ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.722.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 722/2021-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání obviněného M. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 8 To 400/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 96/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. 9. 2020, č. j. 12 T 96/2020-55, byl obviněný M. Č. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků.
2. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že dne 25. 6. 2020 v 03.01 hod. řídil na ulici XY, Oslavany, okres Brno-venkov, osobní motorové vozidlo, ačkoliv věděl, že mu byl na základě rozhodnutí Magistrátu města Prostějov ze dne 22. 5. 2020, č. j. PVMU 61835/2020 16a, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců, který nabyl právní moci dne 16. 6. 2020 a který plyne do 16. 10. 2021.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2021, č. j. 8 To 400/2020-101, bylo odvolání obviněného podané do výroku o vině i trestu podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že mu bylo upřeno právo řádně se obhajovat, jelikož u hlavního líčení dne 14. 9. 2020 nebyl osobně přítomen, přesto soud konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Hlavního líčení se nemohl zúčastnit z důvodu náhlých zdravotních problémů, a proto se nestihl soudu řádně omluvit a předložit relevantní doklady. V pracovní neschopnosti byl od 14. 9. 2020.
5. Zkrácen na svých právech byl obviněný podle svého názoru také tím, že soud neprovedl jím navržené důkazy. Konkrétně neprovedl ve veřejném zasedání o odvolání navržený výslech svědka F. V., který měl předmětné vozidlo řídit a svědkyně A. B., která měla tuto skutečnost potvrdit. Tvrzení o tom, že vozidlo řídil F. V., sdělil až v rámci veřejného zasedání o odvolání, protože nečekal, že celá věc dojde tak daleko, bude shledán vinným a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Obviněný také soudům vytkl, že nevyslechly druhého zasahujícího policistu D. P., přičemž tak učinily patrně proto, aby jejich výpovědi nebyly odlišné. Výpověď svědka D. P. nahradily přečtením úředního záznamu, což je bez souhlasu stran chybný postup.
6. Nakonec obviněný uplatnil námitku nepřiměřenosti uloženého trestu, konkrétně nepodmíněného trestu odnětí svobody. Připustil sice, že projednávanou trestnou činnost spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení, což však nemůže být automaticky důvodem, aby mu bez dalšího byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Navíc trestnou činnost, pro kterou mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, spáchal před třemi lety.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že převážná část námitek se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí, neboť se jedná o procesní námitky proti rozsahu dokazování či způsobu hodnocení důkazů a proti přiměřenosti uloženého trestu. Obviněný opakoval ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již ve svém odvolání, podstatná část textu dovolání také byla shodná s textem předchozího odvolání a tvrzení, že vozidlo řídil ve skutečnosti jeho kamarád F. V., uvedl poprvé až v průběhu veřejného zasedání o odvolání.
9. Ve vztahu k námitce opomenutých důkazů státní zástupce zdůraznil, že soudy zamítnutí důkazních návrhů obhajoby věcně adekvátním způsobem odůvodnily jejich nevěrohodností a nadbytečností. Ohledně učiněného skutkového zjištění, že řidičem vozidla byl právě obviněný, soudy důvodně žádné pochybnosti o jeho vině neměly vzhledem k existenci kamerového záznamu policejního zákroku.
10. K námitce přísnosti uloženého trestu státní zástupce připomněl, že lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jiná pochybení soudu, spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, není možné v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
11. Jedinou námitku, u které státní zástupce dospěl k závěru, že ji lze podřadit pod konkrétní dovolací důvod, byť odlišný od toho uváděného obviněným [podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.], je námitka zkrácení práv obviněného v důsledku jeho neúčasti u hlavního líčení dne 14. 9. 2020. Tuto námitku však vyhodnotil jako nedůvodnou. Posouzení pracovní neschopnosti dovolatele soudy odpovídalo ustálené judikatuře, podle níž samotná pracovní neschopnost dostatečným důvodem neúčasti u hlavního líčení není.
12. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
14. Obviněný především vznesl námitku porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení, kterou nesprávně podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jenž může být naplněn v případě vad jiného charakteru – viz dále), ačkoliv taková argumentace mohla být (s ohledem na svoji podstatu) relevantně opřena pouze o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. V souvislosti s uvedeným dovolacím důvodem obviněný namítl, že bylo konáno hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, přičemž nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že pro jeho konání byly splněny podmínky. Zdůraznil, že se nemohl úkonu zúčastnit, jelikož měl zdravotní problémy a nemohl doklady soudu předložit již 14. 9. 2020. V důsledku popsaného postupu byl zkrácen na právu klást vyslýchaným svědkům otázky, navrhovat další důkazy, využít svého práva závěrečné řeči a posledního slova. Nejvyšší soud se však s touto námitkou obviněného nemohl ztotožnit.
16. Nikoli každé konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného je porušením uvedeného základního práva obviněného. Zákon stanoví podmínky, za kterých je takový postup možný. Podle §202 odst. 1 tr. ř. se hlavní líčení koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce. Podle odst. 2 téhož ustanovení lze v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného (tzv. materiální podmínka), a přitom obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.), obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.), na možnost konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti musí být obviněný v předvolání upozorněn. Podle §202 odst. 4 tr. ř. nelze hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného konat, je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Toto pravidlo se podle §202 odst. 5 tr. ř. neuplatní, pokud obviněný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti (toto jsou tzv. formální podmínky).
17. Nejvyšší soud konstatuje, že nezjistil nerespektování podmínek citovaného ustanovení. Obviněný se e-mailovou zprávou doručenou na elektronickou adresu epodatelna@servis.justice.cz dne 14. 9. 2020 omluvil z hlavního líčení nařízeného na tentýž den. Z textu omluvy vyplývá, že se obviněný toliko omluvil z jednání z důvodu nemoci, nepožádal však o odročení hlavního líčení, aby mu mohl být přítomen. Už z toho je zřejmé, že uvedené základní právo obviněného nebylo porušeno.
18. Současně je třeba uvést, že soud nemůže postupovat v rozporu s ustanovením §202 odst. 2 tr. ř. jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže obviněný svou nepřítomnost předem omluvil a jako důvod této nepřítomnosti uvedl např. svou pracovní neschopnost, protože zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je zejména zajistit obviněnému reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Zásah do tohoto práva lze považovat za akceptovatelný, měl-li k němu soud zákonný podklad, a nebylo-li soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002). Obviněný se z konání hlavního líčení dne 14. 9. 2020 sice omluvil, nikoliv však řádně a včas a nežádal ani o odročení hlavního líčení. Z předložené lékařské zprávy (k jejímu významu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 99/2010), která je vystavená navíc až 15. 9. 2020 (byť pracovní neschopnost sjednává od 14. 9. 2020), pak není patrno, že by mu v účasti na hlavním líčení fakticky bránily nějaké závažné zdravotní obtíže, pro které by se konání hlavního líčení nemohl skutečně zúčastnit. Navíc měl povolené vycházky v době od 13:00 hod. do 19:00 hod.
19. V posuzované věci se tak zjevně jednalo o případ, kdy hlavní líčení bylo možno konat v nepřítomnosti obviněného, neboť veškeré zákonné podmínky pro takový postup uvedené v §202 odst. 2, 4 tr. ř. byly splněny a nebylo jím ani zasaženo do uvedeného základního práva obviněného. Dány byly i materiální podmínky pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (tj. že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného). V předmětné věci sice proběhlo jen jedno hlavní líčení (kterého se obviněný nezúčastnil), v němž bylo provedeno dokazování a byl vyhlášen rozsudek, ovšem obviněný byl zastoupen obhájcem na základě plné moci, který využil svého oprávnění a mimo jiné vyslýchanému svědku kladl otázky a přednesl svůj závěrečný návrh. Obviněný se pak k věci podrobně vyjádřil ve veřejném zasedání o odvolání dne 26. 1. 2021, kterého se osobně zúčastnil. Pouhá omluva z jednání, ani nežádající jeho odročení, logicky znamenala toliko, že se omlouvaná osoba k jednání nedostaví a žádá konající orgán, aby jeho nepřítomnost při jednání omluvil a nečinil z důvodu této nepřítomnosti neatraktivní opatření (např. žádost o předvedení či vydání příkazu k zatčení apod.). Navíc je i nutno připomenout, že k obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti patří i povinnost státu, aby spravedlnost (ve spravedlivém procesu) byla vykonána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a v přiměřené lhůtě (čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a ze základního práva na právní pomoc, které je zakotveno v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08). Nad rámec je třeba poukázat, že obviněný totožnou námitku uplatnil již v rámci odvolání, přičemž se s touto vypořádal odvolací soud. Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný ve svém dovolání uplatnil ve vztahu ke všem námitkám, je potom dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
22. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
23. O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná a dovolací námitky jsou více méně opakováním námitek odvolacích. Námitky obviněného především směřovaly k tzv. opomenutým důkazům. Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
24. V posuzované věci, v níž byla obviněným namítána vada v podobě první z uvedených alternativ (neprovedení výslechu svědků F. V., A. B. a D. P.), je z rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, že považovaly v té době již provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Dalšími důkazními návrhy obviněného se pak soudy zabývaly a jeho návrhy zamítly, neboť shledaly jejich nadbytečnost. Soud prvního stupně se zejména vyjádřil k návrhu na provedení výslechu svědka D. P. – druhého z policistů, kteří zasahovali proti obviněnému (odst. 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), když tento důkazní návrh vyhodnotil jako nadbytečný, jelikož celou situaci na místě činu podrobně popsal již svědek J. M. a tato výpověď zcela koresponduje s úředním záznamem ze dne 25. 6. 2020, který byl sepsán oběma policisty, a navíc také s kamerovými záznamy pořízenými zasahujícími policisty. Pokud obviněný namítl, že tento úřední záznam (č. l. 7) nebyl proveden odpovídajícím procesním postupem, neboť k jeho přečtení nedal souhlas, tak nesprávně interpretuje ustanovení §211 odst. 6 tr. ř., podle kterého se postupuje pouze v případě, pokud jde o úřední záznam o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů podle §158 odst. 3 a 5 tr. ř, což předmětný úřední záznam nebyl. Obviněný dále teprve v rámci odvolacího řízení přišel s novou verzí skutkového děje (neuvedenou ani v odvolání a jeho doplnění), podle níž vozidlo řídil F. V., což mohla potvrdit svědkyně A. B., a proto navrhl výslech těchto svědků. Na tyto důkazní návrhy reagoval odvolací soud (odst. 3 usnesení odvolacího soudu), který oba tyto důkazní návrhy zamítl, jelikož jejich provedení považoval za nadbytečné a svůj závěr podrobně odůvodnil. Nejvyšší soud se s tímto postupem ztotožňuje a odkazuje na něj, přičemž zdůrazňuje, že obviněný již v průběhu kontroly policii tvrdil, že je chodec, nikoliv řidič a s touto argumentací se soudy vypořádaly. Navíc to, že řídil předmětné vozidlo, vyplývá z výpovědi zasahujícího policisty svědka J. M., úředního záznamu ze dne 29. 6. 2020 a pořízených kamerových záznamů. Svědek J. M. také uvedl, že s naprostou jistotou obviněného viděli zastavit vozidlo a vystoupit z pozice řidiče. Když přijeli jako hlídka k vozidlu, motor byl vypnutý, ale byly vidět brzdová světla. Byl to zlomek okamžiku, obviněný zajel za křoví, když předtím ujížděl policii, přijeli za ním, zhasla světla a obviněný vystoupil z vozidla z místa řidiče. Nelze ani pominout, že vlastník vozidla M. P. uvedl, že vozidlo půjčil právě obviněnému. Lze se tedy ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že osoba, která řídila vozidlo, byla bezpečně zjištěná a jedná se o obviněného. Je možné souhlasit i se závěrem, že výslech svědků F. V. a A. B. je zjevně nadbytečný. Navíc v případě svědkyně A. B., která byla při zastavení vozidla na místě spolujezdce, bylo zjištěno, že byla silně pod vlivem alkoholu, skoro nebyla schopna chodit, tvrdila policistům, že pro ni obviněný přijel do Brna na nějakou akci a přivezl ji zpátky. Nejvyšší soud proto konstatuje, že ani samotné důkazní řízení netrpělo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
25. Pokud pak obviněný směřoval své námitky i proti uloženému trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud konstatuje, že námitky proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Nic na tom nemění fakt, že přiměřenost trestu jinak je otázkou aplikace hmotného práva, zejména ustanovení §37 až §42 tr. zákoníku. Samotný výrok o uložení trestu lze napadat kvůli porušení hmotného práva v zásadě jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil, navíc jeho naplnění nepřicházelo v úvahu, protože trest odnětí svobody mu byl uložen jako přípustný druh trestu a v rámci příslušné zákonné trestní sazby. V takovém případě je vyloučeno namítat v dovolání nepřiměřenost trestu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
26. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale jen k nápravě těch nejzávažnějších pochybení, jimiž jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. O takový případ se v posuzované věci evidentně nejedná. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v dolní polovině trestní sazby zákonem stanovené na přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Uložený trest rozhodně není trestem, který by nějak vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Pro úplnost je třeba dodat, že soudy se zabývaly všemi hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu. U obviněného soudy neshledaly žádnou polehčující okolnost, naopak mu přitěžovalo, že již byl v minulosti soudně trestán. Soudy se dostatečně zabývaly i formou trestu, když dospěly k závěru, že výkon trestu odnětí svobody nebylo možno podmíněně odložit, neboť obviněný si žádné ponaučení z uložených a vykonaných předchozích trestů nevzal, a od páchání další trestné činnosti ho neodradila ani ta skutečnost, že se nacházel ve zkušební době podmíněného odsouzení. Nic na tomto závěru nemůže změnit ani námitka, že od posledního odsouzení uplynuly již tři roky, když obviněný se v době, kdy se dopustil vytýkaného jednání, nacházel teprve v polovině zkušební doby podmíněného odsouzení.
27. Námitky uvedené v dovolání obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, zčásti sice některému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.] odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.