ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.514.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 514/2021-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2021 o dovolání obviněného K. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 11 To 320/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 125/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 10. 2020, č. j. 3 T 125/2020-102, byl obviněný K. Š. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Dále byl odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Zároveň mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 24 963 Kč.
2. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti se podle skutkových zjištění okresního soudu obviněný dopustil v podstatě tím, že dne 14. ledna 2020 v 19:25 hod v ul. XY, u křižovatky s místní komunikací, XY v Trutnově, na přechodu pro chodce řádně označeném svislými dopravními značkami a osvětleném veřejným osvětlením, jako řidič osobního motorového vozidla se plně nevěnoval řízení vozidla a ohrozil chodce M. Z., který přecházel vozovku po vyznačeném přechodu pro chodce z levé strany, ve svém jízdním pruhu do poškozeného levou přední částí narazil a poškozený utrpěl tříštivou zlomeninu holenní kosti vpravo s poraněním tepny v podkolení a zlomeninu hrudního obratle. Pro tato zranění byl poškozený hospitalizován na chirurgické klinice FN XY od 14. 1. 2020, poté od 25. 3. do 20. 4. 2020 na rehabilitační klinice téže nemocnice, poté do 1. 6. 2020 na oddělení léčebné rehabilitace Státních léčebných lázní XY, přičemž léčba zranění včetně rehabilitace probíhala nejméně 6 měsíců, poškozený byl nucen podstoupit opakované operace včetně cévní rekonstrukce a stabilizace páteře, přičemž byl omezen v běžném způsobu života upoutáním na lůžku po dobu dvou a půl měsíce, dále omezen v pohyblivosti s možností pohybu pouze za pomocí berlí, po dobu tří měsíců trpěl bolestmi, které musel tlumit léky, byl odkázán na pomoc druhé osoby při oblékaní, osobní hygieně a chůzí do schodů.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově podal obviněný odvolání, kterým napadl všechny výroky. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5. 1. 2021, č. j. 11 To 320/2020-133, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, které postavil na dovolacím důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Měl za to, že soudy nesprávně vyhodnotily důkazy a skutkový stav, a proto jej nesprávně právně kvalifikovaly. Závěr soudů o tom, že se plně nevěnoval řízení vozidla a ohrozil chodce, neměl žádnou oporu v provedeném dokazování. Neporušil žádnou svoji povinnost, nejel rychle, naopak jel opatrně a řízení se věnoval zcela dostatečně. Poškozeného nemohl vidět, protože ten mu do cesty vběhl v silně podnapilém stavu. Křižovatka, na které došlo ke střetu, má špatné osvětlení. Vadou trestního řízení bylo, že nebyl proveden znalecký posudek z oboru dopravních nehod. Obviněný dále namítl i vadu v dokazování, sám nevypovídal a nelze činit jakékoliv závěry z jeho údajných vyjádření. Svědek a poškozený si nic nepamatovali, a tudíž chybí jakýkoliv důkaz, který by jej usvědčoval z vytýkaného jednání. Dále vznesl námitku nepřiměřenosti trestu, měl za to, že výrok o trestu je neurčitý a nepřezkoumatelný. Vzhledem k tomu, že je bezúhonný, se mu uložené tresty jeví jako vysoké. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a sám ve věci rozhodl o zproštění obžaloby v plném rozsahu.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že se jedná o námitky převážně skutkové, ukončené tvrzením, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, nicméně v žádné jeho části obviněný nenamítá, že by snad existoval extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Dále státní zástupce rozvedl, že ani v případě, že by dovolatelem dodatečně tvrzené skutečnosti o vběhnutí chodce do vozovky byly pravdivé, nemohly by nic změnit na právním posouzení skutku. Za bezpečnost chodců blížících se k přechodu pro chodce zodpovídá řidič. Obviněný navíc uplatňoval skutkové námitky postupně, každou vždy v rozporu se svým předchozím tvrzením a všechny mimo dokazování u hlavního líčení, kde spočívá těžiště dokazování. Jako jedinou námitku odpovídající tvrzenému dovolacímu důvodu shledal státní zástupce námitku uvedenou v závěru části I. a na počátku části III. dovolání, že právní posouzení skutku je nesprávné. Toto tvrzení však obviněný nedoprovodil žádnou bližší argumentací a z popisu skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že jej nebylo možno posoudit jinak, než jak jej posoudil nalézací soud. V této části shledal státní zástupce dovolání zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., bylo však podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
7. Dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který se liší od odvolání kromě jiného i tím, že ho nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Jde o taxativní výčet zákonných dovolacích důvodů, takže podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu, jen pokud obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení.
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, především trestního zákoníku, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení jako posouzení hmotněprávního je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky, kterými se dovolatel snaží dosáhnout změny skutkových zjištění soudů, proti nimž staví svou vlastní verzi skutkového stavu, jsou mimo rámec ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takové námitky se týkají aplikace procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, a již tím se míjejí s hmotněprávní povahou zmíněného dovolacího důvodu. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
9. Zdánlivě formálně relevantní námitkou by se na první pohled mohlo jevit konstatování o nesprávném právním posouzení skutku. Ve skutečnosti je však obsahem takové výhrady pouze nesouhlas obviněného se zjištěným skutkovým stavem, konkrétně s tím, že se plně nevěnoval řízení motorového vozidla, jelikož nejel rychle, jel opatrně a řízení vozidla se věnoval zcela dostatečně. Na základě vlastního hodnocení důkazů a z nich vyvozené odlišné verze skutkového děje obviněný následně dospěl k závěru, že pokud se věnoval řízení, neporušil žádnou důležitou povinnost, a proto jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno, jelikož nešlo o trestný čin. Uvedené námitky jsou skutkové povahy a jako takové nejsou pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřaditelné. Pouze pro úplnost lze uvést, že soud prvního stupně se naplněním subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty přečinu zabýval a své závěry odůvodnil. S těmito závěry se ztotožnil soud odvolací, který přehledněji shrnul důkazní situaci a vyložil rovněž, proč nebylo důvodné další doplnění dokazování.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
11. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
12. Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Obviněný namítal existenci tzv. opomenutého důkazu, jelikož v odvolacím řízení navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru dopravy, který soud neprovedl. K tomuto je třeba uvést, že soudy nemají povinnost provést veškeré důkazy, které strany navrhnou, avšak svůj postup musí řádně odůvodnit. Odvolací soud v dané věci nijak nepochybil, poněvadž v odstavci 7 odůvodnění svého usnesení logicky a dostatečně podrobně zdůvodnil, proč považoval další dokazování za nadbytečné. Nejvyšší soud na tuto část odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové odkazuje.
13. Pokud jde o hodnocení důkazů, není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, natož pak závěry, jichž se v očividném rozporu s důkazy dožadoval obviněný svou vlastní skutkovou verzí postavenou proti skutkovým zjištěním soudů. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů.
14. Lze shrnout, že soudy se důsledně zabývaly všemi dostupnými důkazy, neprovedení dalších důkazů řádně zdůvodnily. Při svém závěru o vině obviněného důvodně vyšly z výpovědi svědka J. K., který sice jako spolujezdec jízdu nesledoval, ale před přechodem pro chodce zvedl pohled od mobilního telefonu, a spatřil poškozeného. Stejně tak jednoznačně vyznívají i závěry z protokolu o dopravní nehodě, které potvrzují dobrou viditelnost, stejně jako funkční osvětlení přechodu pro chodce. Toto vyplývá i z fotodokumentace místa činu.
15. Pokud obviněný v rámci dovolacího řízení namítal, že mu poškozený vběhl pod vozidlo v podnapilém stavu, jde o námitku, kterou vznesl teprve v rámci odvolacího řízení, kterou v řízení před soudem prvního stupně neuplatnil. Odvolací soud se s touto námitkou řádně vypořádal, navíc vběhnutí poškozeného pod vozidlo obviněného nebylo prokázáno. Především je nutné zdůraznit, že poškozený přecházel na přechodu pro chodce řádně označeném svislými dopravními značkami a osvětleném veřejným osvětlením, přicházel z levé strany (z pohledu obviněného), a tudíž musel před střetem s vozidlem obviněného překonat vzdálenost několika metrů (více než polovinu silnice), po tuto dobu byl na přechodu pro chodce, a proto ho obviněný, pokud by se řádně věnoval řízení motorového vozidla, musel vidět. Nejvyšší soud se již k této problematice v minulosti vyjádřil a zdůraznil, že nelze dovodit, že by poškozený vstoupil na přechod bezprostředně před blížícím se vozidlem, pokud poškozený vstoupil na přechod pro chodce zleva a do okamžiku střetu stačil rychlostí běžné chůze téměř celou šíři vozovky přejít, přičemž byl sražen blíže k pravému okraji vozovky. Je tedy zřejmé, že se po přechodu pohyboval již před střetem s vozidlem obviněného, což vylučuje, že by se jednalo o bezprostřední vstup do vozovky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 894/2016).
16. Nemůže obstát ani námitka, že přechod pro chodce byl špatně osvětlen. Jak již uvedl odvolací soud (odst. 9 usnesení odvolacího soudu), z protokolu o dopravní nehodě vyplývá dobrá viditelnost, stejně jako funkční osvětlení přechodu pro chodce. Z plánku protokolu o nehodě (č. l. 10) a přiložené fotodokumentace (č. l. 12) navíc vyplývá, že přechod pro chodce, kde došlo k nehodě, je z obou stran osvětlen lampou veřejného osvětlení a obě lampy v době ohledání, krátce po nehodě, svítily.
17. Také námitkou podnapilosti obviněného a jejím vztahem ke způsobení dopravní nehody se odvolací soud zabýval (odst. 11-12 usnesení odvolacího soudu). Správně poukázal, že u dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ni vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). V krvi poškozeného sice bylo zjištěno 0,77 promile alkoholu, nicméně žádný důkaz nenasvědčuje tomu, že by tato nízká hladina alkoholu zásadněji ovlivňovala chování poškozeného a že by tento jednal v rozporu s ustanoveními §53 odst. 1 resp. §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů.
18. Shrnuto, logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
19. Obviněný také namítl, že nevypovídal a že nelze činit jakékoliv závěry z jeho údajných vyjádření. Zde je nutné poukázat na skutečnost, že soudy jeho vinu z jeho vyjádření nedovozovaly. Vinu dovodily především z výpovědi svědka J. K. a listinných důkazů. Pokud jde o vyjádření obviněného k věci, soudy v této souvislosti poukázaly na to, že obviněný postupně přichází s různými verzemi obhajoby, které v předcházejícím řízení neuplatnil. Teprve v rámci závěrečného návrhu v řízení před okresním soudem přichází s verzí o mrtvém úhlu z pohledu řidiče (v dovolání již neuplatněnou), teprve až v odvolání přichází s verzí o opilém poškozeném, který mu vběhl pod vozidlo, a to přesto, že dříve po vyzvání soudcem k vyjádření ke skutečnostem uvedeným v obžalobě podle §206a odst. 1 tr. ř. uvedl, že souhlasí s popisem skutku, právní kvalifikací i trestem, ale cítí se nevinen, protože se plně věnoval řízení, tedy o vběhnutí poškozeného neuvedl nic.
20. Závěrem obviněný vznesl námitku nepřiměřenosti trestu, kterou odůvodnil jen tím, že výrok o trestu je neurčitý a nepřezkoumatelný (bez bližšího zdůvodnění), dále uvedl, že je bezúhonný, a proto se mu uložené tresty jeví jako vysoké.
21. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
22. Zároveň je nutno připomenout, že Ústavní soud i Nejvyšší soud opakovaně připustily nutnost výjimečného zásahu dovolacího soudu v případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představuje zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. O takový případ se v posuzované věci evidentně nejedná. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody u dolní hranice zákonné trestní sazby zákonem stanovené na přečin těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Trest byl podmíněně odložen na krátkou zkušební dobu. Stejně tak nelze považovat za nepřiměřeně přísný ani trest zákazu činnosti, který byl uložen jen ve výměře dvou let, tedy opět u dolní hranice zákonného rozpětí. Uložený trest rozhodně není trestem, který by nějak vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Pro úplnost je třeba dodat, že soudy se zabývaly všemi hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu a obviněnému přiznaly polehčující okolnost vedení řádného života před spácháním nyní projednávaného trestného činu. Na druhou stranu nelze přehlédnout způsobený následek na zdraví poškozeného spočívající v délce zdravotních potíží.
23. Jen na okraj je nutné vytknout nalézacímu soudu, že do skutkové věty výroku o vině neuvedl konkrétní zákonné ustanovení, které zakládá porušení důležité povinnosti uložené podle zákona. Tuto vadu napravil až odvolací soud, který toto zákonné ustanovení uvedl alespoň v odůvodnění (odst. 10 usnesení odvolacího soudu).
24. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.