ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.90.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 90/2021-813
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 2. 2021 o dovolání obviněného P. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 1 To 71/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 1/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2020, č. j. 34 T 1/2020-675, byl obviněný P. F. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (v obou případech spáchaných ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku). Za tyto trestné činy byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Oproti tomu byl obviněný P. F. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající stručně řečeno v tom, že dne 19. 8. 2019 kolem 15:10 v XY nejméně před čtyřmi osobami v silné opilosti společně s obviněným L. V. napadli na lavičce sedícího a těžce opilého R. Š. a způsobili mu poranění v obličeji a pohmoždění hrudníku bez nutnosti lékařského ošetření, čímž měl spáchat přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se uvedených trestných činů dopustil obviněný P. F. v podstatě tím, že dne 19. 8. 2019 kolem 13:45 hodin v XY spolu s obviněným L. V. v silné opilosti nejméně před třemi dalšími osobami v reakci na vulgární urážky poškozeného P. D. jej na zemi sedícího a těžce opilého nejprve obviněný P. F. napadl údery otevřenou dlaní a prudkým kopnutím do obličeje, načež stejným způsobem, nadto nohou obutou v kožené obuvi vyztužené ocelovou špičkou, na něj zaútočil rovněž obviněný L. V., následně jej opakovaně oba dva kopli do hrudníku a břicha a obviněný L. V. do obličeje, následně ho úchopem za paže zvedli a odvedli pod strom, kde jej ležícího obviněný L. V. ještě jednou udeřil otevřenou dlaní do obličeje, v důsledku tohoto jednání byla poškozenému způsobena četná zranění, především krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, v jehož důsledku poškozený i přes intervenci záchranné služby v 18:20 téhož dne zemřel, přičemž obviněný P. F. se takového jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 11. 2013, č. j. 2 T 156/2013-311, odsouzen mj. rovněž za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním ohledně výroku o vině (nikoli však v jeho zprošťující části) a trestu, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 8. 2020, č. j. 1 To 71/2020-753, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve v obecné rovině konstatoval, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů je extrémní rozpor. S poukazem na zásadu in dubio pro reo kategoricky svou vinu popřel s tím, že skutek se rozhodně neudál tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tj. konkrétně co se způsobu útoku a příčiny smrti týče. Zopakoval svou obhajobu, že poškozenému uštědřil pouze dvě facky střední intenzity do obličeje a jeden kop do boku hrudi. Neviděl nikoho, že by poškozeného kopl do hlavy, celý incident spoluobviněného L. V. nesledoval. Po zopakování výpovědí jednotlivých svědků uzavřel, že ani žádný svědek netvrdil, že by viděl údery či kopy do hlavy poškozeného, navíc v takové intenzitě, aby byly způsobilé přivodit krvácení do mozku. Skutečnost, že dovolatel kopl poškozeného do obličeje, popisuje pouze spoluobviněný L. V., který je však nevěrohodný. Proti správnosti skutkových závěrů soudů obou stupňů stojí i okolnost, že na botách i oděvech obou obviněných nebyly shledány žádné stopy krve poškozeného.
5. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že smrt krvácením do mozku si poškozený způsobil sám, a to pádem – bylo prokázáno, že trpěl zdravotními problémy. Soudy nezjišťovaly, co poškozený od doby napadení do okamžiku své smrti dělal. Mohl také být zbit neznámou osobou. Došlo tak k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a následkem v podobě krvácení pod tvrdou plenu mozkovou. Závěry znaleckého posudku soudního znalce MUDr. Petra Handlose, Ph.D. považuje za neúplné a nesprávné. Kromě toho obviněnému nebyly zodpovězeny otázky, které v průběhu řízení na znalce vznesl. Proto navrhl, aby byl soudní znalec dovyslechnut.
6. Podle názoru dovolatele nebylo prokázáno, že by útok obviněných dosahoval takové intenzity, aby mohl způsobit těžkou újmu na zdraví. Neměl v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, ani z nedbalosti způsobit smrt. Jeho dvě facky a jeden kop do břicha teniskou takovému závěru neodpovídá, proto nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného zločinu. Rovněž nebylo prokázáno společné jednání obviněných pod společným úmyslem. Pouhá přítomnost obviněného L. V. při útoku neprokazuje spolupachatelství. Rovněž trest uložený dovolateli je v porovnání s trestem uloženým spoluobviněnému L. V. nespravedlivý a nepřiměřeně přísný (rozdíl činí jen dva roky a šest měsíců).
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že jeho opakovaná obhajoba ohledně počtu úderů dlaní či kopů byla vyvrácena způsobenými poraněními objektivizovanými znaleckým posudkem soudního znalce MUDr. Petra Handlose, Ph.D. Bezprostřední příčinou smrti bylo krvácení pod tvrdou plenu mozkovou při tupém poranění hlavy. Průběh samotného útoku je prokázán i výpověďmi svědků D. G., T. H. a J. O. Nelze pominout ani skutečnost, že po činu oba obvinění ukazovali svědkovi J. G. poškozeného a chlubili se tím, co udělali. Připomněla, že námitkami vyjádřenými v dovolání se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud odvolací a Nejvyšší soud nemá povinnost znovu přezkoumávat jejich důvodnost. Kromě toho to jsou námitky prakticky výlučně skutkové, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, a způsob, jakým provedené důkazy hodnotily. Takové námitky však neodpovídají žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
9. Na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství reagoval obviněný replikou, ve které uvedl, že znalecký posudek neprokazuje, že původci zranění, která poškozenému způsobila smrt, byli obvinění. Svědci, kteří měli údajně vidět celý incident, nevypověděli nic o kopech a úderech do hlavy o velké intenzitě, o tom nemluvil ani svědek T. H. Skutečnost, že se následně oba obvinění chlubili tím, co udělali, neprokazuje útok na hlavu s následkem krvácení do mozku. Rovněž není pravda, že by námitku tzv. extrémního rozporu namítal jen formálně a nikoli obsahově. Uzavřel, že je mu líto, že poškozený zemřel, nicméně nesouhlasí s tím, že tento následek byl způsoben jeho jednáním.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
11. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
12. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat i „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoli hmotněprávních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
13. Obviněný v dovolání uplatnil převážně skutkové a procesní námitky ohledně rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů, tedy námitky, které obsahově neodpovídají uplatněnému (ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu. Stěžejní dovolací námitkou skutkové povahy, na které byla postavena většina argumentů dovolatele, bylo tvrzení, že se nedopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jelikož poškozenému uštědřil pouze dvě facky na tvář a jeden kop do boku hrudi. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy.
14. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná. Mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů nejsou žádné rozpory, natož extrémní. V souladu s §2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. soudy pečlivě zhodnotily v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů.
15. S výše uvedenými skutkovými námitkami obviněného se vypořádal již odvolací soud, který přiléhavě odkázal a částečně i rozvinul argumentaci soudu prvního stupně. Jestliže soudy vycházely z výpovědí svědků D. G., S. K., J. O., T. H. a dalších svědků, které hodnotily jako věrohodné, jde o postup logický a odůvodněný. Soudy přesvědčivým způsobem vyvrátily obhajobu obviněného - od počátku trestního řízení opakovanou - že poškozenému uštědřil pouze dvě facky na tvář a jeden kop do boku hrudi, přičemž své závěry opřely nejen o výpovědi svědků, ale především o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie, MUDr. Marka Dokoupila, MBA, MUDr. Petra Handlose, Ph.D. a Ing. Vladimíry Gebuerové a výslech jednoho z jeho zpracovatelů - MUDr. Petra Handlose, Ph.D. Nelze ani souhlasit s tvrzením, že skutečnost, že obviněný poškozeného nejprve napadl prudkým kopnutím do obličeje, není podložena žádným důkazem. Jak vyplývá i ze samotné argumentace dovolatele, je si vědom, že soudy ohledně této okolnosti vycházely z výpovědi spoluobviněného L. V., tedy že důkazní podklad měly. Dovolatel pouze nesouhlasí s hodnocením takového důkazu v jeho neprospěch.
16. Soudy dostatečně logickým způsobem odůvodnily rovněž svůj závěr, že četná zranění poškozeného nemohla vzniknout bez cizího zavinění, například náhodnými pády poškozeného pod vlivem alkoholu. Vycházely přitom z výše uvedeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a výslechu znalce MUDr. Petra Handlose, Ph.D. Ten se vyjádřil k mechanismu vzniku fatálního zranění poškozeného, přičemž jednoznačně vyloučil možnost, že by k němu mohlo dojít následkem pádu, jelikož neexistovala poranění, která by pro pád svědčila (srov. odstavec 26 odůvodnění rozsudku a odstavec 26 odůvodnění usnesení). Na základě takto zjištěného skutkového stavu je námitka obviněného, že si poškozený svá zranění způsobil sám a došlo tak k přerušení příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a způsobeným následkem, zcela nepřiléhavá - tj. je postavena na zcela odlišném skutkovém stavu, než jaký byl zjištěn soudy na základě provedeného dokazování. K okolnosti, že by snad následek mohl být zapříčiněn jednáním zcela jiných osob (tj. že poškozeného zbila nějaká třetí neztotožněná osoba), Nejvyšší soud odkazuje na vyjádření odvolacího soudu uvedené v odstavci 23 odůvodnění jeho usnesení, s nímž se ztotožňuje.
17. Znalec MUDr. Petr Handlos, Ph.D. při výslechu rovněž vysvětlil, proč se na obuvi a oděvu obou obviněných nenalezly stopy krve poškozeného (viz odstavec 42 odůvodnění rozsudku a odstavec 16 odůvodnění usnesení). Pokud obviněný nesouhlasil se závěry tohoto znaleckého posudku či s hodnocením výslechu znalce soudy, nutno dodat, že takové námitky nespadají pod uplatněný dovolací důvod. K jeho požadavkům na doplnění dokazování opakovaným výslechem výše uvedeného znalce Nejvyšší soud připomíná, že soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům účastníků řízení a naopak sám soud musí rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obviněného. Jestliže soudy dospěly v projednávaném případě k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci, pak postupovaly v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Není rovněž pochyb o tom, že svůj postup řádně odůvodnily (viz odstavec 29 odůvodnění rozsudku a odstavec 14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Lze tak uzavřít, že Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
18. Pod uplatněný dovolací důvod jsou částečně podřaditelné námitky týkající se naplnění znaků objektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku (zejména z hlediska naplnění podmínek spolupachatelství) a rovněž subjektivní stránky tohoto trestného činu. Z hlediska těchto námitek je však dovolání zjevně neopodstatněné. Je namístě předeslat, že tyto námitky jsou do značné míry opakováním obhajoby obviněného z původního řízení a jeho námitek odvolacích, s nimiž se soudy přesvědčivě vypořádaly.
19. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Způsobí-li tímto činem smrt, spáchá zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V případě tohoto zločinu musí pachatel jednat v úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví, zatímco způsobení smrti postačí zavinit z nedbalosti.
20. Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že oba obvinění společně zaútočili na těžce opilého a na zemi sedícího poškozeného, přičemž podle zjištěných zranění objektivizovaných znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie do něj opakovaně kopali - do hlavy velkou intenzitou síly a do hrudníku střední intenzitou. Hlavní příčinnou smrti poškozeného potom bylo krvácení pod tvrdou plenu mozkovou s krevním výronem o objemu cca 220 ml v rozsahu levé mozkové polokoule. Nejvyšší soud v souladu se závěry obou soudů nižších stupňů konstatuje, že mj. výše uvedená míra specifikace použitého násilí odpovídá závěru o nepřímém úmyslu obviněných ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví. V tzv. nepřímém (eventuálním) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. ř. je trestný čin spáchán, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Soudy výstižně vysvětlily, že pokud oba obvinění užili vůči tělu poškozeného násilí takové intenzity a útočili do takových míst na těle poškozeného, kde se nachází životu důležité orgány, je nepochybné, že věděli, že mu tím mohou způsobit poškození takových orgánů, popřípadě jinou vážnou poruchu zdraví, a vzhledem k tomu, o jaké množství úderů se jednalo a jaké intenzity byly (mj. obviněný L. V. do poškozeného kopal těžkou obuví s okovanou špičkou), museli být s tímto těžkým následkem rovněž srozuměni. Z tohoto hlediska přitom není rozhodné, jak přesně daný útok obviněných probíhal (tj. zda mu jako první byly uštědřeny facky otevřenou dlaní do tváře, anebo kopy do oblasti hlavy či hrudníku apod.). Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že bylo nadbytečné ve výroku rozsudku uvádět, že obvinění jednali „s vědomím nezbytnosti řádného fungování zejména mozku, srdce a plic pro život člověka a jejich uložení v dutině lební a hrudní, srozuměni s možností způsobení jeho závažného zranění“. Podobné úvahy a závěry postačí uvést v odůvodnění rozsudku (míra vyjádření znaků charakterizujících subjektivní stránku závisí na druhu trestného činu).
21. Smrtelný následek je tzv. těžším následkem, má povahu okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, a postačí, aby ho pachatel zavinil z nedbalosti (v případě zavinění ve formě úmyslu by bylo na místě posoudit daný skutek jako jiný trestný čin). Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Skutkovým zjištěním soudů závěr o nedbalostním zavinění [tj. nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] smrti poškozeného obviněným odpovídá, k bližší argumentaci lze odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně obsažené v odstavci 58 jeho rozsudku. Nejvyšší soud dodává, že na vědomou nedbalost lze usuzovat i z následného počínání obou obviněných, kteří po útoku na poškozeného mu nepřivolali odbornou lékařskou pomoc k jeho ošetření (tu mu zavolali až svědci, kteří incident zpovzdálí sledovali), naopak se před svědky vychloubali, co poškozenému udělali (viz výpovědi svědků J. G. a Z. H.). Soudy dospěly k odůvodněnému závěru, že žádný z obviněných nejednal v úmyslu poškozeného usmrtit, avšak vzhledem k okolnostem případu a ke svým osobním poměrům každý z nich vědět měl a mohl, že svým shora popsaným jednáním může poškozenému způsobit smrt. Výše uvedené lze dovodit ze skutečnosti, že oba obvinění způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně útočili proti těm částem těla poškozeného, kde jsou životně důležité orgány, a z četnosti a intenzity, jimiž tento útok každý z nich vedl, museli být oba dva nejen srozuměni s tím, že způsobí těžkou újmu na zdraví, ale s ohledem na obecné povědomí každého člověka o možných následcích intenzivního fyzického násilí vůči životně důležitým orgánům také každý z nich vědět měl a mohl, že svým jednáním může způsobit i smrtelný následek. To platí tím spíše vzhledem k osobním poměrům obviněného P. F., který má průměrný intelekt, není zde tedy žádný důvod domnívat se, že takové následky nemohl předpokládat. Shrnuto, jednání obviněného jako celek bylo zjevně v příčinné souvislosti i se způsobeným smrtelným následkem a bylo kryto zaviněním ve formě vědomé nedbalosti.
22. Námitku týkající se spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku lze rovněž pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnout. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
23. O spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku jde v případě společného jednání vedeného společným úmyslem. Při splnění těchto podmínek již není nutné, aby se všichni pachatelé podíleli na určité trestné činnosti stejnou měrou. Postačuje i např. částečné přispění, dokonce i v podřízené roli (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 327 až 340). V posuzovaném případě, kdy dva pachatelé společně (v reakci na urážky poškozeného) přišli k poškozenému a v podstatě ve stejný okamžik společným jednáním, spojenými silami na něho zaútočili, nelze o jiném než vědomě, úmyslně společném jednání vůbec uvažovat. Z provedených důkazů (mj. i ze samotné výpovědi obviněného P. F.) vyplývá i nezpochybnitelná aktivní účast obviněného na daném útoku (svědek T. H. dokonce označil dovolatele jako agresivnějšího a aktivnějšího ze dvou útočníků). Proto (teoreticky vzato) i v případě nižší intenzity jeho útoků vůči poškozenému, by jeho jednání do rámce společného jednání stále zapadalo, bylo-li by vedeno společným úmyslem. Nejednalo se o žádný exces ze strany spoluobviněného. Oba pachatelé šli poškozeného brutálně zbít pro jeho slovní urážky.
24. Pokud jde o „společný úmysl“ obviněných, jehož existenci dovolatel rovněž zpochybňoval s tím, že se obviněný L. V. k němu prostě jen přidal (v podstatě namítal, že zde nešlo o spolupachatelství, ale o tzv. souběžné pachatelství), je vhodné znovu připomenout, že podle svědeckých výpovědí oba obvinění na poškozeného útočili najednou, přičemž v uštědřování jednotlivých facek a kopů se střídali. Útočníci se tak vzájemně podporovali ve svém společném úsilí poškozeného zbít, což podle výpovědi obviněných měla být reakce na předchozí slovní provokaci poškozeného. Jinými slovy, jejich jednání bylo vedeno společným úmyslem narušit nebo alespoň ohrozit zájem na ochraně zdraví a tělesné integrity poškozeného. Oba obvinění byli srozuměni s tím, že poškozený v důsledku jejich útoku utrpí těžkou újmu na zdraví (museli počítat zejména s poškozením důležitého orgánu, ale případně i s některými dalšími následky ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, například s delší dobu trvající vážnou poruchou zdraví).
25. Pokud dovolatel v tomto ohledu a s odkazem na částečně vlastní verzi skutkového stavu (tj. že poškozenému uštědřil jen dvě facky na tvář a kop do boku hrudi) tvrdil, že vzhledem k nízké intenzitě útoku z jeho strany a tomu, že vůbec neviděl, že by jej obviněný L. V. kopal do hlavy, nemohl vůbec vědět, že poškozenému takovým jednáním mohou způsobit smrt, tudíž za způsobený následek nenese odpovědnost, nemohl Nejvyšší soud na tuto argumentaci přistoupit. Jednak provedeným dokazováním bylo zjištěno, že útok obviněného P. F. byl podstatně větší intenzity, než tvrdil ve své obhajobě, kde intenzitu svého útoku opakovaně bagatelizoval. Kromě toho lze společné jednání obviněných i společný úmysl, tedy spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, vztáhnout rovněž na zjištěný závažný následek v podobě způsobení těžké újmy na zdraví. To znamená, že již není dále potřeba zkoumat, který z útočníků jakou měrou ke zranění poškozeného přispěl, neboť spolupachatelé odpovídají za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých pachatelů (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 1993, sp. zn. 5 To 21/93, publikované pod č. 41/1993 Sb. rozh. tr.).
26. V případě spáchání trestného činu ve spolupachatelství více osob za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby je třeba posuzovat odpovědnost spolupachatelů individuálně u každého ze spolupachatelů, v závislosti na jeho zavinění. Rozhodující je, zda je u každého ze spolupachatelů dáno zavinění i k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, jak je vyžadováno v ustanovení §17 tr. zákoníku (srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné, 1. vydání, Praha: Leges, 2009, s. 300). Například samotná okolnost, že úmyslný útok proti zdraví byl spáchán ve spolupachatelství, neodůvodňuje ještě závěr, že všichni spolupachatelé odpovídají i za těžší následek – smrt poškozeného (srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 20/1970, č. 49/1971–V. Sb. rozh. tr.). Jak bylo podrobně rozvedeno v předchozích odstavcích ohledně naplnění subjektivní stránky obou obviněných ve vztahu ke kvalifikační okolnosti skutkové podstaty uvedené ve třetím odstavci §145 tr. zákoníku (způsobení smrti poškozeného), soud prvního stupně se posouzením zavinění ve formě vědomé nedbalosti ke způsobení smrti poškozeného zabýval u každého z obviněných, i když tytéž okolnosti zde vedly u obou k témuž závěru (k podrobnému odůvodnění viz odstavce výše) a u obou toto zavinění shledal. Je tak možno uzavřít, že obviněný P. F. odpovídá i za následek v podobě smrti poškozeného, jelikož jeho jednání bylo kryto zaviněním i ve vztahu k této kvalifikační okolnosti, a to ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
27. Obviněný P. F. rovněž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl nepřiměřenost jemu uloženého trestu. Výrok o trestu však lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze pokud by došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Žádnými takovými námitkami a ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem obviněný neargumentuje a s ohledem na znění výroku o trestu je zřejmé, že odsuzující rozsudek netrpí vadou, jež by existenci tohoto dovolacího důvodu mohla založit.
28. Za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který obviněný své dovolání opřel, lze stran výroku o trestu namítat pochybení spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tedy zejména pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest apod. Ani takovou argumentaci, jež by byla relevantní a pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, ovšem obviněný nepředložil. Fakticky namítl pouze nepřiměřenost uloženého trestu, kterou odůvodnil odkazem na výši trestu uloženého spoluobviněnému L. V.
29. Námitky ohledně pochybení soudu spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný namítal, že jemu uložený trest je neadekvátní a nepřiměřeně přísný. Tato námitka uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný zákonný dovolací důvod nenaplňuje.
30. Zásah dovolacího soudu by v daném ohledu výjimečně přicházel v úvahu, pokud by napadeným rozhodnutím uložený trest byl trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. V daném případě byl obviněnému uložen trest odpovídající zákonným kritériím a soud prvního stupně své rozhodnutí v tomto směru odůvodnil, dále ho pak rozvedl i soud druhého stupně, přičemž oba soudy se zabývaly zejména osobou obviněného, jeho poměry a možnostmi nápravy, a rovněž způsobem provedení činu a okolnostmi, za kterých byl čin spáchán. Byly zohledněny polehčující a přitěžujícími okolnosti (viz zejména odstavce 66-68 odůvodnění rozsudku a odstavec 28 odůvodnění usnesení). Výrokem o trestu nebylo z hlediska zásady proporcionality trestních sankcí zasaženo do ústavních práv obviněného.
31. Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolání obviněného se zčásti zakládá na námitkách, jež nejsou dovolacím důvodem, zčásti na námitkách, které je možné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného P. F. proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu