ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.57.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 57/2021-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne v neveřejném zasedání dne 9. 2. 2021 o dovolání obviněného M. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 9 To 215/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 38/2020 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 6. 2020, č. j. 3 T 38/2020-293, byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně majetkovou škodu ve výši 55 931 Kč. Poškozená M. V. byla podle §229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky na náhradu majetkové a nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil v podstatě tím, že dne 9. 6. 2017 v době kolem 16:45 hodin na silnici I/20 přibližně 500 metrů za obcí Krásné Údolí při řízení motocyklu, na kterém s ním jela spolujezdkyně poškozená M. V., poté, co se přiblížil k pomaleji jedoucí nákladní soupravě, jejíž neustanovený řidič se připravoval na předjetí před ním jedoucího cyklisty, měl v úmyslu plynule navázat na manévr vpředu jedoucí nákladní soupravy, proto svou pozornost věnoval provozu za svým motocyklem, přičemž neměl dostatečný přehled o situaci před nákladní soupravou, současně nedodržel dostatečnou bezpečnostní vzdálenost od nákladní soupravy odpovídající jednak rychlosti jeho jízdy a jednak jízdním vlastnostem motocyklu, zejména jeho brzdícím schopnostem, proto poté, co řidič nákladní soupravy intenzivně brzdil reagujíc na situaci v silničním provozu, nebyl obviněný schopen bezpečně za brzdící nákladní soupravou snížit rychlost jízdy a s úmyslem minimalizovat následky střetu strhl řízení motocyklu vpravo mimo vozovku do silničního příkopu, kde s motocyklem havaroval. Při této nehodě utrpěla jeho spolujezdkyně M. V. zranění, kvůli kterým byla letecky transportována do Fakultní nemocnice v XY, kde byla hospitalizována do 13. 6. 2017, přičemž v důsledku utrpěných zranění byla mimo jiné pro poúrazové částečné ochrnutí levé horní končetiny a obou dolních končetin a přetrvávající brnění končetin nejméně do 30. 1. 2018 výrazným způsobem omezena v obvyklém způsobu života sníženou soběstačností a schopností samoobslužnosti. Pracovní neschopnost jí byla vystavena až do 20. 4. 2019, kdy jí byl přiznán invalidní důchod třetího stupně.
3. Odvolání obviněného směřované do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 9. 2020, č. j. 9 To 215/2020-313, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.1.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), f) a g) tr. ř. Ve vztahu k prvním dvěma důvodům uvedl, že trestní stíhání bylo od počátku nepřípustné z důvodu překážky věci rozhodnuté a byla porušena zásada ne bis in idem . O věci bylo totiž rozhodnuto v přestupkovém řízení dne 14. 11. 2017, věc proto měla být odložena, příp. mělo být policejním orgánem zahájené trestní řízení zastaveno. Kromě toho v tomto případě byly naplněny podmínky krajní nouze podle §28 tr. zákoníku, jelikož dovolatel fakticky odvracel nebezpečí vážné dopravní nehody. Není proto naplněn základní znak trestného činu – jeho protiprávnost.
3. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesouhlasil se závěry soudů, že by nedodržel bezpečnou vzdálenost před nákladní soupravou – z provedeného dokazování podle něj vyplývá pravý opak. Všichni svědci měli potvrdit, že jel rychlostí 50-55 km/h a vzdálenost mezi ním a nákladní soupravou ve chvíli náhlého brždění byla nejméně 50 metrů. Dovolatel v řízení navrhoval provést další důkazy (vyšetřovací pokus a znalecký posudek z oboru silniční dopravy), těmto návrhům však nebylo vyhověno. Je přesvědčen, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, což zakládá tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy obou stupňů se opomněly zabývat zásadou tzv. omezené důvěry v dopravě, tj. že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu. Pokud však účastníci vytvoří svým náhlým neočekávaným a nepředvídatelným jednáním situaci, která není pro řidiče objektivně zvládnutelná, v takovém případě řidič neodpovídá za vzniklý protiprávní následek. Řidič kamionu aktivoval levou směrovku a začal zrychlovat, dovolatel tak předpokládal, že tento manévr dokončí. Přestože měl dostatečnou vzdálenost, a to nejméně 50 m, nemohl předpokládat, že řidič náhle přeruší tento manévr a začne zničehonic prudce brzdit. V této věci proto zcela absentuje zavinění obviněného ve formě vědomé nedbalosti. Naopak je přesvědčen, že to byl právě řidič nákladní soupravy, kdo porušil zákonnou povinnost, konkrétně §16 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Vzhledem k tomu, že se tohoto řidiče nepodařilo dohledat, nelze vyloučit, že byl rovněž pod vlivem omamných látek. K výroku o náhradě škody uvedl, že poškozená byla účastna více dopravních nehod a nelze tak prokázat, že by následky, jejichž kompenzaci uplatňuje, souvisely právě s touto dopravní nehodou. Kromě toho nesouhlasí s tím, že by poškozená pociťovala citelnou újmu v obvyklém způsobu života po delší dobu, tedy zhruba šest týdnů. Chybí tak rovněž znak skutkové podstaty – způsobení těžkého ublížení na zdraví.
4. Obviněný se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitku vznesenou v úvodu dovolání (překážka věci rozhodnuté) lze formálně přiřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nejedná se však o výhradu opodstatněnou. Odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně uvedené v odstavci 5 rozsudku, podle kterého došlo ke zrušení předmětného správního rozhodnutí. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. na řešený případ nedopadá. K námitkám ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že jednání obviněného bylo činem protiprávním – za podmínek krajní nouze k němu nedošlo. Ke škodlivému následku vedlo právě jednání obviněného spočívající v nedodržení dostatečné bezpečné vzdálenosti od vpředu jedoucí nákladní soupravy, resp. bylo jeho primární podmínkou. Tvrzení obviněného, že tuto bezpečnou vzdálenost dodržel, odporuje ve věci provedeným důkazům, a to včetně jeho vlastní výpovědi. Pokud by totiž dodržel bezpečnou vzdálenost, stačilo by mu přibrzdit či zastavit, aniž by vyjížděl mimo vozovku. V tomto ohledu nelze shledat žádné, natož extrémní rozpory. Kromě toho z provedeného dokazování nevyplývá, že by se řidič před ním jedoucí nákladní soupravy dopustil jakéhokoli porušení zákonných norem. V takovém případě nelze ani soudům vytýkat, že se nezaobíraly jeho zaviněním. Dodal, že ohledně znaku těžké újmy na zdraví, jehož absenci dovolatel namítl, nelze vůbec pochybovat. Proto navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.1.
2. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
3. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
4. Dovolací námitky obviněného směřující do objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví je možné pod uvedený dovolací důvod zčásti podřadit, jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné a navíc z větší části vycházejí z vlastní skutkové verze dovolatele.
5. S ohledem na charakter dovolacích námitek Nejvyšší soud připomíná, že přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Soudy obviněnému vytkly porušení ustanovení §19 odst. 1 zákona o silničním provozu, které řidiči vozidla jedoucí za jiným vozidlem ukládá, že musí ponechat za tímto jiným vozidlem dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním.
6. Podstatou námitek obviněného bylo tvrzení, že on žádnou povinnost řidiče neporušil, jelikož onu bezpečnou vzdálenost mezi jeho motocyklem a před ním jedoucí nákladní soupravou dodržel. Má za to, že způsobenou dopravní nehodu naopak zavinil neztotožněný řidič nákladní soupravy, který před ním neočekávaně a nepředvídatelně přibrzdil, namísto toho, aby dokončil chystaný manévr (tj. předjetí cyklisty). Taková argumentace se týká znaků charakterizujících objektivní stránku skutkové podstaty předmětného přečinu (konkrétně jednání obviněného). Obviněný však ve své konkrétní argumentaci k této námitce vychází ze zcela jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn na základě dokazování soudem prvního stupně.
7. Dovolatel ohledně dodržení bezpečné vzdálenosti tvrdil skutečnosti, které jsou zcela nesourodé s obsahem svědeckých výpovědí, a co víc, jsou zjevně v rozporu i s jeho přechozí výpovědí v hlavním líčení. V dovolání uvedl, že všichni svědci měli potvrdit, že jel rychlostí 50-55 km/h a vzdálenost mezi ním a nákladní soupravou ve chvíli náhlého brždění byla nejméně 50 metrů. Jedinou osobou, která se (kromě obviněného) vyjádřila ke vzdálenosti motocyklu od nákladní soupravy, byl svědek – řidič v protisměru jedoucího kamionu – J. V., který celou situaci z opačného směru pozoroval a následně popsal, že tuto vzdálenost odhadl na cca 25-30 metrů. Pokud jde o rychlost, jakou motocykl dovolatele jel, nejen že sám obviněný v hlavním líčení tvrdil, že jel 65-70 km/h (tedy nikoli 50-55 km/h, jak uváděl v dovolání), jeho spolujezdkyně a poškozená M. V. dokonce uvedla rychlost kolem 80 km/h. Jak je zřejmé z výše uvedeného, dovolatel argumentoval poukazem na zcela odlišný – a pro něj příznivější – skutkový děj, než z jakého vycházely soudy nižších stupňů, přičemž takové námitky nejsou v dovolacím řízení přezkoumatelné. Ve stručnosti lze odkázat nejen na přiléhavé odůvodnění soudů obou stupňů stran nedodržení bezpečné vzdálenosti, nýbrž i na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že primární podmínkou vzniku škodlivého následku bylo právě jednání obviněného spočívající v nedodržení dostatečně bezpečné vzdálenosti od vpředu jedoucí nákladní soupravy. Jestliže obviněný následně tvrdil, že nijak nepochybil, jelikož tuto bezpečnou vzdálenost dodržel, odporuje své vlastní výpovědi, pokud následně tvrdil, že srážce s nákladní soupravou jedoucí před ním se mohl vyhnout jen vyjetím mimo vozovku. To ve spojení s dalšími provedenými důkazy jasně implikuje závěr, že pokud by byl odstup dostatečný (jak je požadováno v ustanovení §19 odst. 1 zákona o silničním provozu), obviněnému by stačilo přibrzdit či zastavit, aniž by byl nucen vyjíždět mimo vozovku.1.
2. Nutno dodat, že na výše zmíněný závěr (tj. že obviněný nedodržel bezpečnou vzdálenost) by nemělo vliv ani provedení dalších důkazů zmiňovaných v dovolání (tj. vyšetřovacího pokusu a znaleckého posudku z oboru silniční dopravy). Jak se k tomu vyjádřil Krajský soud v Plzni, vyšetřovací pokus by nepřinesl nic nového, neboť na místě byly zjištěny pouze stopy po motocyklu obviněného, žádné stopy po případném intenzivním brždění kamionu jedoucího před obviněným zjištěny nebyly. Nutno poukázat na fakt, že obhajoba si ohledně nutnosti provedení dalších důkazů ke zjištění skutkového stavu protiřečí. Na jednu stranu obviněný v dovolání tvrdil, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, jelikož neprovedly dva výše zmiňované důkazy, přičemž v důsledku toho poukázal na údajný tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Na druhou stranu již v hlavním líčení na dotaz soudu k doplnění dokazování obhajoba provedení dalších důkazů nenavrhla, důkazní řízení proto bylo skončeno. Jak ostatně uvedl v závěrečné řeči i obhájce obviněného – soud měl podle něj k dispozici dostatek důkazů k tomu, aby mohl rozhodnout. Zmínil vhodnost opatření znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, nicméně zároveň dodal, že pravděpodobně by podle něj nebyl k jeho objektivnímu vyhotovení dostatek podkladů. Nejvyšší soud tak může jen stručně konstatovat, že soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. V tomto případě tak nelze mezi provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními shledat rozpor, natožpak rozpor extrémní, jak bylo namítáno v dovolání.
3. Námitka, že se soudy opomněly zabývat zásadou omezené důvěry v dopravě, je ve vztahu k tomuto případu naprosto nepřiléhavá, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by dosud neztotožněný řidič nákladní soupravy nějakým způsobem porušil právní předpisy. Naopak se zachoval v souladu s jeho povinnostmi tak, aby svým jednáním nevystavil nebezpečí další účastníky provozu – po zhodnocení situace a možných rizik (tj. zvážení, zda může bezpečně předjet před ním jedoucího cyklistu) předjížděcí manévr nedokončil a raději vozidlo zpomalil. Z uvedeného je zřejmé, že nelze hovořit o tom – jak namítal dovolatel – že by tento řidič nákladní soupravy porušil §16 zákona o silničním provozu, který stanoví, že řidič, který při objíždění vozidla, jež zastavilo nebo stojí, nebo při objíždění překážky provozu na pozemních komunikacích anebo chodce vybočuje ze směru své jízdy, nesmí ohrozit ani omezit protijedoucí řidiče a ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Přitom musí dávat znamení o změně směru jízdy.1.
2. Jak zdůraznil i odvolací soud – i kdyby přece jen tento řidič světelné znamení o změně směru dal (jak tvrdil obviněný v rozporu s provedenými důkazy) a následně však tento manévr nedokončil, jedná se o zcela běžnou situaci v silničním provozu a pouze na základě této okolnosti by nebylo možné v žádném případě dovozovat jeho vinu na způsobeném následku (zranění poškozené). Zcela zásadním faktem zde zůstává, že daná situace by nebyla neřešitelná, jak tvrdí dovolatel, pokud by sám dodržel veškeré povinnosti vyplývající ze zákona o silničním provozu, tj. dodržel si bezpečný odstup, což je právě v tomto případě primární příčinnou vzniklého následku, jak bylo již zdůrazňováno v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí. Pokud svou povinnost porušil a ostatní účastníci dopravního provozu naopak jednali v souladu se svými povinnostmi, za vzniklý následek jednoznačně odpovídá on, nikoli někdo jiný.
3. Za zjevně neopodstatněnou lze označit i argumentaci dovolatele týkající se subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Jednalo se o tvrzení, že jelikož kamion před ním údajně aktivoval levou směrovku a zrychloval, dovolatel předpokládal, že manévr dokončí. Naopak nemohl předpokládat, že tento manévr přeruší a začne zničehonic prudce brzdit. Obviněný je tak přesvědčen, že zcela absentuje jeho zavinění ve formě vědomé nedbalosti. I tato výhrada je vystavěna na zcela jiných skutkových okolnostech, než jaké byly zjištěny na základě soudy provedeného dokazováním. Jednak (jak vyplynulo z výpovědí svědka J. V. i poškozené M. V.) kamion nejenže nedával světelné znamení pro odbočení, nezačal ani odbočovat do protisměru. I kdyby tomu tak bylo, nebylo by možné připustit oprávněnost tvrzení dovolatele, že by mohl rovněž bezpečně dokončit objíždění před nimi jedoucího cyklisty. Jak uvedl soud prvního stupně v odstavci 9 odůvodnění jeho rozsudku, skutečnost, že by případně před ním jedoucí kamion stihl předjet, nezaručuje, že by stihl předjet i on. Nikdo nemá předjíždět pouze na základě toho, že vůz před ním také předjíždí. Na základě provedených důkazů tak soudy správně dovodily zavinění obviněného v jeho nedbalostní formě, neboť obviněný vzhledem ke svým řidičským zkušenostem věděl, že pokud nedodrží bezpečnou vzdálenost, může tímto způsobem jízdy porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, a bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení či ohrožení nezpůsobí [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Při jízdě nedodržel nezbytnou objektivní i subjektivní potřebnou míru opatrnosti a v důsledku toho došlo k následku, s nímž trestní zákoník spojuje trestní odpovědnost.
4. Zjevně neopodstatněná je i námitka týkající se absence znaku způsobení těžké újmy na zdraví u poškozené – obviněný nesouhlasil s tím, že by poškozená měla pociťovat citelnou újmu v obvyklém způsobu životu po dobu šesti týdnů. Tento závěr je však v zásadním rozporu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, soudní znalkyně MUDr. Jany Vítkové. Jak vyplývá i ze znění skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně – zranění zde popsaná byla takové povahy, že se ze soudně lékařského hlediska jednalo o poruchu zdraví délkou trvající zcela jednoznačně přesahující více než šest týdnů (viz odstavec 6 odůvodnění rozsudku). Soud prvního stupně proto tato zranění (zejména otok krční páteře) posoudil jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tj. jako vážnou, delší dobu trvající poruchu zdraví. Jelikož Nejvyšší soud v tomto případu nenalezl žádnou okolnost, která by mohla správnost výše uvedeného právního závěru zpochybnit (dovolatel tuto výhradu ani nijak blíže nekonkretizoval), může pouze stručně konstatovat, že se závěrem Okresního soudu v Karlových Varech se ztotožňuje.1.
2. Ve vztahu k námitce týkající se výroku o náhradě škody (tj. že nebylo údajně prokázáno, že by následky, jejichž kompenzaci uplatňovala poškozená, souvisely právě s touto nehodou), dovolací soud odkazuje jednak na znění výroku o náhradě škody a jednak na odůvodnění soudu prvního stupně v odstavcích 12 a 13 rozsudku. Zde je dobře vysvětleno, že soud přiznal náhradu nákladů pouze ve vztahu k nákladům týkajícím se léčby poškozené, jež byly vynaloženy Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnou, jelikož z doložených dokladů (regresní účet pojištěnce) byla patrná jasná souvislost nákladů s utrpěným zraněním – předmětné náklady byly vynaloženy krátce po nehodě (do listopadu 2017). Nutno zdůraznit, že pouze tyto náklady bylo uloženo nahradit obviněnému. Poškozenou s jejími nároky na náhradu majetkové i nemajetkové újmy (bolestné, ztráta na výdělku a výdaje na pobyt v lázních) soud prvního stupně odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, jelikož si byl vědom okolnosti (na kterou poukazoval i dovolatel), že poškozená některá svá zranění, ve vztahu k nimž požadovala náhradu vynaložených nákladů po obviněném, utrpěla i v důsledku jiné nehody, která se jí přihodila v únoru 2018. V rozhodnutí soudu prvního stupně nelze shledat žádné pochybení.
3. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Ze znění druhého ze jmenovaných dovolacích důvodů je zřejmé, že jej vůbec nelze na tento případ aplikovat; kromě toho jej dovolatel nijak nerozvedl. K námitce nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu překážky věci rozhodnuté Nejvyšší soud upozorňuje na skutečnost, že dovolatel ve své argumentaci zcela ignoruje skutečnost, že toto rozhodnutí učiněné v přestupkovém řízení bylo v přezkumném řízení zrušeno, na což poukázal i soud prvního stupně v odstavci 5 odůvodnění svého rozsudku. Ve světle výše uvedeného je tak zřejmé, že zde překážka věci rozhodnuté není dána.
4. Ve vztahu k námitce týkající se naplnění podmínek krajní nouze (§28 tr. zákoníku) je nutno předeslat, že náleží pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Věcně je k ní možné pouze stručně uvést, že je vystavěna zcela paradoxně na argumentu, že dovolatel jen odvracel nebezpečí vážné újmy. Obviněný zde současně pomíjí zcela zásadní fakt, že toto nebezpečí způsobil sám svým protiprávním jednáním. Kdyby dodržel bezpečnou vzdálenost mezi svým motocyklem a před ním jedoucím vozidlem, jak mu nařizuje zákon o silničním provozu, nemusel by „odvracet“ nebezpečí tím, že by motocykl stočil vpravo mimo vozovku do silničního příkopu. Podmínky krajní nouze tak v tom případě zcela jasně naplněny nebyly.
1. Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolání obviněného se zčásti zakládá na námitkách, jež nejsou dovolacím důvodem, zčásti na námitkách, které je možné pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. podřadit, jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného M. H. proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 2. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu