ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.618.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 618/2021-2775
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 6. 2021 o dovolání obviněného L. F. , nar. XY v XY, bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 9 To 445/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 17/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. F. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 8. 2020, č. j. 44 T 17/2013-2666, byl obviněný uznán vinným pokračujícím zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tento zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou let a podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil v podstatě tím, že celkem v šesti případech v průběhu roku 2010 v sídle firmy své manželky, příp. v místě svého bydliště, na benzínovém čerpadle či na jiných místech prodal (v jednom případě předal a jednou takový prodej zprostředkoval) různým osobám (většinou J. K. či V. R.) za částky od 210 000 Kč do 600 000 Kč, vozidla značky Škoda Octavia či BMW, která byla předtím odcizena a vybavena novými falešnými výrobními čísly a registračními značkami, příp. čistopisem technického průkazu, přičemž smyslem takového jednání obviněného a spoluobviněných bylo zastřít původ těchto vozidel, přestože si byli vědomi, že pocházejí z trestné činnosti.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním ohledně výroku o vině i trestu, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 2. 2021, č. j. 9 To 445/2020-2705, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nejprve konstatoval, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a to zejména právo na osobní kontradiktorní výslech svědků podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. V důsledku toho shledal existenci extrémního nesouladu mezi odsuzujícím výrokem soudu prvního stupně a obsahem provedeného dokazování. Skutková zjištění mají podklad pouze ve svědecké výpovědi V. R. Výslech tohoto svědka byl proveden před zahájením trestního stíhání, dovolatel ani jeho obhájce mu nemohli klást otázky. Následně dovolatel zpochybnil argumentaci odvolacího soudu uvedenou v jeho usnesení s tím, že ostatní ve věci provedené důkazy (listinné důkazy v kombinaci s výpověďmi svědků) usvědčovaly pouze ostatní spolupachatele, nikoli jeho. Za desinterpretační označil závěry odvolacího soudu týkající se záznamů telekomunikačního provozu a bankovních transakcí. Svědecká výpověď V. R. byla výlučným a rozhodujícím důkazem ve věci, bez této výpovědi by nemohlo dojít k jeho odsouzení. Rovněž nesouhlasil s tvrzením odvolacího soudu, že ve věci existovaly dostatečně silné procesní záruky vyvažující skutečnost, že neměl nikdy možnost svědka V. R. vyslechnout. V důsledku odnětí této možnosti nemohl ověřit pravdivost jeho výpovědi a posoudit věrohodnost svědka. Mezi takovou záruku nelze podle jeho názoru počítat ani přítomnost soudce při výslechu svědka.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že z pohledu práva na spravedlivý proces byla výpověď svědka V. R. přípustná ke čtení v rámci hlavního líčení a na jejím základě mohla být dovozena vina obviněného. Má za to, že tři kritéria nastíněná Ústavním soudem byla splněna. O naplnění prvního kritéria – zda pro nepřítomnost svědka V. R. existoval dostatečný důvod – není vzhledem k jeho úmrtí sporu. Pokud jde o kritérium druhé, je zřejmé, že výpověď svědka významně přispěla k odsouzení obviněného, nebyla však jediným důkazem ve věci. Vina obviněného byla podpořena dalšími důkazy, jež v souhrnu vytvářejí adekvátní obraz o podstatě a průběhu jednání obviněného k zabezpečení prodeje kradených vozidel a o jeho podílu na trestné činnosti dalších osob. Poslední kritérium – posouzení existence dostatečně vyvažujících faktorů kompenzujících připuštění výpovědi nepřítomného svědka – bylo rovněž naplněno. Odvolacím soudem zmiňované postupy jsou standardně pokládány za opatření způsobilá kompenzovat obtíže obhajoby v důsledku nevyslechnutí nepřítomného svědka v hlavním líčení. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
8. K institutu dovolání lze obecně uvést, že jde o mimořádný opravný prostředek, který nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jehož podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem.
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů a změny ve skutkových zjištěních soudů. Pod uvedený dovolací důvod (a kromě případů výslovně uvedených v §265b tr. ř. pod žádný dovolací důvod) nejsou podřaditelné ani jiné námitky procesního charakteru.
10. Nejvyšší soud však výjimečně může přezkoumat procesní postup orgánů činných v trestním řízení, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, respektive zásah Nejvyššího soudu je nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). Jednou z vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces, je podle judikatury Ústavního soudu získání důkazu, respektive jeho obsahu, procesně nepřípustným způsobem, pročež důkaz vůbec neměl být pojat do hodnotících úvah soudů.
11. Obviněný v dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že závěr o jeho vině zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti spočívá na vadně provedeném dokazování, a dovolával se porušení pravidel spravedlivého procesu. Hlavní námitka, kterou obviněný ve svém dovolání uplatnil, se týkala způsobu, jakým soud provedl a posuzoval výpověď svědka V. R. Obviněný jej označil za jediný důkaz, na kterém soudy postavily závěr o jeho vině. K tomuto důkazu však podle jeho názoru v důsledku porušení zásady kontradiktornosti (obviněný ani jeho obhájce nebyli výslechu svědka přítomni a nemohli mu klást otázky) nemohlo být přihlíženo. Tuto námitku nelze podřadit pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod, Nejvyšší soud se jí však zabýval z toho hlediska, zda nejde o důvodnou námitku porušení ústavních práv obviněného.
12. Pro přehlednost Nejvyšší soud připomíná, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je již třetím v řadě. Prvně vydané rozhodnutí (včetně rozsudku soudu prvního stupně i usnesení Nejvyššího soudu) bylo z podnětu ústavní stížnosti zrušeno Ústavním soudem s tím, že se obecné soudy měly zabývat opakovanou námitkou obviněného směřující k rozporu postupu nalézacího soudu s rozhodovací praxí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) stran tvrzeného porušení zásady kontradiktornosti podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud zdůraznil, že soudy se budou muset zejména zabývat otázkou, zda existovaly dostatečně silné procesní záruky s ohledem na váhu, kterou nalézací soud výpovědi svědka V. R. přikládal, a následně posoudit, zda řízení v dané věci bylo možno považovat jako celek za spravedlivé.
13. Ze spisového materiálu vyplývá, že jmenovaný svědek podal dne 26. 7. 2010 vysvětlení na úřední záznam, ale s ohledem na vývoj věci vyvstala potřeba jej opětovně vyslechnout a tento výslech provést jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle §158a tr. ř. Proto byl dne 3. 9. 2010 svědek vyslechnut za přítomnosti soudce. Z protokolu o výslechu vyplývá, že svědek byl řádně poučen o povinnosti vypovídat pravdu a nic nezamlčet i o tom, že mu v opačném případě hrozí nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin křivé výpovědi atd. (viz č. l. 146 a násl. trestního spisu). Z protokolu nevyplývá, že by při výslechu docházelo k nějakým nestandartním či dokonce nezákonným postupům (nic takového ostatně ani dovolatel netvrdil). Dne 20. 12. 2010 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného. Svědek V. R. dne 18. 10. 2011 zemřel. Dne 13. 3. 2013 byla na obviněného podána obžaloba a věc se tak přesunula do stadia řízení před soudem. V hlavním líčení konaném dne 21. 1. 2014 předsedkyně senátu vyjádřila záměr přečíst protokol o výpovědi svědka V. R. Obhájce obviněného L. F. namítl, že s tím nesouhlasí, jelikož tomuto procesnímu úkonu nebyla obhajoba přítomna, a odkázal na čl. 6 Úmluvy. Následně byla v hlavním líčení konaném dne 23. 1. 2014 výpověď svědka V. R. přečtena podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. (č. l. 1598). Obhájce zopakoval svou námitku a dodal, že s ohledem na porušení zásady kontradiktornosti navrhuje maximálním způsobem ověřit věrohodnost výpovědi tohoto svědka.
14. Dovolací soud konstatuje, že není třeba se podrobněji vyjadřovat k postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud provedly výslech svědka jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle §158a tr. ř. v rámci prověřování, jelikož se k zákonnosti takového postupu dostatečným způsobem vyjádřil již Ústavní soud v odstavci 50 odůvodnění svého nálezu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2867/16, a pro stručnost lze na jeho závěry pouze odkázat.
15. Podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka přečte tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Toto ustanovení pamatuje na případy, kdy osobní výslech uvedených osob je znemožněn překážkou, kterou nelze odstranit buď vůbec, nebo jen se značnými potížemi. V těchto případech se nevyžaduje souhlas státního zástupce, obviněného ani jiné strany. Ze všech alternativ, které jsou v tomto ustanovení uvedeny, je případ smrti svědka okolností, která je již do budoucna neměnná a v jejímž důsledku výslech svědka již nikdy nelze uskutečnit. V takovém případě je přečtení jeho výpovědi, kterou před svou smrtí učinil, za podmínek §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. jediným způsobem, jak jeho svědectví před soudem provést, a to s přihlédnutím k dalším okolnostem, za nichž k provedení výslechu v přípravném řízení došlo. V posuzovaném případě není sporné, že postup soudů byl souladný s uvedenými ustanoveními podústavního práva (tj. trestního řádu).
16. Na druhou stranu – jak konstatoval Ústavní soud – přečtení výpovědi svědka, který zemřel dříve, než měl obviněný možnost jej vyslechnout, podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. představuje potenciální zásah do práva na spravedlivý proces, práva vyjádřit se k prováděným důkazům a práva vyslechnout nebo dát vyslechnout svědky proti sobě. V takových případech je proto nezbytné, aby obecné soudy, jež mají daný důkaz provést a hodnotit, dbaly ve vztahu k takovému důkazu zvýšené obezřetnosti, a to právě pro nemožnost obviněného jej rozporovat a klást svědkovi otázky, ať již sám nebo prostřednictvím svého obhájce. Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16 zabýval jednotlivými kritérii stanovenými judikaturou ESLP (rozsudky velkého senátu ve věcech Al-Khawaja a Tahery v. Spojené království a Schatschaschwili v. Německo ze dne 15. prosince 2015, č. stížnosti 9154/10) pro případy jako je tento. Ústavní soud připomněl, že při posouzení, zda připuštění čtení protokolu o výpovědi svědka, jíž nebyl přítomen obviněný nebo jeho obhájce, představuje zásah do práva obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, je třeba postupovat ve třech navazujících krocích. Nejprve je třeba posoudit, zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod (krok prvý). Poté je potřeba hodnotit, jakou váhu tento důkaz měl – zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou (krok druhý). V neposlední řadě je třeba posoudit, zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému (krok třetí). Nakonec je ve světle těchto tří kritérií třeba zvážit, zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé (podrobně viz důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 1860/16).
17. Nejvyšší soud z hlediska všech těchto pravidel a zásad posuzoval postup soudů v rámci dokazování v projednávané věci a shledal, že soudy se nyní již uvedenými kritérii zabývaly a dodržely jak hlediska vymezená v §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., tak i kritéria stanovená ustálenou judikaturou Ústavního soudu navazující na judikaturu ESLP. K naplnění prvních dvou kritérií Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obou soudů (viz odst. 33 odůvodnění rozsudku a odst. 29 a 30 odůvodnění napadeného usnesení), s nimiž se ztotožňuje s tím, že zejména záznamy o telekomunikačním provozu a doklady o bankovních převodech peněz podporují výpověď svědka V. R. natolik, že ji nelze označit za jediný či výlučný důkaz o vině dovolatele. Lze ji označit za důkaz podstatný či důkaz se značnou vahou.
18. K existenci dostatečných vyvažujících faktorů včetně silných procesních záruk je třeba zdůraznit, že svědek V. R. byl dne 3. 9. 2010 vyslechnut v souladu s trestním řádem za přítomnosti soudce, jenž byl garantem zákonnosti ve smyslu §158a tr. ř.. Jak bylo výše uvedeno, svědek byl řádně poučen, vypovídal bezprostředně a konzistentně. Soud prvního stupně při hlavním líčení dne 23. 1. 2014 přečetl výpověď svědka V. R. a postupoval tak podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněnému umožnil, aby na výpověď reagoval a vyjádřil se k jejímu obsahu, čehož obviněný (resp. jeho obhájce) využil s tím, že navrhl soudům důsledně se zabývat věrohodností tohoto svědka. Soudy obou stupňů následně obsah této výpovědi posuzovaly a obezřetně ji hodnotily s ohledem na další ve věci provedené důkazy. Důležité je, že svědek byl v přípravném řízení vyslechnut za účasti soudce jako garanta zákonnosti, což sice nemůže nahradit kontradiktorní výslech, avšak jde o silný faktor vyvažující deficit kontradiktornosti. Jde o institut určený právě pro případy jako je tento. Navíc bylo obviněnému umožněno uplatnit v plné šíři i další procesní práva, včetně práva vyjadřovat se i k dalším prováděným důkazům. Všechny výše uvedené skutečnosti je možné v jejich souhrnu považovat za dostatečné vyvažující faktory, jež kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako významného důkazu proti obviněnému za situace, že tohoto svědka nebylo objektivně možné znovu vyslechnout v důsledku jeho úmrtí.
19. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku napadal závěry soudů obou stupňů ohledně hodnocení některých důkazů (především záznamů telekomunikačního provozu a bankovních výpisů). Jedná se o námitky směřující do procesu hodnocení důkazů, byť související se zmíněným druhým kritériem. Dovolatel zde předkládal vlastní verzi skutkových zjištění, která by vyznívala v jeho prospěch. Takové výhrady však není možné podřadit pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud odkazuje na precizní odůvodnění odvolacího soudu, v rámci kterého se vypořádal s opakujícími se námitkami obviněného ohledně hodnocení výše zmiňovaných důkazů (viz odstavec 30 odůvodnění napadeného usnesení).
20. Provedené důkazy tak v souhrnu vytvářejí adekvátní obraz o podstatě a průběhu jednání obviněného k zabezpečení prodeje odcizených vozidel. V souladu s návrhem obhajoby se soudy pečlivě věnovaly posouzení věrohodnosti svědka V. R., přičemž dospěly k závěru, že není důvodu pochybovat o tom, že výpověď je věrohodná, je v souladu s ostatními provedenými důkazy, logicky na ně navazuje a doplňuje je. Jak zdůraznil i nalézací soud, výpověď nebylo možno považovat za účelově zaměřenou proti obviněnému, z jejího obsahu naopak vyplývalo, že svědek vypovídal především k osobě svého známého J. K., jednání obviněného L. F. zmiňoval pro dokreslení celé situace, jeho trestné jednání vyplynulo z celého kontextu. Tento svědek i výslovně popřel, že by věděl o jiných případech, v nichž by obviněný s J. K. nabízeli odcizená auta.
21. Trestní řízení jako celek proto bylo možno i ve světle tří uvedených kritérií považovat za spravedlivé. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal ve věci porušení pravidel spravedlivého procesu, který byl i z hledisek stanovených čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny dodržen.
22. Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., dovolatel pouze citoval zákonné znění tohoto dovolacího důvodu, aniž by specifikoval, kterou z jeho alternativ má na mysli. Zjevně jej však uplatnil ve druhé alternativě (lze na to usuzovat z textu dovolání), tj. že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno z jiného než zákonného důvodu, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
23. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného L. F. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 6. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu