným písmenem, a rozlišení mezi nimi není pro právní posouzení až tak podstatné.
31. Podle §858 občanského zákoníku rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění.
32. Péči o dítě ve smyslu skutkové podstaty §201 odst. 1 tr. zákoníku nelze zužovat pouze na zajišťování jeho základních potřeb, jak naznačuje obviněná, ale její nedílnou součástí je také uspokojování potřeb psychických, zejména emocionálních, jak vyplývá z citované definice občanského zákoníku, ale také přímo z této skutkové podstaty. Z jejího znění je zřejmé, že tento znak je třeba vykládat v souvislosti s ohrožením citového a mravního vývoje dítěte.
33. Absence jednoho z rodičů nebo odpovídajícího vztahu k němu představuje pro dítě citový deficit a později pro mladého člověka určitý hendikep (např. absence mužského a ženského vzoru), který může významně ovlivnit vývoj jeho osobnosti. Rodič, který cíleně a bez závažného důvodu omezuje druhého rodiče v možnosti kontaktu a podílení se na péči o dítě, ochuzuje dítě o podstatnou složku péče. Zvláště závažné je, děje-li se tak s instruováním dítěte k tomu, aby projevovalo nenávistné postoje, které samo necítí, tedy lhalo, předstíralo a projevovalo se agresivně, což jsou všechno projevy z morálního hlediska zavrženíhodné, navíc směřované vůči vlastnímu rodiči, který by měl být pro dítě mimo jiné přirozenou autoritou (pakliže sám vlastním jednáním takové postavení nezpochybňuje). Navádění dítěte k takovému jednání nepochybně řádnou péčí o citový a mravní vývoj dítěte není, a to bez ohledu na to, jak moc láskyplně či úzkostně jinak obviněná o dcery pečovala. V tomto smyslu tedy lze konstatovat, že o nezletilé dcery řádně (v širším smyslu) nepečovala, čímž ohrozila jejich citový a mravní vývoj.
34. S přihlédnutím k rozsahu, intenzitě, trvání a povaze takového jednání pak mohou být vyvozeny i trestněprávní důsledky. Tím ovšem není míněno, že by trestní právo mělo reagovat na každý případ „pomlouvání“ druhého rodiče před dětmi, otevřených sporů, neshod ohledně rozsahu a praktického průběhu styku apod. v rámci (po)rozvodových a vůbec rodičovských sporů. K tomu pod vlivem nezpracovaných emocí v praxi dochází poměrně často. I zde trestní právo zůstává prostředkem ultima ratio, který by měl nastoupit v nejzávažnějších případech a zpravidla tehdy, když opatření v rámci opatrovnického řízení nevedla k tomu, aby dotyčný rodič tohoto jednání zanechal (opatrovnické soudy by v takových případech rozhodně neměly vyčkávat, zda bude rodič za své jednání odsouzen, či zda alespoň bude zahájeno trestní řízení).
35. Na závěrech o vině obviněné by nic neměnilo ani uvažování péče o dítě v užším smyslu, jak je to někdy dovozováno. Jako závažné porušení jiné důležité povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti se v daném případě může jevit porušení povinností souvisejících s ochranou dítěte, případně s jeho výchovou a vzděláním. Z hlediska ochrany dítěte lze jednání obviněné nazírat v jistém směru jako hyperprotektivní. Stran závažného porušení povinnosti související s výchovou lze odkázat na to, co už bylo výše uvedeno v souvislosti s péčí o mravní vývoj nezletilých dcer. V tomto směru tedy vystupuje do popředí opět část jednání spočívající v očerňování otce a prarodičů, navádění dcer, aby se k nim chovaly hostilně, navádění ke lhaní a předstírání atd. Pokud ovšem jde o porušení povinnosti související se vzděláním nezletilých, upozornil Nejvyšší soud již v předchozím rozhodnutí na to, že obviněná se s poškozenou AAAAA učila, tedy samotné zameškání školní docházky jako porušení důležité povinnosti v tomto směru hodnotit nelze. Neposílání dcery do školy tak mělo význam spíše v kontextu výše uvedeného a nelze považovat za jednoznačnou vadu výroku rozsudku to, že jsou v něm zmíněny i školní absence nezletilé AAAAA.
36. Lze uzavřít, že jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněná bezpochyby naplnila objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, toto jednání se odehrávalo ve vysoké intenzitě (což se projevilo, byť přechodně, avšak po delší dobu, v negativním vztahu nezletilých k otci) a obviněná v tomto jednání také pokračovala po delší dobu ve smyslu odst. 3 písm. b) citovaného ustanovení, což bylo v dané intenzitě jednoznačně prokázáno ve vztahu k nezletilé AAAAA. U nezletilé BBBBB je třeba vzhledem k době vymezení skutku vzít v úvahu, že teprve postupně začínala jednání obviněné chápat, z počátku tedy ani nemohlo být stejně intenzivní jako u starší dcery, nicméně k ohrožení citového a mravního vývoje došlo nepochybně (byť snad v menší míře) také u nezletilé BBBBB. Poškozovány byly dlouhodobě a průběžně obě nezletilé a je zřejmé, že nelze nějak přesněji odlišit jednotlivé části jednání obviněné ve vztahu k ohrožení vývoje té které z nich, respektive stěží to lze vymezit přesněji, než učinil nalézací soud, který v odůvodněných případech některé složky jednání obviněné vztáhl pouze k nezletilé AAAAA (například její noční buzení a zapojování do sporů s otcem). Naplnění skutkové podstaty daného trestného činu ostatně nevyžaduje jeho spáchání vůči dvěma osobám.
37. Ohledně subjektivní stránky se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily spíše stručně a nezabývaly se formou úmyslu, avšak ani v tomto směru Nejvyšší soud neshledal takovou vadu, která by vedla k jejich zrušení. Především nelze souhlasit s tím, že by ve výroku rozsudku nalézacího soudu nebyla výslovně vyjádřena forma zavinění trestného činu (který lze spáchat úmyslně i z nedbalosti – viz formulace „byť i z nedbalosti“). V právní větě výroku rozsudku je výslovně uvedeno, že obviněná jednala úmyslně. Pokud jde o vyjádření subjektivní stránky v tzv. skutkové větě výroku, z popisu skutkových okolností ve výroku rozsudku soudu prvního stupně lze dovodit úmyslné spáchání činu. Není to zde sice vyjádřeno explicitně ohledně všech popsaných projevů jednání, nicméně z těchto konkrétních projevů chování je zřejmé, že se jich vzhledem k jejich povaze nebylo možno dopustit z nedbalosti. Kromě toho z výroku vyplývá účelovost jednání obviněné a úmyslnost soud přímo zmiňuje u manipulace. To koresponduje s odůvodněním rozsudku. Pokud jde o formu úmyslu, je zřejmé, že předním záměrem obviněné nebylo ohrozit nebo narušit výchovu (citový a mravní vývoj) nezletilých, ale jak vyplývá z výroku, účelem jejího jednání bylo dosažení vlastních zájmů ve sporech s otcem nezletilých. V daném případě se tedy obviněná dopustila skutku ve formě úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. ř.].
38. Fakt, že obviněná na své jednání doposud nemá náhled a domnívá se, že nic špatného neudělala, nemůže závěr o subjektivní stránce ovlivnit. Otázka správného morálního pohledu na věc je odlišná od otázky zavinění a jeho formy. Jestliže obviněná argumentuje snížením svých ovládacích schopností, není to se závěrem o subjektivní stránce v rozporu, neboť její ovládací schopnosti nebyly vymizelé a rozpoznávací byly v plném rozsahu zachovány. Ani skutečnost, že obviněná byla do jisté míry skutečně přesvědčena o zdravotních problémech nezletilých dcer, zejména AAAAA, a že měla o ně velký strach a byla k nim silně připoutána, nevylučuje naplnění subjektivní stránky trestného činu. Trestní odpovědnost obviněné by byla vyloučena jedině tehdy, pokud by tyto charakteristiky jejího vztahu k dcerám byly do té míry chorobné povahy, že by to znamenalo vymizení jejích ovládacích nebo rozpoznávacích schopností. Taková situace ale nenastala; obviněná byla ve vztahu k posuzovanému jednání pouze zmenšeně příčetná.
39. Dovolací námitky vztahující se k otázce, zda zjištěným jednáním obviněné byly naplněny znaky objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jsou pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné, avšak zjevně neopodstatněné.
40. Odvolací soud se tentokrát dostatečně věnoval otázce možné aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Z doplněného dokazování vyplynuly rozsah a intenzita jednání obviněné již tak zjevně a přesvědčivě, že aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku nepřicházela v úvahu. Nejvyšší soud připomíná, že obviněná se trestného jednání dopouštěla dlouhodobě a ve značné intenzitě a svým jednáním naplnila kvalifikovanou skutkovou podstatu uvedeného přečinu. Svého jednání nezanechala sama, ale bylo jí v něm fakticky zabráněno svěřením dětí do výchovy otce a omezenou úpravou styku. Jak vyplynulo z provedeného dokazování a částečně vyznívá i ze samotného dovolání, nemá na své jednání kritický náhled a zřejmě se v něm i částečně snaží pokračovat v průběhu styku s nezletilými, který se v poslední době odehrál bez dohledu třetí osoby. Opatření provedená v opatrovnickém řízení sice nakonec umožnila poškozené před dalším jednáním obviněné ochránit, nicméně stalo se tak až po dlouhé době, kdy již určité následky na psychice poškozených byly napáchány a jak vyplývá z vyjádření znalců, mají potenciál se ještě v budoucnu projevit. Přehlédnout nelze ani to, že se obviněná v rámci své obhajoby stále domáhá dalšího znaleckého zkoumání nezletilé AAAAA za účelem zpochybnění její svědecké výpovědi, ačkoli toto znalec doc. PhDr. et PhDr. Radek Ptáček, Ph.D., označil za velmi nevhodné a pro nezletilou traumatizující. Obviněná tedy ani za této situace není schopna upřednostnit zájem své dcery před vlastním, a domáhá se vystavení poškozené další traumatizaci. Konečně nelze přehlédnout ani citovou újmu, která jednáním obviněné vznikla otci nezletilých. Shrnuto, uplatnění trestní represe není nepřiměřeným zásahem do základních práv obviněné. Také dovolací námitka vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe je zjevně neopodstatněná.
41. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněná uplatnila zjevně v návaznosti na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy ve druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z logiky věci plyne, že je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
42. Námitky uvedené v dovolání obviněné zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněné (ani jiné) dovolací důvody, zčásti sice uplatněným dovolacím důvodům odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné G. W. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu