ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.562.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 562/2021-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 8. 2021 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného R. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 8 To 43/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 102/2020 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 12. 2020, č. j. 6 T 102/2020-47, byla podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití §188 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní věc obviněného R. S. stíhaného pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že
dne 6. 11. 2020 ve 23:58 hodin ve XY, XY, ve svém bydlišti, odeslal zprávu z datové schránky ID DS: XY, patřící společnosti J. C., IČ: XY, které je jednatelem, a v této datové zprávě adresované České televizi, IČ: 00027383, kterou nazval: "Nechci platit za něco co nefunguje", a jejímž obsahem bylo sdělení: "Mrdky zkurveny. Koupili jsme si domů televizi za 20000 a nejde na tom vaše zkurvena televize ani ty ostatní mrdky. Přijedu k vám do zkurveny Prahy a vystrilum to tam u vás. Navíc posíláte do éteru tu slovenskou mrdku petrovicovou který nerozumím protože jsem Čech. Jste tam všichni kundy a navíc se pichate navzájem. Všichni jedna rodina. Fakt mě to sere. Dám si na vás pozor vy mrdky. Vystrilim to tam všechno.", a tato zpráva byla doručena do datové schránky České televize, ID DS: weeab8c, dne 09. 11. 2020 v 08:29 hodin, přičemž vzhledem ke znění zprávy vyjadřující zamýšlené explicitní násilí, vzbudil důvodnou obavu o život a zdraví zaměstnanců České televize,
postoupena Úřadu městské části Praha 4, neboť by se mohlo jednat o přestupek podle zákona č. 250/2016 Sb., o některých přestupcích.
2. Proti označenému usnesení soudu prvního stupně podala stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 8 To 43/2021-64, byla stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
3. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvého stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
4. Po zevrubné rekapitulaci dosavadních výsledků řízení dovolatel poznamenal, že se neztotožnil s právním posouzením provedeným soudy a má za to, že bylo namístě jednání obviněného právně posoudit jako přečin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů vzaly za prokázaná skutková zjištění formulovaná ve skutkové větě podaného návrhu na potrestání, avšak zároveň dospěly k závěru, že jednání obviněného R. S. nevzbudilo u České televize důvodnou obavu o její zaměstnance. Soudy tedy svá rozhodnutí postavily na tom, že obviněný sice výhrůžku usmrcením zaslal, ale že objektivní stránku daného přečinu nenaplnil, protože výhrůžka nevzbudila důvodnou obavu a nebyla k tomu ani způsobilá.
5. Dovolatel především zdůraznil, že v objektivní stránce přečinu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §352 odst. 1 tr. zákoníku není znak „způsobilosti vzbudit důvodnou obavu“ vůbec vyjádřen. Z relevantní komentářové literatury se však podává, že výhrůžka musí být způsobilá vzbudit důvodnou obavu i v případě přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 trestního zákoníku (srov. DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník: Komentář, 1. vydání, Praha, Wolters Kluwer, 2015, nebo ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012). Tyto závěry zjevně vycházejí z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 1994 sp. zn. Tzn 57/93, publikovaného pod č. 28/1994 Sb. rozh. tr. Hlavním důvodem pro trestní stíhání obviněného v judikované věci tak bylo zcela zjevně jeho politické přesvědčení a snaha tehdejších představitelů státní moci obviněného perzekvovat (šlo o skutek z roku 1958). Výrok obviněného v judikované věci, že poškození budou viset na švestce, „až to praskne“, čímž mínil pád totalitního režimu, byl svou povahou výrokem politickým, vyjadřujícím přesvědčení, že jednání poškozených by bylo v demokratické společnosti považováno za nepřípustné a trestné. Ačkoliv Nejvyšší soud uvedl, že důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí bylo porušení principů demokratické společnosti, nereflektoval tento závěr i v odůvodnění zprošťujícího výroku a místo toho fakticky nad rámec objektivní stránky daného přečinu doplnil nový znak spočívající ve způsobilosti vzbudit důvodnou obavu. Nelze opomenout ani to, že uvedená právní věta Nejvyššího soudu se vztahuje výslovně pouze na §196 odst. 2 trestního zákona, z čehož by bylo možné dovodit, že na §196 odst. 1 trestního zákona (§352 odst. 1 trestního zákoníku) se nevztahuje. Nelze tedy bez dalšího souhlasit s tím, že „výhrůžkou“ podle §352 tr. zákoníku se rozumí jedině taková výhrůžka, která je způsobilá vzbudit důvodnou obavu, podstatné zde je pouze to, aby se jednalo o pohrůžku pronesenou vážně. Dovolatel svůj závěr opřel o výklad systematický a uzavírá, že pokud by se přistoupilo na to, že způsobilost vzbudit důvodnou obavu musí být dána i podle §352 trestního zákoníku, byla by existence dvou různých trestných činů podle §352 a §353 trestního zákoníku vedle sebe v podstatě bezpředmětná.
6. Nad rámec uvedené argumentace dovolatel upozornil, že obviněný by naplnil znaky přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 1 trestního zákoníku i v případě, že by způsobilost výhrůžky vzbudit důvodnou obavu měla být i nadále považována za znak tohoto trestného činu. Obviněným pronesenou výhrůžku lze totiž považovat za způsobilou vzbudit důvodnou obavu. Tento svůj závěr dovolatel odůvodnil tím, že Česká televize obviněného nijak neobesílala ani nekontaktovala, a tudíž oznamovatel nedokázal uvést žádný důvod, pro který obviněný předmětnou zprávu odeslal, obviněný se navíc v červenci 2020 odhlásil z evidence poplatníku za televizní vysílání jako fyzická osoba. Dále poukázal na to, že §7 odst. 1 písm. a) bod 1. a bod 4. zákona č. 251/2016 Sb. o některých přestupcích neobsahuje vyhrůžku usmrcení. Výhrůžka usmrcením je však jako typově závažnější výslovně uvedena pouze v trestním zákoníku. Hrozí-li tedy pachatel výslovně usmrcením, je třeba pečlivě vážit, zda je skutečně namístě takové výhrůžky kvalifikovat pouze jako přestupky. Dle judikatury Nejvyššího soudu je pro posouzení znaků trestného činu podle §352 trestního zákoníku podstatný nejen vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale i jeho konání a projevy, kterými prohlášení doprovázel. Obviněný dvakrát výslovně pohrozil útokem střelnou zbraní. Z nadávek obsažených v datové zprávě je rovněž nepochybný výrazně negativní vztah obviněného k České televizi. Výhrůžku obviněný zaslal zčistajasna, s Českou televizí nevedl žádný spor ani jinou komunikaci. České televizi tak nebyl znám důvod jednání obviněného a znala tedy pouze jeho totožnost a dále skutečnost, že se odhlásil z evidence poplatníků koncesionářských poplatků. Česká televize za takové situace nemohla pro nedostatek informací objektivně zhodnotit, do jaké míry může odesílatel své výhrůžky myslet vážně a byla v nejistotě, jaké skutečné riziko ze strany odesílatele hrozí, nevěděli nic o zdravotním a zejména duševním stavu obviněného, o jeho pohnutce k odeslání výhrůžky, o jeho odhodlání ji zrealizovat, ani o tom, zda je toho vůbec schopen. Dovolatel nesouhlasí ani s tvrzením soudů, že obviněný byl prokazatelně ovlivněn alkoholem, což z obsahu datové zprávy nevyplývá.
7. Jen stručně se dovolatel vyjádřil k otázce subsidiarity trestní represe, kterou argumentoval odvolací soud, když uvedl, že jednání obviněného lze považovat i za společensky škodlivé a neposkytovalo tak prostor k uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněný totiž jednal cíleně proti instituci veřejného zájmu, zároveň se však nejednalo z jeho strany o politický projev, který by bylo možno podřadit pod ochranu svobody slova. Zpráva obviněného byla zjevně nesena pouze nenávistnou pohnutkou vůči České televizi, přičemž jeho výhrůžky byly zároveň syceny i záští národnostně podmíněnou proti osobě slovenského původu pouze z toho důvodu, že nehovoří česky.
8. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 8 To 43/2021, i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 12. 2020, sp. zn. 6 T 102/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Dovolání Nejvyššího státního zástupce bylo zasláno obviněnému, který se však do dne konání neveřejného zasedání k dovolání nevyjádřil.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. nejvyšším státním zástupcem [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl uplatněn evidentně v té alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s tím nejvyšší státní zástupce relevantně odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto (mimo jiné) o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Námitky dovolatele tudíž lze pod jím uplatněné dovolací důvody podřadit.
12. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněných důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. je významnou otázkou, zda skutek spáchaný obviněným vykazuje zákonné znaky přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 1 tr. zákoníku, jak tvrdí nejvyšší státní zástupce, anebo zda lze akceptovat právní závěry dosud učiněné soudy, podle nichž skutek nelze takto posoudit s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio , přičemž v něm nelze spatřovat ani jiný trestný čin, ale mohlo by se jednat o přestupek proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích.
13. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně věnoval rozboru zákonných znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, když takto byl podán návrh na potrestání. To, že právní kvalifikace jednání obviněného nebyla správná, v odvolání připustila i státní zástupkyně, která však upozornila na skutečnost, že jednání obviněného mělo být právně kvalifikováno jako přečin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 1 tr. zákoníku. I touto právní kvalifikací se soud prvního stupně zabýval, byť jen velmi stručně (odst. 8 odůvodnění jeho usnesení). Dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se v daném případě blíže neustanovená skupina obyvatel s předmětnou zprávou seznámila, popř. se mohla seznámit, a nadto nebyla zpráva doprovázena žádným dalším jednáním (např. opakováním výhrůžek, podezřelým pohybem obviněného před budovou České televize apod.). Nebylo tedy prokázáno, že by byla schopna objektivně vyvolat obavu z provedení toho, čím se hrozí. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že jednání obviněného nenaplňuje znaky skutkové podstaty žádného trestného činu. Nepochybně zcela nevhodné jednání obviněného však podle soudu může naplňovat znaky přestupku v oblasti občanského soužití.
14. Soud druhého stupně přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že jednání obviněného nenaplňuje znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. K možnému užití právní kvalifikace podle §352 tr. zákoníku pak připustil, že skupina obyvatel, na níž pohrůžka směřuje, nemusí být nijak konkrétní a výhrůžka nemusí být výhrůžkou bezprostřední, stupeň společenské škodlivosti však musí vyplývat z obsahu samotné výhrůžky i způsobu, jakým byla učiněna. Odvolací soud pak poukázal na situaci v projednávané věci – obviněný, podle obsahu zprávy prokazatelně pod vlivem alkoholu či jiné látky, odeslal zprávu do datové schránky v noci z pátku na sobotu a adresát se s ní seznámil s odstupem více než 56 hodin od jejího odeslání, za situace, kdy totožnost pachatele je podle datové schránky snadno ověřitelná, neboť nacionále obviněného se zobrazují přímo v datové zprávě. Stížnostní soud pak poukázal na časové souvislosti, jelikož Česká televize sdělila předmětné skutečnosti policii až po více než třech dnech, což nesvědčí o tom, že by Česká televize vyhodnotila zprávu jako riziko, které by aktuálně hrozilo. Stížnostní soud dále zdůraznil, že nelze obviněnému klást k tíži, že u něj policie na základě prověřování dodatečně ověřila, že je oprávněným držitelem zbraní, neboť tato informace nebyla České televizi známa. Naopak součinnost obviněného při zadržení, volba zaměstnání (vychovatel v diagnostickém ústavu) i uvěřitelný pocit studu po seznámení se s obsahem zprávy poté, co byl seznámen s obsahem sdělení podezření, svědčí o neagresivním přístupu k okolí i čestném přístupu k trestnímu řízení. Závěr nalézacího soudu, že společenská škodlivost jednání obviněného nedosahuje intenzity trestného činu, ale je způsobilá dosáhnout intenzity přestupku, pak stížnostní soud rozhodně nehodnotí jako snahu o bagatelizaci jednání obviněného, neboť budoucí projednání skutku ÚMČ po prověřování věci policií a zadržení tehdy podezřelého R. S. na ulici malého města bylo samo o sobě pro obviněného rozhodně ponaučením. Argument státní zástupkyně, že obviněného, který se příležitostně opije, je třeba sankcionovat v trestním řízení, a to propadnutím zbraně, byl pro stížností soud zcela neakceptovatelný. Zdůraznil, že sankci ve formě propadnutí věci lze podle §48 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky uložit i v řízení přestupkovém, navíc sama státní zástupkyně ve stížnosti připustila, že vyšlo najevo, že obviněný neměl v úmyslu čin spáchat, natož s konkrétní zbraní, tedy ani v případě shledání trestní či přestupkové odpovědnosti obviněného neexistuje pro uložení takové sankce zákonný podklad. Stížnostní soud tedy akceptoval právní závěr soudu prvního stupně, že společenská škodlivost žalovaného jednání dosahuje pouze intenzity přestupku.
15. Právní závěry jak soudu prvního stupně, tak i soudu, který rozhodl ve druhém stupni, mohou i podle dovolacího soudu s jistým doplněním a určitou korekcí obstát.
16. Jednání obviněného nelze označit jinak než jako jednání protiprávní, což ostatně ani obviněný výslovně nezpochybnil, a soudy se proto opodstatněně zabývaly otázkou možnosti jeho právního posouzení. Soud prvního stupně zevrubně vyložil, jakými úvahami byl veden, odmítl-li možnost právně posoudit jednání obviněného jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku, a stížnostní soud jeho závěry označil za správné. Soud prvního stupně se posléze vyslovil, byť toliko velmi stručně a na okraj projednávané věci, k možnosti posoudit jednání obviněného případně jako přečin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 tr. zákoníku (odst. 8 usnesení nalézacího soudu). Soud druhého stupně i v tomto ohledu označil úvahy soudu prvního stupně za správné (odst. 5 usnesení stížnostního soudu), navíc tyto úvahy korigoval a rozvedl. Na rozdíl od nalézacího soudu připustil, že skupina obyvatel, na níž pohrůžka směřuje, nemusí být nijak konkrétní a výhružka nemusí být výhružkou bezprostřední, souhlasil však s tím, že stupeň společenské škodlivosti musí vyplývat z obsahu samotné výhružky i způsobu, jakým byla učiněna, když v projednávané věci intenzitu společenské škodlivosti shledat nelze. Ztotožnil se poté se závěrem nalézacího soudu, že společenská škodlivost jednání obviněného nedosahuje intenzity trestného činu, ale je způsobilá dosáhnout intenzity přestupku (odst. 6 usnesení stížnostního soudu). Uzavřel, že jednání obviněného by mohlo být s ohledem na jeho intenzitu posouzeno jako přestupek. Nelze se tedy ztotožnit s hlavním argumentem dovolatele, že soudy postavily závěr, že jednání obviněného není trestným činem podle §352 odst. 1 tr. zákoníku, na tom, že chybí prokázání způsobilosti datové zprávy vzbudit důvodnou obavu u zaměstnanců České televize. Právě naopak stížnostní soud ve svém rozhodnutí tuto skutečnost vůbec nezmiňuje a nevyjadřuje se k ní. Pokud uvedl, že Česká televize sdělila policii, že tuto zprávu dostala až po více než třech dnech, což svědčí o „vyhodnocení rizika, které zaměstnancům České televize od pisatele aktuálně hrozí“, pak tuto skutečnost uvedl v souvislosti se stupněm společenské škodlivosti vytýkaného jednání. Stížností soud tedy opřel svůj závěr o správnosti postupu nalézacího soudu o nedostatek společenské škodlivosti vytýkaného jednání. Nalézací soud sice zmínil ve svém usnesení (odst. 8), že jednání obviněného nebylo schopno objektivně vyvolat obavu z provedení toho, čím hrozil, nicméně jednalo se o jeden argument, který však nebyl podpořen usnesením stížnostního soudu. Z tohoto důvodu se tedy Nejvyšší soud dále k této otázce vyjadřovat nebude, jelikož nemá přímou souvislost s konkrétně projednávanou věcí.
17. Ve vztahu ke společenské škodlivosti vytýkaného jednání soudy přiléhavě aplikovaly závěry obsažené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soud sp. zn. Tpjn 301/2012 k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Zásadně podle něj platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (rozhodnutí č. 26/2013-I., II., III. Sb. rozh. tr.).
18. Závěry, jež soudy učinily a řádně odůvodnily, jsou s korekcí učiněnou soudem druhého stupně akceptovatelné. V tomto konkrétním případě soud druhého stupně přiléhavě poukázal na celkový kontext jednání obviněného, zvlášť na faktickou situaci, ve které se nacházel (podnapilost, zpráva byla zaslána v pátek v noci), na způsob vyhrůžky (zaslal ji datovou zprávou, kde byl identifikován) i osobu obviněného (vychovatele v diagnostickém ústavu) i jeho přístup po spáchání vytýkaného jednání (součinnost při zadržení, pocit studu).
19. Třebaže soudy v tomto hraničním případě nevyvodily trestní odpovědnost obviněného a důsledky s ní spojené, jednání obviněného patrně žádá vyvodit odpovědnost správní. Samosoudce může při přezkoumání návrhu na potrestání podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. v souvislosti s §188 odst. 1 písm. b) tr. ř. postoupit věc jinému příslušnému orgánu jen tehdy, má-li ve výsledcích provedeného dokazování dostatečný podklad pro závěr, že jednání, které není trestným činem, by mohlo být posouzeno jako přestupek (přiměřeně viz rozhodnutí č. 33/2015 Sb. rozh. tr.). Přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin (§5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Posouzení jednání obviněného jako jednání protiprávního, jímž obviněný hrubým jednáním úmyslně narušil občanské soužití, a tedy jako jednání, v němž by bylo možno spatřovat přestupek podle zákona o některých přestupcích [v úvahu přichází §7 odst. 1 písm. a) tohoto zákona], přichází reálně v úvahu, rozhodnutí o této otázce bude ovšem na příslušném správním orgánu.
20. Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí dovolatelem prezentovanými vadami a není namístě je zrušit. Dovolání nejvyššího státního zástupce proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.