ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.795.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 795/2021-5187
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněného R. S. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 1 To 32/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 6/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2019, č. j. 37 T 6/2018-4875, byl obviněný R. S. (spolu s obviněnými P. H. a V. S.) uznán vinným zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s obviněným P. H. na náhradu škody poškozené Komerční bance, a. s., částku 15 000 Kč.
Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný R. S. společně s dalšími dvěma obviněnými v podstatě tím, že si po předchozí vzájemné dohodě na několika internetových stránkách, na kterých jsou nelegálně za úplatu zpřístupněny identifikační údaje k cizím platebním kartám potřebné pro bezhotovostní platby, zřídili uživatelské účty a přinejmenším v letech 2012 až 2014 si prostřednictvím těchto účtů opatřil každý sám nebo společně tyto identifikační údaje v úmyslu použít je k padělání platebních příkazů na internetových platebních branách. Konkrétně obviněný R. S. si opatřil identifikační údaje ke 1 792 platebním kartám. V období od 9. 10. 2012 do 20. 8. 2014 pak obvinění P. H. a R. S. neoprávněně použili k provedení platebních transakcí identifikační údaje k 1 614 platebním kartám a v období od 12. 3. 2013 do 20. 8. 2014 obviněný R. S. samostatně použil identifikační údaje k 127 platebním kartám, to vše prostřednictvím různých e-shopů k nákupům zboží a služeb, dobíjením kreditu telefonních SIM karet, dobíjením PaySec kont a Mobito účtů (část zadaných platebních transakcí proběhla úspěšně, část byla zamítnuta). Obviněný R. S. dále koncem roku 2013 předal obviněnému V. S. přihlašovací údaje k uživatelským účtům, jež obsahovaly identifikační údaje k nejméně 145 cizím platebním kartám.
Takto všichni tři obvinění jako neoprávnění držitelé údajů k cizím platebním kartám vydávaje se za oprávněné držitele těchto karet zadávali platební příkazy prostřednictvím internetových platebních portálů, na základě nichž byly na vrub účtu příslušných bank zadané platební příkazy realizovány, čímž došlo k padělání platebního prostředku, přičemž takto obvinění činili v úmyslu neoprávněně se obohatit. Obvinění P. H. a R. S. v celkem 2 541 případech neoprávněně zadali platební příkazy, z nichž 919 platebních transakcí bylo provedeno, a získali tak neoprávněný prospěch ve výši 3 947 080 Kč, a 1 622 nebylo provedeno, pokusili se tak o získání dalšího neoprávněného prospěchu ve výši 6 556 126 Kč. Obviněný R. S. sám ve 262 případech neoprávněně zadal platební příkazy, z nichž 180 bylo provedeno, čímž získal neoprávněný prospěch ve výši 943 186 Kč a v 82 případech, kdy nebyl zadaný platební příkaz proveden, se o získání neoprávněného prospěchu ve výši 329 000 Kč pokusil.
Odvolání obviněného R. S., kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině a trestu, Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 10. 2020, č. j. 1 To 32/2020-5064, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že předmětné činnosti se měl z počátku dopouštět na pokyn obviněného P. H., aniž by věděl o tom, že činí něco protizákonného. Podstata trestné činnosti mu byla vysvětlena až po zhruba dvou měsících v prosinci 2012. Toto období mu tak nemůže být kladeno za vinu. Soud neuvedl, z jakých okolností dovodil jeho vědomost o páchání trestné činnosti.
Dále v období od 24. 3. 2013 do 2. 5. 2013 páchal trestnou činnost sám, v období od 2. 5. 2013 do 20. 8. 2013 ji páchal s obviněným V. S. S obviněným P. H. spolupracoval až od 11. 12. 2013 do 10. 2. 2014. V roce 2013 se s obviněným P. H. nestýkali ani se jiným způsobem nekontaktovali. Soudy mu tak přičetly k tíži i jednání obviněného P. H., ač nebyly splněny zákonné znaky spolupachatelství. Nesprávný je proto rovněž výrok o náhradě škody, jelikož jde o škodu způsobenou výlučně spoluobviněným P. H. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná, protože se touto jeho opakovaně vznesenou námitkou ohledně nenaplnění znaků spolupachatelství vůbec nezabývaly. Obviněný shledal i existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a skutkovými zjištěními, ke kterým měl soud podle obviněného dojít, přičemž tento stav nenapravil ani odvolací soud. Bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Dále namítl, že soudy nepřihlédly ke všem kritériím vymezeným Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí sp. zn. 15 Tdo 1491/2016 pro posouzení naplnění znaku spáchání činu „ve velkém rozsahu“. Přístup ke kartám si opatřil stažením z internetu v souboru, nikoli jejich kopírováním pomocí tzv. skimmovacích zařízení. Má za to, že jeho útoky nebyly nijak časté. Pokud by byl uznán vinným pouze trestnou činností páchanou samostatně, tak jím způsobená škoda by odůvodňovala posouzení podle mírnější právní kvalifikace.
Závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výrocích ad II. a IV., tj. ve výrocích, jímž jeho odvolání zamítl a ve kterém bylo řečeno, že napadený rozsudek soudu prvního stupně jinak zůstává nezměněn, a aby vrátil věc Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že podstatná část námitek se s uvedeným dovolacím důvodem míjí. Krajský soud v Ostravě obhajobu obviněného analýzou především listinných důkazů zcela vyvrátil a dospěl k závěru, že neoprávněného opatření identifikačních údajů o platebních kartách stejně jako neoprávněného zadávání platebních příkazů se dopustil v případech vymezených ve skutkové větě rozsudku, dílem sám a z větší části v kooperaci se spoluobviněným P. H., se kterým si pak prospěch rozdělili. Sama nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů neznamená, že jsou skutková zjištění extrémně vadná. Rovněž Vrchní soud v Olomouci se s námitkami obviněného dostatečně vypořádal. S poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva státní zástupce zdůraznil, že závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument.
Pokud dovolatel zpochybňoval závěr o spolupachatelství prostřednictvím tvrzení, že trestného jednání se dopustil pouze v jím doznaných 262 případech, zatímco soudy mu bezdůvodně kladou za vinu i další jednání spáchané jen samotným obviněným P. H., jde o námitku popírající skutková zjištění soudu prvního stupně. V zásadě totéž platí i ve vztahu k výhradě dovolatele, že čin nespáchal ve velkém rozsahu, i ve vztahu k námitce, že neměl být zavázán k náhradě škody. Pod dovolací důvod lze podřadit výhradně námitku týkající se nenaplnění subjektivní stránky, která je však zjevně neopodstatněná. Byť z dokazování vyplynulo, že z počátku opravdu nemusel znát veškeré detaily páchané trestné činnosti, bylo mu od samého počátku známo, že se podílí na nelegální činnosti, jejíž jednotlivosti rozpoznal nedlouho poté. Obviněný není tak naivní, aby uvěřil, že prosté posílání SMS za odměnu v řádu desítek tisíc korun měsíčně je legální výdělečnou aktivitou. Jeho jednání tak bylo kryto alespoň eventuálním úmyslem, posléze pak již úmyslem přímým. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat i „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Obviněný v dovolání uplatnil převážně skutkové námitky ohledně způsobu hodnocení důkazů (a to pouze v obecné poloze), tedy námitky, které obsahově neodpovídají uplatněnému (ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu. Stěžejní dovolací námitkou skutkové povahy, na které byla postavena většina argumentů dovolatele, bylo tvrzení, že se nedopustil skutku v takovém rozsahu, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jelikož s obviněným P. H. v roce 2013 již nespolupracoval, v této době jednal sám, příp. s obviněným V. S.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není „dalším odvoláním“, nýbrž je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, tj. nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy.
O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná. Mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů není rozpor. V souladu s §2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí (žádný z obviněných ani v řízení před soudy provedení dalších důkazů nenavrhoval) a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. soudy pečlivě zhodnotily v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů. Zejména Krajský soud v Ostravě se pečlivě vypořádal s jednotlivými důkazy a jejich hodnocením a především v odstavcích 137 až 161 vysvětlil, jakými úvahami byl veden při utváření skutkového stavu, jenž stál podkladem pro výrok o vině.
Dovolatel zpochybňoval množství jednotlivých útoků, které měl společně s obviněným P. H. podniknout, s tím, že v těchto případech nebyly naplněny znaky spolupachatelství. Tuto námitku postavil především na nesouhlasu s tím, jak soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Přitom právě v tomto směru nelze soudu prvního stupně, který tyto důkazy hodnotil, v jeho postupu ničeho vytknout; šlo o postup logický a zcela dostatečně odůvodněný. Jak již zdůraznil soud odvolací v odstavci 17 odůvodnění svého rozsudku, soud prvního stupně postupoval velmi pečlivě při vyhodnocení spolupráce obou výše zmiňovaných obviněných. Zkoumáním velkého množství (především listinných) důkazů vysledoval vzájemné propojení jednotlivých telefonních čísel s platebními kartami až k telefonním číslům nebo číslům platebních karet, případně e-mailovým adresám, které byly zajištěny v souborech v počítačích u jednotlivých obviněných. Z jejich propojení následně určil rozsah, v jakém se jednotliví obvinění dopouštěli trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že se k této problematice dostatečně podrobně vyjádřily oba soudy ve svých odůvodněních, je možné – s ohledem na skutkovou povahu této námitky – pro podrobnosti na ně odkázat (zejména odstavec 147 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Lze tedy shrnout, že jestliže soudy dospěly v projednávaném případě k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci, postupovaly v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Není rovněž pochyb o tom, že svůj postup řádně odůvodnily. Z odůvodnění obou rozhodnutí je patrno, z čeho vycházejí a na základě jakých úvah soudy ke svým závěrům dospěly. Nejvyšší soud proto ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
Přijatelný je závěr soudů, že obviněný R. S., jemuž (stejně jako spoluobviněnému P. H.) pod tíhou důkazů nezbylo, než podstatu trestné činnosti doznat, se snažil zmírnit svou trestní odpovědnost nepravdivým tvrzením o „přestávkách“ ve spolupáchání činu, tj. že část předmětného období se spoluobviněným nespolupracoval a tudíž rozsah jeho trestné činnosti je menší. Je třeba tu zmínit určité rozpory ve výpovědi obviněného, na které nalézací soud reagoval (viz odst. 25 odůvodnění jeho rozsudku) a které naznačují snahu obviněného uzpůsobit svou výpověď obsahu důkazů. Soudy na základě zejména listinných důkazů dospěly k opodstatněnému závěru, že vzájemná kooperace obviněných R. S. a P. H. byla kontinuální a dlouhodobá. Svědčí o tom mimo jiné doznaný způsob dělení zisku a také fakt, že když přestal fungovat jeden způsob, přemýšleli, co dál, načež si spoluobviněný P. H. vzpomněl na účty PaySec, potom se zase dohodli na založení účtů na Aukru (jak uvedl obviněný ve své výpovědi). Spoluobviněný V. S. ve své výpovědi uvedl, že v době jejich spolupráce se mu obviněný zmínil, že spolupracuje s někým dalším. Přitom v duchu zásady in dubio pro reo každému z obviněných kladly za vinu jen účast na těch transakcích, s nimiž byl ten který obviněný objektivními důkazy (tj. zmíněným propojením telefonních čísel, adres a transakcí identifikovaným v zajištěných souborech) spojen.
S určitou dávkou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku, že v určité části jednání obviněného nenaplňovalo znaky spolupachatelství. Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou. Pro spáchání trestného činu ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku se vyžaduje společné jednání obviněných a jejich společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu. Při spolupachatelství se čin každého ze spolupachatelů posuzuje tak, jako by ho spáchal sám, každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně jeho celého následku. Soud prvního stupně se právní otázkou spolupachatelství podrobně zabýval v odstavcích 171 a 172 odůvodnění svého rozsudku, kde také přiléhavě odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a obecné zásady posuzování spolupachatelství správně aplikoval na zjištěný skutkový stav. Společné jednání obou pachatelů spočívalo v tom, že si po vzájemné dohodě založili uživatelské účty, prostřednictvím kterých následně získávali identifikační údaje k platebním kartám potřebné k neoprávněným platebním transakcím na internetu, přičemž tyto účty, přihlašovací údaje a údaje o získaných platebních kartách sdíleli. Především ve sdílení různých souborů, jež obsahovaly různé poznámky (zejména přehledy použitých SIM karet apod.), spočívala jejich vědomá spolupráce, jež vyplynula rovněž z rozsáhlé analýzy dat zajištěných u obou obviněných. Kromě toho obvinění vzájemně sdíleli i mobilní telefony a SIM karty potřebné k páchání trestné činnosti, jak přiznal i sám obviněný R. S. ve své výpovědi v rámci přípravného řízení (viz odstavec 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Oba obvinění byli vedení společným úmyslem, a to neoprávněně získané identifikační údaje použít na internetových platebních branách a získat tak neoprávněný prospěch. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj vlastní prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem pachatelům společný, jak správně konstatoval již soud prvního stupně. Nalézací soud také v odst. 172 odůvodnění rozsudku vysvětlil časové vymezení spolupachatelství.
Dovolací soud se tedy ztotožnil s právními závěry soudů, že obvinění R. S. a P. H. v rámci některých útoků (tj. v případech, jež jsou uvedeny v tabulkách I.A, I.B, II.A.B.1, III.A.B.1, IV.A.B., V.A.B.1 – viz odstavec 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) jednali jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku. Lze připomenout, že jednání spolupachatelů nemusí probíhat současně a není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Lze dodat, že u daného typu trestné činnosti není ani nezbytné, aby se spolupachatelé fyzicky stýkali, postačí kontakt virtuální, popřípadě i jen rámcové vědomí jednoho spolupachatele o existenci a činnosti druhého. Nelze také vycházet z toho, kdo fyzicky provedl ty které transakce nebo pokusy o ně (např. kdo uskutečnil konkrétní „kliknutí“ a na kterém počítači). To by samozřejmě nebylo možné žádným způsobem zjistit. Takové dělené trestní odpovědnosti prosazované dovolatelem by v krajním případě vedlo například u větší skupiny spolupachatelů až k jejich beztrestnosti, pokud by prováděli podobné transakce na různých místech a v různém složení (při fakticky nezjistitelném střídání v provádění konkrétních transakcí). Obvinění se tedy u této specifické trestné činnosti nemohou vyvinit tvrzením (byť částečně pravdivým), že „někdy to dělali každý sám, někdy společně“.
Námitky, v rámci kterých dovolatel vytýkal nesprávnost výroku o náhradě škody a zpochybňoval naplnění znaku spáchání činu „ve velkém rozsahu“, vycházejí z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu (konkrétně z té verze, že se obviněný dopustil pouze 262 útoků samostatným jednáním, nikoli i dalších útoků ve spolupachatelství s obviněným P. H.). Ve světle zjištěného skutkového stavu, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jsou však obě tyto námitky nepřijatelné.
Kromě toho není pravda, že by soudy při posouzení naplnění znaku spáchání činu „ve velkém rozsahu“ podle §234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku nepřihlédly ke všem kritériím vymezeným v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 15 Tdo 1491/2016 (uveřejněné pod č. 1/2018 Sb. rozh. tr.). Nalézací soud naplnění uvedeného znaku odůvodnil zejména v odst. 169 odůvodnění rozsudku a zmíněným rozhodnutím se velmi podrobně zabýval odvolací soud v odst. 22-24 odůvodnění svého rozsudku. Správně konstatoval, že výši neoprávněného prospěchu je možné považovat pouze za jedno z podpůrných hledisek svědčících o tom, že obvinění spáchali takový čin ve velkém rozsahu. Zásadní pro posouzení rozsahu trestné činnosti je především množství případů, kdy pachatelé padělají či pozmění platební prostředky, které následně použijí při neoprávněných transakcích, tj. užijí je na internetových platebních branách. Aby šlo o „velký rozsah“, musí se zpravidla jednat řádově o stovky takových případů. To je s ohledem na skutková zjištění soudu prvního stupně, že obviněný R. S. si opatřil identifikační údaje k 1792 platebním kartám a následně je neoprávněně zadal v platebních příkazech společně s obviněným P. H. celkem v 2541 případech a samostatně celkem ve 262 případech, splněno jednoznačně a také další soudy zohledněná hlediska použitou právní kvalifikaci podporují.
Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit výhradu obviněného směřující do subjektivní stránky předmětného zločinu, jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou. Pokud jde o naprosto převážnou část a dobu páchání zločinu, nemůže být o přímém úmyslu obviněného sporu. Dovolatel namítl, že v prvních měsících vše konal na pokyn obviněného P. H., neměl tušení, v čem přesně trestná činnost spočívá a co je její podstata. I zde je možno odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se touto námitkou zabývaly. Již soud prvního stupně zdůraznil, že z okolností této „práce“, způsobu jejího výkonu a jednoduchého zisku bylo možno dospět k jednoznačnému závěru, že obviněnému muselo být (od počátku) jasné, že se jedná o nelegální činnost. Sám obviněný k tomu uvedl, že spoluobviněný P. H. mu nabídl, aby posílal zprávy za 90 tis. Kč měsíčně. Kde se berou peníze, neřešil.
Podle nalézacího soudu se obviněný celého předmětného jednání dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. I pokud by se Nejvyšší soud přiklonil k vyjádření státního zástupce, že v počáteční fázi bylo jednání obviněného kryto spíše úmyslem nepřímým ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nic by to na věci neměnilo. Je nepochybné, že následně – když mu byla podstata trestné činnosti obviněným P. H. podrobně vysvětlena – již jednal v úmyslu přímém. Je tak zřejmé, že znaky subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného zločinu, jak jsou vyžadovány zákonem (tj. vyžaduje se úmyslné zavinění, bez ohledu na to, zda se jedná o úmysl přímý či nepřímý), byly naplněny.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud shledal, že námitky dovolatele zčásti nejsou pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné a zčásti jsou zjevně neopodstatněné. Proto dovolání obviněného R. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 22. 10. 2020) konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 21. 7. 2021. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Josef Mazák předseda senátu