ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.891.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 891/2021-359
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 13. 10. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného S. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 50 To 13/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 61/2019, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 6 T 61/2019, a to ve výroku, kterým byla obviněnému uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradu škody poškozenému P. H., nar. XY, bytem XY, částku 11 800 Kč, a nemajetkovou újmu ve výši 10 000 Kč, a ve výroku, kterým byl poškozený P. H. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a dále se zrušuje usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 50 To 13/2021, a to v části, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného podle §256 tr. ř. proti výrokům o náhradě škody a nemajetkové újmy poškozenému P. H. v rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 6 T 61/2019.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. se poškozený P. H., nar. XY, bytem XY, odkazuje s celým uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 9. 2020, č. j. 6 T 61/2019-294, byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 15 měsíců, se současným uložením povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých možností nahradit škodu způsobenou přečinem. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu tím, že v Plzni dne 18. 10. 2018, v době kolem 23:00 hod., XY ulici č. XY, v prostorách klubu „Č. o.“, po uzavírací hodině klubu, kdy zde kromě obviněného v pozici vedoucího klubu byl přítomen pouze provozní klubu L. K. a poškozený P. H., v klubu pracující jako číšník, obviněný poškozeného po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl při využití své fyzické převahy tak, že jej uchopil oběma rukama za oděv pod krkem, kdy jej nadzvedl a odhodil na barový pult, poté k poškozenému přistoupil a sevřel jej rukou za krk do úchopu zvaného „kravata“, a dalšího jednání ve vztahu k poškozenému zanechal až poté, co jej od tohoto odtrhl L. K., přičemž popsaným jednáním způsobil poškozenému P. H. zranění spočívající v podvrtnutí krční páteře a pohmoždění v oblasti bederní páteře, pročež byl poškozený nucen následující den vyhledat ošetření na ambulanci Kliniky ortopedie a traumatologie pohybového ústrojí Fakultní nemocnice v Plzni, kde mu byla po provedeném vyšetření stanovena léčba spočívající v nutnosti přiložení fixačního límce na krk a užívání léků proti bolesti, dále v rehabilitaci trvající až do ledna 2019, v důsledku čehož byl poškozený P. H. omezen v obvyklém způsobu života po dobu nejméně do 19. 11. 2018 přiloženým fixačním límcem na krku, se kterým musel i spát a měl prakticky znemožněno otáčení hlavou.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, směřujícím do všech jeho výroků, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 2. 2021, č. j. 50 To 13/2021-325, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudů obou stupňů podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že bylo jednak provedeno nedostatečné dokazování a o zjištěném skutkovém stavu tak existují důvodné pochybnosti. Soudy se také nevypořádaly s rozpory, na něž poukazoval, a to zejména s tím, že na místě činu nebylo provedeno ohledání a soudy si nemohly učinit představu, zda zde vůbec mohlo dojít k tvrzenému jednání. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, byl vypracován na základě výpovědi poškozeného z přípravného řízení, která se rozcházela s jeho výpovědí podané v hlavním líčení, znalec rovněž nevěděl, zda a jakou částí těla mohl být poškozený v kontaktu s barem a skříňkami a nezkoumal zdravotní stav poškozeného před nehodou ani to, jaká ošetření byla poškozenému poskytována, a tedy se nemohl řádně vyjádřit k původu potíží poškozeného v tom smyslu, zda souvisely s tvrzeným napadením. Ani jeden ze soudů činných ve věci pak nepřihlížel ke skutečnosti, že omezení pohybu hlavou pro bolesti krční páteře může mít řadu objektivních příčin, dovozovaný útok tak není jedinou možnou. Daným mechanismem nemohlo být způsobeno zranění typu whiplash injury (při rozměru chodbičky nemohlo nastat žádné zásadní zrychlení hlavy), což je otázkou odbornou a znalec k tomu neuvedl žádné vysvětlení. Dále obviněný namítl, že nebyl zkoumán ani prokázán jeho úmysl, neboť úchopem poškozeného za klopy, který připustil, nechtěl způsobit žádné ohrožení zdraví poškozeného a nemohl ani předpokládat, že by takto mohlo poškození zdraví vzniknout. Nemohl jako laik ani předpokládat způsobení zranění typu whiplash injury, při odstrčení poškozeného na krátkou vzdálenost na bar, aniž by se poškozený horní částí svého těla baru dotkl. Soudy svůj závěr o zavinění ani nijak neodůvodnily. Výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy pak nebyl řádně odůvodněn, nebylo zřejmé, na základě jakých skutečností bylo o náhradě bolestného a náhradě nemajetkové újmy rozhodováno. Poškozený byl povinen tvrdit, do jakých práv a jakým způsobem bylo zasaženo a odůvodnit zejména s odkazem na judikaturu výši náhrady nemajetkové újmy, což nebylo splněno a soud tak o tomto nároku nemohl řádně rozhodnout. Výrok o náhradě škody je zcela nepřezkoumatelný, protože konstatuje pouze 20+30 bodů á 295 Kč bez uvedení, za jaké poškozené zdraví je bolestné přiznáváno. Navíc v rozporu s připojením se poškozeného měla být výše náhrady škody ošetřujícím lékařem přiznaná ve formě bolestného 40 bodů. K tomuto nebylo provedeno ani žádné dokazování, pouze bodové hodnocení provedené ošetřujícím lékařem, které nebylo ani potvrzeno znalecky. Smyslem náhrady za bolest (podle Metodiky Nejvyššího soudu k nemajetkové újmě na zdraví) je vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou. Případné další obtíže, jejichž míra je excesivní, kdy je překročena obvyklá zátěž poškozeného při podrobení se omezením plynoucím z léčby, představují další nemajetkovou újmu. O takovou další nemajetkovou újmu se však ve zmíněném obvyklém případě poškozeného, který nemohl provozovat sport, nemohl se ucházet o zaměstnání a celkově byl omezen v běžném způsobu života, nutně nejedná. Poškozený navíc netvrdil a neprokázal, že by se vážně ucházel o zaměstnání. Nebylo tedy nijak prokázáno, že by došlo k nějaké jiné újmě než odčinitelné formou bolestného. Výši této náhrady pak ani jeden ze soudů činných dříve ve věci logicky, řádně a plně neodůvodnil, poškozený měl být v případě náhrady škody i nemajetkové újmy odkázán na občanskoprávní řízení. K náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně obviněný uvedl, že nebylo prokázáno, jaké úkony a z jakých důvodů souvisely s tvrzeným poškozením zdraví a které byly dány jeho obecným zdravotním stavem.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni i předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město zrušil a následně přikázal věc Okresnímu soudu Plzeň-město znovu projednat a rozhodnout.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi soudy obou stupňů zabývaly. Odmítla tvrzení, podle něhož by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznesl, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Souhlasila s názorem soudů obou stupňů, že obviněného z trestné činnosti usvědčila věrohodná výpověď svědka L. K. a poškozeného P. H., přičemž tyto výpovědi plně korespondovaly se závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Petra Hrubého. Nebylo ani zjištěno, že by si poškozený od incidentu s obviněným způsobil zranění jindy a na jiném místě, ostatně sám znalec potvrdil, že mechanismus vzniku zranění poškozeného odpovídá tomu, jakým způsobem poškozený ve věci vypovídal. Rovněž úvahy soudu prvního stupně ohledně náhrady škody a náhrady nemajetkové újmy naprosto odpovídají všem skutečnostem zjištěným v provedeném dokazování.
7. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obhájkyni obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
10. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Naopak se s odkazem na tento dovolací důvod nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
11. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by tak sice bylo možné formálně podřadit námitky týkající se absence subjektivní (úmyslu ve vztahu ke způsobenému následku) a objektivní stránky (příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem) skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Avšak z materiálního hlediska obviněný tyto námitky postavil primárně na výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, kdy v dovolání popisoval skutkový stav zcela odlišně od toho, než jak byl zjištěn. Jeho námitky tedy, v převážném rozsahu, směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně a rozsahu dokazování, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
12. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
13. O takovou situaci, jejíž existenci obviněný v podaném dovolání ani výslovně nenamítl, se však v posuzované věci nejedná. V projednávaném případě totiž není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
14. Pouze v krátkosti tak lze konstatovat, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný zaútočil na poškozeného. Tento útok nespočíval v pouhém krátkém chycení za oděv, bez možnosti způsobit jakékoli zranění, ale jak vyplynulo z výpovědi poškozeného a svědka L. K., obviněný využívaje své výrazné fyzické převahy poškozeného chytil za oděv, odhodil jej (nikoliv odstrčil, aniž by se poškozenému něco mohlo stát) na barový pult a následně jej ještě sevřel rukou za krk do úchopu, tzv. kravaty. Z tohoto skutkového zjištění tedy soudy obou stupňů zcela důvodně vycházely. Lze taktéž podotknout, že soudy měly k dispozici fotodokumentaci z místa činu, tj. o místních dispozicích, kterou lze v případě předmětného skutku považovat za dostatečnou.
15. Obviněný dále namítal, že se v případě hodnocení zranění poškozeného nejedná o otázku právní, ale odbornou, přesto jako laik činil znaleckým závěrům oponenturu založenou pouze na jeho přesvědčení, že ke zranění poškozeného nemohlo dojít popsaným mechanismem. K řešení předmětné otázky byl slyšen znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Petr Hrubý, který vycházel z konzistentní výpovědi poškozeného spočívající v tom, že jej obviněný chytil a hodil s ním o bar, do nějž poškozený narazil zadkem a poté hlavou. Znalec měl k dispozici i lékařské zprávy. Pokud uzavřel, že takto předmětné zranění, spočívající v podvrtnutí krční páteře a pohmoždění v oblasti bederní páteře, mohlo vzniknout, čemuž odpovídaly i následné obtíže poškozeného, a současně bylo provedeným dokazováním vyloučeno, že by k tomuto zranění mohlo v mezidobí dojít jinak, nelze mít o jeho závěrech žádné pochybnosti. Navíc, jak již bylo řečeno, obviněný při této polemice se znaleckými závěry vycházel z pozměněných skutkových zjištění, neboť tvrdil, že obviněný nemohl narazit do ničeho hlavou, neboť žádná ze skříněk nebyla ve výši jeho hlavy, ovšem vzhledem k tomu, že obviněný s poškozeným hodil, resp. ho odhodil na bar, je zřejmé, že taková situace nebyla potřebná. Nevznikly tedy žádné pochybnosti o tom, co bylo příčinou zranění poškozeného a jakým způsobem vůči němu obviněný jednal.
16. Skutkové závěry, učiněné soudy obou stupňů, nejsou, jak již bylo řečeno, v rozporu s provedenými důkazy a je nutné z nich vycházet pro vyslovení hmotněprávní kvalifikace (včetně znaku zavinění a příčinné souvislosti). Naopak nelze přihlížet k tvrzením obviněného vyznívajícím vtom smyslu, že poškozeného napadl pouze shora zmíněným, zcela neintenzivním způsobem.
17. S jistou mírou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod, pokud jde o námitky obviněného směřující do výroku o vině, podřadit pouze tvrzení, kterým zpochybnil svoje zavinění, neboť jako laik nemohl v žádném případě předpokládat, že by jakýmkoli odstrčením mohl poškozenému způsobit zranění označované jako wiplesh syndrom. K tomu Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí, že trestný čin je podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spáchán v nepřímém úmyslu, jenž byl dovozen v předmětné věci, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Je tak dán kombinací pozitivní složky vědomostní (pachatel ví, že svým jednáním trestněprávně reprobovaný následek může způsobit, není si tím však jist) a slabé pozitivní složky volní pachatel přímo nechce následek způsobit, ale způsobení trestněprávně reprobovaného následku je riziko, které je ochoten podstoupit). Postačí přitom, že relevantní skutečnosti jsou pachatelovým zaviněním zahrnuty pouze v rovině laické, přibližné představy, detailní či zcela přesná znalost vyžadována není (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 206 a 2014).
18. S ohledem na popsané závěry a učiněná skutková zjištění je zřejmé, že zavinění obviněného, byť spíše stručně pojaté v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, bylo dovozeno správně. Obviněný jednal agresivním útočným způsobem, při kterém za využití své fyzické převahy zejména uvedl tělo poškozeného do jím plně nekontrolovatelného pohybu, jehož následkem, i v návaznosti na náraz do baru a kmit hlavy, bylo zranění, dosahující úrovně ublížení na zdraví, v podobě jednak podvrtnutí krční páteře a jednak pohmoždění v oblasti bederní páteře. Takový následek přitom způsobenému jednání odpovídá, je jeho zcela logickým a předvídatelným následkem. Obviněný současně nemusel, jako zdravotnický laik, přesněji vědět, že zmíněný a předvídatelný následek může být označován jako wiplesh syndrom, což ovšem nebylo nutné. Podstatné je, že v obecných rysech mu muselo být zřejmé, že hození těla poškozeného na bar a náraz na něj je s to zapříčinit mimo jiné např. i pohmoždění či podvrtnutí páteře ve zcela obecném smyslu, což u obviněného, u něhož nebylo detekováno ani jím nijak zmiňováno zásadní omezení kognitivních funkcí, takto bylo dáno.
19. Právní posouzení zavinění tak bylo soudy obou stupňů učiněno správně.
20. V poslední části dovolání obviněný napadl výrok o náhradě škody, přičemž zde je Nejvyšší soud shledal částečně důvodným, a to ve vztahu k výrokům o náhradě škody, resp. nemajetkové újmy P. H.
21. Nejvyšší soud především pro úplnost konstatuje, že soud prvního stupně rozhodl o uplatněném nároku jmenovaného poškozeného (k nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny viz dále) tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit mu na náhradě škody částku ve výši 11 800 Kč, a dále nemajetkovou újmu ve výši 10 000 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K odůvodnění těchto výroků uvedl, že v případě bolestného z lékařské zprávy vypracované po ukončení léčení dne 20. 11. 2018 vyplývá, že poškozenému je ošetřujícím lékařem přiznáno bolestné v úhrnné výši 40 bodů, což při datu zranění odpovídá hodnotě 1 bodu ve výši 295 Kč, proto přiznává bolestné toliko ve výši 11 800 Kč. K uplatněnému nároku na nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč uzavřel, že s ohledem na způsob vzniku zranění, jakož i charakter omezení poškozeného v obvyklém způsobu života a nemožnost aktivně se po relativně delší dobu věnovat vrcholovému sportu, jakož i omezení možnosti hledat si zaměstnání a zejména do tohoto nastoupit, byl poškozený skutečně podstatným způsobem limitován a vzhledem k tomu, že neměl žádný další příjem, je jeho nárok zcela legitimní. Požadovanou částku 50 000 Kč však považoval za neúměrně vysokou mimo jiné i s ohledem na předpokládané majetkové a zejména příjmové možnosti poškozeného, a i s přihlédnutím k délce zdravotního omezení poškozeného, které činilo cca 1 měsíc, přiznal nemajetkovou újmu ve výši 10 000 Kč.
22. K tomu je nejprve nutno uvést, že výrok o „náhradě škody“ ve výši 11 800 Kč poškozenému P. H. není možné považovat za formálně správný již z toho důvodu, že soud prvního stupně nerozhodl terminologicky správně o nárocích, které poškozený uplatnil. Trestní soud při svém rozhodování totiž musí důsledně rozlišovat, zda poškozený uplatňuje (§43 odst. 3, §206 odst. 2 tr. ř.) nárok na náhradu škody, či na náhradu nemajetkové újmy, případně zda se domáhá vydání bezdůvodného obohacení. Potřeba takového rozlišení je dána tím, že občanský zákoník rozlišuje mezi újmou na jmění (§2894 odst. 1 o. z.), nemajetkovou újmou (§2894 odst. 2 o. z.) a bezdůvodným obohacením (§2991 a násl. o. z.), které pokládá za zcela samostatné hmotněprávní nároky, což má dopad i do roviny procesní, a proto výroky o těchto samostatných nárocích jsou oddělitelnými výroky (viz §254 odst. 1 tr. ř.).
23. V případě, že poškozený uplatní nárok na náhradu nemajetkové újmy podle §2958 o. z., je dále nutně zohlednit, že zde upravené nároky, a to na odčinění újmy poškozeného peněžní náhradou vztahující se jednak k plnému vyvážení utrpěné bolesti, jednak další nemajetkové újmy či nahrazení ztížení společenského uplatnění, se považují rovněž za samostatně stojící nároky (srov. rozhodnutí publikované pod č. 7/2019 Sb. rozh. obč.).
24. Poškozený ve svém návrhu nesporně uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy, a to bolestného a další nemajetkové újmy. Soud prvního stupně však ve výroku svého rozsudku nesprávně označil část tohoto nároku jako nárok na náhradu škody (kterou přiznal ve výši 11 800 Kč), přestože v odůvodnění svého rozhodnutí již o této částce hovoří jako o bolestném. Ve spojení s odůvodněním jeho rozsudku je nicméně zřejmé, že jednal právě o nároku na odčinění utrpěné bolesti, tzv. bolestné.
25. Nejvyšší soud však přisvědčil obviněnému, pokud tvrdil, že závěry (již) soudu prvního stupně ohledně hodnocení bolestného a další nemajetkové újmy nebyly dostatečně odůvodněny, resp. není v podstatě zřejmé a v souladu se soudní praxí podložené, proč vůbec, resp. v dané výši, byly vysloveny.
26. Stran bolestného soud prvního stupně vycházel z bodového ohodnocení, provedeného v lékařské zprávě ze dne 20. 11. 2018 ošetřujícím lékařem I. S. Zásadním podkladem pro stanovení náhrady za bolest je znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemajetkové újmy, který tvoří podrobný a pochopitelný skutkový podklad pro následné rozhodnutí soudu. Je nutné připomenout (viz rozhodnutí publikované pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr.), že vypracování znaleckého posudku není vždy podmínkou pro stanovení výše náhrady za bolest (ač tomu tak zpravidla bude), v jednoduchých případech se lze spokojit s odborným vyjádřením. Nicméně i takové odborné vyjádření musí splňovat určité nároky stran možnosti dovodit existenci a výši náhrady nemajetkové újmy v podobě náhrady za bolest, což se v dané věci nestalo.
27. Ze zmíněné lékařské zprávy, která byla v podstatě jediným podkladem pro přiznání bolestného ve výši 40 bodů, totiž není zejména jasné, jakému konkrétnímu zranění tyto body odpovídají. Uvedené číselné zkratky („7.47“ a „11.1“) přitom nijak nekorespondují s kódy užívanými v Metodice Nejvyššího soudu k nemajetkové újmě na zdraví (publikované pod č. 63/2014 Sb. rozh. obč.), která je základem pro určení náhrady za vyvážení utrpěné bolesti (§2958 o. z.). Obviněný ve svém připojení se s nárokem na náhradu škody k tomu spíše laicky doplnil, že podvrtnutí krční páteře lze podle zmíněné Metodiky podřadit pod kód S134 a pohmoždění bederní páteře pod kód S336, kterým odpovídá bodové hodnocení 30 a 20 bodů. S tímto nedostatkem se soudy obou stupňů nijak nevypořádaly, a toto bodové hodnocení, ač nepřezkoumatelné, převzaly, pouze s moderací bodového hodnocení s odkazem na nejasnou lékařskou zprávu. Tento výrok je tedy nutné hodnotit jako nejasný a nepřezkoumatelný a ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba dovodit nesprávnost hmotněprávního posouzení.
28. Stejně tak lze dovodit nesprávnost hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i ve vztahu k výroku týkajícímu se nemajetkové újmy ve výši 10 000 Kč, který je rovněž nutno hodnotit jako nejasný a nepřezkoumatelný, resp. i důkazně nepodložený.
29. Podle §2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Přitom jsou-li bolesti trvalým následkem poškození zdraví, odškodňují se v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění (rozhodnutí publikované pod č. 7/2017 Sb. rozh. obč.).
30. Z podání poškozeného bylo zřejmé, že uplatňuje podle §2958 o. z. nárok na odčinění vytrpěné bolesti, případně pak dále nárok na náhradu další nemajetkové újmy. Lze doplnit, že o náhradu za ztížení společenského uplatnění se ani jednat nemohlo, neboť tvrzená omezení poškozeného trvala pouze po omezené časové období, tedy podstatou nebyla ztráta příležitosti zapojit se do různých sfér uplatnění v životě, a to trvale, z důvodu přetrvávajících zdravotních omezení. Nejvyšší soud ovšem připomíná, že duševní útrapy spojené se zásahem do zdraví poškozeného jsou standardně zahrnuty již v bolestném (tzv. širší pojetí bolestného). O další nemajetkovou újmu se jedná v případě, kdy existuje navíc nějaká kvalifikovaná událost vymykající se obvyklému rámci (typicky obvyklému průběhu léčby a stabilizaci zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru). Určité nadstandardní okolnosti mohou být zohledněny již při stanovení bolestného, neboť bodové hodnocení lékaře (znalce) je pouze východiskem (které ovšem v dané věci ani nebylo řádně předloženo), na jehož základě se určuje konečná výše náhrady s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu, jejichž demonstrativní (příkladmý) výčet je obsažen v §2957 o. z. (viz již zmíněné rozhodnutí publikované pod č. 7/2019 Sb. rozh. obč., a rovněž pod č. 12/2020 Sb. rozh. tr.).
31. Soudy prvního ani druhého stupně však nestanovily ani nevysvětlily, k jakému konkrétnímu nároku se odčinění nemajetkové újmy ve výši 10 000 Kč vztahuje, tedy jakou kvalifikovanou událost vymykající se obvyklému rámci zjistily, stejně tak ani k této otázce nesměřovaly dokazování. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak pouze evokuje, že v této souvislosti zmíněná omezení, spočívající v nemožnosti sportovat či si hledat práci (poškozený byl v danou dobu veden v evidenci uchazečů o zaměstnání) bylo z větší části možné zahrnout pod tzv. bolestné v širším smyslu, neboť se nijak bez dalšího nevymykala obvyklým omezením plynoucích ze způsobeného zranění. I v tomto rozsahu je proto namístě dovodit nesprávnost hmotněprávního posouzení a naplnění uplatněného dovolacího důvodu.
32. Souhrnně k nárokům přiznaným poškozenému P. H. Nejvyšší soud konstatuje, že je nelze pro výše uvedené rozpory se závěry soudní praxe a s ohledem na nejasnost jejich opory v provedených důkazech akceptovat.
33. Co se pak týče výroku o náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, zde obviněný svou argumentací v podstatě navázal na své námitky týkající se skutkových zjištění ve vztahu k jednání obviněného a způsobenému následku, které však byly shledány nedůvodné, resp. i zde tvrdil, že soudy činné ve věci neměly pro svůj výrok dostatečný podklad. S touto argumentací se však nebylo možné ztotožnit, přičemž stran skutkových zjištění, a tedy odpovědnosti obviněného za následky na zdraví poškozeného, resp. za jeho léčbu, již bylo dostatečně řečeno výše, přičemž poškozená zdravotní pojišťovna předložila detailní přehled úkonů, jejichž realizací a uhrazením jí vznikla škoda, kterou požadovala po obviněném nahradit. Proto námitky ve vztahu k tomuto výroku o přiznání náhrady škody (tj. v daném rozsahu skutečně majetkové škody) poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, jsou nedůvodné.
34. S ohledem na popsané závěry Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného v převáženém části nedůvodné, resp. podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř., nicméně v části, v níž směřovalo proti výrokům o náhradě škody, týkajícím se poškozeného P. H., jim přisvědčil.
35. Proto zrušil tyto nesprávné a současně oddělitelné výroky o „náhradě škody“ a o náhradě nemajetkové újmy poškozenému P. H. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., včetně navazujícího rozsahu usnesení odvolacího soudu a včetně dalších rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně shledal, že po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů v uvedených částech a rozhodnutí navazujících není v daném případě podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy podklad, proto rozhodl o odkázání obviněného s celým jeho uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních (§265m odst. 2 tr. ř. a §265 tr. ř.). Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a §265m odst. 2 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 10. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu