ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.616.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 616/2021-716
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 7. 2021 o dovolání obviněného P. Ž. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 10 To 223/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 81/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 5. 2020, č. j. 2 T 81/2019-531, byl obviněný P. Ž. uznán vinným přečiny usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku a neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a čtyř měsíců se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou roků. Dále bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním státní zástupce v neprospěch obviněného do výroku o trestu a obviněný do všech výroků. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. 10 To 223/2020-590 zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově uznal obviněného vinným jednak přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odstavec 1, 3 tr. zákoníku a jednak přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku a odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání osmi let a rozhodl o náhradě škody a nemajetkové újmy.
3. Uvedených přečinů se podle zjištění soudu druhého stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že :
1) Dne 2. 3. 2019, ač podle §94a odstavec 1 zákona číslo 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, pozbyl řidičské oprávnění a po předchozím požití alkoholických nápojů, pod vlivem přesně nezjištěného množství alkoholu, v Příbrami, z XY, do ulice XY, řídil osobní automobil Peugeot 407, a následně v 14,3 km silnice číslo III/11417, ve směru od Příbrami na obec Občov, v důsledku požitého alkoholu, řádného nesledování vozovky a rychlosti neodpovídající jeho momentálním schopnostem sníženým alkoholem a ztíženým povětrnostním podmínkám – tma, mrholení, kolem 05:32 hodin, v rychlosti nejméně 70 km/h, pravou přední částí vozidla narazil do chodkyně V. D., která šla, vybavena reflexními prvky a rozsvícenou bateriovou svítilnou v ruce, ve směru od obce Občov do Příbrami po levém okraji komunikace, načež poškozená byla nárazem odmrštěna vlevo mimo komunikaci za silniční příkop, při střetu utrpěla rozsáhlá zranění, kterým po převozu do nemocnice dne 4. 3. 2019 podlehla. Bezprostřední příčinou smrti byl těžký úrazový otok a pohmoždění mozku. K usmrcení poškozené došlo proto, že obžalovaný jako řidič porušil důležité povinnosti, které mu ukládá zákon číslo 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, konkrétně §5 odstavec 2 písmeno b), podle kterého řidič nesmí řídit vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo v takové době po požití alkoholického nápoje, kdy by mohl být ještě pod jeho vlivem, dále §5 odstavec 1 písmeno b), podle kterého je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a §18 odstavec 1 téhož zákona, podle kterého rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit, mimo jiné, svým schopnostem, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je třeba předvídat, a dále §3 odstavec 3 písmeno a) téhož zákona, podle kterého řídit motorové vozidlo může pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel.
2) Bezprostředně poté, co dne 2. 3. 2019 kolem 05:32 hodin jako řidič osobního automobilu Peugeot 407 v 14,3 km silnice číslo III/11417, ve směru od Příbrami na obec Občov, v okrese Příbram, zavinil dopravní nehodu spočívající ve střetu s poškozenou V. D., nar. XY, popsanou v bodě 1., z místa dopravní nehody ujel, aniž se přesvědčil o jejím zdravotním stavu, a aniž jí poskytl potřebnou pomoc, dopravní nehodu neoznámil a nevyčkal příjezdu záchranné služby a Policie ČR na místo, naopak z místa odjel a snažil se činit opatření k ukrytí vozidla, přesto, že mu nehrozilo žádné nebezpečí, přičemž poškozená při dopravní nehodě utrpěla rozsáhlá zranění, kterým po převozu do Ústřední vojenské nemocnice v Praze dne 4. 3. 2019 podlehla.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Namítl, že odvolací soud rozhodl znovu o vině, a to nikoli k odvolání obviněného, ale k odvolání státního zástupce, který však podal odvolání jen do výroku o trestu. Odvolací soud ve výroku rozsudku neuvedl, na základě kterého odvolání rozhodl o zrušení rozsudku a z podnětu koho znovu rozhodl. Odvolací soud znovu sám rozhodl o vině a také o trestu, který byl zpřísněn a zvýšen ze tří let a čtyř měsíců odnětí svobody na čtyři roky nepodmíněně. Obviněnému tak byla odepřena možnost využít, po změně původního rozhodnutí, po novém výroku o vině a po zpřísnění trestu, řádného opravného prostředku.
5. Navíc, aniž by odvolací soud provedl jakékoliv nové důkazy, odchýlil se od skutkových zjištění nalézacího soudu rozčleněním skutkového děje na dvě samostatné části a u obviněného shledal vinu u dvou skutků. Obviněný namítl i porušení totožnosti skutku, když ve sdělení obvinění ani v obžalobě nebylo uvedeno porušení §3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. o porušení povinnosti řidiče držet řidičské oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel, jelikož odsouzený nevykonal přezkoušení poté, co byl vybodován správním orgánem pro opakovaná porušení povinností řidiče a řídil motorové vozidlo bez tohoto oprávnění. Poukázal na to, že ani v průběhu hlavního líčení nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace o porušení důležité povinnosti ve smyslu ustanovení §143 odst. 3 trestního zákoníku, jelikož mezi porušené povinnosti bylo zařazeno i výše zmíněné porušení ustanovení §3 odstavec 3 písmeno a) zákona č. 361/2000 Sb.
6. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obviněný shledává v tom, že soudy dospěly k závěru o jeho požití alkoholu před jízdou pouze na základě subjektivních odhadů svědků F. P. a J. S., nikoliv na základě objektivně měřitelných postupů. Žádným důkazem nebylo také prokázáno, že by se nevěnoval řízení vozidla, nebo že by nesledoval situaci v provozu. Rychlost jízdy byla v souladu se zákonem povolenou rychlostí, tudíž nebyla nepřiměřená. Úsek, kde došlo k nehodě, byl rovný, jeho vůz nepřejel do protisměru, nepředjížděl jiné vozidlo. Nejel hazardně ani riskantně, jel ve svém jízdním pruhu povolenou rychlostí. Ne každé porušení dopravního předpisu je „porušením důležité povinnosti“.
7. Ve vztahu k přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku obviněný nesouhlasí s právním posouzením, jelikož má za to, že jeho jednání není trestným činem. Namítl, že poškozenou vůbec nezahlédl, na místě nehody ji neviděl, domníval se, že šlo o srážku automobilu se zvěří, nikoliv s člověkem. Proto z místa nehody odjel, aniž se přesvědčil o jejím zdravotním stavu a aniž jí poskytl potřebnou pomoc.
8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že převážná část dovolacích námitek byla námitkami procesními, a to jednak proti postupu odvolacího soudu a jednak proti skutkovým zjištěním učiněným soudem nalézacím.
10. K námitce, že odvolací soud porušil zákaz reformace in peius, pokud jen na základě jeho odvolání změnil výrok o vině co do množství alkoholu v jeho krvi z původní formulace nalézacího soudu „minimálně 0,5 – 1 promile alkoholu“ na formulaci „přesně nezjištěného množství alkoholu“, státní zástupce uvedl, že nově použitá formulace je pro obviněného příznivější, jelikož obě formulace sice končí nekonečnem, avšak pouze nová formulace odvolacího soudu počíná nulou.
11. Státní zástupce neshledal porušení totožnosti skutku, pokud obviněnému porušení §3 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. nebylo kladeno za vinu již obžalobou. K zachování totožnosti skutku postačuje zachování totožnosti jednání nebo totožnosti následku, a to i jen totožnosti částečné. Marginální doplnění výroku o vině soudy o další porušenou povinnost nemohlo totožnost skutku ani zásadu obžalovací nijak narušit. Obě výše uvedené námitky byly podle státního zástupce procesními námitkami, které za daných okolností, kdy žádné právo dovolatele porušeno nebylo, neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů.
12. K otázce extrémního rozporu mezi skutkovým zjištěním, že obviněný před jízdou pil alkohol, a provedeným dokazováním, odkázal státní zástupce na argumentaci odvolacího soudu. Měl za to, že soud posuzoval důkazy o požití alkoholu s vysokou opatrností a pokud z důkazů nevyplynula konkrétní míra tohoto požití, v souladu s tím upravil i skutkovou větu. Mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním tak neexistuje žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní.
13. Jako jedinou námitku odpovídající dovolacímu důvodu vyhodnotil státní zástupce nesouhlas obviněného s tím, že by bylo možno označit rychlost jeho jízdy za nepřiměřenou ve smyslu §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Poukázal na skutečnost, že ke všem povinnostem porušeným dovolatelem se podrobně vyjádřil již nalézací, a především odvolací soud, s jejichž závěry se plně ztotožnil, a to včetně závěru, že nejzásadnější bylo porušení povinnosti podle §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, tedy povinnosti věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích.
14. Pokud obviněný v poslední části dovolání namítl, že po nárazu považoval poškozenou za zvěř a že motivem následné úschovy poškozeného automobilu nebylo vyhnutí se odpovědnosti za předmětný čin, měl státní zástupce za to, že obviněný činí opět jen námitky skutkové, které žádný dovolací důvod v zásadě založit nemohou.
15. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
18. Dovolání obviněného bylo založeno převážně na námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, případně se jedná o procesní námitky související s postupem odvolacího soudu.
19. Výhrady obviněného ke skutkovým zjištěním soudů se týkají závěru, zda před jízdou, při které došlo k nehodě, pil nebo nepil alkohol, a zda bylo prokázáno, že by se před nehodou dostatečně nevěnoval řízení vozidla.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
21. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná a dovolací námitky jsou více méně opakováním námitek odvolacích.
22. Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze je zřejmé, že se námitkami obviněného zabýval, a ten ve skutečnosti pouze nesouhlasí s tím, jak se s jeho výhradami vypořádal. Obviněný v dovolání uvedl, že skutečnost, že byl v době nehody pod vlivem alkoholu, odvolací soud dovodil pouze na základě subjektivních odhadů svědků F. P. a J. S., nikoliv na základě objektivně měřitelných postupů. Krajský soud však tuto skutečnost podrobně rozebral v odst. 20 svého rozsudku a na jeho argumentaci lze odkázat. Soudy oprávněně vycházely především z výpovědí svědků F. P. a J. S., strážníků městské policie, kteří přesvědčivě popsali komunikaci s obviněným i známky jeho opilosti a soudy zároveň vysvětlily, proč zcela neuvěřily svědkům z řad přátel a známých obviněného. Míra ovlivnění alkoholem nebyla zcela přesně zjištěna, což ve svém důsledku soudy vedlo k tomu, že jednání obviněného nebylo právně kvalifikováno také jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky. Odvolací soud uvedené vyjádření míry ovlivnění obviněného alkoholem korigoval, nikoliv však v neprospěch obviněného, ale v jeho prospěch. Použil totiž slovní spojení „přesně nezjištěné množství alkoholu“ oproti vyjádření nalézacího soudu, který použil slovní spojení „minimálně 0,5 – 1 promile alkoholu“. Formulace odvolacího soudu tedy připouští i množství menší než formulace soudu nalézacího, který konstatoval minimálně 0,5 promile alkoholu.
23. Prokázání skutečnosti, že obviněný těsně před nehodou nesledoval řádně vozovku a rychlost neodpovídala jeho momentálním schopnostem sníženým alkoholem a ztíženým povětrnostním podmínkám (tma, mrholení), dovodil odvolací soud v odst. 21-22 svého rozsudku, především se znaleckého posudku z oboru doprava, ale i z kamerového záznamu a z výpovědí svědka R. B. i svědkyně K. B. Pokud by totiž vozovku řádně sledoval, musel by poškozenou vidět a mohl na ni reagovat, tím spíše pokud byla vybavena řadou reflexních prvků, včetně baterky.
24. V neposlední řadě je možné pod námitku skutkovou zařadit i námitku obviněného k přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku. Obviněný sice nesouhlasí s touto právní kvalifikací, jelikož má za to, že toto jednání není trestným činem, ale svůj závěr opírá o svou verzi skutkového děje, která je v rozporu se skutkovým stavem zjištěným soudy. Obviněný namítá, že poškozenou vůbec nezahlédl, na místě nehody ji neviděl, domníval se, že šlo o srážku automobilu se zvěří a nikoliv s člověkem. Proto z místa nehody odjel. Soudy však dospěly na základě provedeného dokazování k opačnému závěru. Krajský soud svůj závěr odůvodnil v odst. 29 a svá zjištění opřel zejména o výpovědi svědků R. a K. B. ve spojení s kamerovým záznamem, což lze akceptovat. Oprávněně poukázal i na jednání obviněného po nehodě. Obviněný vozidlo uzavřel v zaměstnání do garáže, nehodu neohlásil ani neřešil poškození vozidla, ač toto bylo poměrně rozsáhlé a vozidlo vydal teprve policistům. Ve zjištěném skutkovém stavu tedy nejsou žádné, natož extrémní rozpory s provedeným dokazováním.
25. Pokud jde o námitky procesního charakteru, spočívající podle obviněného v tom, že odvolací soud rozhodl o jeho vině toliko k jeho odvolání, jednání rozdělil na dva skutky a došlo k porušení totožnosti skutku, tak tyto Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává, jelikož nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže by to odůvodňovalo porušení základního práva obviněného na spravedlivé řízení, což v tomto případě Nejvyšší soud neshledal.
26. Obviněný namítl, že odvolací soud rozhodl znovu o vině, a to nikoli k odvolání obviněného, ale k odvolání státního zástupce, který však podal odvolání jen do výroku o trestu. Je nutné připustit, že odvolací soud ve výroku rozsudku neuvedl, na základě kterého odvolání rozhodl o zrušení rozsudku a z podnětu koho znovu rozhodl, když odvolání bylo podáno jednak obviněným (do všech výroků) a jednak státním zástupcem (do výroku o trestu). Tato skutečnost nevyplývá ani z odůvodnění rozsudku. V tomto směru je tedy nutné dospět k závěru, že krajský soud takto postupovat neměl a měl uvést, ve vztahu ke kterému odvolání rozsudek nalézacího soudu zrušil. Nicméně nejedná se o zásadní pochybení, které by mělo vliv na právo na spravedlivý proces. Krajský soud totiž skutek jen formálně upravil na základě správně provedeného dokazování nalézacím soudem, vycházeje z jeho jinak správných skutkových zjištění. Odvolací soud jednání obviněného odpovídajícím způsobem rozdělil na dva skutky, jelikož bylo zjevné, že jde o dvě rozdílná jednání, jimiž obviněný naplnil skutkovou podstatu dvou různých trestných činů. Prvý trestný čin spočíval ve způsobení nehody, druhý se odehrál teprve tím, že z místa nehody obviněný odjel. Je nutno zdůraznit, že se jedná o postup, jenž postavení obviněného žádným způsobem nezhoršil, jelikož byl nadále odsuzován za dva stejné trestné činy, tak jako v rozhodnutí nalézacího soudu. Lze uzavřít, že odvolací soud mohl uvedeným způsobem postupovat při nápravě formálních vad i na podkladě odvolání obviněného a zčásti rovněž na podkladě odvolání státního zástupce, byť podaného pouze do výroku o trestu, a to podle §254 odst. 2 tr. ř.
27. Pod procesní námitky obviněného lze podřadit i námitku porušení totožnosti skutku. Obviněný porušení totožnosti skutku shledal v tom, že ve sdělení obvinění ani v obžalobě nebylo uvedeno porušení §3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. o porušení povinnosti řidiče držet řidičské oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel, jelikož odsouzený nevykonal přezkoušení poté, co byl vybodován správním orgánem pro opakovaná porušení povinností řidiče a řídil motorové vozidlo bez tohoto oprávnění. Poukázal na to, že ani v průběhu hlavního líčení nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace o porušení důležité povinnosti ve smyslu ustanovení §143 odst. 3 trestního zákoníku, jelikož mezi porušené povinnosti bylo zařazeno i výše zmíněné porušení ustanovení §3 odstavec 3 písmeno a) zákona č. 361/2000 Sb.
28. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitce porušení zásady totožnosti skutku. S ohledem na argumentaci dovolatele je zřejmé, že měl na mysli porušení zásady stanovené v §220 odst. 1 tr. ř. (zásada obžalovací), tj. že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Jde tedy o totožnost skutku (ve smyslu procesním), nikoli o otázku jednoty skutku jakožto hmotněprávní kategorii. K porušení totožnosti skutku nemohlo dojít už proto, že ve výroku odsuzujícího rozsudku je skutek popsán stejně jako v obžalobě. Navíc je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku. Totožnost skutku může být založena jak totožností trestněprávně relevantního jednání, tak totožností následku. V daném případě je založena obojím. Jednání obviněného i následek v podobě usmrcení z nedbalosti jsou jasně popsány ve výroku rozsudku a v průběhu trestního stíhání jsou obě tyto složky v podstatě neměnné. Obviněnému je také po celou dobu trestního stíhání známo, pro jaký skutek je stíhán. Je lichá jeho námitka, že ve sdělení obvinění ani v obžalobě nebylo uvedeno porušení §3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. Jde totiž o poměrně nepodstatné doplnění výroku o vině o další porušenou povinnost, za situace, kdy obžaloba uvádí další podstatnější porušené povinnosti [podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb, §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb.], a proto nemohlo totožnost skutku ani zásadu obžalovací nijak narušit. Vzhledem k tomu, že obžaloba byla podána pro stejnou právní kvalifikaci, jak o ní rozhodly oba soudy, nebylo možné obviněného upozorňovat na jakoukoliv změnu právní kvalifikace, protože k ní nedošlo.
29. S určitou mírou tolerance lze považovat za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod námitku týkající se skutečnosti, že nedošlo k porušení důležité povinnosti. Nejprve je nutné zdůraznit, že porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona je znakem skutkové podstaty usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný byl však shledán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 3 tr. zákoníku, ve kterém je znakem skutkové podstaty hrubé porušení zákonů o bezpečnosti dopravy (odst. 19 rozsudku odvolacího soudu). Zákon zde předpokládá intenzivní porušení některé zákonné normy nebo norem, které má za dané situace zpravidla za následek způsobení smrti člověka, tedy vyvolává reálné nebezpečí, že dojde k smrtelnému následku předpokládanému v §143 odst. 1 tr. zákoníku, a musí jít o podstatně závažnější porušení předpisů, než je porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku. Zejména se jedná o případy, při nichž je porušeno více různých norem příslušného dopravního předpisu (Šámal, P. a kol: Trestní zákoník: Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1508). Odvolací soud se podrobně zabýval všemi závažnými porušeními předpisů v odst. 24-27 svého rozsudku, a na jeho argumentaci lze odkázat. Je možné souhlasit s odvolacím soudem, že v posuzovaném případě obviněný způsobem své jízdy jako řidič v době dopravní nehody porušil nikoliv jednu důležitou povinnost, ale rovnou několik různých ustanovení zákona, která usměrňují chování řidičů na vozovce, a právě kumulace porušených povinností dovoluje učinit závěr o hrubém porušení zákonů ve smyslu §143 odst. 3 tr. zákoníku. Konkrétně šlo o porušení zákonné povinnosti podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., neboť obžalovaný provoz na vozovce řádně nesledoval, dále porušení zákonné povinnosti podle §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat, porušení zákonné povinnosti podle §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., podle kterého nelze řídit vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, a v neposlední řadě i porušení zákonného ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., když nelze řídit motorové vozidlo, aniž po uplynutí dříve uloženého trestu zákazu činnosti požádal řidič o navrácení řidičského průkazu a podrobil se za tím účelem přezkoušení odborné způsobilosti a zdravotní prohlídce. Předmětnou námitku lze tedy vyhodnotit jako zjevně neopodstatněnou.
30. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně tedy ve druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z logiky věci plyne, že je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
31. Námitky uvedené v dovolání obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 7. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.