ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.684.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 684/2021-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 6. 2021 o dovolání obviněného P. W. , nar. XY v XY, bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 11 To 323/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 60/2020 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. W. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. 10. 2020, č. j. 1 T 60/2020-281, byl P. W. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který mu byl uložen peněžitý trest ve výměře padesáti denních sazeb po 1 000 Kč, celkem 50 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let. Dále bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky 82 997 Kč na náhradu škody.
2. Uvedeného přečinu se obviněný podle zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 27. 6. 2019 kolem 13:45 hod. po silnici č. I/36 ve směru jízdy od obce Borohrádek k obci Čestice, okres Rychnov nad Kněžnou, řídil své osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia Combi, ve kterém se společně s ním nacházela nezl. dcera AAAAA a nezl. syn BBBBB, oba nar. XY, přičemž v místě před křižovatkou s místní komunikací, která vede k písníku Světlá, v rozporu s §4 písm. a, c), §5 odst. 1 písm. b) a §17 odst. 5 písm. e) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravní situaci, dostatečně nesledoval situaci v silničním provozu před sebou a tuto nesprávně vyhodnotil a současně se neřídil dopravními značkami, neboť na počátku začal předjíždět před ním jedoucí osobní motorová vozidla, přičemž minimálně jedno vozidlo skutečně předjel (řidička L. Ch.), načež chtěl v předjíždění pokračoval i v místě, kde jsou již oba protisměrné jízdní pruhy vozovky od sebe odděleny vodorovnou dopravní značkou „V 1a – podélná čára souvislá“, kde se chystal předjet před ním jedoucí nákladní soupravu, kterou řídil K. K., a kterou tvořil tahač zn. Volvo a návěs zn. Panav, avšak nákladní souprava po předchozím snížení rychlosti na 20 km/h již mezitím začala v křižovatce odbočovat vlevo ve směru na písník Světlá, a proto začal obviněný intenzivně brzdit a přesouvat se zpět do pravého jízdního pruhu, avšak pro nedostatečnou vzdálenost a vyšší rychlost, která ještě na počátku střetu dosahovala 85 km/h až 90 km/h, včas nedobrzdil a došlo tak ke střetu přední části jeho vozidla a zadní části návěsu, čímž došlo ke vzniku hmotné škody na osobním vozidle a návěsu, ale především došlo ke zranění obou dětí, neboť nezl. AAAAA utrpěla pohmoždění břicha, zad a pravého ramene, pro které byla dva dny na pozorování v Nemocnici v XY a poté se léčila po dobu dvou týdnů ambulantně, a nezl. BBBBB utrpěl tříštivou zlomeninu lopaty levé kyčelní kosti s posunem úlomků a zhmoždění měkkých tkání levé strany krku a přední břišní stěny, pro které byl celkem 11 dnů hospitalizován ve Fakultní nemocnici XY, odkud byl dne 8. 7. 2019 propuštěn do domácího léčení, načež podstoupil ambulantní léčbu, během čehož byl do 15. 8. 2019 omezen v obvyklém způsobu života přinejmenším tím, že nemohl levou končetinu plně zatěžovat a musel k chůzi používat dvě podpažní berle.
3. Proti rozsudku podal obviněný odvolání zaměřené do výroku o trestu, na jehož základě Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5. 1. 2021, č. j. 11 To 323/2020-296, rozsudek zrušil ve výroku, kterým byl stanoven náhradní trest odnětí svobod v trvání čtyř měsíců, přičemž v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které zaměřil proti výroku o trestu zákazu činnosti. Odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, zejména s relevantní judikaturou Ústavního soudu, na kterou odkazoval. Tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Soud prvního stupně ani odvolací soud tak nezohlednily dopad uložené sankce na jeho nezletilé děti. Nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte zdůraznil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2027/17. Obě děti obviněného závodně sportují a mají další kroužky. Manželka obviněného kvůli silnějším brýlím neřídí večer, takže odvoz dětí z těchto aktivit zajišťuje obviněný. Uložený trest zákazu řízení bude mít navíc u něj dopad ztráty zaměstnání, které tvoří hlavní příjem rodiny. Obviněný připomněl, že jeho děti byly poškozeny samotným trestným činem, neměly by tak být vystaveny dalším negativním dopadům do svých životních poměrů. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
6. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
7. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
8. Námitky obviněného tudíž uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let je v jeho případě trestem přípustným a uloženým v rámci zákonné trestní sazby. Námitky by proto nebylo možno podřadit ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
9. Nad rámec uvedeného je třeba dodat, že odvolací soud se sice výslovně nevypořádal s námitkami týkajícími se nejlepšího zájmu dítěte, přesto nelze ve výroku o trestu zákazu činnosti shledat žádnou vadu. Odvolací soud zopakoval a zdůraznil důvody, které vedly soud prvního stupně k uložení tohoto trestu, čímž měl zřejmě na mysli, že jejich význam vyhodnotil jako závažnější, než případný dopad rozhodnutí na život nezletilých dětí. S tím se Nejvyšší soud ztotožňuje, přičemž v daném případě se nejednalo o situaci, v níž by soudy musely ve smyslu judikatury Ústavního soudu k zájmu nezletilých dětí nutně přihlížet.
10. Předně je třeba říci, že obviněný za celou dobu řízení svá tvrzení ohledně ztráty zaměstnání a omezené možnosti nezletilých dětí vykonávat své zájmové aktivity v důsledku uložení trestu zákazu činnosti nijak nedoložil, jak je patrné ze spisového materiálu, byť tuto argumentaci uplatnil už v hlavním líčení s tím, že z tohoto důvodu podal odpor. K prokázání svých tvrzení ani žádné důkazy nenavrhl a de facto ani podrobněji nepopsal, jaké zaměstnání vykonává a z jakého důvodu by mu zaměstnavatel nemohl nabídnout jinou pracovní pozici. Ohledně zájmových aktivit nezletilých dětí pak nelze přehlédnout, že jmenované činnosti nezletilé děti po převážnou část nyní končícího školního roku zřejmě nemohly vůbec vykonávat z důvodu opatření proti koronavirové pandemii, a obviněný opět nijak nedoložil, v jakém rozsahu je vykonávají nyní.
11. Pokud jde o samotnou podstatu této dovolací námitky, je třeba dát obviněnému za pravdu, že z mezinárodních závazků i z judikatury Ústavního soudu plyne požadavek na zohledňování nejlepšího zájmu dítěte v řízeních, která se jej přímo či nepřímo dotýkají. To ovšem neznamená, že by v případě obviněného, který je rodičem nezletilého dítěte, bylo a priori vyloučeno uložení jakéhokoli trestu, který na nezletilé dítě nějakým způsobem dopadá. K takovému následku totiž v praxi dojde více či méně téměř vždy.
12. Ve svém nálezu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, Ústavní soud přehledně shrnul judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie, jakož i vyjádření dalších mezinárodních orgánů (odst. 33-45 nálezu). Již z tohoto přehledu je patrné, že se jmenované orgány v této souvislosti vyjadřovaly k případům uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění, přičemž zájem dítěte byl při rozhodování kritériem, jež nebylo možno opomenout, uložení těchto trestů však nevylučoval, pokud v daném případě převážil zájem společnosti na potrestání pachatele (viz také odst. 49-50 citovaného nálezu). V odstavcích 52-53 nálezu pak Ústavní soud vymezil čtyři kategorie řízení v souvislosti s významem zájmu dítěte při rozhodování soudu: „první kategorii tvoří řízení, jejichž účelem je upravit přímo práva či povinnosti dítěte právě jakožto dítěte (typicky řízení o péči o dítě a o styku s ním); druhou kategorii představují řízení, jejichž účelem je upravit práva a povinnosti dítěte, která se však bezprostředně nedotýkají jeho statusu dítěte (např. řízení o soukromoprávních závazcích, trestní řízení proti mladistvému pachateli atd.); do třetí kategorie spadají řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale které mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte (např. řízení o vyhoštění jeho pečující osoby, na něž buď navazuje řízení o změně péče o dítě či vycestování dítěte za pečující osobou a změna jeho trvalého pobytu); konečně čtvrtá kategorie obsahuje řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte ani na ně nemají zprostředkovaný právní dopad, ale dopadají na něj pouze fakticky (např. shora zmíněné řízení o výpovědi z pracovního poměru rodiče pečujícího o dítě, v jehož důsledku se právní postavení dítěte nemění, ale fakticky se může měnit např. ekonomický status jeho rodiny). U první kategorie řízení je nejlepší zájem dítěte prakticky vždy rozhodujícím kritériem, které musí rozhodovací orgán vzít v úvahu. U druhé kategorie a třetí kategorie je nejlepší zájem dítěte zcela zásadním kritériem, nicméně ten může být převážen konkurujícím zájmem, typicky oprávněným zájmem jiného jednotlivce požívajícího rovněž ochrany základních lidských práv a svobod (např. v občanskoprávním sporu mezi dítětem a třetí osobou), ale i dostatečně významným zájmem veřejným (např. na uložení trestního opatření mladistvému pachateli, který spáchal mimořádně závažné provinění). U třetí kategorie se otevírá širší prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem než u druhé kategorie, neboť se zde nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiný zájem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním, byť nepochybně významným, z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba vyvažovat a které mohou být stejně významné či dokonce významnější. U čtvrté kategorie není zásadně povinností rozhodujícího orgánu přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, s výjimkou případů, kdy pozitivní právní úprava výslovně s ochranou zájmů dítěte počítá.“ Uložení trestu odnětí svobody rodiči nezletilého dítěte zařadil Ústavní soud do třetí kategorie.
13. Na rozdíl od uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo trestu vyhoštění, které s sebou nesou také nutnost změny právního postavení dítěte (svěření do péče jiné osoby, změna místa bydliště), je podle názoru Nejvyššího soudu nutno uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel řadit do kategorie čtvrté ve smyslu výše citovaného nálezu, neboť jde o situaci, kdy dopady trestu na nezletilé děti jsou pouze faktické a nepřímé, jejich právní postavení se v důsledku uložení trestu nezmění. Z toho mimo jiné plyne, že na projednávaný případ nelze vztáhnout právní názor vyjádřený v obviněným citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17. Ani v tomto případě však Ústavní soud nedospěl k jednoznačnému stanovisku ohledně nemožnosti uložit obviněnému určitý druh trestu. Konkrétně se zde jednalo o situaci uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody otci tříletého dítěte, které na něj bylo velmi psychicky fixováno poté, co otec způsobil dopravní nehodu, při které zahynula jeho manželka – matka dítěte a jeho druhé dítě. Ústavní soud v tomto případě zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, který nepodmíněný trest odnětí svobody uložil, ovšem z toho důvodu, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí zájmu dítěte nijak nevěnoval, byť měl k dispozici řadu vyjádření svědků i odborníků. Při porovnání zde popsaných skutkových okolností s nyní projednávaným případem se míra narušení zájmu nezletilých dětí obviněného (navíc již podstatně vyššího věku), která má podle jeho argumentace spočívat v omezené možnosti dětí navštěvovat kroužky a snížení životní úrovně rodiny v důsledku očekávané ztráty zaměstnání, jeví jako nesrovnatelně nižší. Podobně je tomu při porovnání s důsledky, jež pro nezletilé děti zpravidla plynou z uložení trestu vyhoštění rodiči, který je navíc i jejich jediným pečovatelem. Je sice pravda, že v posuzovaném případě byly děti současně poškozenými trestným činem (stejně tomu ovšem bylo ve věci, na kterou obviněný odkázal), ani tato skutečnost však nemůže význam zájmu nezletilých dětí zvýšit do té míry, aby převážil nad zájmem společnosti nad potrestáním obviněného. Mimo morální satisfakce vztahující se k dalším osobám poškozeným trestným činem obviněného je třeba zdůraznit důležitou preventivní funkci trestu zákazu činnosti, kterou je ochrana společnosti před jeho případným podobným jednáním v budoucnu. Zde soudy správně vyhodnotily vysokou nebezpečnost jeho řidičského manévru, který přiléhavě označily za hazardní. Skutečnost, že obviněný řídí motorové vozidlo v rámci svého zaměstnání, přitom dále zvyšuje riziko, neboť by při nedostatečné odezvě společnosti na jeho jednání měl o to více příležitostí podobným způsobem znovu vystavit ostatní účastníky silničního provozu riskantní situaci.
14. Bez dalšího ostatně nelze přijmout ani argumentaci obviněného v tom směru, že by jím předpokládané následky byly skutečně v protikladu k nejlepšímu zájmu dětí. Obviněným popisovaný rozsah zájmových aktivit dětí, které obviněný podrobněji rozepsal už ve svém odvolání (ovšem opět nijak nedoložil, jak daleko od bydliště se uvedené aktivity konají a proč se nemohou děti přepravit jiným způsobem), vyvolává až úvahy o jejich přetěžování. Hlavně je ale třeba zmínit, že dalším neopomenutelným aspektem zájmu nezletilých dětí je také jejich mravní vývoj. Lapidárně řečeno, i děti obviněného potřebují vidět, že za chyby se platí, a tedy jejich otec musel být za své selhání přiměřeně a spravedlivě potrestán. Součástí toho je pak i fakt, že důsledky jeho činu dopadají na život celé rodiny. Vhodné by nebylo ani dát dospívajícím dětem signál, že z nepříjemných následků vlastního jednání se lze vyprostit de facto apelováním na emocionální stránku věci. Jak výstižně řekl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, „stěžovatel v konkrétních podmínkách svého případu usiluje v podstatě o to, aby byl před nepodmíněným trestem odnětí svobody imunizován pouze z toho důvodu, že je rodičem nezletilého dítěte. Tomuto požadavku přitakat nelze. Opačný závěr by rezignoval na účinnou ochranu společnosti před trestnou činností, což je jednou z předních funkcí státu. V konečném důsledku by rovněž jistě nebylo v nejlepším zájmu dítěte, aby se stalo záštitou svého rodiče před uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody a umožnilo mu páchat trestnou činnost bez rizika uložení tohoto druhu trestu“ (odst. 65 nálezu). Tento právní názor lze přiměřeně vztáhnout také na případ obviněného.
15. Odvolací soud tedy – i když zmíněnou část námitek obviněného pominul – dospěl i s přihlédnutím k ústavním aspektům věci ke správnému závěru o plné opodstatněnosti uložení trestu zákazu činnosti, který (vedle trestu peněžitého) uložil soud prvního stupně a který byl navíc (v rámci zákonného rozmezí od jednoho do deseti let) vyměřen na relativně krátkou dobu dvou roků.
16. Jen pro úplnost lze dodat, že odvolací soud překročil meze své přezkumné povinnosti (a svého přezkumného oprávnění), když bez podmínek §254 odst. 2 tr. ř. přezkoumal i výrok o vině (viz odst. 15 – 19 odůvodnění napadeného usnesení), ačkoliv odvolání bylo podáno jen do výroku o trestu. Na řízení o dovolání a rozhodnutí Nejvyššího soudu však tato vada neměla v daném případě žádný vliv.
17. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného P. W. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu