ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.885.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 885/2021-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 31. 8. 2021 dovolání obviněného L. L. , nar. XY v XY, bytem XY, podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 9 To 48/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 131/2020 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 9 To 48/2021, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 2 T 131/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 2 T 131/2020, byl obviněný L. L. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku, §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším byl podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozený P. V. s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutek posouzený jako zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku spočíval podle zjištění Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou v podstatě v tom, že obviněný dne 15. 4. 2020 kolem 18:45 hodin ve Žďáru nad Sázavou na dětském hřišti v areálu bývalé mateřské školy v XY ulici odcizil mobilní telefon v ceně 4 548 Kč ke škodě majitele P. V., který jeho uživatelka Ž. V. měla odložený vedle sebe na dosah ruky na betonovém tarasu, a z místa utekl, přičemž činu se dopustil poté, co dne 2. 12. 2019 vykonal trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, který mu byl uložen ve věci Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 2 T 230/2015 mimo jiné za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a navíc čin spáchal v době nouzového stavu vyhlášeného usnesením vlády č. 194 ze dne 12. 3. 2020 z důvodu ohrožení zdraví koronavirem označovaným jako SARS CoV-2.
3. Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 9 To 48/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Obviněný podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně (které nepřesně označil jako „rozsudek“). Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin. Uvedl, že v době činu poškozená měla mobilní telefon sice na dohled, ale nikoli při sobě, takže nebylo možné aplikovat ustanovení §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Poukázal na to, že posouzení činu podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku bylo opřeno jen o tu okolnost, že čin se stal v době nouzového stavu, aniž byla zjištěna věcná souvislost činu s koronavirovou epidemií. Zdůraznil, že tím se posouzení činu oběma soudy ocitlo v rozporu s právním názorem, který byl vysloven v rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby ho zprostil obžaloby.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označil námitky obviněného proti posouzení skutku podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku za zjevně neopodstatněné. Dovolání pokládal za důvodné v části týkající se aplikace ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Uvedl, že náprava této vady nemůže mít podstatný vliv na postavení obviněného a týká se otázky, která s ohledem na judikatorní vyřešení rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu již nemá zásadní právní význam. V této spojitosti poukázal na to, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody s použitím ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranici sazby stanovené v §205 odst. 4 tr. zákoníku a že jeho výměra spadá do spodní třetiny sazby stanovené v §205 odst. 2 tr. zákoníku. Proto státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo doručeno obhájci obviněného k případné replice, ale obhájce ani obviněný na ně nereagovali.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř. a nelze ho odmítnout podle §265i odst.1 tr. ř.
7. Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
8. Podle tzv. právní věty výroku o vině byl obviněný uznán vinným, že si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal na věci, kterou měl jiný při sobě, byl za takový čin v posledních třech letech potrestán a spáchal takový čin za události vážně ohrožující zdraví lidí.
9. Spáchání činu na věci, kterou měl jiný při sobě, ve smyslu §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku soudy odůvodnily zjištěním, že poškozená „měla telefon odložený vedle sebe v dosahu ruky“. Toto zjištění je ovšem nejasné ve vztahu k otázce, jaká byla skutečná vzdálenost mezi poškozenou a odloženým telefonem. Přitom jde o zjištění, které má zásadní význam pro posouzení otázky, zda poškozená měla nad odloženým telefonem takovou míru kontroly, aby to odůvodňovalo závěr, že telefon byl stále v její moci. Pouze za předpokladu, že poškozená měla odloženou věc (telefon) ve své bezprostřední blízkosti, lze uvažovat o tom, že ji měla ve své moci (viz č. 32/2008 Sb. rozh. tr.).
10. Zjištění, že poškozená „měla telefon vedle sebe v dosahu ruky“, vzbuzuje vážnou pochybnost, uváží-li se celkový kontext svědecké výpovědi poškozené, která byla důkazním podkladem uvedeného zjištění. Z výpovědi poškozené vyplývá, že si sedla na houpačku, houpala se, měla sluchátka, poslouchala hudbu, telefon měla položený „na dosah své ruky“ a položila ho na vyvýšený betonový schodek hned vedle houpačky. Pokud jde o samotný akt odcizení odloženého telefonu a reakci poškozené, pak z její výpovědi vyplývá, že odcizení nemohla zabránit, protože se jednalo o rámovou houpačku, která měla na boku kovovou konstrukci, a než se jí podařilo zastavit houpačku a seskočit, prchající obviněný už měl menší náskok. Již z toho, jak poškozená popsala situaci v době činu, je zřejmá důvodnost pochybnosti o tom, že mezi poškozenou a odloženým telefonem byla skutečně jen vzdálenost „na dosah ruky“. Tato pochybnost je zesilována tím, co je patrno z fotodokumentace, na níž je zachyceno místo činu včetně houpačky. Betonový schodek, o kterém se zmínila poškozená, jen velmi nepatrně vyčnívá nad úroveň okolního terénu, takže jeho vyvýšení nepředstavuje žádné významné zkrácení vzdálenosti mezi poškozenou a odloženým telefonem. Sedačka houpačky je v takové výši nad povrchem okolního terénu, že je na první pohled sotva reálné, aby poškozená měla telefon „na dosah ruky“, zvláště když se při houpání musela držet svislých tyčí na bocích sedačky a během houpavého pohybu měnila polohu i vzdálenost ve vztahu k místu, kde ležel odložený telefon. Poměry na místě samém tak naznačují reálnou možnost, že poškozená měla odložený telefon sice na dohled, ale bez takové míry kontroly, aby mohla bezprostředně uplatnit fyzickou moc nad odloženým telefonem. Z výpovědi poškozené a z fotodokumentace lze usuzovat, že k tomu, aby poškozená fyzicky uplatnila svou moc nad odloženým telefonem, bylo nutné, aby nejen překonala vzdálenost k místu odložení telefonu, ale především aby zastavila houpačku a aby z ní seskočila. Jednalo se tedy o úkony, jejichž povaha, rozsah a čas nutný k jejich provedení opodstatňují pochybnost o správnosti závěru, že odložený telefon byl v době odcizení věcí, kterou měla poškozená ve své moci a tedy při sobě ve smyslu §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
11. Nevyjasněno zůstalo také to, kde konkrétně poškozená odložila telefon. Toto místo není na fotodokumentaci vyznačeno. Pokud poškozená uvedla, že telefon položila na vyvýšený betonový schodek hned vedle houpačky, je tím místo, kde byl telefon odložen, identifikováno jen velmi neurčitě, zejména vzhledem k rozměrům schodku a houpačky. Poškozená nebyla v hlavním líčení vyslechnuta, takže naznačená pochybnost nebyla vysvětlena jejím podrobným výslechem, který měl být doplněn i v tom směru, aby na fotodokumentaci přesně ukázala místo, kde odložila telefon. To souvisí s vadným postupem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou při provádění důkazu výslechem poškozené, tj. svědkyně Ž. V. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou podle §102 odst. 2 tr. ř. přečetl protokol o výslechu svědkyně z přípravného řízení, přičemž tento postup zvolil patrně proto, že svědkyně (nar. XY) je osobou mladší než osmnáct let. Zvláštní ustanovení o výslechu takového svědka, tj. ustanovení §102 tr. ř., se ovšem uplatní jen v případech, v nichž je svědek vyslýchán o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivnit jeho duševní nebo mravní vývoj. V praxi jde typicky o případy, v nichž je projednáváno např. znásilnění, pohlavní zneužití, týrání, loupežné přepadení apod. V posuzované věci se jednalo o popis události, jejíž oživování v paměti nemohlo nijak nepříznivě ovlivnit duševní nebo mravní vývoj svědkyně, zejména ne vzhledem k jejímu věku. Při provádění důkazu výslechem svědkyně Ž. V. tedy měl Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou postupovat podle obecných ustanovení, tj. svědkyni osobně vyslechnout, resp. k případnému přečtení protokolu o jejím výslechu z přípravného řízení přikročit jen za podmínek stanovených v §211 tr. ř., §212 tr. ř.
12. Spáchání činu za jiné události vážně ohrožující zdraví lidí, tj. jiné než živelní pohromy, ve smyslu §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku soudy odůvodnily zjištěním, že k činu došlo v době trvání nouzového stavu vyhlášeného usnesením vlády č. 194 ze dne 12. 3. 2020 z důvodu ohrožení zdraví výskytem koronaviru označovaného jako SARS CoV-2.
13. Pochybením soudů bylo to, že k právnímu posouzení skutku podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku přikročily mechanicky bez dalšího jen na podkladě okolnosti, že čin byl spáchán v době nouzového stavu. Přitom zákonný znak „událost vážně ohrožující zdraví lidí“ není naplněn vyhlášením nouzového stavu, ale faktickou situací výskytu koronaviru způsobujícího onemocnění nemocí COVID-19 na území České republiky v měřítku epidemie. S touto korekcí lze souhlasit s tím, že tu byla „událost vážně ohrožující zdraví lidí“. Nelze však souhlasit s tím, že by dostatečným - a v podstatě jediným - důvodem k aplikaci ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku mohla být pouhá časová shoda doby spáchání činu s dobou události vážně ohrožující zdraví lidí. Aby byla aplikace citovaného ustanovení opodstatněná, musela by tu být také zřejmá věcná souvislost, pokud by se projevila např. tím, že obviněný při činu využil zvláštní situace vyvolané samotným výskytem a šířením nemoci COVID-19, případně přijatými opatřeními k jejímu potlačení či omezení apod. Muselo by se jednat o situaci, jejíž zvláštnosti by např. iniciovaly spáchání činu, poskytly obviněnému motiv k jeho spáchání, usnadnily obviněnému provedení činu, skýtaly obviněnému větší šanci na to, že čin nebude odhalen, apod. V tomto ohledu soudy nezjistily nic, co by na takovou souvislost jakkoli ukazovalo. Čin obviněného byl prostou krádeží spáchanou za okolností, které věcně nijak nesouvisely s výskytem a šířením nemoci COVID-19, ani s opatřeními přijatými k jejímu potlačení či omezení. Čin obviněného neměl s epidemií jako událostí vážně ohrožující zdraví lidí žádnou věcnou souvislost, takže skutek správně neměl být kvalifikován podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Tento závěr je v souladu s právním názorem velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, jak byl vysloven v jeho rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021.
14. Právní posouzení skutku jako zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou je nesprávné. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného, je tím pádem rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně, tak rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného usnesení a rozsudku ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. S návrhem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Není totiž splněna ta z podmínek citovaného ustanovení, která záleží v tom, že „je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného“. Po projednání dovolání se jako reálná možnost odsouzení obviněného jeví uznání viny jen přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska postavení obviněného je významné, že čin bude nadále posuzován jako trestný čin méně závažné kategorie, tj. nikoli jako zločin (§14 odst. 3 tr. zákoníku), ale jako přečin (§14 odst. 2 tr. zákoníku). To má pro obviněného nezanedbatelný význam nejen co do míry morálního odsouzení činu, ale i v dalších směrech. Např. pokud bude obviněný odsouzen za přečin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, může podle §88 odst. 2 tr. zákoníku dosáhnout podmíněného propuštění i předtím, než vykoná část trestu vyžadovanou jinak pro podmíněné propuštění podle §88 odst. 1 tr. zákoníku, což nepřichází v úvahu v případě odsouzení za zločin. Navíc při podmíněném propuštění se podle §89 odst. 1 tr. zákoníku stanoví zkušební doba v případě odsouzení za přečin až na tři roky, zatímco v případě odsouzení za zločin na jeden rok až sedm let. Změna, které obviněný dosáhl dovoláním, tudíž ovlivňuje jeho postavení způsobem, který nepřipouští aplikaci ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu