ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.816.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 816/2021-1233
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 8. 2021 o dovolání obviněného J. M. , nar. XY v XY, bytem XY, podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 7 To 8/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 2/2020 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, č. j. 74 T 2/2020-1117, byl obviněný J. M. uznán vinným v bodě I výroku o vině pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě II zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě III přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na třináct let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V dalším bylo v návaznosti na bod III výroku o vině rozhodnuto o náhradě škody tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 4 247 Kč a podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. Ch. s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti výroku o vině zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a proti výroku o trestu podali odvolání obviněný a v neprospěch obviněného státní zástupce. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021, č. j. 7 To 8/2021-1194, byla odvolání obviněného a státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítnuta.
3. Jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Městského soudu v Praze, s nimiž se ztotožnil také Vrchní soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 6. 7. 2019 kolem 17:15 hodin v Praze 10 v lesnatém prostoru mezi ulicemi XY a XY zapalovačem záměrně zapálil kus papíru či hadru přehozeného přes část bezdomoveckého příbytku poškozeného R. F., nar. XY, tím založil rychle expandující požár a způsobil zahoření celého objektu, přičemž u poškozeného, který opilý a zmlácený spal uvnitř přístřešku, došlo k úmrtí akutní otravou oxidem uhelnatým a k ohoření celého těla. Podle zjištění podrobně rozvedených ve výroku o vině obviněný takto jednal s vědomím velmi reálné možnosti toho, že poškozený se v příbytku, který měl podobu stanu, skutečně nachází, a to za situace, kdy tuto možnost žádná okolnost nevylučovala, a aniž by se přesvědčil o tom, že poškozený ve stanu není.
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. M. dovolání. Z jeho obsahu je patrno, že obviněný napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zaměřil uplatněné námitky proti výroku o vině zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Úvodem obecně namítl, že „skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a odvolacím soudem byl nesprávně posouzen a právně kvalifikován v rozporu s příslušnými ustanoveními hmotného práva“, avšak v návaznosti na to vznesl konkrétní námitky, jimiž se snažil zpochybnit samotná skutková zjištění soudů, která se stala podkladem výroku o vině zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Vytkl soudům vadné hodnocení důkazů jednak ve vztahu ke zjištění, že jeho jednání bylo příčinou požáru příbytku poškozeného, a jednak ve vztahu ke zjištění, že věděl o přítomnosti poškozeného v příbytku. Vyjádřil názor, že v uvedených směrech jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s důkazy. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájkyně podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné.
7. Především musí Nejvyšší soud připomenout povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“ a který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním představujícím podklad rozhodnutí, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem.
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
9. Z citovaného ustanovení logicky vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy. Předmětem právního posouzení je ovšem skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel v jiné verzi, kterou se snaží prosadit. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem jsou jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky, jimiž dovolatel usiluje o to, aby skutková zjištění soudů byla změněna a nahrazena jinými zjištěními, se míjejí s podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ocitají se mimo jeho rámec.
10. To ve vztahu k posuzované věci znamená, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově odpovídá jen ta část dovolání, v níž obviněný namítl, že „skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a odvolacím soudem byl nesprávně posouzen a právně kvalifikován v rozporu s příslušnými ustanoveními hmotného práva“. Námitku nesprávného právního posouzení skutku, který zjistily soudy, obviněný uplatnil jen paušálně a bez jakékoli bližší argumentace v tom směru, který nebo které ze zákonných znaků zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku nebyly podle jeho názoru naplněny tím skutkem, který zjistily soudy. Za tohoto stavu nemá Nejvyšší soud jinou možnost, jak se s uvažovanou částí dovolání vypořádat, než také jen obecně konstatovat, že naplnění zákonných znaků zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ze skutkových zjištění soudů evidentně vyplývá, a odkázat na přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění rozsudku a napadeného usnesení.
11. Těžištěm dovolání obviněného byly skutkové námitky, které z hlediska svého obsahu nejsou podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této části bylo dovolání podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
12. Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno právo obviněného na spravedlivý proces, které je garantováno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů pak má oporu v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
13. Skutková zjištění Městského soudu v Praze, která v napadeném usnesení akceptoval Vrchní soud v Praze, však nevykazují žádný, natož extrémní rozpor s provedenými důkazy a naopak z těchto důkazů logicky vyplývají.
14. Obhajoba obviněného byla založena na tom, že si průběh události nepamatuje. Obviněný tedy zapálení příbytku poškozeného výslovně nepopřel, ale snažil se v rámci obhajoby a posléze i v dovolání zpochybnit důkazy, na jejichž podkladě soudy zjistily, že příbytek poškozeného zapálil. Přímým důkazem v tomto ohledu byla výpověď svědka M. E., který potvrdil, že obviněný krátce před činem slovně vyjádřil rozhodnutí zapálit příbytek poškozeného, že se snažil obviněného od toho odradit a že ze vzdálenosti 10 – 15 metrů viděl obviněného, jak zapalovačem zapálil plachtu příbytku poškozeného. Svědek zároveň vysvětlil návaznost činu obviněného na předcházející konflikt, který společně s obviněným téhož dne před tím měli s poškozeným a který vyplýval z toho, že poškozený si od nich vzal lahev vína, ale nevrátil ji.
15. Obviněný v dovolání namítal nesrovnalosti ve výpovědi svědka M. E. a to, že výpověď tohoto svědka se neshoduje s výpověďmi ostatních svědků, kteří se v kritickou dobu nacházeli v oblasti poblíž místa činu. To ostatně zaznamenal již Městský soud v Praze, a proto hodnotil výpověď svědka M. E. velmi obezřetně. Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku výstižně poukázal na to, že výpovědi svědků byly kromě časového odstupu ovlivněny jejich opilostí, neboť v podstatě všichni svědci konzumovali alkohol prakticky po celý den. Výpověď svědka M. E. v přípravném řízení i v hlavním líčení byla neměnná, konzistentní a jednoznačná v tom směru, že viděl obviněného zapálit plachtu příbytku poškozeného. Její věrohodnost nebyla ničím dotčena, zejména ne žádnou z výpovědí ostatních svědků, kteří se vyjadřovali k poměrně širokému okruhu dílčích okolností, ovšem nikoli k tomu, jak vznikl požár příbytku poškozeného.
16. Zvláště je třeba zmínit výpověď svědkyně M. K., která se v době vzniku požáru nacházela v blízkosti příbytku poškozeného a o které svědek M. E. uvedl, že musela vidět, jak ho obviněný zapálil. Svědkyně M. K. podle své výpovědi i podle výpovědí dalších svědků byla kritického dne opilá, což se při jejím výslechu (viz protokol na č. l. 237 spisového svazku 2) projevilo tím, že na otázku, co se stalo u příbytku poškozeného, výslovně uvedla: „To já absolutně nevím. Nejsem si vůbec jistá, že by tam hořelo.“ Svědkyně tedy nepostřehla ani objektivně jasně prokázaný a nezpochybnitelný fakt požáru. Její výpověď rozhodně nelze pokládat za důkaz vyvracející tvrzení svědka M. E., že obviněný zapálil příbytek poškozeného. Naopak pokud se svědkyně vyjadřovala k okolnostem následujícího dne, kdy se nacházela na ubytovně, kde přespala v pokoji u obviněného, pak je z její výpovědi významné to, že obviněný jí sám řekl, že zapálil příbytek poškozeného. Výpověď svědkyně M. K. v uvedeném ohledu vyzněla jako důkaz nepřímo podporující věrohodnost výpovědi svědka M. E.
17. Obviněný se snažil korigovat výpověď svědkyně M. K. námitkou, že jí jen řekl, co se dověděl od svědka M. E., neboť od tohoto svědka se měl dovědět, že on (tj. obviněný) zapálil příbytek poškozeného. Městský soud v Praze správně poukázal na to, že výpověď svědkyně M. K. byla jednoznačná v tom směru, že sdělení obviněného popisovalo jeho jednání a nebylo žádnou reprodukcí toho, co mu sdělil někdo jiný, konkrétně svědek M. E. Kromě toho byl svědek M. E. v době po zadržení ve 22:00 hodin dne 6. 7. 2019 kvůli podezření z jiného protiprávního jednání (které nesouviselo s posuzovanou věcí) v policejní cele až do 16:43 hodin dne 7. 7. 2019, takže bylo vyloučeno, aby se s ním obviněný setkal a měl od něho nějaké zprostředkované poznatky. Městský soud v Praze tedy důvodně vzal výpověď svědka M. E. za podklad svých skutkových zjištění ohledně způsobu vzniku požáru a jeho příčiny.
18. Také zjištění, podle kterého obviněný jednal s vědomím velmi reálné možnosti, že poškozený se nachází uvnitř příbytku, má odpovídající podklad v důkazech a objektivně zjištěných okolnostech. Jednání obviněného časově úzce navazovalo na předcházející konflikt mezi obviněným a svědkem M. E. na straně jedné a poškozeným na straně druhé. Výsledkem konfliktu bylo to, že poškozený byl zmlácen, přičemž po úvodním společném fyzickém napadení poškozeného chtěl obviněný ve fyzickém útoku na poškozeného pokračovat a napadal ho sám, až mu v tom nakonec svědek M. E. zabránil. Obviněný tedy očividně nepovažoval dosavadní fyzický útok na poškozeného za dostatečný. Poškozený, který jinak byl opilý, zůstal ležet na zemi, přičemž svědek A. E. mu pomohl vstát a odvedl ho do jeho příbytku, kde poškozený ležel tak, že ho nebylo zvenčí vidět.
19. Z výpovědi svědka A. E. je významné to, že za přítomnosti obviněného řekl svědkyni M. K., že poškozený spí a je opilý. To, že poškozený se nachází uvnitř svého příbytku, tak obviněný věděl z uvedeného sdělení svědka A. E., byť bylo učiněno vůči svědkyni M. K. Přítomnost poškozeného v příbytku ovšem vyplývala již ze samotné logiky celé situace, která se ani obviněnému nemohla jevit jinak. Poškozený byl po zmlácení značně otřesen, navíc byl opilý, z místa, kde zůstal po napadení ležet, musel být odveden a do svého příbytku uložen za pomoci další osoby. Situace, v které obviněný jednal, nevykazovala nic, co by obviněnému jakkoli byť jen naznačovalo, že poškozený se ze svého příbytku vzdálil a že by se v něm nenacházel. Přitom šlo o situaci, která byla pro obviněného bez obtíží seznatelná. Obviněný neměl žádný konkrétní důvod k tomu, aby reálně předpokládal, že poškozený není ve svém příbytku, a navíc neučinil nic, aby se o skutečném stavu přesvědčil. Míra pravděpodobnosti, že poškozený je přítomen ve svém příbytku, byla za daných okolností i ze subjektivního hlediska obviněného tak vysoká, že je namístě závěr, podle kterého obviněný věděl, že poškozený může být ve svém příbytku. Pokud obviněný s tímto vědomím zapálil příbytek poškozeného, je zřejmé, že byl zároveň srozuměn s fatálním následkem svého jednání. Městský soud v Praze tudíž ve vztahu ke smrtelnému následku správně dovodil na straně obviněného tzv. nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
20. Není úkolem Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Městský soud v Praze, před nímž bylo v hlavním líčení dokazování provedeno, hodnotil důkazy v souladu s jejich obsahem, logicky přijatelně a bez jakékoli deformace či jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Za tohoto stavu lze považovat skutková zjištění Městského soudu v Praze za správná. V návaznosti na to lze akceptovat i postup Vrchního soudu v Praze, který se s nimi ztotožnil. Nejvyšší soud nemá žádný důvod k tomu, aby do skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, jakkoli zasahoval.
21. Námitka dovolatele o nedostatku subjektivní stránky činu ve formě úmyslu je pod uplatněný dovolací důvod s určitou dávkou tolerance podřaditelná, i když i ta je založena především na jeho vlastní skutkové verzi události. Nicméně z výše uvedeného vyplývá, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Závěrům soudů o nepřímém úmyslu obviněného usmrtit poškozeného, které zejména odvolací soud precizně vyložil v odst. 16 a 17 odůvodnění napadeného usnesení, nelze nic vytknout.
22. Je tedy evidentní, že výrok o vině obviněného zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku v rozsudku Městského soudu v Praze ani výrok, jímž Vrchní soud v Praze podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, nevykazují z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádnou vadu.
23. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu